Starožitná pověst o erbovní implantaci slavné Růže pětilisté

„Medle, hoši,“ pravil na svém smrtelném loži pan Vítek z Prčic okolostojícím pěti urostlým synům, „co nejdříve odejdu k předkům do království nebeského. Vidím se tedy potřebna rozděliti mé panství mezi vás tak pokud možno moudře, abyste se, jak jen to půjde, mezi sebou nepoprali a drželi pěkně pohromadě.“ Pět urostlých synů si rozpačitě odkašlalo a netrpělivě vyčkávalo, co se ze starého pána vyklube. Dosud měli v živé paměti, že když jejich hrdinný otec opustil královskou službu u Přemysla Otakara I. a šel do penze, poklepal mu vděčný král na rameno a dal mu do užívání jihočeský kraj, který odjakživa k ničemu nebyl, protože kde zrovna netlely močály, bujely pralesy, v nichž ani loupežníkům ve snu nenapadlo přepadat královské konvoje. Vedla tu totiž jediná neudržovaná komunikace, směřující z Raabu do Němec přes stejně zarostlou Gabrétu, jak se tehdy vznešeně říkalo Šumavě a nepatrný cestovní ruch jim poskytoval jen pramálo příležitostí ke skromné obživě. „Já vím,“ pokračoval umírající pan Vítek, „že si všichni myslíte, že vám dávám danajský dar, ale uvědomte si, že dnes už máme XIII. století a postulát doby zní kde co zkolonizovat. Upozorňuji vás předem, že to nebude žádná legrace, ale jak je naopak známo, že když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří. K tomu je ovšem potřeba, abyste každý měl svůj erb. Uděluji vám tedy jednomu každému do erbu pětilistou růži, protože je vás pět a já jsem ten zlatý pestík. Každý ovšem nostež růži v jiné barvě, aby se vaše vojska od sebe jak náleží rozeznala, až se mezi sebou poperete. Nic mi neříkejte, já vím, jak to v rodinách chodí.“ „Růži, to je nápad,“ uchechtl se tiše pan Smil, prostřední z pěti ratolestí, které vyrostly na Vítkově pni. „Jako bychom byli nějací troubadouři, potulní rytíři s kšticemi, kytarami a záplatovanými spodky!“ „Ty bys spíš potřeboval do erbu kance, jako má pán z Rožmitálu,“ pomyslil si pan Sezima nejmladší, všemi přezíraný, protože byl levobočkem; trpěl proto vrozeným komplexem méněcennosti a po celý svůj útlý věk si sliboval, že si takové přezírání jednoho dne s bratry náležitě vypořádá. Pan Vítek si dal mezitím posloužit lokem vína a vzpružen pokračoval: „Je vás na to pět a když se udržíte ve svornosti jako tři synové Svatoplukovi, tak s vámi ani král nehne, spíš budete hýbat s králem vy. Je totiž svrchovaně zapotřebí občas s králi zahýbat, protože čím blbější král, tím chytřejší národ a naopak. K těm všem shora uvedeným účelům jsem každému nashromáždil ohromnou bednu zlata, jen tak pro začátek. Dál už je to na vás, jestli své poklady rozmnožíte anebo jestli ohlásíte bankrot. A teď k těm erbům. Ty, Jindřichu,“ obrátil pan Vítek svůj hasnoucí zrak na nejstaršího syna, „tvá duše je blankyt sám a tvůj charakter ryzí zlato.“ Pan Jindřich honem posloužil panu Vítkovi pohárem vína, zatímco ostatní synové významně pokašlávali. „Tobě dávám do znaku zlatou růži na blankytném poli.“ „Ta mu bude slušet jako praseti mašle,“ pomyslil si opět opovrhovaný pan Sezema a pohlédl úkosem na bratry. Tentokráte mu všichni pohledem dali za pravdu. Pan Vítek se zahleděl na druhého syna: „Ty pak, milený můj Voku,“ ujal se znovu slova stařičký Vítek, „byls odjakživa pravá krev mého rodu. U tebe mám naprostou jistotu, neboť – když jsem majoroval ve vojště Přemysla Otakara blahé paměti, nedovolil jsem matce opustiti hradní komnaty. Proto stává důvodné podezření, že u tebe o rodové čistotě nemohou být naprosto nijaké pochybnosti. Jakožto moje vlastní krev obdržíš rudou růži na bílém štítu rodové nevinnosti a bezúhonnosti.“ „To je rána,“ pomyslil si opět pan Sezema, jenž byl od své vlastní a pravé matky informován, že za onoho času si hradní paní držela při ruce sličnou děvečku, až prasklo, že ta děvečka byl přestrojený mládeneček a když byl z hradu vyhnán, pod věncem pušpánovým veliký pardus mu uštědřili, že mnozí pamětníci pravili, že takového pardusu ještě jaktěživi neviděli. Pan Jindřich podal opět pohár k ústům starého pana Vítka a jak se přálo, jeho čin byl praotcem pětilisté Růže vděčně kvitován. „Jen aby ho to, prokristapána, ještě nakonec nepostavilo na nohy,“ pomyslil si opět pan Sezema, „mohl by si to všechno ještě rozmyslit.“ Avšak pan Vítek se opět ujal kšaftu. Přitáhl si třetího syna, pana Viléma za rukáv a pravil: „Ty, můj militký Viléme, jsi byl vždycky rodinný mazlíček. Nikdy ses zbytečně nepral; i když ses dostal do krvavých šarvátek, vždycky jsi čestně zmizel. Byl jsi hotové lilium, dal bych ti tedy do erbu lilium, ale jednak už ho má francouzský král, a nevím proč, má k lilii hodně daleko, ten starej rošťák. A pak – náš erb má růži. Dávám ti tedy bílou růži v červeném poli, žij v tom moři krve jako lilium dál. Pak tu máme silného Smila. Tys byl vždycky pravý opak mého Jindřicha. Kdes mohl, tak ses serval a ještě jsi nadělal dost škod tím svým užvaněným jazykem, o ostatním ani nemluvě, jak už napovídá samo tvé jméno. Proto ti dávám opačné barvy erbu než Jindřichovi. Budeš nositelem modré růže ve zlatém poli, aby sis vštípil do mozku, že mlčeti zlato, nebo tě jednou zboulují, že zmodráš. Vezmi si příklad z Jindřicha. Ten mlčí, i když je tázán, proč si taky pálit ústa. Všichni si o něm myslí, že je ťululum, ale to je právě ta správná diplomacie. A o žádném diplomatovi třináctého století nesmí být naprosto jasné, je-li genius nebo ťululum, jinak ho každý hned prokoukne a je po kariéře. Tak, to snad je všechno.“ Sezema si velice významně odkašlal. „Jo, ještě Sezema, málem bych zapomněl.“ „Finis coronat opus,“ pomyslil si zamračený Sezema. „Erb dostat musím, jenomže to kázání k tomu – to snad nepřečkám.“ „Sezemo, Sezemo,“ pohlédl pan Vítek na delikventa Sezemu, „tys mi vždycky dělal jako naschvál samá alotria. Jak je dnes bohužel už všeobecně známo a ani já tajna tě nečiním, byls zrozen z neurozené ženy, tedy ženy nešlechtického původu. Pouze dík neutuchající energii tvé matky jsem tě musel adoptovat. Těch řečí, co z toho tehdy bylo! A v rodině jsem z toho měl jenom samé mrzutosti, protože jsi byl černou ovcí v našem rodovém stádě. Dostaneš tedy černou růži ve zlatém poli, abys věděl, že ti tvůj poklesek odpouštím.“ „Uctivě děkuji, velkomožný otče,“ šeptl oddaně pan Sezema a políbil Vítkovi ruku. Ostatní údajně legitimní synové jen povýšeně zvedli obočí. První se vzpamatoval pan Jindřich. Podal Sezemovi ruku a dojat pravil: „Od teďka jsi náš rodný bratr. Co se dá dělat.“ Poté jej všichni bratři způsobem v diplomacii obvyklým objali a dojatý pan Sezema si znovu v duchu umiňoval, že to těm holomkům nedaruje. „Tak, teď by to snad konečně bylo všechno,“ řekl tiše pan Vítek a umřel. Smutek veliký nastal na celém prčickém panství a pohřeb byl uchystán tak slavný, že kde kdo kde koho posílal do Prčic. Třetího dne po pohřbu si všech pět udatných synů rozebralo sakumpikum všechno, co panu Vítkovi blahé paměti zbylo a vydali se na svízelnou kolonizaci jihočeské země. Proti množství lidu pražského, kteří dnes v jižních Čechách kolonizují kdejakou kaluž, byla Vítkovců ovšem jen hrstka. Nicméně dík středověké houževnatosti dosáhli svého cíle i přes obrovské množství proslulých komárů, kteří tehdy ještě ušetřeni degeneračních procesů, propichovali snad i drátěné košile. Osud tomu chtěl, že prvý z této expedice odpadl legalizovaný levoboček pan Sezema s černou růží v erbu. Prohlásil, že byl celý život odstrkován od žlabu a že nemá nejmenší zájem, pokud jde o kolonizaci země, prosekávat se až někam do horoucích pekel, kde lišky uctivě dávají dobrou noc. „Já dál nejdu. Proč mám vždycky odskákat to nejhorší.“ A zabodl svou korouhev hned po několika desítkách mílí nad ústím řeky, protékající jihočeské luhy a proto nazvané Lužnicí, kde založil hrad a osadu, civitas seu oppidum, jak se tomu říkalo učeně a všechno to pojmenoval Ústím Sezimovým. Tak položil základní kámen k chatové kultuře dvacátého století, která tuto luznou krajinu rekreační devastací zkolonizovala až k hořkému konci. Pan Vok Vítkovec se dal směrem jižním. Po velikém úsilí a strázních se jeho obrnění a pancéřovaní jezdci dochrastili až před mocný skalní útes, porostlý planými růžemi. Když se prosekali až k vrcholku, nenašli sice Šípkovou Růženku, neboť o Andersenovi ještě neměli potuchy, ale zato tam založili hrad, který nazvali Rosenberg, neboližto, jak učenci tvrdí, Rožmberk. Pan Smil se s modrou Růží v erbu odebral směrem jihovýchodním a po dlouhém pochodu, na němž mu bylo přebřísti se četnými močály, dal svým oděncům pohov na malé vyvýšenince, aby třebali - t.j. napájeli koně a přidružený dobytek. Založili tu tvrz, která nesla a pozdější město nese dosud jméno na paměť onoho historického třebání. Je to Třeboň. Dnes má sice v erbu červenou rožmberskou růži, ale to jen potvrzuje státnickou předvídavost praotce Vítka, neboť s panstvíma se různě čachrovalo. Vypráví se, že masivní pan Smil prozkoumával na svém koni terén osobně. Jednou si také zajel na rašelinová třasoviska a vzal by málem za své, neboť se začal pozvolna propadávat; vytáhli ho v poslední chvíli za chochol na helmici a kdyby býval neměl brnění, přetrhli by ho jak žížalu. Svému koni, který na rozdíl od něho za své vzal, dal postaviti boží muka a dnes jsou v těchto místech rašelinné lázně. Že v nich málem umřel jako první pacient urozený pan Smil, si dnes uvědomuje málokdo. Tato příhoda odradila pana Smila od dalšího pochodu. Zapíchl svůj zlatý erb s modrou růží do skaliska jen několik mil odtud na ostrohu nad řekou Nežárkou, postavil si tam hrad a nazval jej Stráž. Statný a udatný pan Jindřich si klestil cestu pralesem a vydatně mu v tom pomáhal zbytek houfů pana Sezimy; nechtěli se smířit s tak neslavnou anabází Sezimovou, a tak prý si s těmi pohodlnějšími šmelili a vyměňovali erby. Kdo je vedl, není známo. Jindřich se svými oděnci se probil, prosekal a probrodil až k velikému bahnitému jezeru, které se malebně rozlévalo pod návrším, končícím skalnatým ostrohem. Bylo napájeno potokem, dnes nazvaným hamerským a jeho vody odtékaly z jezera skalním vodopádem. Z druhé strany ostroh chránila tehdy ještě dravá Nežárka, protékající rovněž tak skalním korytem. „Aj, to by bylo něco, něco,“ zazpíval si udatný Jindřich, poslal zbylé Sezimovy houfy dále východním směrem a postavil si tu přepevný hrad, jehož nejstarší části převzdorovaly sedm a půl století a vzdorují tu dosud. Pojmenoval jej Hradcem Jindřichovým. Poslední z nich, pan Vilém, došel nejdál. Znalť patrně dobře své bratry a tak jim chtěl být z dostřelu. Prodral se pralesy, jejichž degenerovaní potomci tu dosud vegetují a říká se jim „smutný lesy“ až na hranici ku zmíněné již Zlaté stezce, jež vedla z Rakous do Němec. Rozumí se samo sebou, že tehdy na hranicích nestály ani patníky, ani financové. To inspirovalo přemýšlivého pana Viléma, že přímo nad zemskou stezkou postavil mohutný románskogotický hrad, jehož trosky vévodí lesnatým chlumům v okolí dosud, hrad Landštejn, a uvázal se svévolně k celním a pasovým formalitám království českého. Páni pak žili v občas porušované vzácné shodě až do vymření svých rodů. Pětilisté růže vymřely poslední paní z Růže, paní Lucií Otýlií, Hradeckou manželkou Viléma Slavaty. Tuto zásluhu však přičítají Petru Vokovi, ale mají pravdu jen potud, pokud jde o ukončení rodu růže Rožmberské. Vítkovci tedy vymřeli – bereme-li rytířsky v úvahu dnešní emancipaci, r. 1611 Petrem Vokem z Rožmberka po meči, ale definitivně r. 1633 Lucií Otýlií z Hradce, ovšem po přeslici. Ale pětilisté Růže na branách i ostěních jihočeských hradů a zámků přežily: dodnes hlásají jejich moc a zašlou slávu. Docela pěkně se to poslouchá; dokonce nábožný pan Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka dal tomu vyprávění víru a dal ku poctě své mladé choti, Lucie Otýlie a jejímu starožitnému původu namalovat velký obraz znázorňující, jak stařičký Vítek expeduje svých pět synů na pět hradů. A tak pan Slavata do jisté míry přispěl k historické legalizaci pověsti, která se takto ujala. Jenže ono to tak nebylo. Jak přišel rod Vítkovců k erbu pětilisté růže, patří do oblasti historických pouze dohadů. Vítek jej mohl obdržet – a pravděpodobně asi obdržel od Přemysla Otakara I., avšak znak pětilisté růže se objevuje i v heraldice anglické i italské. Proto některý výklad se snaží najít původ ve spojení rodu s římským rodem Orsiniů. Tento výklad je nehistorický: jihočeský rozchod růže a původy hradních osídlení se datují přibližně kolem roku 1200–80; intrikán Oldřich z Rožmberka, který zemřel až roku 1462, tedy přes dvě stě let za údajným rozchodem pánů z Růže, byl ve své činnosti naprosto nezávislý na činnosti italských signorů i convolttiérů, ale nicméně se zabýval vážně restaurovat slávu svého erbu nějakým vznešeným příbuzenským svazkem; avšak Orsiniové byli krajně opatrní. A tak holandský básník Jakub Canter, žijící tou dobou na Krumlově, pořídil na zakázku latinské drama o původu Rožmberků z italských Orsiniů, a tudy i z Illia a dokonce od samotné Venuše. Současní literáti – pod silným vlivem humanismu tak sesmolili jakousi etymologickou semlbábu o Witegu Orsinim, možná Vítkovi a sotva z Prčic. Třeboň dokonce Němci pojmenovali na Wittingau (Witigův kraj), a pod tímto dojmem nepochybně vzniklo Vitorazsko; vymyslili si dokonce i německého praotce Wittiga a vděčně ho oslavují v různých landsmannschaftech, taky ovšem fiktivně. A velký rožmberský znak drží dvě medvědice, jimž se říká latinsky ursae (Orsini!) Dokonce pan Petr Vok z Rožmberka si medvědy choval v hradním příkopu na Krumlově – jednou mu sežrali, dle Březana, i ošetřovatele – a v krumlovském hradním příkopu se chovají dodnes, ale že by mohlo nebo mělo jít těmi medvědy o personifikaci (příhodněji animalfikaci) slavného rodu Orsiniů, tomu neuvěří zajisté ani nejdůvěřivější laik. Romantická pověst si však našla své řečiště a návštěvníci jihočeských hradů a zámků ji tím tokem přijímají ku své historické spokojenosti. Vůbec se ovšem neztotožňují s historiky, kteří se prozatím, pro nedostatek důkazů, zdržují závazného úsudku a neustále hledají nitky pramenů. Ale asi marně. Jsou prostě mezi nebem a zemí věci, o kterých už se nedozvíme nikdy nic.

Text: pověsti
23.5. 2004 - Z pozůstalosti českého herce a v době nesvobody i kastelána na hradu v Jindřichově Hradci Zdeňka Kryzáka