Moje místa 0

Graficke pismenko Ves Strančice nalezneme jihovýchodně od Prahy. V písemných pramenech se poprvé objevuje roku 1404, kdy kanovník kostela sv. Jiří na Pražském hradě Václav ze Strančic věnuje roční plat kostelu v nedalekých Kunicích na spásu duše svých rodičů Vítka a Ludmily ze Strančic a svých šesti dcer. Snad již tehdy byla ves rozdělena mezi několik majitelů, jak naznačují obdobné zmínky z let 1430 a 1457. Poté se Strančice téměř na další století z pramenů vytrácejí, znovu se s nimi setkáváme až roku 1542, kdy je do obnovených zemských desek vložen prodej statku Štiřín, jehož součástí byla i ves Strančice (nebo její část). Novým majitelem se stal Mikuláš Šorf ze Štiřína, jehož potomci pravděpodobně získali i další části vsi, neboť při prodeji panství Alžbětě Beřkovské z Břízy roku 1604 je již výslovně uvedena „ves celá“ Strančice. Ta se stala součástí rozsáhlého panství Lojovice a to až do samého závěru 17. století, v jehož průběhu několikrát změnilo majitele.

 
Graficke pismenko Roku 1695 zdědila lojovické zboží Kateřina Terezie Lemersová, která jej přinesla do svého manželství s Františkem Ignácem Kalhartem ze Sternfeldu. Z jejich manželství vzešli kromě tří dcer synové Josef František a Antonín Šimon. František Ignác oddělil od lojovického panství ves Strančice jako dědický podíl pro jednoho ze synů – stalo se tak ještě za jeho života, jinak by se roku 1706 netituloval „na Lojovicích a Strančicích“. Ještě téhož roku zemřel a správu majetku převzal i za svého nezletilého bratra starší ze synů Josef František. Po dosažení plnoletosti převzal Strančice mladší Antonín Šimon, který po vyrovnání s bratrem nechal statek Strančice definitivně oddělit od Lojovic. Téhož roku byl sepsán i podrobný popis nového panství. Antonín Šimon byl chatrného zdraví a protože byl bezdětný a starší Josef František již tehdy nežil, určil Antonín Šimon ve své závěti roku 1714 jako dědice své sestry a přátele. Když o pět let později zemřel, zdědila statek Strančice jeho sestra Kateřina Františka provdaná Hýzrlová. Ta jej ovšem roku 1722 musela pro dluhy (nelze určit zda její či zda šlo o pohledávky zděděné po bratrovi) prodat, čímž zahájila sérii častých změn majitelů.
 
Graficke pismenko Novou majitelkou zboží se stává Marie Alžběta Caretto von Millesimo. Ta již roku 1728 umírá a Strančice přebírá její mladší syn Antonín, který je již následujícího roku prodává Anně Františce Rabenhauptové. V letech 1733–38 držel Strančice Ferdinand Jakub Hüttel, po něm následoval Josef Ignác Hübschmann (1738–39), Petr Eusebius Radecký z Radče (1739–43), jehož syn Václav Leopold prodal Strančice Antonii z Collar, která je roku 1760 prodala Marii Barboře z Valdštejna. Krátce poté statek neznámým způsobem získala Kateřina Schüttlová, která jej roku 1767 prodala Václavu Ignáci Radeckému z Radče. Již v lednu roku 1775 se novým majitelem stávají Jan Baltazar Dausig z Hauenthalu s manželkou Josefou Pátkovou, kteří však nebyli schopni kupní částku zaplatit a proto bylo panství roku 1780 komisionálně prodáno piaristické koleji na Novém Městě pražském.
 
Graficke pismenko Piaristé drželi strančické zboží více než 140 let. Zpočátku jej spravovali vlastními silami, nejpozději od konce 19. století jej pronajímali. V průběhu 19. století bylo bývalé panské sídlo upraveno k bytovým účelům. Od roku 1896 byl nájemcem statku strančický hostinský a sládek Antonín Bukovský, s nímž byla smlouva ještě roku 1908 prodloužena. Roku 1921 se nájemcem stal František Milota, který opakovaně v letech 1922 a 1924 žádal řád o odprodej poplužního dvora. K tomu došlo roku 1925.
 
Graficke pismenko Po roce 1948 byl poplužní dvůr majitelům znárodněn a jeho budovy byly po požáru v 80. letech s výjimkou panského sídla čp. 1 (sloužícího i nadále k bydlení) zbořeny. Po roce 1989 byla zámecká budova navrácena původním majitelům, kteří ji prodali developerské firmě SAN-JV s.r.o. Šumperk. Ta v těsném sousedství zámku postavila moderní bytové domy, další novostavbu hodlá postavit právě v místech strančického zámku. Majitel zámku proto usiluje o vystěhování nájemníků a zboření zámku. Proti těmto úmyslům majitele bojuje s podporou obecního úřadu, občanů a dalších organizací „Sdružení přátel studánky“, které se mimo jiné kroky (články v tisku, podpisová akce) marně snaží dosáhnout prohlášení domu za kulturní památku.

Text: historie
22.5. 2010 - Zany podle J. Úlovec, Zapomenutý zámek ve Strančicích, Pocta Evě Šmilauerové (sborník k 60. narozeninám PhDr. Evy Šmilauerové, CSc.), Státní okresní archiv Praha - Západ, Praha 1995

tianDe Praha

Existenci vsi prokazují písemné prameny ke konci 14. století, existence plnohodnotného feudálního sídlo v této době však není doložena, majitel sídlili nejspíše v rezidenčním dvoře. V dalších staletích podmínky pro vznik panského sídla nenastaly – Strančice byly rozdrobeny mezi více majitelů nebo je…
popis - Zany podle J. Úlovec, Zapomenutý zámek ve Strančicích, Pocta Evě Šmilauerové (sborník k 60. narozeninám PhDr. Evy Šmilauerové, CSc.), Státní okresní archiv Praha - Západ, Praha 1995

praporčík četnictva Josef Bojas

Vedle jižního vstupu je osazena pamětní deska zástupce velitele četnické stanice Strančice praporčíka Josefa Bojase, který byl za spolupráci s domácím odbojem 8. července 1943 s dalšími třemi protektorátními četníky zastřelen na střelnici v Praze – Kobylisích. Jejich veřejná poprava měla sloužit jak…
historie - Zany
© Copyright 1995-2019 Hrady.cz (Jiří Čížek), ISSN 1803-0076
, RSS, Vaše oblíbená místa,
Zavřít reklamu