Hrady.cz Fulnek [historie]

Fulnek - zámek

•Město Fulnek leží při Husím potoku ve výši 284 m.n.m. Zdaleka viditelný fulnecký zámek, nacházející se na poslední vyvýšenině (380 m) zlomu Nízkého Jeseníku, tvoří charakteristickou siluetu a dominantu města pod ním. Nynější zámek je vlastně zbytek starého hradu, z něhož zůstalo jen kus zdi na jeho severovýchodní straně.Skládá se z Horního a Dolního zámku. Přilehlá bývalá zámecká zahrada sahá do doby Václava Bruntálského z Vrbna.V pramenech se Fulnek objevuje také pod názvy: 1293 - Vulneck, 1324 - Fulnekh, 1377 - Felleneck, 1430 - Fyllnekh, 1507 - Fülnekh, 1508 - Ffulnek, 1580 - Fülneck, 1610 - Filnek, 1647 - Fülnegh, 1672 - Fulneck, 1676 - Fulnekh a podobně (snad od ful, faul - shnilý, lenivý a eck, ecke - roh, ohbí, jindy se uvádí "Fohleneck" - Hříběcí roh - místo kde se pásávala hříbata, jiní tvrdí, že Zámecký vrch se kdysi nazýval díky svému tvaru Koňská hora). Hrad a město s širokým okolím náležely původně k hradeckému hradnímu pásmu a k opavskému knížetství. Tento královský hrad byl založen snad již Přemyslem Otakarem II. První písemná zmínka o Fulneku se činí v latinské listině Oldřicha z Lichtenburka, jehož otec Smil někdy v létech 1243 - 1269 nabyl Fulnecka od krále Přemysla Otakara II. V tomto listě datovaném 20. února 1293 prodávají Oldřich z Lichtenburka a Milíč z Citova společně rychtu ve vsi Jílovci (CDM IV. 314,397,398). Uvádějí se zde mezi svědky též: "...Hartmindus civis in Vulneck" - měšťan ve Fulneku. V jiném listě z 26.února téhož roku, kterým se prodává fojtství v Děrném, jsou uvedeni jako svědci: "...dominus Arkleb de Vulneck, miles ducis Nycolai, Chunradus plebanus in Vulneck, Petrus advocatus in Vulneck, Waltherus et Chunradus, scabini..." (...pan Alber z Fulneku, man knížete Mikuláše, Konrád, farář ve Fulneku, Petr, fojt ve Fulneku, Walter a Konrád, přísežní...)(CDM VI.74). Protože Fulnek v té době nepatřil ještě mezi šlechtické državy, je pravděpodobné, že pan Alber zastával na hradě funkci purkrabího. V této době se Fulnek již popisuje jako město s farním kostelem sv. Trojice a právem hrdelním. Po vzoru biskupa Bruna ze Schauenburku zavádí Oldřich na fulnecku manské zřízení. Hronovci - Lichtenburkové drželi Fulnek až do roku 1316. 2. července 1316 je král Jan Lucemburský přítomen na Fulneku osobně a odtud také potvrzuje svobody zeměpanskému městu Krnovu (CDM VII.505, CDM VI. s.74. č.105). 3. července 1318 vévoda Mikuláš II. Opavský složil českému králi Janovi lenní slib a převzal vévodství opavské, tedy i hrad Fulnek (CDM VI. 108-109). Dle Wolného vyženil Fulnecko Vok se sestrou Mikuláše I., nemanželskou dcerou Přemysla Otakara II. Oldřich umírá snad již roku 1315 a král Fulnek odnímá jeho synu Jindřichovi pro jeho účast v povstání na straně Jindřicha z Lipé. Hrad spravovali purkrabí. Za Lichtenburků k roku 1294 to byl Milíč z Citova, k roku 1371 Alber „...dominus Alberus de Vulneck, miles ducis Nycolai...“ (CDM IV. s.398-399), r.1372 (7.6.) Beneš z Brandýsa („...Benessio de Brandis ibidem in Fulnek castellano...“) , r. 1407 jakýsi Lerl, za Beneše z Kravař roku 1416 tu byl Mikuláš Štraus z Radčína, r. 1423 Drslav z Ochab, o tři roky později Silvestr z Kralic, či roku 1433 zastával tuto funkci i gručovický fojt Machoň. Odevzdání Fulneka pánům z Kravař mohlo proběhnout někdy v létech 1318 - 1324, ale písemné doklady pro toto tvrzení bohužel chybí. První zmínka o Vokovi I. z Kravař je až z roku 1324, kdy vysadil fojtství v Pustějově. Vok I. z Kravař umírá roku 1328, nebo někdy brzy před tímto rokem. Po něm jsou zde jeho mladší synové Jan a Drslav. Společnou držbu dokládá list z roku 1355 v němž oba sourozenci uzavřeli spolek na svá zboží (ZDOl - 1s.20, č. 405)- „...Dominus Johannes de Crawar cum fratre suo domino Drslao congessi sunt cum bonis videlicet castro Gyczin et cum castro Helfenstayn, et cum Fulneck, et aliis municionibus...“ Drslav I. s chotí Eliškou ze Šternberka a Lukova je tu do své smrti roku 1365. Na Fulneku se píše jako Dirzizlai de Wulnek. Po rozdělení rodových statků připadlo Drslavovi I. Fulnecko s hradem a Bílovecko. Po smrti Drslava z Kravař roku 1365 drželi jeho statky nedílně synové Vok, Beneš, Drslav II. a Lacek, spolu se strýcem Janem. 10. srpna 1371 Drslav II. z Kravař, dědic a pán Fulneka, prodal měšťanům v Bílovci svůj dvůr u Slatiny. Listina byla vydána na hradě Fulneku -„....Datum castro meo Fulneck in octava sancti Stephani...“ Další zmínka o hradu se nám dochovala až z roku 1372, kde se v listě z 19. listopadu prodává fojtství ve vsi Tirnavia - Děrném u hradu Fulneka Mikuláši Krátkému z Lukavce. Toho roku zde bere Drslav II. na spolek své bratry Lacka a Voka „Jičínského“. Intabulace spolku byla provedena roku 1376. 18.4. 1377 byl Drslav přítomen za jednoho z osmi rozhodčích v dílčí komisi, která rozdělila Opavsko mezi syny vévody Mikuláše II. a fulnecký statek s příslušenstvím připadl k dílu mladších vévodů Václava I. a Přemka I. (CDS VI.s.195-197č.XIV). Drslav II. umírá někdy po 10.1. 1380 a po něm převzal hrad s panstvím jeho bratr Vok Jičínský, který přibral na zboží ještě svého bratra Beneše III. (Krumlovského) z Kravař, zastávající úřad mistra komory římského krále Václava IV. Lucemburského. Roku 1384 zde bere na spolek Petra Strážnického z Kravař. Toho roku Beneš Krumlovský s Petrem ze Šternberka, Petrem Plumlovským z Kravař a Petrem Strážnickým z Kravař uzavřeli vzájemný nástupnický spolek na všechny své statky pro případ úmrtí některého z nich (ZDO I-4, s.142, č. 347). V roce 1389 (29.9.) zakládá Beneš "na záduší své a svých rodičů, Drslava otce, Elišky matky, ve svém městě Fulneku" augustiniánský klášter. 17. září 1388 pouští fulneckým odúmrť. Okolo roku 1390 přibral Beneš Krumlovský z Kravař na Fulnecko i svého mladšího bratra Lacka Helfštejnského z Kravař (CDM XII, s.45-46, č.55). Sám umírá v říjnu 1398. Po něm je zde jeho syn Jan III. Za manželku měl Elišku, dceru Heřmana z Jindřichova Hradce. Jan III. vstoupil ve spolek roku 1399 na všechny své statky s příbuznými Lackem II. a Vokem Jičínským, avšak tento spolek brzy pozbyl platnosti. Jan III. z Kravař umírá roku 1400. Vdova Eliška si bere později za manžela Jiřího Bítovského z Lichtenburka. Správu dědictví vede v létech 1400 - 1415 Lacek I. z Kravař, od roku 1411 zemský hejtman moravský. K poddaným byl tento pán velice laskavý. Dne 2. 11. 1413 udělil Lacek městu Fulneku privilegium na výčep piva a výsadou ve prospěch města z 2.9. 1413 omezil konkurenci řemeslníků v okolí města. Věno ve Fulneku si podržela současně i babička Beneše IV. - Anežka, která ve městě pod hradem roku 1400 založila špitál Všech svatých (CDM XIII, s.505-506, č.470). Lacek či Ladislav zemřel někdy po 15. červenci 1416 (nápis na náhrobku dle Paprockého zněl: A.D. /1416/ obiit generosus dominus d. Laczko de Krawarz alias de Helfenstein, qui dedit villam Bielowicze monasterio fulnecensi). Přežila ho jediná dcera Eliška, provdaná později za Albrechta ze Šternberka a na Odrách. Jejich synové nabyli fulnecké zboží roku 1434. Zatím dosáhl zletilosti Beneš VI. z Kravař. Narodil se kolem roku 1395, ale roku 1415 již sám spravoval své statky. 12. dubna 1416 potvrzuje Beneš fulneckým nadání Lackovo z roku 1413. Svědčili Mikuláš Strus z Račína, fulnecký purkrabí , a hradní kaplan Jan. 28. srpna 1416 pouští odúmrť městu Klimkovicím. Roku 1421 slibuje pod nátlakem brněnského sněmu králi Zikmundovi pomoc proti husitům. Potají však kališníkům přál. Umírá kolem roku 1422 a statky dědí Jan VI. z Kravař, zvaný Jičínský. Jan VI. Jičínský posílá roku 1411 na pomoc proti křižákům korouhev (pluk) vojska Moravanů pod vedením rytíře Helma. Tento oddíl bojoval také jako 49. korouhev v bitvě u Tannenberka - Grünwaldu. Za věrné služby dostává Jan VI. od krále Vladislava roku 1423 za ženu jeho pastorkyni - nevlastní dceru z třetího manželství, Ofku Granovskou z Pilcze. Po její smrti se oženil podruhé s kněžnou Anežkou Opavskou, dcerou knížete Přemka. Jan byl pánem na Štramberku, Jičíně, Rožnově, Vsetíně, Fulneku, Bílovci a Klimkovicích. Vlivem rodinných poměrů se přiklonil ke straně katolické. V lednu 1427 dobyli města Fulneka husité. Z větší části jej vypálili a pod vedením Jana Tovačovského z Cimburka prý obsadili hrad svou posádkou. Nicméně někteří badatelé připouštějí vypálení města, ale hrad prý uchránil před husity statečnou obranou jeho purkrabí Silvestr z Kralic. Zdá se, že kališníci zde posádku nevložili a zdevastované město záhy opustili. Využívajíce momentu překvapení, zpustošili a vypálili statky proboštství třebíčského kláštera v nedaleké Březové a pokračovali v tažení na Odry, které byly v držení katolického pána Jiřího ze Šternberka. 11. května 1429 promíjí Jan VI. fulneckým na šest let odvádění povinných dávek, pro velkou škodu utrpěnou požárem založeným "násilnou rukou" (vpádem husitů) (Kopetzky Reg.457). U svých poddaných byl tento pán velmi oblíben pro svou chytrost a politickou prozíravost. 3. září 1432 vložil do obnovených zemských desek své choti 4 000 kop a 400 kop ročního platu na hradě Fulneku, který jí vykázal jako bydlení. 17. března 1433 sepsal Jan IV. Jičínský z Kravař na hradě Fulneku svou závěť, ve které odkázal své ženě Anežce Opavské hrad Fulnek s příslušným zbožím . Jan Jičínský umírá roku 1434, zanechav po sobě mnoho dluhů. Po jeho smrti je zde vdova Anežka Opavská, která však drží z celého panství pouze hrad a město Fulnek, Jerlochovice, Butovice, Kujavy, Stachovice a část Valtéřovic (Vrchů). 25. ledna 1436 se vdává za Jiřího Lukovského ze Šternberka a na Odrách. Umírá někdy v první polovině roku 1437, Jiří Lukovský pak bezdětný počátkem roku 1438. K roku 1437 se v pramenech poprvé uvádí i hradní kaple zasvěcená sv. Maří Magdaléně. Již roku 1436 však vznesli opavští vévodové Václav II. Hlubčický a Arnošt před zemským soudem v Opavě právem odúmrtí nároky na fulnecko-bílovecký statek, kromě věna kněžny Anežky. Vévodové, k nímž se přidal jejich bratr Vilém a řada dalších místních šlechticů, kterým dlužil nemalé částky už zesnulý Jan IV. z Kravař, tak rozpoutali sérii vleklých soudních sporů, táhnoucích se až do roku 1448. Zboží, jako správy věna zesnulé kněžny Anežky, se zatím ujal bratr Jiřího, Lacek Oderský ze Šternberka s chotí Eliškou z Lomnice. Věno tvořily vedle hradu Fulneka s dílem města vsi Jerlochovice, Butovice, Kujavy, Stachovice a část Valtéřovic. Fulnecko, Odersko a Bílovecko drží až do roku 1444. Lacek Oderský vedl z hradu Fulneka drobnou a záškodnickou válku se svými odpůrci v okolí. Teprve výhrou soudního sporu s Lackem Oderským opavští vévodové dojednávají mezi sebou nám blíže neznámou dohodu. Lacek pak 13.12. 1441 postupuje celé panství za náhradu 16 000 hřiven (kop grošů českých) opavským knížatům. Fulnecko drželi opavská knížata Václav II. a Vilém a po nich Václavův syn, Hanuš Opavský „dominus hereditarius in Fulnek“, který roku 1448 obnovil privilegium na rychtu v Gručovicích a v roce 1450 výsady pro staroveského rychtáře. Knížata Václav II. a Vilém zastavili díl Fulnecka s hradem Albrechtovi ze Sovince, jako náhradu dluhů, které měli u Albrechtova otce Petra Sovineckého. Ten je zde uváděn k roku 1448. 2. července 1454 je zdejším pánem jeho bratr Jan Hlubčický, zvaný Zbožný, ale ještě téhož roku panství dává v léno bývalému husitskému válečníku Janu Krumsínovi z Lešan (RP XIV.118). Ten se již 13. prosince t.r. píše jako: "...dědic a pán fulnecký..." Mimo Fulnek držel Krumsín fojtství v Suchdole, které 5. 6. 1457 prodal. Byl ženat s Markétou z Kostelce, která je pochována v Litomyšli, kdežto on je pohřben pod Buchlovem. Z jeho potomků se uvádí syn Bernard a dcera Kateřina. (Hosák ve své Místopise uvádí k roku 1448 Albrechta z Lešan (?) a k roku 1464 Jana Čapka z Krumsína (?), což je pravděpodobně omyl.) V souvislosti s chystaným prodejem Fulnecka Janem Krumsínem vznesl své nároky na zboží, oceněné na 6 000 hřiven grošů, opavský kníže Přemek II., kanovník krakovský a vratislavský. Někdy po roce 1464 postupuje Krumsín fulnecké panství bratřím Zdeňkovi a Janovi Kostkům z Postupic. Zdeněk Kostka byl mincmistrem království českého. Padl v bitvě u Zvole, kde stál na straně královského vojska Jiřího Poděbradského, proti tzv. "černé rotě" Matyaše Korvína, vedené hejtmanem Francem z Háje. České vojsko je zde poraženo a smrtelně raněný Kostka umírá v nedalekém zámku v Zábřehu. Do sporu ve věci prodeje Fulneckého panství zasáhl český král Jiří z Poděbrad, který 23. května 1464 přiměl znesvářené strany, Přemka II. a Jana Zbožného a Jana Krumsína, k souhlasu s tím, že se podvolí královu rozhodnutí. Jiří vzápětí obratně, avšak bezcharakterně využil příhodné situace a po uznání legálnosti prodeje Fulnecka výše jmenovaným bratřím Zdeňkovi a Janovi Kostkům z Postupic od obou panství i s hradem dne 28. 8. 1464 odkoupil pro sebe a své syny Viktorina, Hynka, Jindřicha a Bočka z Kunštátu. Stává se tak přes silný odpor opavských knížat. Jiřího synové zastavují Fulnek roku 1468 za 3 000 uherských zlatých Janovi z Žerotína. Žerotínům dali při postoupení Fulneka mimo jiné právo, aby mohli s tímto zbožím, "se vším příslušenstvím, kteráž k tomu zámku příslušejí, obrátiti, ke kterému právu chtějí, a vložiti je do desek moravských nebo opavských". Zástava byla totiž roku 1469 Janovi ze Žerotína i jeho synu Petrovi zvýšena na 7 000 zlatých a potvrzena doživotně. Žerotínové však koupili panství teprve 10. srpna 1475 (intabulace provedena r. 1481). Opavští a münstreberští vévodové, Viktorin, Jindřich a Hynek, odprodali zastavené fulnecké dominium s hradem Janovi z Žerotína do vlastnictví, a to včetně vrchních zeměpanských práv a svobodné volby, zda statek vloží do opavských nebo moravských zemských desk. Následným zapsáním do moravských zemských desk se stává Fulnek pro příští časy součástí Moravy. Ke zboží patřily: hrad a město Fulnek, Butovice, Kujavy, Životice, Stachovice, Suchdol, Vražné, Kletné, podíly Pohoře, Jesřábí, Vlkovic, Vrchů (Valtéřovic), Gručovic, pustý Goldzeyf, manské statky Pohořílky a Slatina, zastavené klášterní zboží Jerlochovice, Děrné, Stará Ves, Jílovec, Bílov se vším příslušenstvím (DZO XII.31). Po mnohém jednání pouze klášterní vsi Děrné, Stará Ves, Jílovec, Bílov a Pustějov byly vloženy k Opavsku. Jan z Žerotína byl nazýván Starý či Bohatý, byl schopným válečníkem a stoupencem krále Jiřího z Poděbrad. Jeho druhou manželkou byla Machna z Cerekve. Roku 1475 předsedal Jan z Žerotína opavskému zemskému soudu, v létech 1475 - 1476 byl opavským zemským hejtmanem. Roku 1478 byl přijat i se syny mezi moravské panské rody. Roku 1480 zastával funkci nejvyššího sudího moravského. Byl nábožensky snášenlivý a na svém panství přál jak valdenským, tak i českým bratřím. Zboží drží jako statek zpupný, v dědičném vlastnictví. Jan zde nechává někdy mezi léty 1475 - 1480 vybudovat druhou linii hradeb, která se částečně dochovala v základech Dolního zámku. Doposud je vedle průjezdu Dolního zámku druhotně vsazená kamenná deska s aliančním erbem Janovým i jeho druhé manželky Machny (poloviční žerotínský lev a hrábě stojící na rukojeti). Jeho první ženou zřejmě byla Anna z Ludanic. Roku 1480 vložil Jan z Žerotína do olomouckých desk „hrad Fulnek s městem Fulnekem, právy, užitky a vesnicemi (výše jmenovanými)...many swe, kterez k tomu zamku mam...- Mikuláše Fulštejna z Bílovce na manství Pohořílkách, Mikuláše Fulštejna ze Slavkova a Studénky na díle Slatiny, Jana Jestřabského na díle Jestřabího a Pohoře, Jana Čapka na manství ve Valtéřovicích a Jana Třicátníka z Vojetína - a konečně klášter augustiniánů a jeho zboží (ZDO II-1, s. 37, č. 259). Jan z Žerotína zemřel někdy koncem roku 1499. Zůstalo po něm šest synů: Petr (z. 1530-31) /z prvního manželství/, Jan (1473-1530), Viktorin (1474-1529), Jiří (1476-1507), Bartoloměj (1482 - 1521)a Bernard (1484 - 1532)/z druhého manželství/. Roku 1507 jsou zde jen Jiří a Bernard, kteří potvrzují městu Fulneku dřívější privilegia. Jiří ještě téhož roku umírá a je zde také pochován (nápis na náhrobní desce umístěné na východní straně venkovní zdi farního kostela ve Fulneku zní: LETA OD WYKVPENIE SKRZE NAROZENIE PANA NASSEHO JEZV KRISTA SYNA BOZIEHO TISIECZIEHO PIETISTIEHO SEDMEHO VKONCZIL SWOG ZIWOT ROZLVCZIWSSE SE TIMTO SWIETEM GSA (XXXI LETIE) VROZENY PAN PAN GIRZIK Z ZEROTINA A S FVLNEKV A NA GICZINIE TEN VTERY DEN SWATEHO ONDRZEGE KTEREHOZTO TIELO GEST W TOMTO HROBIE A PO (D TIMTO) KAMENEM POCHOWANO GEHOZ DVSSY PAN BUOH WSSEMAHAVCZY RACZ MILOSTIW BYTI). Roku 1512 přebírá panství Viktorin za nejmladšího svého bratra Bernarda. Po Bernardově plnoletosti a návratu ze studií v cizině se Viktorin, za zprostředkování p. Viléma z Pernštejna, panství vzdává. Jako majitel Fulneka se Bernard poprvé v písemných pramenech uvádí již roku 1513 (P.O. IX f. 148). Roku 1516 zde umírá i jejich matka Machna z Nové Cerekve. Panství Žerotínů je podstatně rozšířeno, neb již roku 1512 je přikoupeno panství vikštejnské, roku 1523 je koupeno panství štramberské a přibírá se také léno Nová Horka (Neuhübel). Bernard byl člověkem váženým pro své bohatství, zkušenosti načerpané svým pobytem v cizině a pro své vysoké funkce, které po většinu svého života zastával. Byl přísedícím zemského soudu. Jako zkušený voják se také proslavil ve válkách s Turky. Roku 1532 je v Nise zachvácen těžkou chorobou a záhy umírá. Zboží se ujímá vdova Markéta z Ojnic. Ta však umírá již brzy po svém choti roku 1533. Fulnecké panství přechází na Janova syna Karla z Žerotína. V listině u 1. února 1520 jej král napomíná, aby neubližoval fulneckým augustiniánům. Jinak se tento muž plně oddal vojenskému životu. Ve službách krále Karla V. bojoval i v Alžíru. Ve válce proti Turkům roku 1544 byl mnohokrát vyznamenán. Koncem roku 1540 prodává Fulnecko Oldřichovi Cetryšovi z Kynšperka. Z listin vyplývá, že Cetryš koupil Fulnecko za peníze své choti Barbory. Intabulace prodeje je provedena roku 1541. Cetryšové pocházeli z německého rodu v knížetství svídnickém ve Slezsku. Ve znaku měli hlavu zubra s částečně vyplazeným jazykem, klenot tvořily dva nože stojící vedle sebe. (Rod Cetryšů žije doposud). Oldřich Cetryš byl dvorním kráječem Ludvíka II. a Ferdinanda I. Psal se též jako Cetryš z Lorenzdorfu. Jeho bratr Jiří byl opavským zemským hejtmanem. Funkci správce panství držel za jeho nepřítomnosti Jindřich z Fulštejna. Oldřich umírá buď koncem roku 1543, nebo počátkem roku 1544. Jeho manželkou byla Barbora z Rottalu a Tollberka. Byla dcerou dolnorakouského zemského hejtmana Jiřího z Rottalu. (Původní rodový erb Rottalů byl stříbrný heroldský kříž v červeném poli. Jinde se vyskytuje jako čtvrcený štít, v němž se původní erb Rottalů střídá s červeným kosmo položeným svatoantonínským křížem, t.j. v podobě písmene T, ve stříbrném poli, jemuž odpovídal i druhý klenot s podobným znamením mezi dvěma stříbrnými křídly.) Barbora se koncem roku 1544 provdala za Baltazara Schweinice z Pilmsdorfu, kterého zde bere téhož roku na spolek. Sama umírá koncem ledna 1550. Baltazar Schwainic (Švajnic) pocházel z německého, doposud žijícího rodu z lehnického Slezska. (Ve znaku měli Schwainicové červený štít, černě a stříbrně dělený. Klenot tvořily dva buvolí rohy na helmu.) Baltazar byl synem Martina Schweinice a Ofky (Eufemie) Varkočové. Byl člověkem u okolní šlechty velmi vážený pro své styky s císařským dvorem. Zastával četné veřejné funkce. Byl olomouckým krajským hejtmanem, císařským dvorním radou, zasedal také v zemském soudě jako přísedící za stav rytířský. Zastával se poddaných nejen svého, ale i ze sousedního oderského panství. Fulneku dal roku 1558 jakýsi policejní řád a potvrdil městu právo odúmrti. I když byl vychován v katolické víře, přestoupil později k luterství a nakonec k Jednotě bratrské. Veškerou svou korespondenci vedl v českém jazyku. Byl velkým podporovatelem vědy a umění. Jak ukazují staré zápisy, byl velkým milovníkem honů a krásných koní. Na panství byl dobrým hospodářem. Za něj došlo v sedmdesátých letech také k zásadní přestavbě hradu v dvoupatrový čtyřkřídlý renesanční zámek podle plánů architekta Antonio Horella z Louis. Na stavbě se tehdy podíleli převážně italští zedničtí mistři a kameníci. V té době vznikla i vzácná galerie asi sta fresek římských císařů v hlavním sále nejvyššího poschodí zámku. Toto vzácné dílo některého z italských umělců však bylo zničeno pozdějšími požáry zámku. Na úpravy zámku v této době připomínají znaky Baltazara Schwajnice a jeho třetí manželky Šťastné Sedlnické z Choltic a Skrbenských z Hříště. V lapidáriu novojičínského muzea je uchována i krásná pískovcová deska s nápisem Jan starší Skrbenský z Hříště, Maruška Okrouhlická z Kněnic a na Fulneku, s letopočtem 1588 a znaky obou manželů. Baltazar byl celkem třikrát ženat. S Barborou z Rottalu (zemř.r.1550) měl dceru Barboru, narozenou okolo roku 1545. Druhou jeho ženou byla Kateřina Bruntálská z Vrbna, jenž umírá 20. července 1556. Potřetí se oženil roku 1558 s Felicitas (Šťastnou) Sedlnickou z Choltic, dcerou Václava Sedlnického a vdovou po Mikuláši Pražmovi z Bílkova a na Bílovci. Z těchto tří manželství měl celkem pět synů a tři dcery. Většina těchto dětí však zemřela v útlém věku. Sám umírá v dubnu či květnu roku 1572. Po jeho smrti dědí fulnecké zboží syn Jan Schwainic, který pocházel zřejmě z druhého manželství. Narodil se okolo roku 1556. Studoval na gymnáziu v Goldbergu. Již roku 1564 je zapsán na vídeňské univerzitě (tento zápis však nesouhlasí s datem narození). Určitou dobu svého života trávil v Holandsku. Doma se zdržoval jen velmi zřídka. Po otci zdědil zálibu v okázalých lovech, jak dokládá korespondence z let 1578 -1579. Byl povahy prudké, ale k poddaným se choval takřka otcovsky. Zemřel mlád ve věku 24 let na podzim roku 1580 zřejmě na mor. Jako svobodný nezanechal žádných potomků. Zboží se ujala dcera Baltazarova a Janova sestra, Judita, provdaná za Albrechta ml. z Vrbna a na Heralticích. Zemřela však již roku 1581. Zdá se, že Schwainicovský rod zkosila jakási dědičná choroba, neb většina dětí umírala v mladém věku. Snad někdy na podzim 1581 drží zboží syn Jakuba Schwainice - Jan II. (Hanuš) - bratranec Jana Schwainice I. Celého zboží se zmocnil, aniž by ctil závěť Balcarovu. Vzniklý spor o držbu panství však vyhráli Cetryšové a předáno jim bylo k 30. září 1583. Při dělení vznikl 25. března 1584 nový statek v Kunvaldě (Kuníně), který dostal Jan Balcar Cetryš. Někteří Schwainicové jsou pochováni ve fulneckém farním kostele, jako např. Baltazarovi synové Jiří, Oldřich, Baltazar, Melicher, manželka Kateřina Bruntálská z Vrbna a dcera Anna. Baltazarův otec Jan Schwainic z Pilmsdorfu zemřel roku 1552 a je pochován v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Fulneku - Jerlochovicích. Náhrobek Jana Schwainice v presbytáři je již značně poškozený. Jeho německý nápis zní: "Im 1552 Jar .am.tage. vorsant Maria .Lichtmesse. isst. im Got wrschlafn. der halter. vc..... Johannes.... Fulnek. dem Got genedik. seij. ewigkeijth amen..." Nápis na náhrobní desce Baltazara Schweinice umístěné na vnější zdi farního kostela ve Fulneku zní: ALHIE LIEGEN DES EDLEN GESTRENGEN HER BALCZER VON SCHWEINYCZ VND AVFF FVLNEKH VIER SONE GEORG VLRICH BALCZER VND MELCHER VON SCHWEINYCZ AVCH DIE WOHLGEBORENE FRAW FRAW/ CATERINE VON WIERBEN SEINE EHELICHE GEMALINGE/ STORBEN SINEABEND VOR MARGRETE VOR XXII VR IM MDLVI JAR AVCH SEINE TOCHTER ANNA SCHWEINICZIN. Sestra Jana Balcara Cetryše, Anastázie se provdala za Petra Pražmu z Bílkova. Fulnecké panství však dlouho neudrželi. Petr pro svou marnotratnost statek zadlužil a musel jej 6. dubna 1584 prodat za 28 000 zlatých Janovi staršímu Skrbenskému z Hříště. Tento nový rod se zřejmě psal dle vsi Hříšice (Hrysscz) u Dačic. Jiná domněnka říká, že pocházel z Čech z okolí Přibyslavi. Říkalo se, že rod byl přes kteréhosi levobočka spřízněn s rodem Přemyslovců. Jednotliví členové tohoto rodu se připomínají již za krále Přemysla Otakara II., tak např. Jaroslav z Hříště byl roku 1272 přísedícím zemského práva. Pozdější pán Martin z Hříště se roku 1446 připomíná jakožto majitel vsi Senice na Hané. Přídomek Skrbenští používali až od roku 1532 podle vsi Skrbeň na Hané (13 km sz. od Olomouce). Užívali stříbrného štítu s černým svislým pruhem uprostřed. V klenotu měli kotouč či zářící slunce. Příslušníci toho rodu žijí doposud v Rakousku, Německu a na ostrově Maltě. V Čechách zůstalo po Bílé hoře potomstvo Bernardova bratra Jana (1590 - 1663), nejvyššího sudího knížetství těšínského, který byl v roce 1658 povýšen do českého panského stavu starožitných rodů. Hlavním sídlem rodu byly slezské Hošťálkovy, které jim patřily od 16. století do roku 1831, kdy je byli nuceni prodat. Slavnou osobností rodu byl baron Karel (1826 - 1866), který v hodnosti majora padl v bitvě u italské Custozy. Postupně pak přišli Skrbenští téměř o všechny své statky. Posledním byly moravské Dřevohostice, které patřily do konce 19. století Leonii Skrbenské (1838 - 1911). O erbu pánů z Hříště vypraví Paprocký: "...Předek rodu tohoto vojsko pána svého kteréž do nebezpečných míst uvedené bylo, odloživši na to zdraví své, skze veliká bláta a zemi bahnitou ve zdraví převedl. A když jest brod vynalezl šel k svým tovaryšům dobrým klusem a radosti kteréžto slovo klus /Slaváci jmenují Hřisstiau/, jehož až posavad Rusáci užívají. Kteréhožto král uzřevši /za tu službu/ na věčnou památku cesty černé na bílém poli za znamení rytířské užívati rozkázal. Ten chtíce, aby věčná paměť toho trvala, založil zámek a dal mu jméno Hříště, z kteréhož se až posavad potomkové jeho píší." Jan starší Skrbenský byl sudím menšího práva markrabství Moravského. Byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou byla Bohunka Kravařská ze Šlevic, která se za něj provdala roku 1578. Zemřela již o tři roky později. Druhou chotí se stala Markéta Okrouhlická z Kněnic, se kterou se oženil 13. května 1582. Skrbenský byl pánem svárlivým a nepokojným, jak o tom svědčí jeho mnohé soudní spory. Byl však dobrým hospodářem, takže nashromáždil značné bohatství a rozšířil své statky. Neměl však pevného zdraví a často churavěl. Ve své závěti z 28. dubna 1597 datované na Fulneku, odkazuje panství synovi svého bratra Václava, Janovi II. Skrbenskému z Hříště. Zemřel bez potomků 9. října 1597 a byl pochován o dvacet dnů později po boku své manželky, jenž zemřela 19. února 1597. Oba jsou pochováni v kostelíku Zvěstování P. Marie v Hrnčířské ulici, kde vybudovali roku 1590 svou rodinnou hrobku. Dochovala se po nich pískovcová deska s erby obou manželů s nápisem: MARGARITA OKRUHLICZKA Z KNIENICZ A NA (H)RADIE FULNEKU. AD 1588 - IAN SKRBENSKI Z HRZISCIZIE A NA HRADIE FULNEKU SUDI (PRAVA ME(N)SSI (HO) ZEMSKOHO W KRAGY OLOMUCZKEM. (Deska o rozměrech 180 x 90 x 17-19 cm je uložena v lapidáriu okresního Vlastivědného muzea v Novém Jičíně.) V hrobce byl pochován i bratr Jana I. Václav, zesnulý 13. 9. 1590 při návštěvě zámku na morní zimnici a jejich příbuzná Eva. Do zletilosti (t.j. 24 let věku) Jana II. Skrbenského spravovali panství poručníci Jaroslav Skrbenský a na Velkých Kunčicích - nejvyšší maršálek těšínského knížetství (zemř. 10.3. 1603 a je pochován taktéž v rodinné hrobce), Ctibor Syrakovský z Pěrkova a na Paskově a Staré Vsi - nejvyšší písař zemský, a moravský podkomoří Mikuláš z Hrádku na Novém Zámku. Roku 1604 je Jan II. Skrbenský uváděn již jako zletilý. Narodil se zřejmě ve slezském Šenově okolo roku 1580, jako syn Václava Skrbenského a jeho choti Elišky Cedlarové z Hofu (zemřela okolo roku 1593). Jeho otec zemřel 13. září 1590 ve Fulneku na morní zimnici. Jako nový pán přijímá 28. května 1604 od svých poddaných slib poslušnosti. Již 31. května téhož roku přistupuje tento nový fulnecký pán k landfrýdu. Základ jeho vzdělání mu dala bratrská škola ve Fulneku. Později prý i studoval v Ivančicích u Přerova. Roku 1601 je doložen na studiích v Ženevě (ČMM roč.40,s.126). Kromě českého jazyka ovládal také němčinu, latinu, francouzštinu a italštinu. Veškerou korespodenci vedl výhradně, ostatně jako všichni příslušníci tohoto rodu, v českém jazyce. Také jejich služebnictvo a úřednictvo bylo většinou české. Byl velkým a štědrým ochráncem Jana Amose Komenského, který působil na zdejší bratrské škole v letech 1618 - 1621 jako správce, kazatel i učitel sboru i školy až do obsazení města vojsky habsburských spojenců v roce 1621. Skrbenský sám měl hluboké zájmy vědecké i umělecké. Komenskému zde vytvořil v mezích možností podmínky pro jeho tvůrčí práci. Ve fulneckém zátiší se Komenský mohl v klidu oddat církevní, pedagogické i literární práci. (Sepsal tu /dnes ztracené/ spisy "O starožitnostech Moravy" a "O rodu pánů z Žerotína", vytiskl již dříve započatý spis "Listové do nebe" , začal pracovat na "Manuálníku", dokončeném roku 1623 a na mapě Moravy.) Jan II. Skrbenský patřil k předním účastníkům moravského protihabsburského odboje za třicetileté války. Netajil se svou nechutí ke všemu katolickému. Měl proto také časté spory s fulneckými Augustiniány, především s probošty Janem Bohušem z Velvárek (1593 - 1609) a Tomášem Schillerem z Nového Jičína (1610 - 1624). Tyto třenice a nechutnosti vyvrcholily tím, že probošt dal 9. 12. 1612 uvázat srdce zvonů, aby zabránil vyzvánění nekatolíkům, a obrátil se přímo na biskupa o pomoc a přímluvu. Ta však nepomohla a spor měl pak rozsoudit opavský zemský hejtman, katolík Pertolt Tvorkovský z Kravař. Jan byl nepevného zdraví, přihrblé postavy, trpěl také revmatismem a s tím spojenými velkými bolestmi zubů. Ve svých dopisech si často stěžoval na "...tu bídnou podagru". Přesto se ale zúčastnil mnoha válečných tažení a dalekých cest. Byl statečný, prudký, ale ne vždy rozvážný. Svou odvahou se podobal svému spolubojovníku a příteli Václavovi Bítovskému z Bítova. K poddaným byl přísný a mnohdy jim jejich povinnosti i zvyšoval, jak dokazují například i zmínky o zavedených svátečních robotách. Za něj se proto i zvýšilo stěhování obyvatelstva z Fulnecka. Byl dobrým hospodářem. Počátky jeho hospodaření však nebyly lehké. Fulnecko trpělo jako průchodní a ubytovací stanice císařských vojsk, která se tu shromažďovala k tažení proti Turkům a chováním se jen málo lišila od nepřítele. Roku 1605 se tu konal "mustruňk" těšínského lidu. Táhly tudy i oddíly z Dolního Slezska. Za Bočkajova povstání v Uhrách muselo panství postavit každého desátého a pátého muže, celkem 106 pěších, pán sám měl vypravit 5 jezdců a vůz se čtyřspřežím k Uherskému Hradišti. Roku 1607 táhl přes Fulnecko Geisbergův pluk na Opavu. Zprávy o vojenských svízelích se zachovaly ve zbytcích někdejší fulnecké zámecké registratury. Přes tyto problémy Skrbenský úspěšně rozšířil svůj majetek. Od Karla staršího z Žerotína koupil 18. května 1617 za sumu 95 000 zlatých tvrz a panství Dřevohostice (intabulace r. 1618). Náležel mu také dům v Olomouci (čp. 183, nynější č. 16 na Wilsonově náměstí). Byl několikrát i hostem na dvoře krále Matyáše. Roku 1614 zastával úřad menšího práva v Olomouckém kraji. 5. února 1608 se oženil s dcerou Hanuše Petřvaldského a jeho první choti Libuše z Valdštejna, Alžbětou Petřvaldskou z Petřvaldu. Svatby se tehdy zúčastnil výkvět nekatolické šlechty ze severovýchodní Moravy, Opavska a Těšínska. Mezi svatebními hosty nechyběli Jiří z Náchoda na Lysicích, Jan Jetřich z Kunovic na Světlově a Ostrohu, Petr Sedlnický z Choltic na Fryšavě, Kryštof Sedlnický na Polské Ostravě, Šebor Pražma z Bílkova na Studénce, Arkleb z Víckova na Prusinovicích, Vsetíně a Lukově, Vilém z Víckova na Bystřici pod Hostýnem, Jan Syrakovský z Pěrkova na Zábřehu, Adam Oderský z Lideřova na Vikštejně, Václav Mol z Modřelic na Napajedlích, Karel Donát z Velké Polomi, Jan Baltazar Cetryš z Kynšperka na Kuníně, Zdeněk Přepický z Rychmburka, Bartoloměj Ron z Rotvic na Leskovci, Bedřich Lichnovský z Voštic na Neplachovicích, Jindřich Mitrovský z Nemyšle na Rychvaldě, Oldřich Myška z Ozlanic, ženichův švagr Jan Krčma na sv. dvoře v Něčicích, Albrecht Bukůvka z Bukůvky na Chudobíně, Jan Geraltovský na Německé Lutyni, Jiří starší Sedlnický na Rouswaldě, Bedřich Sedlnický na Přestavlkách, Mikuláš Pražma z Bílkova na Velké Polomi, Jiří Martinovský z Rozseče na Litenčicích, Jindřich Martinovský na svobodném dvoře v Oujezdci, či Adam Martinovský na Střílkách. Nevěsta dostala od otce 2 000 zlatých, od matky 1 000 zlatých věna. Své nové choti zapsal 7 500 zlatých splatných do roka v případě jeho smrti a 2 000 zlatých nad její věno. S Alžbětou měl několik dětí, avšak nedochovalo se o nich žádných zmínek. V osudných létech 1618 - 1620 stál věrně po boku vůdců odboje - Ladislava Velena z Žerotína, Václava Bítovského, Hanuše Petřvaldského a jiných. 9. května 1619 byl spolu s Hanušem Petřvaldským a Václavem Bítovským zvolen za stav rytířský do moravského direktoria. Dne 9. prosince roku 1619 je také mezi defenzory v Praze. Osobně se zúčastnil korunovace "zimního" krále Bedřicha Falckého a patrně na Janovu prosbu připojil Bedřich Fulnecko k Moravě. Později je mu nejvíce kladeno za vinu, že jako moravský komisař v Uhrách při jednání s Bethlenem Gáborem pomáhal Bedřichovi z Tyefenbachu při všech "buřičských praktikách". Osobně se zúčastnil také útrpného výslechu Jana Sarkandra v Olomouci. Jeho další pobyt na Fulneku je doložen od února do dubna 1621, neboť po obsazení severovýchodní Moravy vojsky císařských plukovníků Goscheho (též Gauchiera či Gonschiera) a Karla Spinelliho, opouští panství i jeho rodina, a podobně jako Velen z Žerotína, odchází k Nise, kde se připojuje k vojsku krnovského knížete Jana Jiřího, podobně jako jiní vůdcové povstání. Zdá se, že s ním odchází z Fulneka i Jan Amos Komenský. Císařský plukovník Gosche se svými tzv. „Černými Španěly“ přináší totiž do Fulneka počátkem června 1621 na Skrbenského zatykač. Z rozhodnutí brněnského soudu vedeného kardinálem Dietrichštejnem je 15. září 1622 Skrbenský odsouzen v nepřítomnosti k propadnutí hrdlem a zbavením všech statků Jména všech takto odsouzených jsou pak přibita v Brně na šibenici. Jan II. Skrbenský zatím nadále pobýval v cizině, snad se i nějaký čas zdržuje na Moravě (v létech 1623 - 1624) v bojích po boku Valachů vedených Janem Adamem z Víckova. Roku 1625 jej nalezneme společně s Bítovským a Velenem v Berlíně, kde Skrbenský vstupuje do služeb dánské armády. V létě roku 1626 jako vyšší dánský důstojník přitáhl do Opavy a zřejmě se také účastnil následného tažení do Uher. 27. srpna 1626 stanul i u svého fulneckého zámku. Jak dlouho zde zůstal však nevíme. Po nezdaru dánské výpravy na Slovensko se vrací zpět na Moravu. Po porážce dánského vojska v červnu a červenci roku 1627 se část vojska (jízda) pod vedením plukovníka Joachima Mitzlawa, ve kterém byla i většina emigrantům stáhla ke vsi Gránovu na Odře u Kestřína (Kestrzyn) v Polsku. V noci z 26. na 27. července byla tato skupina přepadena císařskými pod vedením plukovníka Gabriela Pechmanna a téměř úplně porubána. Z vyšších důstojníků se zachránil pouze Mitzlaw včasným útěkem. U Granova nalezl svou smrt také hrdinný Jan II. Skrbenský : "...hanebně zamordován...do naha pak svlečen, do jakési propasti s mnohými jinými mrtvé tělo jeho vmetáno." Jeho choť Alžběta Petřvaldská umírá někdy mezi léty 1624 - 1628. Do roku 1629 umírají také všechny jejich děti. Dnes připomíná oba manžele kamenná deska s erby na fulnecké radnici, postavené roku 1610, s nápisem: "Jan Starssi Skrbenski z Hrzisstie a na hradie Fulneku Léta Panie MDCX." Fulnecký hrad je v této době úplně vypleněn tak, že jeho hodnota klesla z původního odhadu visitační komise ze 100 000 zlatých na 30 - 40 000 zlatých. Císařským rozhodnutím je fulnecké panství s výjimkou kolatur prodáno, bez ohledu že jde o fideikomis, 2. října 1622 katolickému pánu Václavovi Bruntálskému z Vrbna (později je mu zlevněno o částku 20 000 zlatých). Skrbenského panství Dřevohostice oceněné na 80 000 zlatých je 26. srpna 1623 dáno nejvyššímu kancléři v Čechách Zdeňkovi Vojtěchovi Popelovi z Lobkovic, který získal rovněž konfiskované statky po Václavu Bítovském z Bítova, Prusinovice a Bystřici pod Hostýnem. Panství spravoval nadále zámecký hejtman Ctibor Syrakovský z Pěrkova (zemř.okolo r. 1641) i po konfiskaci Skrbenskému a je zde doložen v této funkci ještě roku 1624. Václav Bruntálský z Vrbna držel také Hlučín (otcovské zboží), Paskov (od roku 1624 po Anně Cedlarovně z Hofu), Studénku (od roku 1634 po Pražmech z Bílkova), Valtéřovice (Vrchy), Zábřeh (po roce 1622) a Brandýs nad Orlicí (od roku 1638). Narodil se asi roku 1589, jako syn opavského zemského hejtmana Jana Bruntálského (zemř.1592) a jeho ženy Marie Tvorkovské z Kravař. Jako zapřisáhlého katolíka jej nalezneme roku 1607 studovat na jesuitské koleji v Olomouci. Za věrnost Habsburkům se stal c.k. komorníkem nad stříbry a císařským dvorním radou. 5. srpna 1624 se stal říšským hrabětem. Roku 1623 sloužil v hodnosti plukovníka v císařské armádě. Se svou rodinou bydlel na Fulneku a své četné statky spravoval prostřednictvím úředníků. Stal se zakladatelem rodové moci na Fulneku. Zavázal se, že na fulneckém panství nebude trpět nekatolíků a skutečně jeho nástupem započala důsledná protireformace. Za to jej císař 5. srpna 1624 povýšil do stavu říšských hrabat. Jeho chotí se stala příslušnice polského rodu, Alžběta Polyxena Dembiňská z Dembině, se kterou vyženil biskupské léno Velkou Střelnou (okr.Olomouc). Své hlučínské panství prodal roku 1629 hrabatům z Gašína. Roku 1645 činil odhad jeho statků částku 315 260 zlatých. Jeho fulnecké panství trpělo třicetiletou válkou obzvláště. Počátkem června 1621 obsadil hrad plukovník Gosche, zanechav zde 150 svých vojáků. V noci z 23. na 24. července přitáhl k Fulneku krnovský vévoda Jan Jiří. Zdejší posádka se však ihned po prvním útoku vzdala. Po odchodu krnovského vévody dlela tu císařsko-uherská jízda. Na přelomu let 1622 - 1623 je zde praporec Fuchsova regimentu. Na krátkou dobu obsazuje fulneckou pevnost Karel Hanibal z Donína. Od 7. června do 5. listopadu je zde kapitán Winmar von Dieppenthal, jemuž je odvedeno přes 1 100 zl. a 170 dukátů hotově a proviant v ceně přes 2 000 zl. Hrad je pro svou skvělou strategickou polohu přeměněn postupně v pevnost prvořadého významu. Tato pevnost je pak střídavě obsazována jak vojsky švédskými, tak Mansfeldovými dánskými vojsky. Dánové drží pevnost v létech 1626 - 1627, v létech 1642 - 1643 pak s přestávkami Švédové. Roku 1642 je zde ubytován velitel švédského vojska operujícího v této oblasti, plukovník Erich Schlang. Od jara do podzimu je zde opět císařské vojsko. 6. července je Fulnek obsazen Švédy, ale záhy jsou odtud opět vytlačeni. 9. září vydává švédský generál Linhardt Torstenson rozkaz opevnit hrad Fulnek. Kolem pevnosti vznikají četné příkopy a nové fortifikace (šance). Obsazen zůstává Fulnek i v říjnu po odchodu švédských armád na sever. Až teprve počátkem roku 1644 opouštějí Fulnek poslední švédské oddíly. Za nového švédského tažení byla fulnecká pevnost opět dobyta a 24. září 1645 obsazena armádou švédského generála Jana Kryštofa Königsmarcka. Koncem roku 1645 zde generál Torstenson ustanovuje vojenským komisařem svého podřízeného Jana Bustona. V létech 1646 - 1648 zde Švédové zřizují samostatný válečný komisariát a kontribuční úřad. Kontribučně a dodávkově si fulnecká posádka podrobila řadu panství na Opavsku (Hranice, Lipník, Kelč, Odry, Nový Jičín, Bílovec, Spálov, Hustopeče, Valašské Meziříčí a další.) Kontribuční úřad rozesílal na tato okolní panství výpalné listy a požadoval okamžité zaplacení kontribuce. Tento úřad vedl počátkem roku 1647 jistý Ludolf Lahrmann a koncem téhož roku Antonín G. Wesemann. Zastupujícími vrchnostenskými úředníky byli v té době například Jiří Zobel, Melichar Belka z Fulneka a jiní. Ti zde konali zároveň i služby tlumočnické. V říjnu a listopadu 1646 zvolili si dobře opevněný zámek za svůj hlavní stan švédský generálmajor Karel Gustav Wrangel a plukovník (později generálmajor) Artweth či Arfurd Wittenberger von Debern (také psán Würtenberger). Máme dochována i některá jména švédských velitelů fulnecké posádky. V únoru 1646 je zde jakýsi J. Keyserle, duben 1646 - Hieronymus Melchior von Khrey, v červenci 1646 - Antonín Pavel Vieregge, v lednu 1648 - Wolf Friedrich Bohrndorff, v květnu a červnu 1648 - major Hans Engels, v červenci 1648 - Jan Swikard Speer von Grayfenburg atd. O praktikách fulneckých Švédů vypovídá zpráva hukvaldského velitele Mercuriána hraběti Rotálovi z 9. ledna 1646. Praví se v ní, že předchozího večera oddíl jednoho sta jezdců přitáhl k Paskovu, zapálil několik domů, pobral asi padesát koní, vzal do zajetí rychtáře a několik měšťanů a odvedl do Těšína. K dopisu byly přiloženy dva výpalné listy, jeden městu Místku, aby složil do osmi dnů 1 000 tolarů, druhý panství Hukvaldy, aby složilo kontribuci ze stavby domů pod pohrůžkou vojenské exekuce. O Švédech hovoří dopis úředníka bartošovického panství Jiřímu Valeriánu Podstatskému z Prusinovic, veliteli hradu Helfenštejna z 28. ledna 1646. Úředník měl vypravit fůru do nitra země. Nemohl tak však učinit, protože minulou noc několik set švédských jezdců táhlo kolem Oder do Fulneka a toho dne táhli zase z Fulneka k Vikštejnu. Navíc byl jeho transport včera přepaden u Sedlnice. Jemu pobrali sedm a jinému transportu deset koní. Při jiném výpadu pobrali Švédové ve Větřkovicích u Příbora sto koní. O troufalosti švédské posádky svědčí upomínka tamního vrchního ubytovatele J. Kayserleho Hranicím z 6. února 1646, že přes výzvu město neodvedlo požadovanou kontribuci 300 tolarů měsíčně. Za této situace hrozila městu vojenská exekuce. Když Hraničtí neuposlechli, sám fulnecký velitel Hieronym Melchier vyzval 26. března nejen hranické, nýbrž i lipnické a kelečské panství, aby neprodleně dodala na Fulnek požadované naturálie. Vytkl jim tvrdošíjnost za to, že od 1. ledna panství neposlala na Fulnek pracovníky k opravě šancí, nedodala sjednané množství dobytka, piva, soli, sena a slámy. I tento dopis byl doprovázen výhrůžkami, že je „stihne ruina“ . Fulnečtí Švédové požadovali tedy nejen kontribuci a dodávky potravin a krmiva, ale i robotníky na stavbu opevnění. Fulneckým se počátkem října 1646 podařilo dobýt Starý Jičín i Valašské Meziříčí. Na Starý Jičín přišli dřív, než mohl být obsazen rytmistrem Otislavem podle dispozic přerovského krajského hejtmana Kotulínského z Kotulína. Dobytí obou měst nepříjemně zapůsobilo až ve Vídni a sám císař Ferdinand III. žádal 8. října zemského hejtmana, aby bylo vyvinuto úsilí obě města opět Švédům vyrvat. Měl tím být pověřen generál Ratvid de Souches. Zůstalo ovšem jen při výzvě. Švédská posádka ve Fulneku setrvala i po uzavření westfálského míru 24. října 1648, než bylo shromážděno a vyplaceno dohodnuté odškodné 200 000 říšských tolarů (Po zaplacení jedné třetiny odtáhli Švédové v roce 1649 z Čech, po zaplacení zbytku opustili 8. července 1650 Moravu.). Od listopadu do července 1650 je tu stále švédská posádka vedená generálmajorem Arfurdem Wittenbergerem. Fulnecká posádka čítala i několik set mužů a skládala se z pěších, jízdy a dělostřelců. (V době míru zde byla, vedle rodiny majitele, pouze nevelká stálá posádka, několik služebných obojího pohlaví, především písař, jehož funkce byla asi původně spojena s osobou hradního kaplana.) Vrchnost v této zlé době pomáhala poddaným pokud jen mohla. Roku 1649 dává dokonce i švédský velitel poddaným "..nějaké obilí k zasetí". Poddaní pak konají pro Švédy různé práce, jako např. dovoz dřeva a podobně. Za Švédů však zámek sloužil i jako vězení. K velké radosti fulneckých opouštějí Švédové město 10. července 1650, zanechavše "tři centýře koulí mušketových a olověných". Zámecké místnosti jsou dokonale vyrabovány, odvezen i veškerý nábytek. Fulnecké opevnění se mělo dle rozkazu císařského generála Montecuciolliho z roku 1655 zrušit. Hradby také byly v letech 1655 - 1660 částečně odstraněny. Teprve však okolo roku 1660 nabývá okolí zámku znovu mírového vzhledu a poslední zbytky opevnění zmizely až roku 1716. Fulnecký zámek jako pevnost tím přestává existovat. Dlouhé války vyčerpaly nejen prostý lid, nýbrž i fulneckou vrchnost. Častý pobyt Václava Bruntálského v cizině stál mnoho peněz. Taktéž jeho náklonnost k něžnému pohlaví a jeho přílišná štědrost. Mnoho svých peněz investoval do stavebních úprav zámku i mnoha staveb dole ve městě. Roku 1633 nechal přistavět třetí patro paláce a zvýšit věž, postavil také kostelík sv. Rocha. Opravu hradu připomíná znak pánů z Vrbna a nápis nad věží : "WENCESLAUS R: J: COMES DE WIRBNA ET FRAIDENTHAL TURIM HANC ELEVAVIT ET ORNAVIT A.D. MDCKKKIII." Jeho poslední léta života byla provázena častými nemocemi. To, že na jeho hlavním sídle hospodařili Švédové a jeho špatná finanční situace, jej zdravotně deptalo. Ke sklonku svého života podniká pouť do svaté země, navštíví Padovu, ale na zpáteční cestě upadá v Benátkách do těžké nemoci, které podlehl 31. července 1649 v domě svého přítele, habsburského vyslance, hraběte de Portii. Po roce 1650 se vrátila na fulnecký zámek vdova Alžběta Polyxena Dembiňská. Jako poručnice nezletilého syna Jana Františka převzala dohled nad hospodářstvím na panství. V jádru měla dobrou povahu , vzorná hospodyně, dobrá kuchařka a zastánkyně chudých. Na svém panství podporovala vzdělání i u prostého lidu. Většinu života však churavěla na potíže zažívacích orgánů. Mnoho času trávila na léčení v Karlových Varech a jinde. Po šest let, až do synovy zletilosti se starala, aby fulnecký zámek byl opraven a vybaven opět jako panské sídlo. Dala upravit zpustošenou zámeckou zahradu do stavu, jaká byla na počátku, za života jejího manžela. V létech 1653 - 1655 začala stavět i dolní opevnění zámku směrem k náměstí - tzv. spodní zámek, plánovaný současně jako stáje pro zámecké koně. Modernizované opevnění Dolního zámku získalo charakter raně barokní pevnosti s dvojitou hradbou se zastřešenými rondely ve vnějším obvodu hrazení. Když mladý Jan František z Vrbna dosáhl roku 1655 zletilosti, přešlo panství formálně na něho, ale matka vedla hospodářské záležitosti dále a pečovala také o zámek a vrbnovské paláce v Olomouci a ve Vídni. Mezi svým služebnictvem na zámku zaměstnávala kromě jiných úředníků také vlastního hraběcího malíře (Kristiána Šturma a Pavla Ridla). Do původního stavu uvedla i svůj paskovský zámek. Kdy zemřela, nám není známo. Její poslední dopis je datován 9.října 1669. Její syn Jan František se narodil 3. listopadu 1634. Správu fulneckého panství přijal 4. června 1655. Byl posledním z šlechtických majitelů Fulneka, za kterých se zde úřadovalo česky (ostatně jako na všech vrbnovských statcích). Po matce zdědil nepevné zdraví. Na Fulneku pobýval jen zřídka, často dlel v Praze a ve Vídni. Ve svém latinsky psaném deníku z roku 1655 zanechal i několik zpráv o fulneckém hradu. Dle deníku měl ještě v té době několik věží, kdy z nejvyšší z nich se vždy o velikonocích shazoval dle starého zvyku kozel. Jan František byl císařským a královským dvorním radou, členem moravského zemského soudu, roku 1666 se stal zemským sudím v Čechách, roku 1659 radou nad apelacemi, roku 1673 královským českým místodržícím, roku 1682 skutečným tajným radou. Od roku 1685 zastával funkci dvorského sudího, od roku 1688 byl nejvyšším hofmistrem a konečně od roku 1700 byl nejvyšším kancléřem. Byl vyznamenán řádem rytíře zlatého rouna. Hodně cestoval. Roku 1689 byl prokazatelně v Lipsku, velmi často dlel v Praze a ve Vídni. Ve Fulneku se objevoval málo, hlavně v pozdějších letech. Byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou byla od roku 1657 Eliška z Martinic, která umírá 17. listopadu 1671. Druhou chotí byla Eliščina sestra Terezie Františka z Martinic (zemř. 10. července 1706). Roku 1674 přivádí Jan František do Fulneka Kapucíny a v létech 1674 - 1676 jim nechává vystavět klášter a vpravo od něj roku 1683 i kostel. Jeho rod zde zanechal nejvíce hodnotných stavebních památek. Jan František umírá náhle 22. července 1705 v Praze. Zůstali po něm čtyři synové: Václav Bernard, Jan Antonín, Josef František a Norbert Václav Michal (DZO III. f. 329v). Správy statku se ujímá jeho nejstarší syn Jan Antonín. O své fulnecké zboží se příliš nestaral, žil povětšinou ve Vídni, kde byl vázán úřadem císařova komorníka. Svůj majetek velmi zadlužil špatným hospodářstvím. Zemřel bez potomků 15. září 1720 ve Vídni. Statků se pak ujal jeho bratr Josef František hrabě z Vrbna, narozený roku 1675. Byl povahy nepokojné a tvrdošíjné (doloženy časté soudní pře). Měl též časté spory s fulneckými augustiniány. Svou ctižádostí dosáhl v létech 1719 - 1721 funkce dvorského a lenního sudího a v létech 1721 - 1747 byl i nejvyšším sudím v Čechách. U dvora byl skutečným tajným radou, císařovým tajemníkem a vicekancléřem. Jeho manželkou se stala od roku 1701 Marie Anna Lamingerová z Albenreuthu, dcera nechvalně známého utlačovatele Chodů. Zemřela 15. ledna 1740. Její manžel ji přežil a dožil se vysokého věku osmdesáti let. Zemřel 9. června 1755, nezanechav závěti. Po jeho smrti zde nastupuje jediný syn Václav Michal Bruntálský. Narodil se roku 1709, roku 1754 byl jmenován skutečným tajným radou, zastával úřad komorníka, komorního rady a v létech 1753 - 1755 zastával funkci nejvyššího moravského zemského soudce. Roku 1735 pojal za manželku Marii Eleonoru hraběnku z Mansfeldu. Byl velmi zbožný. Zemřel náhle, bez závěti 20. července 1755. Zůstaly po něm dvě nezletilé děti, Josef Václav a Eleonora (DZO VIII.,24,25). Do jejich zletilosti vedla správu statků vdova Eleonora, která se provdala podruhé za hraběte Kotulínského z Kotulína. Josef Václav se ujal panství jako zletilý roku 1761. Byl velice špatným hospodářem. Pro velké zadlužení pronajímá fulnecké statky různým arendátorům. 1. července 1776 je Fulnek pronajat hraběti Janu Felixovi Herdymu, znojemskému královskému soudci, za roční nájem 26 000 zlatých. Jako arendátor je zde Herdy do roku 1788. Zruinované fulnecké panství prodává Josef Václav 5. března 1788 opavskému velkoobchodníkovi a válečnému dodavateli Karlovi Antonínovi Czeikemu z Badenfeldu za 377 000 zlatých, tedy hluboko pod cenou. Karel Antonín Czeike pocházel ze zámožné opavské soukenické rodiny (nar. 1732 v Opavě). V Opavě vlastnil manufakturu o 120 stolech. Do šlechtického stavu byl přijat 10. října 1771 a obdržel přídomek "z Badenfeldu". Ve znaku měl čtvrcený štít. V prvním poli je lodička, ve čtvrtém poli tři hvězdy, ve druhém a třetím poli lev s kotvou. V klenotu je muž se třemi klasy a lev s kotvou. Do stavu rytířského byl Czeike povýšen 8. dubna 1788. Roku 1827 byla větev rodu povýšena do stavu svobodných pánů. Své obchody měl takřka ve všech zemích v tehdejším Rakousko-Uhersku. Zemřel roku 1809, odevzdajíc fulnecký statek již roku 1806 za 40 000 zlatých nejstaršímu ze svých čtyř synů Karlovi Josefovi Czeikemu. Ten se narodil roku 1764. Jeho manželkou se stala Kateřina von Hauer (zemřela 20. dubna 1855 ve Vídni). Měl zájmy o obchod, architekturu a umění. Za něj byla provedena také poslední přestavba fulneckého zámku. Věž obdržela hodiny, byla dokončena oprava kaple a prvního patra. Třetí patro bylo stále ve špatném stavu. Obnovovací práce řídil hospodářský správce a stavební inspektor ve Fulneku Karel Vincenc Kunze a stavební práce vedl lichtensteinský stavitel Jan Mihatz. Karel Josef měl čtyři děti: Karla (nar.1794), Viléma (nar.1796), Antonína Eduarda (nar.1800) a dceru Marii. (Antonín Eduard je znám v německé literatuře jako básník pod pseudonymem Eduard Silesius). Karel Czeike umírá 14. dubna 1842, pochován do rodinné hrobky Badenfeldů v kapli sv. Rocha, vystavěné roku 1632. Panství přechází na jeho syny Viléma a Eduarda, kteří však již 24. srpna 1842 prodávají panství za 740 000 zlatých Kristiánu Friedrichu svob. pánu Stockmarovi. Kristián Friedrich von Stockmar pobýval většinou v Anglii, Německu a Belgii. Koupě Fulneka byla podniknuta tajně ve prospěch belgického krále Leopolda I. (1790 - 1865), na jehož dvoře zastával Stockmar řadu funkcí. Sám byl původem Belgičan. Fulnek kupuje, protože monarchové nesměli mít majetek v cizině. Formálně koupil král Leopold I. panství 10. října 1855 pro svého druhorozeného syna prince Filipa Evžena Ferdinanda Maria Klementa Leopolda Jiřího, hraběte z Flander (nar. r. 1837, + 1905) vévodu saského, za 333 000 zlatých. (Titul hrabě flanderský je užíván v belgické královské rodině pro druhorozeného syna panujícího krále. Belgická dynastie pochází ze saského rozrodu větve Sachsen - Coburg - Gotha.) Princ byl na Fulneku jen jednou, bydlel většinou v Bruselu. Správu statku vedl jeho administrátor Gerson. Hrabě flanderský často churavěl. Zemřel 17. listopadu 1905. Panství odkázal svým dcerám, belgické princezně Henriettě Marii Charlotě Antonii (nar.1870, zemř.1948), provdané roku 1896 za prince Emanuela Orleánského (nar. 1872, zemř.1931), vévodkyně de Vendome a princezně Josefíně Karolíně Marii Vojtěšce (nar.1872, zemř.1919), provdané princezně von Hohenzollern. Ty pak společně držely majetek do roku 1921. Rozloha celého statku v té době činila asi 1 970,40 ha. 24. května 1922 je celé bývalé panství zabráno na návrh zákona Státního pozemkového úřadu v Praze č.j. S. 709/1922 - I/3 § 16 ze dne 16. dubna 1919 č. 215 Sb. československou vládou. Majitelky byly při tomto jednání zastoupeny ředitelem panství Jiřím Schusterem. Celé panství pak bylo v následujících dnech rozparcelováno. V červenci 1925 koupil fulnecký zámek od belgických princezen Josefiny z Hohenzollernu a Charloty z Vendome továrník a statkář František Chrastina z Valašského Meziříčí společně s ředitelem a právníkem Jaromírem Špačkem z Moravské Ostravy, poslancem parlamentu, za sumu 6,5 milionů Korun. Oba tehdy investovali do zámku a 1 150 ha lesa 6,5 milionu korun. Roku 1928 koupil Špaček i polovinu Chrastinovu a stal se jediným majitelem zámku a okolních pozemků. Jaromír Špaček byl velmi vzdělaný. Uměl osm cizích řečí. Na svůj zámek zval četné umělce z Holandska a Itálie. Pořádal zde koncerty a výstavy, malíři zde měli své ateliéry. Jeho manželka byla operní pěvkyní. V první světové válce bojoval Špaček v řadách československých legií v Rusku. Byl velkým vlastencem a přítelem T.G. Masaryka. Když zámek zabrali fašisté, Špačkovi se odstěhovali do Prahy. Za druhé světové války se zapojili do odboje řízeného z Anglie. V době okupace byl zde zřízen úřad pro poněmčení Sudet, na zámku sídlila přesídlovací komise SS, která zde vypracovávala plány na vystěhování českého obyvatelstva z prostoru Čech a Moravy do bažinatých polských a ruských krajů. Za okupace zmizela část cenné sbírky obrazů a knihovny. Do rukou nacistů byl zámek předán již v říjnu 1938, ale nové hosty dostal až v lednu 1943. Nastěhoval se zde tzv. štáb říšského komisaře pro upevňování němectví v župě Sudety. Zmocněncem pro činnost tohoto štábu byl Konrád Henlein, jmenovaný do této funkce nejvyšším vedoucím SS a policie Heinrichem Himmlerem. Do čela tohoto štábu byl pak postaven vysoký důstojník SS, fulnecký rodák Ernst Müller. Tento vyhraněný německý nacionalista a nacista po rozpuštění německých, tzv. negativistických stran v roce 1933 utekl do hitlerovského Německa, tam se pohyboval v nejvyšších kruzích uniformované nacistické složky SS a Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst). Po zrušení župy Sudety byl Müller poslán do Liberce, kde se zmocnil všech funkcí a institucí, které rozhodovaly o germanizaci pohraničního území od Chodska na západě přes celé severní Čechy a Slezsko i Moravu až po Jablunkov. Müller na rozdíl od některých dalších představitelů nacistického režimu prosazoval, aby tzv. „řešení české otázky“ nebylo odkládáno na poválečnou dobu, a naopak požadoval využití všech válečných sil k bezprostřední a radikální germanizaci. To také se svým štábem plnil. Počátkem roku 1945 tento sveřepý nacista fulnecký zámek najednou opustil a přidal se údajně ke štábu Střed německých vojsk maršála Schörnera. Potom po něm nezůstala již ani jedna stopa. Fulnek byl při bojích na konci války mimořádně postižen a téměř celý vyhořel, zámek ale zůstal neporušen. Také fulnecké zboží mělo od nejstarších dob své úředníky - purkrabí, hejtmany. Když byla roku 1293 vydávána privilegia fojtům v Děrném a Jílovci, bylo při tom několik manů a služebníků tehdejšího fulneckého pána Oldřicha z Lichtenburka. Je pravděpodobné, že některý z nich byl fulneckým purkrabím. V úvahu přichází zvláště Milíč z Citova, který držel část Děrného (CDM IV.389-399). Roku 1372 se jmenuje fulneckým hejtmanem Beneš z Brandýsa, jehož bratr Alšík držel roku 1391 taktéž část Děrného (CDM X.185-186, XV.116,118). Zdá se proto pravděpodobným, že děrenské léno bylo zadáváno především fulneckým úředníkům. K 21. prosinci 1407 se uvádí ctný muž Lerll, purkrabí na Fulneku (CDM XV.399-400). 31.března 1426 se jmenuje v závěti Jana z Kravař ve funkci purkrabího Silvestr z Kralic (Kopetzky Fr., Regesten zur Geschichte des Herz.Troppau, Archiv für öster. Geschichte 1871 (roč.45)č.451). Po něm je pak v této funkci jakýsi Machoň (Archiv český, XV.183). Ten byl zřejmě osobou neurozenou, totožnou s fojtem v Gručovicích. Za pánů z Poděbrad je tu hejtmanem roku 1465 Jan z Giastřabí (ZAM, N.S. č.116/8), držitel manství v Jestřabí a po něm k roku 1491 je v této hodnosti uváděn Petr z Víckova a z Jestřabí. Roku 1500 se uvádí svědkem nadání fojta v Lukavci fulnecký purkrabí Jan z Bobolusk, společně s výše jmenovaným Petrem z Víckova. Petr je takto uváděn ještě k roku 1503, ale brzy po tomto roce je zde Hanzl Slezák, rovněž neurozeného původu (P.O. VIII.f.252). Za držby Fulneka Viktorinem z Žerotína (1508 - 1512), byli úředníky Mikuláš z Vítkova a Mikuláš Prusinovský z Víckova. Tento druhý jmenovaný byl zřejmě pěkný ptáček. Ve sporu o dědictví z roku 1522 se uvádí, že vezl na Fulnek nějaké peníze, patřící jeho bratru Vilémovi, které měly být ve Fulneku komusi vyplaceny za Vilémův dluh. Na Fulnek však přijel bez peněz a vykládal, že prý byl na cestě mezi Hranicemi a Odrami oloupen a ukazoval rány a potrhaný oděv. Později pak přiznal, že ty peníze v Hranicích prohrál v kostkách (P.O.XI. f. 327, VIII.f. 304-305). Když se okolo roku 1512 ujal správy fulneckého zboží Bernard z Žerotína, byl tu úředníkem Jan Vlk z Konecchlumí (P.O.XII.f. 122v). Dalším jeho úředníkem byl roku 1520 Dětoch z Čochendorfu (P.O. XI. f.159) a Jiřík Koleso z Rakových. Jiřík Koleso držel Kunčice na Opavsku, které získal sňatkem s Kateřinou z Kroměšína a Valtéřovic ((P.O. XI.f.119, XII.d. 78, 108, 186, 269v-270, P.O. XI.f.109-110, 115, 159). Ve stejné době je uváděn dalším úředníkem Zikmund Harasovský z Harasova, doložený tu rovněž roku 1523 (P.O.XII.f.13). Snad byl zde úředníkem také Hašek Všelický z Všechlap, doložený na Fulneku v letech 1528 - 1548. Ve třicátých a čtyřicátých letech 16. století byl na panství zaveden systém dvou úředníků zároveň. Roku 1530 byli úředníky Mikuláš z Doubravice a Lacek Čáček z Červeného Kostela (P.O. XIV. f. 319-320), v letech 1532 - 1538 titíž spolu s Melicharem Huburkem z Pernštorfa (P.O. XVI. f. 70v, 316v, XVII. f. 179). Melichar byl úředníkem ještě roku 1545. Za Oldřicha Cetryše z Kynšperka (1540 - 43) měl vedle sebe i úředníka Jindřicha Fulštejna z Fulštejna, doloženého zde k roku 1541 (R.S. X. f. 126). Zprávy o úřednících z doby pozdější jsou dosti kusé. V letech 1564 - 68 je doložen úředník Zigmund Kozel (R.S. XVIII.f. 25v a d, P.O. XXVII. f. 7v). V letech 1580 - 1584 tu byli úředníky Jan Brauchvic z Šicndorfu a krátce i Jan Dobšic z Plavu (P.O. XXX. f.707-708) a k roku 1597 Bernard Jezvínský ze Sedlice (R.S. XXII.). Za pánů z Vrbna byl k roku 1624 fulneckým hejtmanem Ctibor Syrakovský z Pěrkova, roku 1638 Andres Balcarů z Kroměříže. Jak je patrno, byli tito úředníci většinou českého původu a nutno zdůraznit, že také vnější úřadování bylo před třicetiletou válkou české, a to i za majitelů německého původu, jako byli Cetryšové či Schwajnicové. Postupem doby je však české úřednictvo poznenáhlu nahrazováno německým a němčina převládá v korespondenci panství již ve druhé polovině 17. století, třebaže na jiných vrbnovských statcích byla čeština mnohem užívanější. Vraťme se však k zámku jako významné kulturní památce. Zámek leží na trojúhelníkovém ostrohu protáhlého návrší, severovýchodně od historického jádra města. Jeho dnešní podoba je výsledkem složitého stavebního vývoje. Stopy nejstarší stavební fáze bývalého hradu se dochovaly ve zdivu sklepů Horního zámku. Dochované gotické sklepení zámku je zaklenuto zčásti křížovou žebrovou klenbou. K dílčím úpravám objektu došlo patrně několikrát v průběhu 14. a 15. století. Interiér zámku není zatím vybaven, ani restaurován. V jeho uspořádání se projevuje složitá stavební historie objektu - v suterénu se dochovaly ve východním traktu velké prostory s renesančními klenbami, v severní části traktu byl při stavebně-historickém průzkumu nalezen zlomek gotické klenby a ostění gotického portálu. V přízemí, pozůstávajícího ze sedmi na sebe navazujících místností, je dokumentována pozdně renesanční a barokní fáze vývoje objektu, ve východním traktu se dochovaly půvabné lunetové klenby se štukovým dekorem. Jedna z těchto místností dříve sloužila jako kaple (sv. Maří Magdalény, která se zde připomíná již roku 1437). Patra jsou plochostropá, jejich vzhled odpovídá baroku, část prostor byla upravena po ničivém požáru, který zde vznikl 5. dubna 1801. Nový vzhled získal celý objekt opravami v padesátých létech, kdy byl v patrech rozšířen počet místností dalšími zděnými přepážkami. Zámek dnešní podoby je zbytkem starého hradu, z něhož zůstalo jen kus zdi na severovýchodní straně. Zámek se skládá z tzv. Horního a Dolního zámku. Renesanční úpravy Horního zámku byly prováděny na počátku 17. století za Skrbenských z Hříště. Horní zámek tvořila v 17. a 18. století do čtyř stěn uzavřená třípatrová budova, upravená Václavem Bruntálským z Vrbna. V relativně pro Fulnek neklidných válečných letech 1628 - 1633 prováděl úpravy svého sídla. Nechal přistavět nižší třetí patro zámku a nově zastřešil komunikaci mezi zámeckými podlažími vybudováním hranolové schodišťové věže. Zámek samotný si ještě v 18. století zachoval svůj renesanční vzhled čtyřkřídlého kastelu s nízkými nárožními věžicemi, atikou a raně barokní věží. Po rozsáhlém požáru zámku 5.4. 1801 byly podle projektu arch. ing. Jana Mihatsche, knížecího lichtenštejnského stavitele v Krnově v létech 1802 - 1824 prováděny stavební úpravy, které určily i současnou podobu zámku. Horní zámek dostal podobu severojižně orientovaného dvoutraktového hranolu podélné dispozice na přibližně obdélném půdoryse. Stavba samotná má čtyři nadzemní podlaží s vysokým, jen částečně zapuštěným suterénem. Hlavní, západní fasáda je mírně zalomená, mimo osu budovy se tyčí hranolová věž (donjon) s raně barokní bání typu helmice s lucernou. Na nárožích východní a severní fasády byla původně pětiúhelná barokní bašta, kolem ní byl přistavěn empírový pilířový portikus s patrovou terasou. Fasády byly upraveny na počátku 19. století, členěny jednoduchými lisénovými rámci a okny v hladkých šambránách s ušima. Z přízemí vedou šestery dveře do sklepních prostor. Taktéž severní strana budovy je opatřena pěti vchody, vedoucími do sklepů. Samotná budova je kryta mansardovou střechou s vikýři, která je nesena korunní římsou. Dochovala se i kaple a ozdobné staré pavlače. Nedávno byly při opravách zámku náhodně objeveny v novější zazdívce čtyři arkádové sloupy, které jsou důkazem dílčích renesančních úprav gotické stavby, prováděných Žerotíny na počátku 16. století. V Dolním zámku, budovaného od poloviny 18. století po vrstevnici starého hradního areálu, byly vrchnostenské kanceláře úředníků, byty zaměstnanců, konírny, kolny, hospodářské prostory a do roku 1848 též panský šenk. Jde o rozsáhlou podélnou, mírně zalomenou jednotraktovou jednopatrovou budovu s mansardovou střechou s vikýři, na severovýchodní straně s krátkým příčným křídlem s hlavním vjezdem do areálu. Fasáda s rámováním kolem oken je dělena kordónovou římsou nad přízemkem. Přízemí je zaklenuto plochou křížovou klenbou na stlačených pásech, patra jsou plochostropá. Průčelí otočené k městu, rytmicky člení válcové baštové rondely s helmicemi, obdobné rondely jsou i na nárožích příčného křídla. U vstupu je druhotně zasazen znak stavebníka Václava Bruntálského z Vrbna, který zhotovil kameník Jiří Balarin a je zde též znak Karla Čejky z Badenfeldu z doby přestavby z let 1802 - 1803. V okolí zámku je zachován zbytek původní francouzské zahrady, jejíž původ sahá do doby Václava Bruntálského z Vrbna. Po osvobození 1945 získal Jaromír Špaček vyrabovaný zámek zpět, ale již v březnu 1948 mu byla ministerstvem zemědělství většina lesa a část nemovitostí "znárodněna". J. Špaček se proti tomuto nesprávnému postupu odvolal s tím, že vše řádně koupil a že výtěžek z lesního hospodářství potřebuje na zajištění provozu zámku. Ministerstvo zemědělství případ zkoumalo až do roku 1951, kdy v srpnu vydalo rozhodnutí, že tři roky staré rozhodnutí bylo skutečně nesprávné, neboť je nutno znárodnit veškerý Špačkův majetek včetně zámku. To co nerozebrali Němci, získal československý stát, který na zámku zřídil kasárna. Samotný Jaromír Špaček zemřel roku 1953 v jednopokojovém bytě na fulneckém náměstí. Jeho syn Rostislav Špaček emigroval poté, kdy byl po únoru 1948 vyloučen z vysokoškolských studií a jako bývalý poručík československé zahraniční armády odsouzen komunistickým režimem k nuceným pracím do zahraničí. Z Německa odešel do Francie, kde vystudoval uměleckou školu, dostal se do Anglie, později do Kanady. Životní úspěch představoval
Jiří Tichánek
Text uložen dne: 16.11.2007