Pověst o Jechovsku

Graficke pismenko Podle lidové povídačky v potoku Žernovníku, v Železném Brodě se vlévajícím do řeky Jizery, kdysi žil vodník. Těžko říci, jestli byl zlý nebo dobrák, každopádně však jeho srdce zahořelo po hezké dceři perníkáře, žijícího v domku pod brodským kostelem, blízko Žernovníka. Děvče zeleného mužíčka samozřejmě nechtělo, mládenec jejích snů vypadal jistě úplně jinak, určitě měl být větší a „poněkud méně zelený“, nemocnému vodníkovu srdci to však ulehčit nemohlo. Dívčino srdce dobýval dlouho a vytrvale. Nosil jí dárky, medová srdce z pouti, barevné stužky a pentličky, v jejích očích však dárky vzbuzovaly spíše strach nebo soucit. Prosila vodníka, aby ji nechal být, že mu své srdce nemůže dát, chlapík z potoka však byl dotěrnější a dotěrnější, budil perníkářovy v noci, ve dne, až to bylo k nevydržení. Tehdy se v chalupě rozhodli, že musí přikročit k tvrdšímu opatření. Naoko svolní k veselce vlákali vodníka do chalupy, tam ho ale zamkli do komory a že ho nepustí, dokud se dívky nevzdá. Vodník zpočátku nechtěl, když mu ale usychal šos a začal slábnout, byl více a více ochotný a po několika dnech už jen polomrtvým hlasem prosil, aby ho pustili, protože bez vody nemůže žít. Na kraji úplného vyčerpání konečně povolil a vzdal se ruky perníkářovy dcery. Pán domu otevřel dveře a spatřil jen divoce běžícího rozzuřeného mužíčka vzdalovat se směrem k potoku, odkud se po chvíli ozývaly výhrůžky pomsty. Od té doby se vodník neukázal a pomalu se na něj zapomnělo. Za čas však od Jizery a Žernovníka přišla velká voda. Lidé schovaní před přívaly slyšeli od perníkářské chalupy hrozivé zvuky, jako když se bortí celá stavba. To žernovnický vodník pomstou za nevydařené námluvy lomcoval s chalupou a snažil se ji pobořit, až nakonec zůstala křivá až běda. Velká voda nakonec opadla a železnobrodští škody napravili, perníkářská chalupa, dnes nazývaná Jechovsko, je ale pořád křivá a připomíná milostné vzplanutí nešťastného vodního tvora.

Text: pověsti
18.4. 2006 - Mikolášek: Ďáblův doktor