Kňour

Graficke pismenko Za onoho času, kdy se ještě párky necpaly do membrány, nýbrž do ovčích střívek a lecjaký řezník si v Jindřichově Hradci na nich postavil svou kariéru, žil, byl v tomto městě velice bohatý měšťan, jménem Kňour. Byl výtečně zapsán u jejich Opatrností pánů konšelů i u hradního pána, a živnost mu bujně vzkvétala, ačkoliv platil řádně daně. Přes ty všechny nectnosti byl neobyčejně zbožný, i když měl tak nepoetické jméno, dobře známé v  myslivosti. Jednou, když dlel při ranní mši ve Vysokém farním kostele na modlitbách, usnul jako špalek. A aj, zjevil se mu anděl, celý v bílé říze, se skvostnými perutěmi, s liliovým stvolem v levici a plamenným mečem v ruce druhé. Kňour byl tak překvapen, že ve snách nemohl z lavice ani povstat, aby se poklonil. Učinil tak tedy v sedě, až jeho hlava vydala o modlitební pult takovou ránu, že protrhla ostatní zbožné věřící, kteří jinak zbožnému měšťanu zle vytýkali, že na svatém místě tluče špačky, z rozjímání. Anděl však nedbal. Pokynul mu pravicí s mečem a němě ukázal na kalich na oltáři. Přitom otvíral svá krásná, andělská ústa, jaká by nesvedl ani mistr třeboňský, ale nic nebylo slyšet, ať Kňour napínal uši, jak jen mohl. Nikdo ovšem doposud nezjistil, jakou řečí vlastně andělé mluví, zda sumerštinou, hebrejsky, latinsky, či zda prošli v zájmu šířícího se křesťanství různými jazykovými kursy včetně hovorové staročeštiny. Zjevení měšťana Kňoura po chvíli zalomilo rukama a zmizelo jako pára v tabernákulu. Kňour se hodnou chvíli ještě svatou bázní otřásal, ale když procitl, poznal, že mu ramenem netřese svatá bázeň, nýbrž kostelník. Tím dotčený Kňour ztropil v chrámu Páně výtržnost. Všem přítomným, kteří mu vyčítali, že na svatém místě tloukl špačky, tvrdil do očí, že měl rozhovor s andělem; bohužel, už nemohl říci o čem a tak do vzniklého tumultu zasáhl přispěchavší farář, který třepal Kňourem jak cechovní pokladnou, počal z něho vymítat ďábla způsobem, který byl s tímto posvěceným místem v naprostém rozporu. Avšak ďábel našel zřejmě v Kňourovi zalíbení a asi jen jeho návodem prohlásila Kňourova ústa, že farář je ignorant, který nic neví o milosti skrze anděl\y přicházející. Farář zase hrozil u svatém hněvu Kňourovi upálením a dokládal se všemi svatými, že nedopustí, aby si někdo z Vysokého farního kostela dělal kurník. Kňour naopak dokazoval faráři, že z prebend i ofěr ztučnělý teřich se mu přelil do mozku a že je veřejným nepřítelem církve svaté, co ipso kacířem, neboť nevěří v zázraky. Tak mnohejma řečmi se potejkali, že nebylo možno perem toho dosáhnouti, jak psávali notariové urbis do soudních zápisů, když pře dosáhla dramatického vrcholu. Vzniklo takto jakési církevní schizma, které hodlali náhle vtrhnuvší biřici uvést ve zbožný soulad; ale tomu všemu učinil přítrž přispěchavší pan primas, který se Kňoura jakožto řádného poplatníka křesťansky ujal. Vzal ho stranou a domlouval mu: „Kouknou, Kňour, nechají toho. Pan farář je muž posvěcený a oni ne. Ten si může zázraky vymýšlet, protože je ve služebním zařazení Pánubohu blíž a oni jsou jenom obyčejný věřící, oni jim můžou jenom věřit. Tak věřejí a nediskutujou.“ Kňour, jsa si naprosto jist pokynem milosti boží, prohlásil se mučedníkem a odešel z kostela přímo do chvalně známého šenkovního domu, aby řádně a náležitě věc v klidu rozvážil. Rozvažoval tak důkladně, že přišel k obědu až večer. Doma mu valně nechutnalo, ač mu manželka Rejna připravila kapra na modro v šafránové šalši, do níž se namáčely slaďounké šenpeky a žemličky, což bylo jinak jeho zamilované jídlo. Paní Rejna totiž vystála frontu na kapry v Rybnické bráně u Longina, o němž se šuškalo, že prodává obecní ryby z městského rybníka Stínavce, který nedávinko rybáci čistovanitě skradli. „Jářku, Kňoure, nějak ti nejede,“ oslovila starostlivá Rejna manžela, když s úzkostí pozorovala, že se Kňour jako obvykle dosud nedusí rybí kostí. „Měl jsem, matko, vidění,“ odpověděl Kňour a Rejna rychle odběhla k ohništi, aby v kotlíku připravila nějaký lektvar. „Tebe chytá fantas, Kňoure, udělám ti šalvěj s krakovcem, na prevétu se ti uleví a to vidění z tebe vyběhne.“ Kňour tloukl pěstí do stolu: „Jednou má nábožný křesťan vidění a už mu to lidi nepřejí. Poslyš! Víš, co je to v kostele vidět v dnešní době anděla? Byl to Cherubín nebo Gabriel, já se v nich moc nevyznám, v levé ruce měl lilii a v pravici meč.“ „Tak to byl od obojího kousek,“ podotkla paní Rejna, „insignie Cherubína je liliový stvol a Gabriela meč,“ dodala zasvěceně a nalévala ze džberu do kotlíku vodu. Kňour však vedl svou: „Místo aby lidi padli křesťansky na kolena, začali mi nadávat a zavolali faráře. Ve své vlasti není nikdo prorokem,“ povzdychl si Kňour a pokračoval: „Dokonce mi ten velebnej pán hrozil upálením a pořád breptal svou, že teď se musí kostel znovu vysvětit a podobné demagogie; místo, aby mi na tomto svatém místě vyložil smysl toho vidění, začal ze mne vymítat ďábla a otloukal mi hlavu kropáčem. Že mám hlavu samou bouli mu nevadí, ale zprohýbaný kropáč chce zaplatit. Ale já mu...“ a nyní vyřkl slovo nehodné křesťana, na kterého přišlo dopuštění zázraku, slovo tak nekřesťanské, že Rejně vypadl hrneček s páchnoucím lektvarem. „Když jsem později o tom vidění rozjímal,“ vedl Kňour neustále svou, „dostal jsem náhle vnuknutí. Proč myslíš, že anděl ukazoval na kalich, ha?“ „Tak já ti to teda řeknu, když ti to neřekl pan farář,“ pravila Rejna. „To proto, žes v pátek přišel z šenku co boží hovado a chtěl jsi v té ráži vypálit bratřím literátskou.“ „To že jsem chtěl učinit?“ zarazil se Kňour. „A proč by teda ten anjel držel v levé ruce lilium? Lilium, matko, je symbol nevinnosti.“ „Už jsi někdy viděl anjela bez lilium? Každý anjel je namalovaný s lilium, protože to je jeho odznak. Nebo jsi snad viděl anjela s klackem?“ ulevila si Rejna, kterou tento dialog, hodný pera Bartoloměje Paprockého z Hlahol, začal pomalu dopalovat. „Žádný klacek, ale hrom do toho,“ tloukl do stolu osvícený Kňour, „ten anděl měl v ruce meč. A teď ti řeknu proč meč a proč ukazoval na kalich. Herež, matko! Pomni, že jsou husitské války. Boří se kláštery, zámožný občan nepožívá právní jistoty. Jenomže já vím, co je mou povinností, když mi to anděl nakázal. Půjdu tedy a budu bojovat za našeho pána Menharta až do roztrhání těla. Tak. A teď jdu na rathauz.“ Sebral biret a vykročil krokem skromného hrdiny, který dostal andělský příkaz porazit husitské houfy. Na rathauze vládla sváteční nálada. Jejich Opatrnosti s rozechvěním očekávali bouřlivou interpelaci pana faráře v radě, z níž bude chtít duchovní správce vytřískat nějakou tu kopu stříbrných na nový oltář. Pan primas se poradí, pak odmítne. Replika bude stíhat repliku, nejdříve to začne laskavým captationem benevolentiae a pak se počnou posílat obě strany do horoucích pekel a to bude teprve ta pravá zábava: pan farář bude panu primasovi vyčítat prožraný špitál a pan primas zase naopak zašantročené peníze zádušní: buď jak buď, kouká z toho příjemné posezení, které se bude večer přetřásat ve všech šenkovních domech; knapi se mezi sebou poperou, ve městě vznikne panika; tu využije městská pohotovost a půjde s tenaty a sítěmi do městského rybníka, aby ulevila pověsti o obrovském jeho rybním bohatství. To všechno svým slavnostním příchodem pokazil Kňour. Když vešel, dal křesťanské pozdravení a požádal, aby dostal slovo, neboť jeho záležitost v rámci veřejného blaha nesnese odkladu. Pan farář zbrunátněl nevolí jako měděný kuthan, protože si myslel, že Kňour chce zase rozmazávat tu ranní nechutnou andělskou aféru, ale pak se upokojil, když zvěděl, že Kňour hodlá kšaftovat obecně ku prospěchu kostela i města. Zde nutno osvětliti, že slovo kšaft není nikterak odvozeno od slova kšeft. Ctihodný pan Kňour měl tedy na mysli kšaft neboli odkaz, což ovšem někdy pro stranu odkazovanou charakter kšeftu nesporně nese. „Vaše Opatrnosti,“ začal Kňour, „pomíjím křivdy, které na mně byly ráno v důsledku mého vidění spáchány,“ začal velkoryse Kňour. „No dobře, dobře, tak dál,“ snažil se rozšafně odklidit ranní incident pan primas, když viděl, že pod tlustým panem farářem začala těžká dubová lavice nebezpečně sténat. „To vidění jsem viděl,“ pokračoval sveřepě Kňour, „kdybych ho neviděl, tak bych se pro pravdu v kostele nepral:“ „Mluvte k věci,“ skočil mu do řeči primas. „Dejte něco na nový oltář, archanděl vám to odpustí a tuhle pan farář taky.“ Lavice pod panem farářem se utišila a duchovní učinil uražené, leč shovívavé gesto. „Na nový oltář nedám,“ prohlásil tvrdě Kňour a lavice pod panem farářem se opět nebezpečně ozvala. „Dám víc.“ Lavice se opět utišila. Byl to zajímavý dialog mezi lavicí a Kňourem. V radní síni se rozhostilo ticho, které léta letoucí nikdo nepamatoval. Kňourův hlas zněl slavnostně. „Vážený pane primasi, vážení otcové - a vážený pane faráři,“ dodal Kňour přezíravě, že lavice pod panem farářem staccato vrzla. „Chcete mi upřít mé vidění, ale to mi upřít nemůžete, protože jsem ho viděl já a ne vy, takže nejsou svědci a nemůžete mi nic dokázat. Proto odmítám takové nezodpovědné řeči o upálení a podobné heretické insinuace. Já, naopak, abych dokázal přesvědčení pravého katolíka, vyhlašuji tímto, že na počest tohoto dne dám ošacovati můj majetek; dům můj, drahé věci odkazuji ženě mé milé Rejně. Dále odkazuji 300 kop dobrých grošů českých na kapli, v níž jsem vidění měl - (lavice zapraskala) - v níž jsem vidění měl,“ proloženě pronesl pan Kňour, aby lavici utišil, „dále odkazuji dvě stě kop dobrých grošů českých na špitál u svatého Jana, o němž měla být, myslím, taky řeč.“ jeho zrak se s neskrývaným potěšením upřel na pana primase, takže tentokráte zavrzala lavice zase pod ním. „Ale to není všechno. Na počest tomuto městu pak, aby jeho sláva se šířila zjevně, dám ulít pro Vysoký kostel farní největší zvon, jaký kdy toto město mělo. Nechť jeho zvuk se šíří okolím a hlásá radosti i strasti tohoto slavného města Jindřichova. „Zvon!“ zavrzal tentokráte pan farář. „Zvon!“ vydechl pan primas, že radní písař ucítil milou reminiscenci na šenk u Orla. „Zvon!“ zavrzaly všechny lavice v radě, že sám sebou dojatý Kňour se zavřenýma očima slyšel šumění perutí všech andělů, kteří obývají nebeský areál. „Moment,“ vzpamatoval se Kňour, neboť jeho kupecký duch vždy v pravý čas nabyl převahy nad spirituálním somnambulem. „Mám však k tomu dvě podmínky: především: odejdu z tohoto města za účelem, který mi zjevil anděl a nemělo by valného smyslu to rozpitvávat. Budete čekat pět let. Nevrátím-li se do té doby, tedy počkáte dalších pět let. Jestliže ani v tento čas mne nespatříte, dejte ulít zvon, na který vám tu skládám hotovost. Druhá podmínka je taková, že zvon na mou věčnou paměť nazvete mým jménem.“ Kňoura se zmocnilo dojetí, které se přeneslo na celé shromáždění. Písaři kapaly slzy na foliant radního manuálu, pan primas si utíral oči rukávem, jejich Opatrnosti se rovněž rozslzely a štkal dokonce i pan farář, do kterého by to nikdo neřekl. Pak dal Kňour pokyn a dva jeho knapi vnesli do radní síně, zmodernizované z románského slohu do ranné gotiky, truhlici plnou peněz. Kňour se rozžehnal s purkmistrem i radou, pan farář jej objal a dal mu požehnání a Kňour odešel ze sezení. Od té doby ho nikdo nespatřil. Minula léta. Na andělské Kňourovo zjevení se už dávno zapomnělo. Na Kňoura však myslela celá městská rada. Pět let uplynulo a Kňour nikde. Čas plynul a Kňourovy peníze ležely v truhle v kostele v kapli, určené pro záduší. Minulo dalších pět let. Po Kňourovi nebylo stopy. Rada Opatrných pánů se sešla přesně na výroční den Kňourova odkazu. Dali ulít zvon, pak ho dali posvětit a vytáhli na věž. V ten den se sešlo na náměstí celé město i hojní osedlí z okolí. Bim, bam, zaduněl zvon. Velebné zvuky se slily v obrovský chorál, který se nesl do celého kraje. Venkovský lid v svaté bázni i hrůze i lítosti nad zmizevším Kňourem němě naslouchal dumavé písni zvonu. Zněla zároveň k slavné zádušní mši nebohého Kňoura. Mezi venkovským lidem se tísnili i chromí a slepí; věřili, že je zvuk zvonu uzdraví. Jeden z nich, vetchý již kmetík o berli poslouchal u vytržení. Byl pomatený. „Komu to zvoní?“ otázal se. „Ale, nějakému Kňourovi. Nikdo z nás už ho nezná.“ „Znal ho vůbec někdo?“ zeptal se jeden mládeneček. „Znal,“ odpověděl stařec a zhroutil se. Byl mrtev. V hloučku opodál stál bývalý purkmistr. Šedovlasý dědeček, opírající se o hůl. Pohlédl do starcovy tváře a jeho staré oči se mu rozšířily úžasem: „Kňour!“ Ano. Byl to Kňour. Přišel k vlastnímu rekviem, ale nedočkal se jeho konce. Zvon Kňour provázel osudy občanů jindřichohradeckých dlouhá léta. A měl i své zázračné vrtochy. V roce 1467 při obležení Hradce, kdy obležení se chtěli výpadem spojit s rakouskou pomocí, odmítl se dát rozhoupat, až když byli obléhající poraženi. V roce 1615 zvonil „vzdor“, ale té pověsti moc nevěřím: zvonil jím zvoník Kybal, který byl utrakvista a chtěl udělat panu Vilému Slavatovi, vladaři města, nepěknou schválnost. Tak co myslíte? Je na tom něco pravdy? Je. Ale jenom něco. Především to, že měšťan Kňour opravdu existoval. Historik Teplý soudí, že jeho jméno vzniklo zkomoleninou jména Guttnauer, tedy z Hor Gutných, tedy Gnauer, vulgo Kňour. Bydlel v domě, označeném dnes číslem 84. Prý skutečně bojoval v husitských válkách, na čí straně se ovšem neví. Zvon ovšem opravdu ulít dal ze šedesáti metrických centů mědi a patnácti centů cínu. Zápisy praví, že jeho zvuk byl slyšet až na dvanáctikilometrovou vzdálenost. Měšťan Kňour kšaftoval 9. ledna 1461, zavřel dům, odkázal ženě drahé věci, v tom jsem vám nelhal; stejně tak je autentický jeho odkaz kapli i kostelu svatého Jana. Budiž odpuštěno fantazii, když jsem si k svatojanskému kostelu přimyslel špitál; byl tam sice, ale až o sto let později, původně býval za hradbami na vídeňské cestě. Ale prostě se mi to nehodilo do celé koncepce. Fundátor zemřel 10. ledna téhož roku, tedy druhý den po kšaftu. Ostatní už je právě jenom pověst. Našel jsem ji ve V.A.Svobodově záznamu z roku 1848 v Libussi. Ale už její koncepce, téměř s lugubrální fantazií zpracovaná, svou vážností dnešního čtenáře sotva zaujme. Odpusťte proto žertéři, že přetavil varyto. Učinil tak v dobré vůli, protože s pověrčivou bázní interpretovat zázračné ságy nepokládám v dnešní době za únosné. Tak tedy už jen zbývá odpovědět na otázku, co se stalo s proslulým zvonem Kňourem. Skončil smutně. Při hrozném požáru v roce 1801, kdy vyhořelo celé město, rozlil se na tisíce kapiček. Sic transit gloria mundi... A tak nám po obou zbyla jenom pověst, kterou jsem vám sdělil.

Text: pověsti
24.5. 2004 - Z pozůstalosti českého herce a v době nesvobody i kastelána na Jindřichově Hradci Zdeňka Kryzánka

tianDe Praha

Sladká kaše

Pan Jindřich z Hradce si dal hrad přestavěti, neboť byl velmi sešlý. Nový hrad vyrůstal ze základů, jako by tu někdo čaroval. Poddaní pracovali nad povinnost, již jim ukládala robota, neboť se chtěli zavděčiti paní Markétě, laskavé choti Jindřichově, která si přála, aby byl hrad dostavěn dříve, nežl…
pověsti - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.

Bílá paní hradecká

Po smrti svého manžela Jindřicha II. z Hradce odevzdala ovdovělá paní Markéta, rozená z Leuchtenburka, hradecké panství svému synu a vstoupila do kláštera. Snad již tehdy, když se časem objevila v Hradci v bílém rouše klarisek, zrodily se pověsti o Bílé paní hradecké, jež omylem byla ztotožňována s …
pověsti - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.

Odpustky za pití vína

Čeští šlechtici žili původně skromně a nebyli v jídle ani v pití vybíraví. Avšak na konci středověku si kronikář stěžuje, jak nesmírně hodují, jak dráždí silně kořeněnými jídly chuť k přílišnému pití, jak mezi nimi přibývá nemocných, stižených krutou pakostnicí. Při hodokvasech druh s druhem na dva…
pověsti - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.

Podivná výzdoba kostela sv. Jana Křtitele

Trochu stranou náměstí a zastrčený mezi domy stojí v Jindřichově Hradci kostel sv. Jana Křtitele. Pravděpodobně byl založen řádem německých rytířů. Ve stejné době tu však působili i templáři, přičemž je sv. Jan Křtitel především jejich patronem, takže... Nejstarší jižní loď je z druhé poloviny 13. …
pověsti - Fantastická Fakta 5/2000 Aleš Česal

Starožitná pověst o erbovní implantaci slavné Růže pětilisté

„Medle, hoši,“ pravil na svém smrtelném loži pan Vítek z Prčic okolostojícím pěti urostlým synům, „co nejdříve odejdu k předkům do království nebeského. Vidím se tedy potřebna rozděliti mé panství mezi vás tak pokud možno moudře, abyste se, jak jen to půjde, mezi sebou nepoprali a drželi pěkně pohro…
pověsti - Z pozůstalosti českého herce a v době nesvobody i kastelána na hradu v Jindřichově Hradci Zdeňka Kryzáka
Dominantou Jindřichova Hradce je komplex hradu a zámku stojící na skalnatém ostrohu mezi řekou Nežárkou a Hamerským potokem. Přes náhon vstoupíte branou na I. nádvoří. Předěl mezi II. a III. nádvořím tvoří Jáchymovo stavení, Gotický palác a Černá věž. V jejím sousedství stojí Červená věž (Menhartova…
turistické - L.P.

Prohlídkové trasy:

Trasa A – Adamovo stavení - Prohlídková trasa je přístupná po celou sezonu (duben – říjen). Prochází reprezentačními prostory prvního patra renesančního křídla, postaveného Adamem II. z Hradce v druhé polovině 16. století. Renesanční, tzv. zelené pokoje s nástěnnou výzdobou, malovanými kazet…
turistické - E.H. podle http://www.zamek-jindrichuvhradec.eu
Zakladatelem hradu vystavěného na místě staršího slovanského hradiště (zbytky jeho opevnění byly objeveny při archeologickém průzkumu v r. 1982) byl Jindřich (1205–1237), jeden ze synů Vítka z Prčic (v r. 1174 se uvádí jako dvorní stolník), uznávaného praotce všech Vítkovců. Jindřich se připomíná v …
historie - Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Jižní Čechy
Jak vypadalo původní přemyslovské hradiště, na jehož místě stojí hrad a nejstarší část města Jindřichův Hradec, přesně nevíme – hlavně v době renesance proběhly na bývalé akropoli rozsáhlé terénní úpravy. V letech 1975–1993 na hradě probíhal v rámci rekonstrukčních prací i rozsáhlý archeologický výz…
popis - Iva K. dle T. Durdík: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri, Praha 1999
© Copyright 1995-2019 Hrady.cz (Jiří Čížek), ISSN 1803-0076
, RSS, Vaše oblíbená místa,
Zavřít reklamu