Hrad Týn nad Vltavou

Graficke pismenko Na místě hradu stála pravděpodobně od počátku 11. století dřevěná tvrz, sídlo biskupského úředníka, správce zdejšího území, náležejícího pražskému biskupství. Tato tvrz – ve staročeštině „tejn“ – dala vznikajícímu městu svůj název. V blízkosti tvrze záhy vyrostla osada soustředěná kolem kostela sv. Kateřiny (dnes již neexistuje, na jeho místě kříž na Vinařického náměstí). V roce 1229 se na zdejším sídle odehrál soudní spor mezi pasovským biskupem Gebhardem z Plaien a rakouskými preláty za účasti pražského biskupa Jana II. Tento rok je jako nejstarší písemná zpráva považován za historicky doložený počátek Týna nad Vltavou.

 
Graficke pismenko Za vlády biskupa Jana II. z Dražic získal Týn městská práva, roku 1327 je poprvé uváděn jako městečko, přesto je pravděpodobné, že jistými privilegii jej nadal již biskup Tobiáš z Bechyně. Ten založil po r. 1251 na západním okraji původní osady nové městské centrum s kostelem zasvěceným sv. Christoforu (dnes sv. Jakub v centru), patronu brodů a cest, což svědčí o čilém obchodním ruchu. Tobiáš z Bechyně dal na místě původního dřevěného sídla vybudovat kamenný hrad, jako následnou obranu města po jeho vyplenění a vypálení Branibory a Vítkovci v 70. a 80. letech 13. století a jako ochranu obchodních tras. 20. srpna 1415 změnilo městečko i panství majitele, arcibiskup Konrád z Vechty, ve snaze umořit dluhy pražského arcibiskupství, zastavil hrad Týn s příslušenstvím Janovi ze Sobětic a jeho manželce. R. 1421 se arcibiskup Konrád z Vechty přiklonil k podobojí a vzdal se církevních statků ve prospěch královské koruny. Následkem toho odevzdal roku 1432 císař Zikmund veškeré bývalé arcibiskupské statky (včetně Týna) svému mocnému jihočeskému stoupenci Oldřichovi z Rožmberka. Zanedlouho po nástupu Jiřího z Poděbrad na český trůn (1458) získali hrad Týn s příslušenstvím další zástavní vlastníci – 14. dubna 1461 jej obdrželi Zbyněk ze Sobětic a Jan mladší (II.) ze Soutic. Následně soustředil vládu nad týnským panstvím pod svoji správu sám Jan (II.) ze Soutic, jehož rod se stal na 140 let hlavním hybatelem vltavotýnského dění. Památkou na tohoto šlechtice je náhrobní kámen (†1513) v interiéru kostela sv. Jakuba na náměstí. Čabeličtí obývali týnský hrad až do roku 1601. V roce 1562 přestavěl předposlední majitel z rodu Čabelických, Jan (III.), hrad v renesančním slohu, z této přestavby pochází jediný dochovaný relikt stavby – most přes hradní příkop. Renovoval také kostel sv. Christofora na náměstí a zasvětil jej současnému patronu sv. Jakubovi Většímu. V interiéru chrámu se dochovala část původní freskové výzdoby znázorňující Jana Čabelického s manželkou Kryseldou roz. Berkovou z Dubé ve scéně s ukřižovaným Kristem, v jehož nohách oba donátoři klečí. Posledním Čabelickým na týnském hradě byl Janův syn Prokop. Za jeho života zažil týnský hrad jedno z nejrušnějších období své historie. Prokop se úzce přátelil s velikánem jihočeské historie Petrem Vokem z Rožmberka. 13. listopadu r. 1590 se zde konala velkolepá svatba Prokopovy sestry Marie Magdaleny s Albrechtem Ojířem z Očedělic. Svatby se účastnil i Petr Vok s manželkou a družinou o 42 koních.
 
Graficke pismenko Po Prokopově smrti skončila zástava rodu Čabelických, panství s hradem bylo vráceno královské koruně. Panství bylo posléze pronajato přímo městské obci. Celá správa panství ležela nyní na týnském magistrátu, sídlícím na „Velkém rynku“ v radniční budově, hrad přestal být využíván a chátral. V roce 1621 bylo panství navráceno pražskému arcibiskupství, v jehož majetku zůstalo až do reorganizace územní správy r. 1850. Vzhledem k této situaci ožil naposledy na krátký čas i týnský hrad. Posloužil jako kanceláře arcibiskupských úředníků. V druhé polovině 17. století přestala hradní budova svým účelům vyhovovat, krom toho byla poničena válečnými událostmi třicetileté války a hejtmanství si za sídlo zvolilo nedaleký zámeček Hněvkovice. V roce 1699 bylo dostavěno nové arcibiskupské sídlo – zámek v centru města. Materiál na stavbu zámku byl z velké většiny získán z demolovaných domů v centru a také z hradní budovy. Další část hradní „ruiny“ použili následně měšťané jako levný stavební kámen pro své domy. Vltavotýnský hrad tím téměř zmizel ze světa.
 
Graficke pismenko Konečnou zkázu romantické zříceniny nad městem přinesla druhá polovina 19. století. V roce 1881 byl založen „Okrašlovací spolek“, který si mimo jiné vzal za úkol úpravu hradního návrší a jeho přeměnu v městský park, nesoucí na počest arcibiskupa a kardinála Bedřicha ze Schwarzenberka název Bedřichovy sady.
 
Graficke pismenko Původní podoba hradu je po všech úpravách těžko čitelná. Pravděpodobně se jednalo o patrový bezvěžový objekt, zástavba kopírovala tvar hradní ostrožny. Ve zděné konstrukci se dochoval pouze nástupní most přes příkop. Příkop probíhá na JV, na J se vytrácí ve svahu přecházejícím souvisle do podhradí. Na Z a SZ příkop rovněž pokračoval, chráněný v ústí ulice Ke Hradu druhým, užším valem. Snad již někdy v 18. nebo 19. století byl však příkop v tomto místě zasypán a upraven na cestu směrem k pivovaru a dvoru. Na jižní straně návrší se zdvihá srpovitá plošina, skrývající pravděpodobně základy hradního křídla (snad přístavba z druhé pol. 16. stol.). V místě jejího začátku při cestě od mostu patrně bývala hradní brána. Výraznější plošina se zdvihá na severní straně. Je zřejmě pozůstatkem valu, který chránil hrad v místě jeho největšího možného ohrožení. Do tohoto valu je zasazen kámen s pamětní deskou z r. 1912, věnovanou místopředsedovi Okrašlovacího spolku, který se nejvíce zasloužil o zřízení sadů – Aloisi Gerstenkornovi a jeho spolupracovníkům.
 
Graficke pismenko V podzemí hradiště jsou dochovány barokní sklepy v celkové délce cca 55 m, byly vybudovány druhotně až po zániku hradu pro potřeby sousedního pivovaru.

Text: historie
8.6. 2004 - Martina Sudová


Zavřít reklamu