K počátkům hradu Svojanova

Graficke pismenko Počátky hradu Svojanova jsou zahaleny tajemstvím, které asi nebude hned tak odhaleno. Je to dáno minimálním počtem dochovaných písemných záznamů i četnými stavebními zásahy, které podstatně změnily podobu původního hradu. Snad jediná stavba, která se nám dochovala v původní podobě, je bergfrit, sám o sobě datovaný do 2. poloviny 13. století (podle analogií dalších břitových věží, Zvíkova atd., viz stavebně historický průzkum L. Svobody 2009). Pro stáří hradu je rovněž neblahá absence úzce datovatelných kamenických článků a ostění. V tomto příspěvku se pokusím alespoň částečně shrnout názory na počátky hradu Svojanova. Začneme ovšem z trochu širší perspektivy.

 
Graficke pismenko Král Vladislav II. údajně roku 1167 daroval litomyšlským premonstrátům mimo jiné (CDB I, č. 399, s. 414, viz též Severin 2003) území nazvané „Na poličkách“ (que vocantur Napolickah). Jde sice o falzum, ale věrohodného obsahu (premonstráti přišli do Litomyšle díky aktivitě Vladislava II. a Jindřicha Zdíka kolem roku 1145). Alespoň se tak s údaji obsaženými v této listině pracuje. Zde za Přemysla Otakara II. vzniklo město Polička (CDB V/1, č. 457, s. 673-677). A obecně se usuzuje, že nedaleko i hrad Svojanov, ač pro to nejsou přímé důkazy. Ovšem v poslední době se objevilo několik odlišných názorů. Poličsko a Svojanovsko sice původně patřilo litomyšlským premonstrátům, jejich další, především majetkové, osudy byly odlišné. Polička vznikla v kraji již nějakým způsobem obydleném a snad kolonizovaném litomyšlským klášterem za účasti českých kolonistů (v zakládací listině je zmínka o „polích již obdělaných“; navíc se v této oblasti vyskytuje několik českých jmen osad). V této první etapě kolonizace litomyšlským klášterem byl osídlen tedy újezd Na lubném a luka Na poličkách (Severin 2003,179). Druhá vlna kolonizace dala vzniknout městu Poličce (počátek budování snad roku 1263, viz namátkou Konečný 2008, 58) a dalším vsím z české strany. Naopak Svojanovsko bylo kolonizováno z moravské strany.
 
Graficke pismenko V roce 1269 král řešil stížnost opata Štěpána na protiprávní zabrání klášterního území, asi v okolí Poličky. Nelegální zabrání klášterního majetku uvedenými šlechtici se stalo dříve než v roce 1269, snad zhruba v době zakládání Poličky (Severin 2003, 182). V listině (CDB V/2, č. 598, s. 192) z téhož roku (1269) se vymezuje oblast, jíž se klášter za kompenzace vzdává ve prospěch krále – od pramene Desné ke Svratce po ústí Strachujovského potoka, odsud proti Bílým kamenům k řece Svitavě. Je tu tedy popsána jižní hranice poličského újezdu v držení litomyšlského kláštera. Tuto oblast měli protiprávně zabrat blíže neidentifikovaní šlechtici Jimram (buď z Boskovic či z Medlova) a Heřman (z Letovic, zemřel před rokem 1274). Jenže král jim tento zábor evidentně neměl za zlé a zabrání území asi dnešního Svojanovska nebylo v konfliktu s územním vymezením kolem Poličky a jeho právním prostorem. Nazývá je doslova „naši věrní“ (fideles nostros). Král mohl naopak podporovat zakládání osad v okolí Svojanova. Lze si představit, že se pod dohledem Heřmana z Letovic rozběhla kolonizace Svojanovska podle P. Boliny na úkor olešnického újezdu a ne poličského, na což litomyšlští premonstráti reagovali dvojím potvrzením Vladislavovy litomyšlské listiny králem Václavem I. roku 1245 (Bolina 2005, 33). Měli tedy obavu, aby kolonizace neukrojila i díl jejich koláče. Pak byly ovšem jejich obavy oprávněné, neboť Heřman a Jimram premonstrátům v Litomyšli území opravdu zabrali, na což tedy reaguje výše zmíněná listina z roku 1269. Jaké území tedy měli oba šlechtici klášteru zabrat, je otázkou. Je možné, že právě Svojanovsko.
 
Graficke pismenko Tato jižní hranice, v listině z roku 1269 uvedená, je zhruba identicky stanovena v jiném falzu, totiž listině, která se hlásí do roku 1073. Jde o zakládací listinu (CDB I, č. 386, s. 370) opatovického kláštera, kde je vymezen i olešnický újezd. Tehdy soutok Svratky a Strachujovského potoka, tzv. Bílé kameny (snad mramorový lom u Bystrého, podle Severin 2003, 182; přijal Bolina 2005, 12) a blíže neznámé místo na řece Svitavě tvořilo hranici mezi územím litomyšlského kláštera (resp. poličského újezdu) a olešnického újezdu. Právě ze Svitávky, kde fortifikace strážící celnici vznikla na přelomu 11. a 12. století, šla trasa brněnské cesty na Trpín, Bystré a Poličku od přelomu 12. a 13. století (Bolina 2005, 12).
 
Graficke pismenko PŘÍBĚH ZÁVIŠE, JEŠKA A KUNHUTY
 
Graficke pismenko K. Severin (2003, 182) vylučuje královské záložení Svojanova a argumentuje Durdíkovým srovnáním královských a šlechtických hradů (Durdík – Klápště 1992, 266–276), přičemž Svojanov odpovídá dle Severina spíše šlechtickým založením (Durdíkovy závěry však nejsou bezpodmíněčně přijímany). V případě, že by Svojanov byl královským založením, pak překvapuje skutečnost, že minimálně spodní vstup do bergfritu byl opatřen dřevěnými zárubněmi, horní vstup možná také. Pro královský hrad by to bylo neobvyklé.
 
Graficke pismenko Záviš z Falkenštejna (†1290), první doložený vlastník, však tento hrad určitě nezaložil, neboť před sňatkem s Kunhutou asi nevlastnil žádné území (Severin 2003, 182). Přesně 11. 2. 1281 (RBM II, č. 1267, s. 545) je purkrabím v Hradci nad Moravicí, kde nahradil dřívějšího purkrabího Kunu z Kunštátu. Ale ještě téhož roku museli s Kunhutou Hradec opustit, neboť vlády nad Opavskem se ujal vévoda Mikuláš Opavský, levoboček Přemysla Otakara II. a Závišův nepřítel. Pravděpodobně zde Kunhuta otěhotněla, což bylo neúnosné i společensky. Oba milenci se uchýlili s určitou pravděpodobností na Svojanov (Zbraslavská kronika líčí, že se Záviš ukrýval roku 1283 na některých moravských hradech, viz FRB IV, s. 23), kde Kunhuta mohla roku 1282 porodit syna Ješka. Narodil se asi roku 1282 na neznámém místě, snad možná na Svojanově, po Závišově popravě byl odevzdán na východvu do nějaké komendy řádu německých rytířů a poté (snad 1296 či 1297) byl odeslán do Pruska (asi v 15 letech), 1310–1326 byl komturem v Řepíně a poté zemský komtur pro Čechy a Moravu (doložen 1328), poslední zmínka o něm je z roku 1337. Zajímavé je, že byl držitelem relikvie svatého Kříže, což je královská relikvie, předávaná mezi panovníky Evropy, držení této cenné věci v rukou Ješka je znamením, že jeho rodiče byli vysoce urození, Kunhuta přivezla relikvie z Uher (Jan 2000, 453–475). Je opravdu pravděpodobné, že se tu oba nacházeli (v letech 1281–1283/4, roku 1284 se vlády opět ujal Václav II. a Kunhuta se i se Závišem vrátila do Prahy, kde se vzali, viz líčení ve Zbraslavské kronice), Záviš pak déle, podle zbraslavského opata Oty se po povolání královny Kunhuty do Prahy ještě skrýval na nejmenovaých moravských hradech a teprve po čase se do Prahy odvážil. Záviš je na Svojanově přímo doložen pouze jedinou zprávou k roku 1287 (zmínka ve Zbraslavské kronice, sepsané asi v letech 1305–1314, FRB IV, s. 31), tato kronika je však nespolehlivá a tendenční, navíc v časových údajích nepřesná; Záviše démonizuje a Václava II. líčí jako oběť intrik. Sňatek obou přišel pravděpodobně až v květnu 1285, avšak už v září královna zemřela (tedy necelé 4 měsíce po svatbě). Patrně držela jako své královské věno statky Poličku, Lanškroun, Lanšperk i Svojanov, které Závišovi a svému synu Ješkovi postoupila, avšak to mohla jen po dobu svého života (Konečný 2007). Proto už 23. října 1285 (RBM II, č. 1358, s. 586), krátce po její smrti, král Václav II. převádí do dědičného držení statky Poličku, Lanškroun a Lanšperk (Svojanov tu uveden není!) Závišovi z Falkenštejna a synu Ješkovi. Kunhuta chtěla zajistit Ješkovi majetek v hodnotě 50 tisíc hřiven, tedy v hodnotě jejího věna. O tom, zda Polička (a Svojanov) už tehdy patřila k věnným městům resp. majetkům, se pouze spekuluje. Pokud by král Přemysl Otakar II. založil město Poličku kolem roku 1263 a roku 1265 tento krok právně legalizoval vydanou zakládací listinou, mohla začít Polička odvádět dávky až 18 let poté, tedy v roce 1283 (Konečný – Růžička 2010, 8). Kunhuta se narodila asi roku 1245, je tedy otázkou, jak výhodné by pro ni věno v podobě nově založeného města bylo (Kunhutě bylo 20 let, když byla vydána zakládací listina města Poličky).
 
Graficke pismenko Záviš se potřetí oženil s uherskou princeznou Alžbětou, se kterou tedy pobýval na Svojanově roku 1287. I ona mu povila syna, blíže ovšem zcela neznámého. Závišovým švagrem byl tedy uherský král Ladislav IV. Kumán, který zemřel násilnou smrtí ve stejném roce jako Záviš. Sňatek s Alžbětou měl ovšem háček, byla totiž od útlého věku v klášteře a arcibiskup ji nechtěl propustit bez papežova souhlasu. Král Ladislav klášter přepadl a Alžbětu unesl, aby ji následně dal Závišovi za manželku (Konečný 2007, pozn. 131).
 
Graficke pismenko Záviš byl na podzim roku 1288 (Jan 2005, 10) zajat (dříve se uvádělo 1289). Zatčení proběhlo za velmi nečestných kroků, líčení především veršované kroniky Otokara Štýrského líčí zbabělost a zrádnost krále Václava II. a hrdinnou obranu Záviše. Ten byl zatčen na Hradě. Záviš byl lstivě pozván králem na rozhovor, když však vešel do věže, kde se král schovával, zavřeli za ním dveře. Obstoupilo ho asi osm mužů a chtěli jej zajmout, ale Záviš jednoho zabil. Vítek z Krumlova, Závišův bratr, pak jako reakci na bratrovu popravu sám nechal stít bratra Tobiáše z Bechyně, Čeňka.
 
Graficke pismenko Téměř ihned po Závišově zatčení se král Václav II. chopil Závišových statků, aniž by musel svůj postup nějak legalizovat. I to bývá posuzováno jako argument, že Závišovy statky původně patřily k věnu zesnulé královny Kunhuty, že tedy byly chápány právně jako zeměpanské (Jan 2005, 14). Počítal totiž s výměnou majetku s Fridrichem Malým, míšeňským markrabím ve smyslu znění smlouvy z 6. února 1289 (RBM II, č. 1467, s. 631). Fridrich měl obdržet jako léno mezi jinými i „Furstenberc, Polytz, Landescrone, Landesberc, Zwythauia (Svitavy, které však patřily olomouckému biskupovi) a další (Ústí nad Orlicí, Vysoké Mýto, Zebín, Skuteč, Hoštejn, Zábřeh). On měl zase postoupit českému králi svoje práva k Míšeňsku, Osterlandu a Dolní Lužici, dále hrad Scharfenberg, hrad s městem Drážďany, hrad a město Pirnu, hrady Donín, Tharandt, Borsenstein a mnoho dalších (Jan 2005, 12). Z transakce pro odpor Fridrichových příbuzných sešlo. Roku 1289 vyvstal nový odboj Vítkovců a Záviš byl odsouzen ke ztrátě hrdla. Následuje scéna jako vystřižená z dramatických filmů, kdy je ponížený Záviš vláčen po vítkovských hradech a jeho prostřednictvím jsou jeho příbuzní vydíráni, aby otevřeli brány. Poté, co Václav svěří Závišův osud do rukou Mikuláše Opavského a odjede z bojišť, Záviš ví, že přišel jeho konec. Skutečně je roku 1290 před hradem Hlubokou, drženou jeho bratrem Vítkem, popraven. Vítek reaguje tím, že popraví bratra biskupa Tobiáše, ale stejně je nucen hrad vydat. Smrt Záviše z Falkenštejna byla mezním naplněním sankce za nedodržení panovníkova zásadního práva – jako vlastník země, tedy zeměpán, vlastnil i veškeré hrady, které mu musely být kdykoli otevřené. Hrad Svojanov se však stal opět korunním majetkem, který král postupoval jako zástavu svým věrným. Tyto „věrné“ však bohužel dlouho neznáme jmény.
 
Graficke pismenko DALŠÍ TEORIE:
 
Graficke pismenko Založení hradu Svojanova K. Severin připisuje aktivitě Heřmana z Letovic či Jimrama (z Boskovic?, z Medlova?) před rokem 1269. S tím lze vcelku souhlasit, nabízí se to jako logická varianta. Je možné, že založení dostali na starost právě od Přemysla Otakara II. a hrad drželi jako léno, kdykoli otevřené králi. Ve středověku se však králi jakožto zeměpánovi přičítalo vlastnictví všech fortifikací, tedy i těch šlechtických! I ty musely být králi vždy přístupné. Vok II., otec Heřmana, rozdělil svou pozůstalost mezi tři syny. Heřman se asi nehodlal spokojit s tímto majetkem a hodlal rozšířit své jmění kolonizací lesního území v okolí (Bolina 2005, 29-30). Podařilo se mu kolonizovat oblast údolí Křetínky a jejího vyústění do řeky Svitavy, tedy část území olešnického újezdu, které patřilo klášteru v Opatovicích nad Labem (Bolina 2005, 32). Toto území tedy nepředstavovalo jablko sváru mezi ním a litomyšlským klášterem, jak o něm informuje dodatečně listina z roku 1269, ale Heřmanovo zabírání území vhodného k zakládání vsí kolem Svojanova (těmi byly původní Hlásnice u kostela sv. Máří Magdalény, Starý Svojanov, Študlov, Trpín, Brněnec a některé Lhoty (Kněževes), vesnice vznikly ve 40. až 50. letech 13. století). Možná že již tehdy (kolem poloviny 13. století) vznikly osady patřící k Heřmanovu letovickému panství Křetín, Veselka, Trávník, Třebětín, Vranová, Poříčí, Zdlaštkov a Vlkov. A roku 1250 se Heřman již píše po Letovicích (CDB IV, č. 197, s. 359, je otázkou, zda již stál hrad, samotná existence predikátu ještě neznamená, že tu měl Heřman postaven hrad). U Letovic vzniká také manský systém (snad už za Heřmana, který by se dle Boliny (2005, 30) mohl inspirovat manským systémem královského Svojanova, který evokuje název osady Manova Lhota či potencionální hrádek u Kněževsi). Byl-li Heřman zakladatel Svojanova, je to možné. Bohužel Heřmanem tato linie vymřela a letovické panství přešlo v letech 1269–1274 jako odúmrť do zeměpanských rukou (a stejně tomu mohlo být i se Svojanovem, ten by získal Přemysl Otakar II. a udělil jako věno Kunhutě, ale to již šlapeme po velmi tenkém ledě). Tvůrcem manských systémů jak na Svojanově, tak i v Letovicích, by byl pak Přemysl Otakar II. Letovice však už počátkem 14. století připadly do rukou pánů z Ronova (prvním je roku 1322 Smil z Přibyslavi a z Letovic). Vlastnictví Svojanova je po peripetiích se Závišem a Fridrichem Míšeňským na počátku 14. století velmi nejisté (viz níže lenní rejstřík olomouckého biskupství).
 
Graficke pismenko Po roce 1259 se tedy rozeběhla kolonizace Poličska-Svojanovska z rozkazu krále, který nedbal na majetkovou příslušnost Poličska k premonstrátskému klášteru v Litomyšli. Asi roku 1263 bylo budováno centrum tohoto území – město Polička (soudě dle 18leté lhůty pro nové osadníky a 20leté lhůty pro stávající osadníky). A roku 1265 byla vydána zakládací listina. Této kolonizace se tedy dle Boliny (2005, 43) týká stížnost litomyšlského opata z roku 1269. Postup kolonizace dle této listiny tedy zajišťovali šlechtici Heřman, Jimram (asi ten z Boskovic) a další (snad Vznata z Lomnice?, Kuna z Kunštátu?).
 
Graficke pismenko Scénář je takový, že se Heřman z Letovic, Kuna z Kunštátu či případně Vznata z Lomnice podíleli na kolonizaci zeměpanského Svojanovska a v sousedství si budovali vlastní majetkovou základnu na úkor olešnického újezdu opatovického kláštera. Analogickou situaci by pak představovala činnost pánů z Drnholce na Lanškrounsku, kde byli pověřeni kolonizací královského území, v jehož sousedství si budovali svoje panství. Zeměpanské Svojanovsko tedy mohlo být na příkaz krále kolonizováno šlechtici. Je však otázkou smysl založení Svojanova. Údolím Křetínky jistě žádná cesta nevedla. Říční údolí byla vyloženě nevhodná pro trasu jakékoli komunikace, nota bene dálkové. Cesty tedy tok Křetínky a jejího údolí kopírovaly po severním i jižním okraji. Hrad Svojanov však skutečně byl vystavěn za účelem kontroly cesty, a to především té, která šla z Letovic do Bohuňova, zde opustila údolí říčky Křetínky a směrem přes Vítějeves procházela nad Svojanovem ku Poličce (Bolina 2005, 38). A právě tato cesta vstupující do Poličky od Pomezí (Limberka) představuje zároveň osu vyměření poličského půdorysu! Naopak cesta od Bystrého a Jedlové se na půdorysu Poličky neprojevila. Stejná cesta vedoucí přes Limberk formovala i podobu náměstí v Letovicích. Tato cesta může představovat změněnou trasu olomoucké „via“. Záměrem krále bylo vést tuto cestu jinudy než přes klášterní území, a tak ji z Olomouce svedl přes Letovice ke Svojanovu. Zároveň v polovině 13. století změnil trasu brněnské via vedoucí jižně od Křetínky. Tato cesta kolem Majdalenky vedla i dodnes zachovanou úvozovou cestou dolů ke Starému Svojanovu, kde se u nově založeného hradu spojila s olomouckou. Je to sice hypotéza, ale dává založení Svojanova smysl (Bolina 2005, 40).
 
Graficke pismenko Roku 1258 získává od břevnovského kláštera tzv. Sebranický újezd Bohuše z Ceblovic a zakládá tu patrně zamýšlené centrum dominia. Ovšem práce ustanou v počátečních fázích. Dnes jde o bezejmennou fortifikaci u Újezda u Kunštátu. Byl by to další šlechtic, který by zamýšlel vést kolonizaci na bývalém klášterním panství. Svůj záměr však brzy opustil, snad v důsledku dramatického poklesu významu brněnské stezky. Důvodem této krize mohla být právě ona přeložka přes křetínské údolí, velmi nepohodlná pro cestující, neboť museli překonávat převýšení cca 100 m na obou koncích údolí.
 
Graficke pismenko Jako o dalším možném zakladateli Svojanova se uvažuje o Svéslavovi z Bořitova († po 1249) (Bolina 2005). Na území Malé Hané, tedy ve staré sídelní oblasti, se vytváří soukromé državy panských rodů, jejichž počátky jsou spojeny s výstavbou pozdně románských kostelů – kolem roku 1200 vznikají kostely v Bořitově, Vískách a Doubravici nad Svitavou. Kostel v Doubravici založil snad Holáč z Doubravice. Jeho spojitost se stejnojmenným hradem je nedoložitelná, jako stavitel hradu se označuje až Protiva z Doubravice. Ještě dříve se však připomíná Bořitov (roku 1239 v predikátu Svéslava, viz CDB III/2, č. 214, s. 282). Svéslav z Bořitova (umírá po roce 1249), roku 1224 královský purkrabí na Brumově a v letech 1224–1235 brněnský komorník, měl bratry Jakuba a Holáče (1223–1233 olomoucký purkrabí) (Bolina 2005, 23–24). Před rokem 1239 získal Svéslav Bořitov. V Doubravici, Bořitově i Černé Hoře (Matouš z Černé Hory) se uchytil rod stejného erbu. Bolina rozvíjí teorii o přesunu obyvatelstva z východní Moravy (z okolí hradu Brumova) na Českomoravskou vrchovinu (lokality Brumov, Študlov, Drnovice, Lačnov, Tichov). Tento přesun nemusel mít podle Boliny na svědomí Kuna (i kunštátské panství vznikalo na úkor olešnického újezdu, stejně jako lomnické, letovické a svojanovské, budeme-li věřit P. Bolinovi), brumovský kastelán, ale už Svéslav, doložený ve stejné funkci už roku 1224. Pak by jeho jméno, pakliže by vedl osídlování a zakládání těchto vsí, bylo ukryto v názvu Svojanov (Bolina 2005, 35, jméno tedy odvozené od Svéslava = Svojeslava). Teorie je to odvážná a zní logicky, ale stejně tak visí její věrohodnost na vlásku. Svéslav by asi stěží mohl být zakladatelem kamenného hradu Svojanova, ale spíše třeba nějakého dvorce např. ve Starém Svojanově).
 
Graficke pismenko Objevila se rovněž teorie, že Svojanov představuje záhadnou lokalitu Zuzinov (CDB IV/1, č. 184, s. 336), kde působil jako kastelán Kuna (později z Kunštátu, „Chuno castellanus de Zuzinou“). Lokalita se objevuje pouze jedinkrát, a to roku 1250. Spojitost se Svojanovem je podle Boliny (2005, 34) velmi věrohodná.
 
Graficke pismenko Tento text chtěl pouze poukázat na fakt, jak složité je bádání o počátcích našich hradů. Počátky hradu Svojanova by mohl poodhalit archeologický výzkum, ale opravdu velmi hloubkový :-)
 
Graficke pismenko POUŽITÁ LITERATURA:
 
Graficke pismenko Bolina, P. 2005: Byl hrad Svojanov u Poličky posledním centrem tzv. úsobrnské provincie? (Příspěvek k historii moravsko-českého pomezí II.), Časopis Matice moravské 124, č. 1, 3-46.
 
Graficke pismenko Durdík, T. – Klápště, J. 1992: Dva pohledy na počátky hradu Riesenburku, Archeologické rozhledy 44, 266-276.
 
Graficke pismenko Jan, L. 2000: In ordine Cruciferorum Christo militavit. K osudům Ješka, syna Záviše z Falkenštejna a královny Kunhuty, Český časopis historický 98/3, 453-475.
 
Graficke pismenko Jan, L. 2005: Proces se Závišem a proměny královské vlády v letech 1289-1290, Český časopis historický 103, č. 1, 1-40.
 
Graficke pismenko Konečný, S. 2007: Svojanov. Pohled do historie hradu a panství, 154 s.
 
Graficke pismenko Konečný, S. 2008: O zakládací listině města Poličky, 67 s.
 
Graficke pismenko Konečný, S. – Růžička, J. 2010: Polička. Věnné město českých královen, 244 s.
 
Graficke pismenko Severin, K. 2003: Kolonizace Hřebečska, Aarchaeologia historica 28, 175-210.
 
Graficke pismenko Svoboda, L. 2009: Svojanov. Stavebně historický průzkum hradu, 20 s.

Text: historie
17.4. 2015 - Jan Večeřa

Na hlavní stranu místa