Komentáře, diskuse

Vložit nový komentář
reagovat, odpovědět12.11.2007 09:03 Jiří Tichánek
K bližší historii hradu
Šostýn - hrad (Schauenstein)

Zbytky hradu se nacházejí asi 1,5 km jihovýchodně od centra Kopřivnice, na zalesněné protáhlé ostrožně (453 m.n.m.), přimykající se k vrchu Pískovna (584 m.n.m.) v blízkosti městského koupaliště. Místo, kde ke konci 13. století byl hrad postaven, bylo osídleno již v pozdní době kamenné, jak dokládají sporadické archeologické nálezy ( 3 000 př.n.l.).
V pramenech byl hrad znám pod názvy: Ssornsteyn, 1347 - Schowensteyn, 1389, 1400 - Schawenstein, 1403 - Schwastein, 1408 - Scheibstein, 1412 - Schwenstein, či také Schaunstayn, Schonsteyn, Schauenstein, Schwenstein, Sawnstayn, Sawstein, Šauenštejn Šaunšštein, Šaunštajn a podobně. (Schauenstein - od schouwe tj. pátrati, doslovné "dívající se kámen" či "viditelný kámen", též Schornstein - komín.)
Hrad vznikl v oblasti, která až do 12. století tvořila neproniknutelný hvozd mezi Moravou a Polskem. Osídlování pralesa zahájil pravděpodobně německý šlechtic Arnold z Hückeswagenu, který vstoupil do služeb českého krále Přemysla Otakara I. a přesídlil počátkem 30. let 13. století s rodinou na Moravu. V roce 1240 se uvádí jako majitel hradu Starého Jičína, od roku 1251 pak pokračoval v jeho díle nejstarší syn Frank. Vznešený, ale nemajetný rod narážel od počátku na nedostatek prostředků k provedení rozsáhlejšího osídlení, k čemuž nepomohlo ani odprodání rodového hradu Hückeswagen. V letech 1252 - 1258 proto prodal Frank rovněž své moravské panství mocnému olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburka, který mu vzápětí vrátil polovinu panství jako dědičné léno. Na tomto zmenšeném území založili již Frankovi synové Jindřich a Blud nový rodový hrad Hukvaldy (pokud tak neučinil Arnold sám). Podle všeho zde založili také hrad Šostýn a to nejspíše koncem 13. století. Je pravděpodobné, že se tak stalo někdy mezi léty 1280 - 1290 Jindřichem z Hückeswagenu, hrabětem z Příbora (Comes de Vriburch). Tomu by i odpovídaly nejstarší archeologické nálezy učiněné na hradě. Hrad založili původně jako strážní a ochranný bod svého příborského léna. Naposledy se bratři Jindřich a Blud připomínají v roce 1307. Po tomto datu z písemných pramenů rod úplně mizí.
Pro otázku založení hradu Šostýna je důležitou listina z roku 1539, v níž předložil lichnovský fojt Pavel Kýč originál výsadní listiny dané Jindřichem z Příbora pro fojta Heřmana. Po obdržení nové výsadní listiny v roce 1539 ztratila dosavadní listina pro lichnovské fojty význam a patrně ji ztratili. Originál konfirmace byl vydán někdy v polovině 18. století taktéž ztracen. Opis z roku 1539 v kopiáři opavského archivu je s největší pravděpodobností totožný se zněním originálu. Tato původní výsadní listina byla vydána po založení hradu, jelikož se v Jindřichově přídomku objevuje Ssornstein, takže hrad už musel v době jejího vzniku stát. Pokud se ztotožníme s názorem, že plužina Lichnova byla vytýčena asi v roce 1284, listina byla napsána téhož roku, ne-li dříve. Hrad by tedy byl skutečně založen okolo roku 1280 a obdržel název Ssornstein. Otázka založení hradu na základě písemných pramenů zůstane nadále ne zcela objasněna, protože veškeré listinné prameny, které by ji mohly pomoci zodpovědět, byly zničeny roku 1762 při požáru hukvaldského hradu, kdy vzal za své i tamní archiv s registraturou. Jako nejpravděpodobnější se jeví jako zakladatel Jindřich z Příbora. Archeologické nálezy učiněné v posledním desetiletí dobu založení hradu podporují.
Také další vývoj hradu v první polovině 14. století, je velmi nejasný. Území pánů z Hückeswagenu přešlo pravděpodobně po roce 1307 do rukou olomouckého biskupa, který je půjčoval svým leníkům. Takovým mohl být i Jindřich z Kytlic, připomínaný na blíže nespecifikované části bývalé lenní hückeswagenovské državy k roku 1327, kdy vydává listinu pro fojtství v Příboře (CDM VI.č.356). I když hrad Šostýn není nikde výslovně jmenován, není pochyb o jeho příslušnosti k Hukvaldům. Potvrzuje to první písemná zmínka o Šostýně ze 14. dubna 1347, kdy prohlašoval olomoucký biskup Jan VII. Volek oba hrady za majetek biskupství ("...že klášter Velehradský jako majitel daroval jemu osady Dětřichovice a Zdislavice, ležící blízko jeho hradů Hukvald a Šostýna /Schowensteyn/") (CDM VI.s.8-9,VII.s.520-521). Dodejme, že Jan VII. byl nemanželským synem českého krále Václava II. a ve funkci olomouckého biskupa působil v letech 1334 - 1351. V roce 1316 se na Hukvaldech připomínají olomoučtí kanovníci Dětřich a Jindřich z Fulštejna a v roce 1327 loupeživý šlechtic, původem z lužického rodu, Jindřich z Kytlic, jak výše již uvedeno. I když byl hrad k roku 1347 v přímém držení olomouckého biskupa Jana VII. Volka (1334 - 1351), brzy byl opět zcizen (CDM VI.č.102,VII.č.705). Loupeživé praktiky držitelů hradu vedly nakonec biskupova nástupce Jana VIII. Očka z Vlašimi (1351 - 1364) k jejich vykoupení. Hrad Hukvaldy s okolím byl přeměněn v biskupský stolní statek, který neměl být nikdy zastavován či udělován v léno. Když biskup Jan VIII. (biskupem 1351 - 1364) udělil roku 1354 lénem Šostýn (castrum Schaunstayn) svému bratru Michalovi z Vlašimi, ozvali se u biskupského lenního soudu v Kroměříži proti tomuto rozhodnutí Otto z Linavy a bratři Jeneč a Stach z Komárna, snad dřívější držitelé Šostýna. Žalovatelé ale zřejmě u soudu neuspěli. Ve sporu o půl Závišic žádali biskupa, aby mohli zapsat půhon, ale biskup jejich tvrzení popřel. Při prohráli a museli také odevzdat všechny doklady týkající se Závišic. (Lechner II.s.6,20-21). Michal z Vlašimi však o šostýnské léno nejevil příliš zájem a roku 1354 hrad /castrum Schaunstayn/ odprodal Alšíkovi z Fulštejna. Ten se zde uvádí v letech 1354 - 1358. Již 18. prosince 1359 převzal biskup celé zboží zpět do přímého držení (CDM IX.č.142,s.115). Alšík z Fulštejna zemřel někdy mezi léty 1366-1372.
Další rychlé střídání majitelů, o kterých nás písemné prameny nespravují, bylo ukončeno okolo roku 1364, kdy je hrad /Sawnstayn/ v zástavě Vítka z Vikštejna (Lechner II.6, 20, 32, 36, 39, 49, 109, CDM VIII.44, IX.209). Páni z Vikštejna koupili šostýnské zboží patrně od Alšíka z Fulštejna. Kupní cena však asi nebyla zcela zaplacena, neboť roku 1391 žaluje Jindřich z Fulštejna Bernarda ze všech biskupských manství, která drží (Lechner II. 157). Mezi 28. srpnem a 9. říjnem 1369 se mezi svědky jednání manského soudu olomouckého biskupství uvádí pan Vítek ze Šostýna. Jde zároveň o nejstarší známý doklad o později bezpečně doloženém držiteli hradu Vikštejna (LB II, s.39, f. 4a, f. 94: „ ....domino Withkone de Sawnstayn...“) Po Vítkovi se před rokem 1379 ujali vlády na hradě jeho synové Václav a Bernard (Lechner II.s.34, 39, 49, 75, 85, 89, 110). 13. 12. 1379 byli bratři Bernard a Václav z Vikštejna („...Bernhard et Wenceslaus fratri de Witkenstein...“ pohnáni k manskému soudu v Kroměříži Petrem, měšťanem opavským, o 20 hřiven grošů. (LB II, s. 85, f. 27). Bratři se však do Kroměříže 17. 6. 1380 nedostavili (LB II, s. 89, f. 29). Před 14. březnem 1382 se Bernard s Václavem rozdělili o otcovské statky tak, že Václav převzal panství hradu Šostýna („...Wenceslaus dominus in Schauensteyn...“), zatímco Bernard podržel Vikštejnské zboží („...dominus Bernhardus miles in Witkensteyn...“). Bratři však nadále jednali ve shodě.
Václav z Vikštejna zde 14.3. 1382 vydal nadační listinu pro fojtství v Závišicích, kde udělil i jménem Bernardovým výsady. Původní privilegium měl prý v zástavě za 10hřiven otec, ale listina se ztratila. Proto vydali nové pro "počestného muže" Míčka, který měl držet dědičné fojtství svobodné od robot se všemi obvyklými právy a povinnostmi, svobodný lán pole atd. Tato listina byla několikrát omylem přisuzována fojtství v Kopřivnici. V listině je Bernard podepsán podle šostýnského léna, Václav po rodovém hradě Vikštejně (CDM XV.č.225,s.194). O jeho bratru Bernardovi jsme informováni, že na hradě vybudoval bojovou družinu, která loupila s některými dalšími leníky olomouckého biskupství na severovýchodní Moravě a v přilehlých oblastech Slezska. Činnost této družiny na Šostýně časově spadá do období prvních drobných občanských válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem. Především však v letech 1381 - 1382, kdy Bernard podporoval mladšího z markrabat - Prokopa. Vikštejnové byli v této době i purkrabími na hradě opavských knížat Vikštejně (Vitkenstein) u Vítkova, dle kterého se také psali. Mezi léty 1384 - 1385 byl Bernard z Vikštejna, spolu s dalšími šlechtici z okolí, ve službách hlubčického vévody Mikuláše II. (srv. Štěpán V.: 1991, s. 3-4). V jeho okolí se pravděpodobně „zaučoval“ vojenskému řemeslu také Bernardův bratranec Jan Sokol z Lamberka. Někdy mezi léty 1385 - 1390 se po Václavovi z Vikštejna a Šostýna Bernard ujal také správy Šostýna, z něhož udržoval styky s Polskem. Před 9. září 1394 Bernard zemřel (srv. CDM XII, s. 315, č. 342). Vévoda Přemek I. Opavský, který se roku 1385 sblížil s ratibořským vévodou Janem II., hrad Vikštejn a panství pánům z Vikštejna konfiskoval. Pozůstalí páni z Vikštejna odešli na Moravu, Jan na statek Buk, Záviš na Šostýn, jejich bratranci Vaněk z Vikštejna a Jan Sokol na Březník a hrad Lamberk na Jihlavsku.
Po Bernardově smrti měl hrad přejít na Záviše, ale snad proto, že byl nezletilý, či nepřítomen v zemi, převzal hrad do svých rukou biskup Mikuláš z Rýzmburka (biskupem 1388 - 1397), který zde v období let 1389 - 1394 vydal i několik listin (Lechner II.s.157, CDM XII.č.342,s.315). Potvrzuje to i skutečnost, že v seznamu biskupských lén z roku 1389 se Šostýn neuvádí.
V letech 1391 - 1396 tu působí ve funkci purkrabího Hanzl z Koválovic (Henslico de Cowalowitz). Pocházel se starého vladyckého rodu psaného dle Koválovic u Kojetína. V pramech je připomínán mezi léty 1379 - 1417 (Od roku 1460 je rod psán jako Štáblovští z Koválovic). Ve znaku nosili na červeném štítě kohoutí hlavu vzad se obracející, totéž pak i jako klenot. Hanzl se připomíná také jako hukvaldský hejtman a v podobné funkci sloužil snad i na hradě Šaumburku u Kelče (CDM XI.528,XII.s.10,31,35,157).
V období válek mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem musel biskup vyvinout velké úsilí na ochranu církevního majetku. Biskup Mikuláš byl jednou z příčin markraběcích sporů. Moravská markrabata chtěla dostat na olomoucký biskupský stolec svého bratra Soběslava. Roku 1396 byla správa hradu svěřena do rukou maršálka biskupova dvora Jošta z Wolfsberka a na Paskově, který jej ale v období pokračujících občanských válek vydal do rukou markraběte Prokopa, největšího škůdce statků biskupství (Lechner I.s.15,16,II.s.71, 78, 199,201, CDM XV. 225). Jošt (Jodocus) byl nejstarším synem Markvarta (Markwardus) z Wolfsberka a na Paskově. Roku 1390 dosáhl zletilosti, o dva roky později (29. února 1392) pojišťuje věno své manželce Alžbětě ze Zvole ve výši 15 hřiven ročního platu na vsi (Nové) Bělé. Léno Paskov získal Jošt jménem mladších bratří Václava a Jana po smrti svého otce roku 1395. Zdá se však, že Jošt je na Šostýně již někdy koncem roku 1395, neb v této době se s ním soudí Záviš z Vikštejna, že mu hrad drží mocí a násilím. Tento spor pak pokračoval až do roku 1398 a Závišovo nárokování pak potažmo až do roku 1405. Na Šostýně se Jošt uvádí tedy ještě roku 1398. Jeho manželkou byla Eliška, dcera Kunce ze Zvole. Biskup Jan Mráz (1397 - 1403), aby ubránil statky před Prokopovými nájezdy, hrad Šostýn a další zboží (hrad Hukvaldy, vsi Sklenov, Kozlovice, Tichou, Staříč, Petrovice, Klokočov, města Ostravu, Brušperk, Osoblahu, Ketř a Libavu) zastavil jeho nepříteli, králi Zikmundovi, který postoupil zástavu počátkem roku 1400 kastelánu slovenského hradu Arvy (Oravy) kapitánu Jiřímu z Messenpeka a pověřil jej dobytím hradu. Messenpek hrad patrně skutečně dobyl a podle dohody jej za výplatu vrátil biskupovi prostřednictvím svého vojenského hejtmana Jakuba Štěněte z Bělin. V srpnu téhož roku se zde již připomíná jako biskupský purkrabí Vojslav Mníšek z Ježovic a na Košatce, ač není zcela vyloučeno, zda nejde o záměnu s lénem Životice (Schönstein) ve Slezsku (CDM XIII.s.1,68, XIV.s.50). Je však pravděpodobné, že hrad již v biskupských rukou byl, neboť zástavní smlouvu a z roku 1400 byla opatřena doložkou, že když zmíněná místa (i Šostýn) budou získána zpět, bude je Messenpek držet do výplaty biskupem.
Po porážce markraběte Prokopa a jeho zajetí králem Zikmundem v roce 1402, se hrad opět stává nakrátko sídlem bojové družiny. Na Šostýn se totiž v roce 1403 uchýlili polští spojenci poraženého markraběte - Jan Grot z Grotovic a ze Slupczy a Jan Rogalla, bývalý inowroclavský kastelán. O Rogallovi víme, že pocházel ze starobylého polského rodu Rogalských, či Rogalinských. Ve znaku měl štípený štít, na jedné straně jelení paroh, na druhé volský roh, totéž jako klenot, barvy červené a bílé, na každé straně střídavých barev. Oba rytíři zřejmě využili svých dřívějších známostí s někdejším držitelem hradu Bernardem z Vikštejna. Nějakým způsobem se jim podařilo zmocnit se hradu a z něho pak podnikali nájezdy na polské území jako mstu za proskripci. Odtud vyjížděli na loupežné výpravy, chytali polské šlechtice, kupce a poddané a vodili je na hrad do vězení. Polský král Vladislav Jagelonský si na jejich počínání stěžoval u markraběte Jošta a po dohodě s ním poslal k hradu své nádvorní korouhve, které hrad v roce 1404 dobyly a zapálily.
Dobytý hrad spravoval krátkou dobu moravský zemský hejtman a politický rádce markraběte Jošta Lacek z Kravař, ale v roce 1405 - 1406 se již na Šostýně píše Záviš (Zavissius de Scheibstein), snad třetí (nejmladší) bratr Bernarda a Václava z Vikštejna. Štěstí však opět neměl, jak dokládá skutečnost, že téhož roku se hrad Šostýn uvádí opět v rukou bratří Jana a Václava z Wolfsberka, snad synů výše vzpomínaného Jošta, kteří jej z hradu znovu vypudili a jeho vlastní zboží šostýnské drží mocí, nikoli právem. Roku 1406 Záviš, který se píše již jen podle Šostýna, žaloval syny Jošta z Wolfsberka Jana a Václava ze zcizení listin, střelby i jiných movitostí v ceně 1000 hřiven, ale nepochodil, protože ti se očistili přísahou. Teprve v listopadu 1408 potvrdil Záviše společně s bratrem Václavem (který však záhy zemřel) v držení hradu /Scheibstein/ olomoucký biskup Konrád z Vechty (1408 - 1412) (Lechner I. 27). Po smrti Václava z Vikštejna, někdy v období let 1408 - 1412, přibral Záviš na spolek svého strýce Vaňka (či též Václava) z Lamberka a Březníka. Roku 1412 se soudí Záviš o Šostýn se zemským hejtmanem Lackem z Kravař, ale podrobnosti tohoto sporu neznáme. Zdá se, že Vaňka dosadil na Šostýn Lacek Helfštejnský z Kravař po návratu z Polska. Vaněk však svého synovce neváhal úplně zbavit vlády nad hradem (někdy okolo roku 1413) a v minulosti často násilím uchvacovaný hrad se stal již potřetí za krátkou dobu sídlem bojové družiny. Vážně nemocný Záviš pohnal svého strýce v roce 1418 a opětovně roku 1420 k manskému soudu olomouckého biskupa, že se mu drží mocí a násilím jeho majetek. Zároveň pohnal k soudu roku 1418 i Voka z Holštejna ze 400 hřiven, že mu Vok slíbil přímluvu u krále, aby se přičinil o to zboží "šaunštejnské", což zřejmě Vok neučinil (Brandl, Půhony I.sv. 562). Manský soud a biskup Jan Železný (biskupem 1416 - 1430) ve svém rozsudku požadují, aby Vaněk vydal hrad. Přesto se tak nestalo, jelikož ještě roku 1422 se u soudu přimlouvá Vaňkův bratr Jan Sokol z Lamberka v jeho prospěch věci. Snad získal od Vaňka panství jeho synovec a husitský hejtman Mikuláš Sokol z Lamberka. Dokladem, že se Mikuláš ujal Vaňkova dědictví, je skutečnost, že splácel Vaňkovy dluhy a dále, že asi roku 1435 si nechal potvrdit svůj nárok na panství Hukvaldy a Šostýn zápisem císaře Zikmunda.
Můžeme se pouze dohadovat co následovalo. Snad někdy okolo roku 1420 poslal biskup k Šostýnu své vojsko, snad jej toto vojsko předalo Závišovi zpět. Jedno je však jisté, pokud jej předalo, byl již hrad vypálen a v nepoužitelném stavu. Záviš navíc záhy po roce 1420 umírá, aniž by se dočkal soudního narovnání (Lechner I.s.27,32,37,II.66,69, 85, 224, 234,291,303, 305,307,309,309,310,313,314).
Počátky husitských válek tedy zastihly hrad Šostýn patrně již ve zříceninách. O likvidaci hradu nejsme opět z písemných pramenů informováni, manský soud zasedající v roce 1422 v Kroměříži však rozhodl, aby se "zboží frankštátského" ujal až do dalšího a konečného rozhodnutí biskup Jan Železný (1416 - 1430) (Lechner I.27,II.224). K tomu nedošlo, jednak pro brzké úmrtí Závišovo, který byl roku 1417 ve vysokém věku a vážně nemocen.
Po zániku hradu nejsou osudy někdejšího šostýnského panství zcela jasné. Sousední hukvaldské panství včetně šostýnského panství zastavil biskup Jan Železný, resp. císař Zikmund roku 1426 knížeti Bolkovi Opolskému. Samotného hradu Hukvaldy se však při tažení moravských husitů zmocnil v roce 1427 jako válečné kořisti vůdce výpravy Jan Tovačovský z Cimburka. Prostřednictvím, snad koupí, přešlo roku 1437, nebo někdy před tímto rokem, panství do rukou bývalého sirotčího hejtmana Mikuláše Sokola z Lamberka, který mezitím přestoupil na stranu císaře Zikmunda. Mikuláš Sokol patrně uplatňoval také nároky na šostýnské panství po svém zemřelém synovci Vaňkovi z Lamberka a Březníka (zemř.před r.1434) a patrně také panstvím vládl. Dokladem, že se Mikuláš ujal Vaňkova dědictví, je skutečnost, že i splácel Vaňkovy dluhy a že si okolo roku 1435 nechal potvrdit svůj nárok na panství Hukvaldy a Šostýn zápisem u císaře Zikmunda. Protože páni z Lamberka odmítli vydat hrad, rozhodl biskupský manský soud již roku 1422, že v držení zboží "franštáckého" se má uvázat přímo biskup Jan Železný (Lechner II.313-314). Nutno dodat, že Vaněk spolu s Janem Sokolem z Lamberka a jeho synem Mikulášem vždy patřili k přívržencům markrabího Prokopa. Císař Zikmund od Mikuláše nakonec roku 1437 vykoupil nejen hukvaldské panství, ale také jeho "zboží šostýnské" za 3 000 kop grošů a hned mu je zase v téže sumě zastavil (Brandl III. 77, 79,88,96,97,204,249,417). Zikmund totiž zastavil hrad Hukvaldy a zboží šostýnské krátce před rokem 1426 knížeti Bolkovi Opolskému. Pravděpodobně za husitského tažení roku 1427 byly Hukvaldy dobyty a přešly později do majetku Jana Tovačovského z Cimburka jako válečná kořist. Ten je prodal (či prostřednictvím Zikmunda zastavil) po roce 1434 bývalému táborskému hejtmanu Mikuláši Sokolovi z Lamberka, který mezitím přešel na Zikmundovu stranu.
Dodejme, že k panství "šauenštejnskému" vždy patřily obce: Lichnov, Vlčovice, Drnholec, Kopřivnice a půl Závišic (manská část). Tržním a hospodářským střediskem panství bylo město Frenštát.
V roce 1438 se u manského soudu o šostýnské léno marně ucházel biskup Pavel z Miličína (Lechner II.s.326). To je již držitelem obou panství (hukvaldského a šostýnského) od roku 1437 další významný husitský válečník a stoupenec Kazimíra Jagellonského Jan Čapek ze Sán. Není však pochyb, že hrad Šostýn se tehdy nalézal vypálený, opuštěný a částečně v rozvalinách. Zpráva olomouckého biskupa Tasa z Boskovic z roku 1467 uvádí, že hrad je tak zpustlý, že jej ani nestojí zato opravovat. Bývalé šostýnské panství bylo přivtěleno k panství hukvaldskému, se kterým sdílelo stejné držitele i osudy.
Hradní ostrožna přimyká k vrchu Pískovna, od něhož je na východě oddělena sedlem, rozšiřujícím se v severní části v plošinku, na severu pak prudkou strží. Její úzké temeno (nejvýše 40 m) se táhne v délce asi 200 m od jihovýchodu k severozápad, poté k severu a nakonec se mírně zatáčí k severovýchodu, přitom se neustále zužuje a klesá. Původně souvislé temeno, které bylo vybráno pro stavbu hradu, bylo při jeho stavbě uměle rozčleněno na šest samostatných pahorkovitých útvarů. Z nich bylo pro vlastní hradní stavbu využito prvních dvou, nejvyšších a nejrozlehlejších (počítáno od jihu). Za integrální součást hradního jádra můžeme považovat i v pořadí třetí pahorek, neb tento se nachází ještě v prostoru vymezeném vnějším opevněním. Průzkumem však již na něm nebyla prokázána žádná stavba, ač ji zde lze jistě předpokládat. Snad zde stávala první hradní brána, jestliže tomu tak skutečně bylo, jistě musela mít zvedací most.
Jádro hradu, resp. jeho palácová část, je od druhého pahorku oddělena nehlubokým, ve skále tesaným příkopem šíře 8 - 10 m. Jádro je obehnáno dvojnásobnými schodovitě klesajícími příkopy a valy na nejvíce ohrožených stranách východní, severní, a jižní části. První linie je dlouhá přibližně 130 m, druhá cca 80m. Příkopy jsou dnes přibližně 5 - 8 m široké a 2 - 3 m hluboké. Valy 4 - 6 m široké a 1 - 1,5 m vysoké. Je otázkou, zda jsou valy pozůstatkem kamenné zdi nebo skutečného valu s palisádou na koruně. Západní svahy klesají velice strmě k bezejmennému přítoku Kopřivničky, takže další valové či hradební opevnění zde bylo zbytečné.
Na druhém severním pahorku byla vedle další drobné zástavby prokázána roku 1990 přítomnost válcové útočištné věže - bergfritu o celkovém průměru 6,3 m. Ten je zakomponován do ohradní zdi 1,6 m silné tak, že jeho severní čelo v ní plynule přechází - je organickou součástí hradby a nepředstupuje před ni. Vytváří tak měkce zaoblený vrchol severnější části hradního jádra, které mělo přibližně trojúhelníkový půdorys a nad vnitřním příkopem chráněno 2,5 m silnou zdí. V rámci hradu tím vznikla relativně samostatná jednotka, jejíž interní členění není doposud zcela jasné. Enormní množství dosud nalezeného keramického materiálu i železných předmětů nasvědčuje intenzivnímu využívání celého tohoto prostoru. Jestliže měl bergfit při vstupu průměr 6,3m a sílu zdí 2,3 m, tak na vnitřní prostor zbylo jen asi 150 cm pro konzoly a soustavu žebříků, určených pro nutnou hlídku a bránící se posádku. Lze však předpokládat, že ve vyšší části věže se tato na úkor síly zdí rozšiřovala. Výška věže se v poměru k jejímu vnějšímu průměru odhaduje na 20, max. 25 m i s dřevěným vysazeným ochozem.
Jihozápadně od věže se nalézal objekt o rozměrech 4,8 x 7,4 m. Nejspíše se jednalo o budovu strážnice se sídlem vojenské posádky hradu. Zde se snad nacházela i druhá hradní brána se zvedacím mostem.
Na severní straně jižního pahorku hradního jádra se vypínala mohutná bezmála 4 m silná, téměř v pravém úhlu se lomící "štítová zeď", která ve své době výrazně posilovala jeho obranyschopnost. Za ní se nacházel trakt nejasné dispozice, kde vzhledem k velkému množství zde nalezených kovových předmětů včetně kovářského nářadí mohla stát kovárna. K ní přimykala další (třetí) hranolovitá brána, do níž se přicházelo po mostku nad vnitřním příkopem oddělujícím vnitřní hrad od severnější bergfritové části. Suterénní prostory této brány o rozměrech 3,2 x 2,9 m a hloubce takřka 4 m ukazují, že tato byla zřejmě opatřena propadlištěm, zčásti vytesaným do skály. Není bez zajímavosti, že právě v této prostoře byly nalezeny stopy po intenzivním požáru hradu. Na podlaze byla zachycena intaktní vrstva s keramikou hlásící se do závěru 13. století. Na severovýchodě na ni navazuje zeď, která nejspíše příčně přetínala čelo pahorku.
Jižní část temene jižního pahorku sloužila jako parkán, z jehož ohražení se dochovaly pouze nepatrné zbytky. Parkánová zeď navazovala plynule na zeď hradební jak v jihozápadním, tak i na jihovýchodním nároží, kde jsou také patrny zbytky opěrných nárožních pilířů.
Nejdůležitější stavbou hradu byl původně dvouprostorový palác v ústřední části hlavního pahorku s přilehlou chodbou na severní straně, orientovaný od jihozápadu k severovýchodu a asymetricky umístěný do jihozápadního rohu tak, že jeho západní i jižní stěnu tvořila přímo obvodová hradba. Je situován na nejlépe chráněném místě celého hradu, protože západní svahy jsou zde nejprudší a od jihu zesiluje hradbu již výše zmíněný parkán. Zdi paláce obrácené do vnitřní zástavby mají sílu cca 3 m. Palác byl nejlépe chráněným místem na hradě a měl sloužit i jako případné poslední útočiště obránců. Větší ze dvou dochovaných sklepních místností paláce (jihozápadní) má rozměry 6,4 x 9 m, menší (severovýchodní) 6,3 x 5,1 m. Šíře přilehlé vstupní chodby je cca 2 - 3 m. Větší místnost je opatřena v severní stěně obezděným výklenkem neznámého určení, snad spížkou a zbytkem větracího okénka či světlíku. S druhou sklepní místností je spojena průchodem osazeným pískovcovým gotickým portálem. Tento portál se při vykopávkách prováděných ve třicátých letech rozpadl. V devadesátých letech byl doplněn oblouky z umělého pískovce a rekonstruován do původního stavu.
Také ve druhé sklepní místnosti je dochován obezděný výklenek - spížka, vroubený pískovcovým ostěním. Částečně je prostora vkomponována do původního skalního podloží. V jihovýchodní části přiléhala k paláci další stavba obdélníkového půdorysu o rozměrech 3 x 6 m a šířce zdiva 0,7 m, jejíž funkce nebyla dosud objasněna. Zda může jít o objekt bývalé hradní kaple, ukáže až další výzkum.
Palác byl na svou dobu velmi dobře vybaven. Jak potvrdily archeologické nálezy, měl nejméně jednu místnost vytápěnou kamny z komorových kachlů. Nalezl se zde velký počet zdobených dlaždic s reliéfem dubového listu, z čehož lze usuzovat, že nad touto druhou - severozápadní sklepní místností se nacházel nejspíše rytířský sál, jehož podlahu zdobila výše uvedená dlažba. Při požáru hradu se stropy nesené na jedlových trámech propadly a dlažba spolu s velkými ohořelými trámy zůstala zachována až do devadesátých let. Sklepy měly pouze hliněnou podlahu provedenou jako výmaz původního skalnatého podloží. Přilehlou chodbou (dříve klenutou) se po schodech bylo možno dostat do obou sklepů paláce.
Druhá část hradního jádra zabírá celé temeno severního pahorku. Vedle probíhající spojovací hradby na východní straně, byly prokázány náznaky dvou objektů v blízkosti bergfritu a na západním svahu pahorku zbytky zděných pilířů, zřejmě nosné části přístupového mostu. Není bez zajímavosti, že u paty věže byly nalezeny postupně všechny fragmenty z původního pískovcového ostění vstupu do věže, který lze předpokládat, že býval v úrovni patra palácové části budovy přimykající k bergfritu.
I když je hrad od roku 1988 podroben důkladnému archeologickému průzkumu, spojenému se záchovnou údržbou, není vyloučeno, že další objevy ještě více doplní celkovou mozaiku původní podoby hradu. Doposud nevíme jak vypadalo celé předhradí na dalších severně orientovaných pahorcích, pouze prokázání náznaku probíhajícího zdiva nám dokazují, že se nejednalo o hrad malý. Neznáme způsob jakým byl hrad zásobován pitnou vodou, neb se prozatím neprokázala ani přítomnost studny či cisterny. Zajímavou součástí celkových obranných fortifikací hradu byl i rybník o velikosti cca 100 x 50 m, dnes po takřka 500. letech znovu obnovený, nacházející se za druhým východním valem. Přístupová cesta do hradu vedla od jihu a přicházela do objektu ze západní strany. Obcházela hlavní útočištnou věž, ze které byla přímá viditelnost jak na nedaleký hrad Štramberk, tak i na hrad Hukvaldy.
Z dosavadních poznatků archeologických i písemných lze shrnout, že Šostýn byl hradem střední velikosti, že za svého poměrně krátkého trvání (cca 150 let) byl velmi dobře vybaven, avšak v závěru své existence značně poškozen a opuštěn. Svou dispozicí je Šostýn daleko vyspělejší než jeho sousedé Hukvaldy a Starý Jičín. Svědčí to o staviteli nové generace, který sebevědomě využil prvků dosud na šlechtických hradech neobvyklých - obestavěného schodiště a zejména do čela vystrčené hlásky i za cenu toho, že by mohla být při dobývání odříznuta od vnitřního hradu. Jindřich takovým mohl být a blýsknout se před ostatními. Měl k tomu předpoklady ve svém říšském původu, který ještě v třetí generaci budil úctu, ač byl po matce z rodu domácího, tedy slovanského.
Řekli jsme si, že hrad byl někdy okolo roku 1420 dobyt, vypálen a opuštěn. Samotné hradní zdi i hláska však stály dál. Snad je proto hrad zachycen i na mapě hukvaldského panství ze 17. století (ve sbírkách muzea Beskyd ve Frýdku-Místku). Poslední ránu mu však zasadilo v polovině 19. století násilné rozbourání všech hradních zdí za účelem získání materiálu pro stavbu kopřivnické továrny na hliněné zboží.
Zájem o bývalý hrad nastal až ve dvacátých letech. První výzkumy zde provedl ing. Gustaf Stumpf, který se domníval, že hrad měl za velmi omezených prostorových možností trojúhelníkový tvar a kromě hradního nádvoří mohl mít jen několik málo obytných a hospodářských prostorů. Své postřehy pak publikoval v německém vlastivědném časopise Das Kuhländchen. Jeho článek vzbudil zájem u Rudolfa Příhody, který se zde pokusil o vykopávky. Příhoda zde provedl dvě sondy do hloubky 1,5 m, aniž by dosáhl konce kulturní vrstvy. Nalezl zde střepy nádob, kousky dřevěného uhlí, kosti i kovové zlomky. Vlastní požárovou vrstvu zánikového horizontu však nenalezl. Své poznatky publikoval opět v časopise Das Kuhländchen.
Větších vykopávek se hrad dočkal ve třicátých letech. Pod vedením zdejšího rodáka a vlastivědného pracovníka Emila Hanzelky byl v roce 1932 založen tzv. "Šostýnský kroužek", který pracoval pod hlavičkou zdejšího Klubu českých turistů. Tento klub podal roku 1933 ředitelství arcibiskupských statků v Kroměříži, jakožto tehdejšímu majiteli, žádost o povolení k vykopávkám. Samotné práce započaly v létě roku 1935 a s menšími přestávkami trvaly až do března 1938. Nejprve se pracovalo v jihovýchodním rohu hradního jádra. Aby se dala odkopaná suť snadněji vyvážet, byla prolomena jižní stěna sklepa hradního paláce a suť se vyvážela do hradního příkopu. Po vypreparování celé sklepní místnosti bylo požádáno o skácení náletových stromů v prostoru předpokládaného hradního jádra. V roce 1936 bylo pokračováno ve vykopávkách a byla vyvezena suť z další přilehlé sklepní prostory a přilehlé vstupní chodby. Celý rok 1937 byl pak věnován opravě a konzervaci vykopaných hradních zdí podle pokynů brněnského památkového úřadu. Všechny stěny zdí byly vyspárovány cementovou maltou, horní koruny zdí se v nutných případech nadstavily původním materiálem a povrch se zalil cementovou maltou. Počátkem roku 1938 byly vyčištěny sluje pod tzv. Žižkovou lípou, čímž se objevily chodby až 10 m dlouhé. Klub připravoval další práce, ale pomnichovská situace všechny plány zmařila. Po osvobození již k uskutečnění původních plánů nedošlo.
Při těchto vykopávkách se nalezly předměty prehistorické, jako pazourková dýka, kostěná šídla, opracovaná dutá kost. Nejvíce však bylo nálezů středověkých. Byly to kosti zvířat, střepy nádob z pálené hlíny, 6 hliněných dlaždic s reliéfem dubového listu i dlaždic hladkých, pískovcové koule do praku, hroty do kuše s tulejí i trnem, 14 závěsných válečkových zámků, koňské podkovy, třmen, ostruhy, přezky, součásti k postrojům koní, petlice, větší množství skob a hřebíků, část meče, nože a další kovové předměty neznámého charakteru. Dále byly nalezeny pískovcové opracované kvádry, římsy, ostění a část oblouku dveřního portálu. Významným nálezem byla soška ženy (tzv. Šostýnská Venuše), 5.5 mm vysoká figurka ze slonoviny. Vedle těchto nálezů bylo vykopáno železné křesadlo, misky - kahany, přesleny z pálené hlíny, dva pražské groše Václava II. a velký pískovcový balvan s reliéfem hlav muže a ženy. Všechny tyto nálezy byly uloženy do Emilem Hanzelkou založeného (1947) nového muzea v Kopřivnici.
Téměř dalšího půl století sloužil hrad jen výletníkům a vandalům. Hradní zdi se pomalu rozpadávaly a své učinili i různí "hledači pokladů". Špatný stav památky dal roku 1987 podnět k provedení záchovné stavební údržby všech vykopaných částí zdiva i k provedení záchranného archeologického výzkumu. Archeologický i stavebně-historický průzkum, spojený se záchovnou údržbou hradu zde za přispění obětavců a nadšenců pokračuje do současnosti a můžeme se těšit, že hrad jistě brzy vydá svá další tajemství.


Prameny:
Turek A., Přehled dějin Kopřivnice do roku 1850. in. sborník K dějinám Tatry Kopřivnice I., Kopřivnice 1967.s.11- 28.
Turek A., Ke starším dějinám Závišic. VSONJ č.27/1981.s.10-27.
Bakala J., Počátky města Frenštátu pod Radhoštěm. VSONJ č.28/1981.s.2-11.
Bakala J., Příborsko-hukvaldské léno v 13. a 14. století. VSONJ č.38/1986,s.5-14.
Jurok J., Frenštát od husitské revoluce k českému stavovskému povstání. VSONJ č.28/1981. s. 20 - 35.
Jurok J., Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce. Nový Jičín 1998.
Jurok J., Počátky husitství na Novojičínsku. VSONJ č.25/1980.s.35 a násl.
Grepl E. - Tichánek J.: Nálezové zprávy 1988, 1989, 1990, Muzeum Fojtství Kopřivnice.
Hosák L., Počátky Frenštátu a hradu Schauensteinu. Slezský sborník. 57/1959,s.338-341
Hosák L., Ostrava a její okolí v husitském revolučním hnutí a za jeho doznívání do počátku 16. století. Ostrava, Sborník příspěvků k děj.a výstavbě města,III. 1966,s.55 a násl.
Hosák L., Dějiny města Frenštátu p.R. do poloviny 15. století. Stator, Frenštát p.R. 1979.
Chocholatý F.: Hrad Vikštejn a jeho držba v údobí opavských Přemyslovců. Zpravodaj ostravské pobočky GHSP II, č.4, Ostrava 1978, s. 88 - 92.
Příhoda R., Ergebnisse eines Ausgrabungsversuches auf der Burgruine Schauenstein. Das Kuhländchen, VIII.,1927.s.145-146.
Stumpf G., Die Ruine Schauenstein, Das Kuhländchen, V., 1923. s.65-69
Kol., Současný stav výzkumu hradu Šostýna. VSONJ č.43/1989, s.1-10
Remeš M., Šostýn. Kravařsko, 4/1935, s.96-98
Kouřil P., Hrad Šostýn a jeho archeologický výzkum. ČSSZ - B, 42/1992. s.196-199.
Kostelník L., Nálezový a stavební deník za léta 1988 - 1999 (rukopis)
Hanzelka E., Hrad Šostýn v dnešní době. Kravařsko, 4/1935, s.130-131
Hanzelka E., Historie vykopávek hradu Šostýna v letech 1935 - 1938, rukopis Muzeum Fojtství Kopřivnice, 1945.
Hanzelka E., Vykopávky na Šostýně. Beskydy-Jeseníky roč.X.č.1, 1936.
Sakreida R.: Hrad Vikštejn. Radkov 1933.
Tabášek O., Privilegium lichnovského fojta. VSONJ č.37/1986, s. 14-17
Tabášek O., K názorům na vznik města Frenštát. In. Zlomky frenštátské vlastivědy. Frenštát p.R. 1995.
Pavelka J., Šostýnská venuše. Kravařsko 6/1936, s.50-53
Štěpán V., Hrad Šostýn v polských pramenech ze 14. a 15. století. VSONJ č,47/1991
Tichánek J., Šostýn, Městský národní výbor Kopřivnice 1989.
Tichánek J., Stará Kopřivnice v dokumentech a fotografiích. Kopřivnice 1998.
Tichánek J., Nové nálezy na hradě Schauensteinu, k.ú. Kopřivnice. IZČAS 1993.
Tichánek J., Hrad Schauenstein k.ú. Kopřivnice ve světle archeologického výzkumu. IZČAS 1992.
Tichánek J., Hrad Schauenstein (Šostýn). Hláska - Zpravodaj Klubu Aug. Sedláčka. Plzeň 1994, s. 37 - 40.
Tichánek J., Schauenstein ve světle archeologického výzkumu, Rozkvět Novojičínska 1992
Linhart F., Frenštát a okolí do konce 15. století. VI. výr. zpráva vyš. gymnásia v Místku za šk. rok 1900/1901, Místek 1901.
Marák S., Schowenstein - Příspěvek k dějinám moravským na počátku 15. století. Časopis Matice Moravské 37/1913, s. 75.
Janák,V. - Grepl, E.: První etapa záchranných prací na hradě Šostýně u Kopřivnice (okr. Nový Jičín), Přehled výzkumů 1987, Brno Archeologický ústav ČSAV 1990
Vojkovský R., Šostýn, Beatris, Kopřivnice 1999.
Zavřít reklamu