Graficke pismenko První zmínka pochází ze 14. století, kdy rytíř Záviš z Jimlína, který bojoval na straně krále Jana Lucemburského, nechal postavit nad obcí Jimlín svou tvrz. Po smrti potomka jimlínského rodu v roce 1453, se dědictví ujal Albrecht Bezdružický z Kolovrat, který se svolením krále Jiřího z Poděbrad, ze dne 2. května 1465, začal s přestavbou tvrze na hrad. Osobně dohlížel na opravy trvající dlouhých devět let. Byl na své nově zbudované sídlo patřičně hrdý, jelikož přijal jméno Albrecht Novohradský z Kolovrat. Během dalších sta let byl hrad renesančně přestavován několika majiteli, mezi které patřili například Volf Novohradský z Kolovrat, Jan z Lobkovic, Adam z Liběchova. Poslední majitel prodal panství v roce 1588 Šebestiánovi Vřesovci z Vřesovic. V majetku Vřesovců zůstal Nový Hrad až do roku 1630, kdy ho Volf Illburk z Vřesovic prodal polnímu maršálovi Janu Z Aldrigen. Z tohoto období nejsou patrné výraznější stavební změny. Jan z Aldrigen zemřel v r. 1634. Dle testamentu připadlo panství i se závazky premonstrátskému klášteru na Strahově s podmínkou, že vyplatí kláštery ve Vídni a Luxemburku. Panství bylo těžce poškozeno třicetiletými válkami a v roce 1639 zcela vypleněno během povstání poddaných z třiceti vesnic. Ve zprávě z roku 1641 se uvádí, že byl Nový Hrad tak vypleněn, že zde nezůstala ani jediná slepice. Strahov nebyl schopen v termínu platit předepsanou kontribuci a Nový Hrad převzali do správy císařští úřadníci. Premonstráti sehnali 10 000 zlatých na první splátku dluhu a mohli se s povolením císaře opět ujmout správy panství. I přes tíživou finanční situaci se snažili opravit válkami způsobené škody, a začali s barokními úpravami zámku. Položili základy nové barokní kaple sv. Josefa a začali budovat vhodné obytné prostory v patře severního křídla. Dost obtížné je přesněji datovat zdobené dřevěné stropy ve východním křídle, ale pravděpodobně jsou také z této doby. Dluhy však přesáhly možnosti kláštera a opat se rozhodl Nový hrad prodat. Objekt koupil 18. 7. 1665 braniborský markrabí Kristián Vilém. Ačkoli se zde moc nezdržoval, pokračoval v započatých pracích. Z jeho testamentu, kterým panství odkázal svému bratranci Bedřichu Vilémovi, markraběti braniborskému, je vedle popisu jednotlivých objektů patrná zajímavost, že zde byla hluboká studna, z níž se čerpala voda otáčením velkého kola. Místo, kde se původní studna nacházela, není dosud známé. S Bedřichem Vilémem Nový Hrad hospodářsky vzkvétal a postupně se zotavoval z válečných událostí. Panství koupil 2. 7. 1670 Gustav Adolf z Varrensbachu. Po dlouhé době se Nový Hrad stal znovu panským sídlem. Majitel dokončoval přestavbu na pohodlný barokní zámek, zahájenou již v roce 1634. Typicky barokně korpulentní Gustav Adolf s druhou manželkou Marií Sidonií, roz. Šlikovou, které věnoval značnou pozornost již za života jejího prvního manžela, vedli na zámku rušný společenský život. Varrensbach nechal přistavět další patro věže, opatřit jí kuželkovou balustrádou a zhotovit cibuli střechy tak, jak byla rekonstruovaná po úderu blesku v roce 1994. K provedení štukové výzdoby reprezentačních sálů a kaple přizval italské mistry a své jméno, jméno manželky i vročení nechal zvěčnit v kartuši nad vstupem na kůr. V barokních sálech, bohatě zdobených štukami, jsou v zrcadlech personifikovaná čtyři roční období, Neptun, Ikarův pád, únos Evropy, Danaé a další výjevy z řecké mytologie, zatímco ve středních štukových zrcadlech kaple jsou namalované výjevy z Nového zákona. Varrensbach také postavil, v jedné z přízemních místností severního křídla, dodnes době zachovanou sušárnu ovoce. Nejrozsáhlejší stavební úpravy probíhaly na prvním a druhém nádvoří tak, že je dnes obtížné přesněji zjistit původní gotickou a renesanční zástavbu. Na východní straně druhého nádvoří postavil bohatě zdobenou typicky barokní bránu a na protilehlé západní straně vystavěl jednopatrový trakt s kancelářemi a úřednickými byty. Příkop v dnešním druhém nádvoří, který původně chránil gotický hrad, použil k vybudování nových sklepů a teprve následně terén vyrovnal. Hrabě Varrensbach se intenzivně věnoval chovu koní a právě nově vybudované sklepy v druhém nádvoří sloužily k jejich ustájení. Později se na stáje v podzemí zcela zapomnělo a náhodně byly objeveny až při opravách v roce 1818. Gustav Adolf zemřel na Novém hradě v listopadu 1689 a v poslední vůli odkázal panství své manželce, která ho přežila o dva roky. Protože bylo jejich manželství bezdětné, zdědili zámek syn a dvě dcery Marie Sidonie z prvního manželství. Dcera Anna Marie na Novém Hradě žila až do 31. 12. 1715, kdy prodala zámek a panství s devíti vesnicemi, pěti dvory a čtyřmi ovčíny Anně Barboře, svobodné paní z Löweneggu, rozené Toudeur. Paní z Löweneggu žila na Novém Hradě sama, odděleně od manžela, který většinu času trávil u dvora ve Vídni. Brzy navázala poměr s Ferdinandem Michnou z Vacínova a současně s jeho bratrem Gottliebem Sabaldem. Žila tak společensky, že si její manžel postěžoval císaři Karlu IV. Podle rozkazu z 20. 9. 1734 musel Ferdinand Michna okamžitě ukončit vztahy s Annou Barborou a odejít do domácího vězení. Děti Anny Barbory byly předány na vychování otci a sama Anna Barbora se služkou tajně převezena do voršilského kláštera v Praze. Potrestán byl i Gottlieb Sebald Michna. Na Novém Hradě mu byl zabaven anglický jezdecký kůň, chrt a samotného hraběte uvěznili v novoměstské radnici v Praze. Potom panství krátkou dobu spravovali císařští úředníci. Manželé z Löweneggu se brzy smířili a paní Anna Barbora se znovu ujala Nového Hradu. Na důkaz pokání nechala postavit před vstupem do zámku zajímavou sochu sv. Jana Nepomuckého. Panství tížily dluhy, které se ještě prohloubily za sedmileté války. Již v roce 1757 obsadila panství pruská vojska, zámek vyloupila a zapálila. Jen s obtížemi se podařilo požár uhasit a zabránit zkáze. Zadluženost panství nedovolovala větší investice, a tak se uskutečnily jen nejnutnější opravy. Anna Barbora potom postoupila zámek svému synovi Leopoldu z Löweneggu, aby se mohl oženit s Marií Josefou de Echeveria. Nedlouho po svatbě Leopold zemřel a vdova v bezvýchodné situaci prodala 31. 3. 1767 novohradské panství Josefu, knížeti ze Schwarzenbergu. Z popisu přebírajícího schwarzenberského úředníka vyplývá, že zámek působil značně zanedbaným dojmem. Střechy z větší části ještě zničené po předchozím požáru, okna vytlučená stejně jako dveře. Třebaže zámek již nebyl panským sídlem, věnovali mu Schwarzenbergové značnou pozornost a postupně měnili jeho charakter k hospodářskému využití s vrchnostenskou správou. V té době bydlelo trvale v sedmi domech na zámku 66 úředníků a obslužného personálu. Postupně začali rekonstruovat střechy, okna, dveře, podlahy a opěrné pilíře zámku. Při další prohlídce objektu v roce 1784, se zjistilo poškození kaple, velké věže, střech a komínů. Současně bylo zjištěno, že chybí vhodné a bezpečné prostory k uložení spisů a panské pokladny. Poté následovala celková oprava hlavní věže s novým ochozem, balustrádou, novou střechou na dvanácti pilířích a na závěr byly do věže namontovány nové hodiny. V letech 1795 - 1799 došlo na opravy krovů a šindelovou krytinu nahradily pálené tašky. Současně byl zpevněn sesouvající se příkop a hradební zdi. Další poškození již opravených prostor znamenaly napoleonské války v letech 1815 - 1816, kdy Nový Hrad sloužil jako vojenský špitál. Rakouští, pruští i ruští vojáci trpěli nakažlivými chorobami, zejména cholerou. Ještě v roce 1818 se do severního křídla nikdo nechtěl nastěhovat z obavy před nákazou. Schwarzenberská stavební zpráva zjistila značné poškození stěn, dveří i oken. Rovněž bylo nutné vyměnit podlahy. Opravy postupovaly velmi pomalu a s co nejnižšími náklady. V roce 1818 náhodně objevené stáje postavené Gustavem Adolfem z Varrensbachu ve druhém nádvoří provizorně uzavřeli prkny a dnešní úpravu dostaly až v roce 1841. V letech 1851 - 1866 pobývala na Novém Hradě císařská jízda a tomuto účelu se podřídily probíhající úpravy. Potíže s vodou vyřešili v roce 1853 stavbou spádového vodovodu s dřevěným potrubím, který ze studny v Hořanech přiváděl vodu do nově postavené kašny na nádvoří. Poslední větší opravy prováděli Schwarzenbergové kolem roku 1889, kdy cibulovitou střechu věže nahradili mansardovou, opravili balustrádu a hodiny. Kanceláře v úřednické budově přesunuli do přízemí a uvolněné místnosti pronajímali jako byty. Koncem 19. století význam Nového Hradu upadal, postupně byla zrušena samostatná správa, vybavení a velkostatek připadl postoloprtské správě. Úpadek dokládá zpráva o sušení chmele a uskladnění zámotků bource morušového v reprezentačních prostorách jižního křídla. Až do roku 1945 sloužil Nový Hrad výhradně hospodářským účelům, některé místnosti sloužily jako nájemní byty a ve starém jižním křídle bylo zřízeno malé muzeum. V celém areálu probíhala jen nejnutnější údržba. Po vyvlastnění 8. března 1949 dostalo od státu do užívání areál zámku JZD, které devastaci objektu završilo. Veškeré vybavení, které Schwarzenbergové nepřevezli do Postoloprt a bylo možné ze zámku odnést, zmizelo. Do této doby spadá i úplné zničení staršího vybavení zámecké kaple.

Text: historie
14.7. 2005 - propagační leták "Nový hrad v Jimlíně" - obecní úřad Jimlín 200?

Warning: file_get_contents(/var/www/hrady/https/adv/google.obsah-blok.txt): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/hrady/class/class.adv.php on line 182