Klášterecká kyselka

Louku na levém břehu Ohře západně od zámeckého parku využívali od 20. let 19. století klášterečtí ostrostřelci. Ti zde nechali postavit dva symetricky uspořádané empirové pavilony, které brzy doplnila restaurace. Na sousedním pozemku si nechal roku 1883 rolník Josef Fickert hloubit novou studnu, v níž se objevila voda příjemné nakyslé chuti. Provedená analysa prokázala její kvalitu a voda si získala oblibu v širokém okolí. Od roku 1896 vlastnil pozemek s pramenem Franz Fieber z Ústí nad Labem, který ho pojmenoval Eugenie (Evženie) po své manželce. Začal rovněž budovat stáčírnu a lázeňský park o rozloze 2,5 ha. Značné náklady přivedly jeho podnik brzy ke krachu. Roku 1897 byl přímo na pozemku ostrostřelců nalezen druhý pramen, který dostal jméno Městský. Do roku 1901 ho využíval nájemce restaurace Střelnice. Od roku 1902 měl oba prameny v nájmu klášterecký podnikatel Josef Weber, který významně rozšířil distribuci vody do tuzemska i zahraničí. Po zrušení ostrostřeleckého spolku roku 1929 se jediným majitelem celého komplexu stalo město, které ho pronajalo následujícího roku firmě Hinke a Glaser. Ta provoz dále rozšiřovala, za II. světové války kláštereckou minerálkou zásobovala i Rommelův Afrikakorps. Od roku 1945 začala devastace lázní, která vyvrcholila zastavením jímání vody a zabetonováním Městského pramene roku 1950. Až na jaře 1964 byl obnoven pramen Evženie, někdejší ostrostřelecká louka se změnila na autokemp. Po roce 1990 začalo město s pomocí evropských dotací areál přestavovat a připravovat ke vzniku balneoprovozu. Byly obnoveny historické budovy střelnice, restaurace a pavilonů nad prameny, na které navázal poněkud diskutabilní Lázeňský dům. Na břehu Ohře vyrostla historizující dřevěná kolonáda. Celý areál získal novou inženýrskou a dopravní infrastrukturu.