hrad Burkvíz

Luginsland

Zakletá panna z Lugslandu

Graficke pismenko Lugsland, zvaný též Luginsland nebo Lugswalde, se jmenuje zřícenina nalézající se na hřbetu, který dělí vesnici Vraclávek od vesnice Burkvíz a který tvořil hranici mezi panstvím Hošťálkovy a Linhartovy. Tato rozvalina ohrazená rozbořenou hradbou a příkopem je pozůstatkem hradu, který zde před několika staletími stál. Když táhla tatarská vojska přes Slezsko, jejich kouzelník zaklel a začaroval celý hrad i s hradní paní, krásnou mladou pannou. Hradní zdi se zbortily a celý hrad se všemi lidmi i poklady se propadl do země. Od té doby nebylo na Lugslandu bezpečno. Lidé, kteří vystoupili na horu a hledali houby a lesní plody, často viděli podivné věci. Někdy vzduchem létalo i kamení a proto se raději každý Lugslandu vyhýbal.

 
Graficke pismenko U samé rozvaliny vedla pěšinka od Vraclávku do České Vsi. Po této pěšině šel jednou syn mlynáře z Holčovic, který byl něco vyřizovat na správním úřadě v Hošťálkovech. Šel směle svou cestou nedbaje hloupých předsudků, které kolovaly o bývalém hradu. Byly žně a náramně horko. Pot mu tekl z čela do tváře a trápila ho ukrutná žízeň. „Ach“, pomyslel si, když došel k opuštěnému hradu. „To je dobře, že tu jsem. Hradní studně uhasí mou žízeň. Také si tu chvilku odpočinu, neboť slunce převelice pálí“. Tak si pomyslel a také učinil. Přelezl hradbu a vstoupil na hradní nádvoří, které bylo porostlé plevelem a ostružinovým křovím. V tomto okamžiku slyšel poslední tiché tóny poledního zvonění v Opavici a současně nápadné ticho. Žádný pták nezpíval, žádný cvrček nezacvrkal, žádný brouček nezabzučel, ani vánek nezavál. Zdálo se, že s poledním zvoněním celá příroda kolem odumřela. Přestože mlynáři naskočila husí kůže, vykročil bez bázně ke studni. Podivil se ale, když před sebou na trávě uviděl rozložené prádlo k bělení a opodál zase visela rouchá k vyvětrání. „Zbláznil jsem se, nebo to sem loupežníci přinesli svou kořist?“, ptal se sám sebe mlynář. „Je na čase, abych se dal na útěk.“
 
Graficke pismenko V tom uslyšel hebký hlas: „Neboj se a zůstaň!“, překvapen a zděšen se obrátil. Před ním stála neobyčejně krásná panna oblečena v bílých, stříbrem vyšívaných šatech a její dlouhé, vlnité a zlaté vlasy rámovaly sladký obličej. V jedné ruce držela malou stříbrnou konvičku, ve druhé nádherný pohár z křišťálu. Naplnila ho vodou a podala mlynáři se slovy: „Ty máš žízeň, tak zde pij!“. Mladý mlynář vypil pohár až do dna a dal ho s poděkováním té krásné panně zpět. „Ó vyslyš mě“, pokračovala úpěnlivým hlasem, „ve tvých rukách leží mé vysvobození. Jeden zlý kouzelník mě zaklel se vším co mi patřilo. Vysvobodit mě může jen ten, který se narodí jednou za 500 let. Musí to být mlynář narozený v neděli, 24 let stár a nesmí nikdy vzít od odevzdaného obilí do mlýna o jedno zrníčko více, než mu právem náleží. Ty máš všechny tyto předpoklady. Proto přijdi ode dneška za týden o půlnoci, ze soboty na neděli, na toto místo. Já se ti zjevím jako příšerný had, který bude mít v tlamě svazek zlatých klíčů. Musíš mu je vytrhnout z tlamy. Neboj se, nezkřiví se ti ani vlásek. Tvoje odměna bude vzkříšení a vysvobození začarované a umožnění nalezení věčného klidu. Také nalezení pokladů, které jsou uschovány ve sklepě hradu. Když to neučiníš, musím zase dlouhá staletí chřadnout, až konečně v Horním Vraclávku u velikonoční louky u posledního domku vyroste lípa, která poskytne prkna na kolíbku mého druhého a posledního vysvoboditele. Nesmíš se nechat nikým přemluvit ani odradit temnou nocí, vichřicí a nepohodou. Na důkaz toho, že bdíš a nespíš, předávám ti tuto kytku. V určenou noc ji musíš vzít sebou“. S těmito slovy panna vzala ze svých prsou malou kytičku a zastrčila ji mlynáři do dírky na klopě kabátu. Ten při tom omdlel a klesl bez vědomí na hebkou trávu. Když procitl, nebylo vidu ani po panně se stříbrnou konvicí, ani po prádle a rozvěšeném rouchu. Byl ve zpustlém hradu zcela sám. V blízkém lese opět zpívali ptáci a bzučely včely, vše jako dřív. Celý omámený si protíral oči. Spal a nebo snil? V tom spočinul jeho zrak na kytičce v klopě kabátu a hned si uvědomil, že to sen nebyl. Vstal a pomalu kráčel k domovu. O svém rozhodnutí, jít v určitou noc na začarovaný hrad, vyprávěl svému otci. Ten mu radil, aby se nejdříve zeptal pana faráře. Syn poslechl a faráři vylíčil celý svůj zážitek i úmysl. „Můj synu“, řekl farář, „nepouštěj se do takových bláhových dobrodružství. Náboženství ani soudní lidé nevěří na začarované hrady a zakleté lidi. Asi jsi spal a v bujném snu se ti zjevily obrazy o kterých se vypráví jen na přádkách.“ „Ale co ta kytka?“, namítl mlynářův syn. „I toto se dá vysvětlit“, odpověděl pan farář. „Když jsi spal, zastrčil ti ji někdo do klopy kabátu. Vyžeň si proto z hlavy každou myšlenku ohledně vysvobození zakleté panny.“
 
Graficke pismenko Mlynář poslechl jen proti své vůli a svému přesvědčení. Přesto v určenou dobu k večeru si nechal osedlat koně a vzal do ruky čarovnou kytičku, která byla stále svěží. Právě když chtěl vyrazit na cestu, přišel otec s úpěnlivou prosbou, aby zanechal ztřeštěný úmysl vydat se v noci na takovou cestu. Syn otcovu naléhání nedokázal odolat, nechal odvést koně a velmi zarmoucen časně ulehl do postele.
 
Graficke pismenko V noci se pak strhla ukrutná bouře. Hrom burácel a blesky metaly ze všech stran, lilo jako z konve, na horách hučel vítr a lámal velké smrky jako stébla. Vypadalo to jako poslední soudný den. Mlynářův syn spal tvrdě, nevidě ani neslyšel toto boží dopuštění. O půlnoci na něj dolehl zlý sen. Zakletá panna přišla k jeho loži, rozhněvána výhružně pozvedla prst a ptala se: „Proč jsi nepřišel? Tvojí vinou musím nadále trpět několik století. Ty se ale také nebudeš kvůli nedodržení slibu dlouho radovat ze života. Než se sejde rok s rokem - zemřeš!“
 
Graficke pismenko Mládenec se probudil celý zděšený a zpocený. Náhle uhodil blesk do mlýna, až se otřásl v základech. V záři blesku viděl kytku, večer ještě voňavou a svěží, zcela suchou a zvadlou.
 
Graficke pismenko Od té doby se stal z mlynářova syna docela jiný člověk. Jeho mládenecká veselost zmizela, byl stále vážný a smutný. Kolem podzimu ulehl a než přišel konec roku, ocitl se na hřbitově…

Text: pověsti
29.7. 2012 - Tuto pověst vypověděl redaktorovi novin „Troppauer Zeitung“ v 50. letech 19. století obchodník Theodor Prosche z Holčovic.