Bližší historie hradu

Graficke pismenko Starý Jičín (Alttitschein) leží asi 4 km západně od města Nového Jičína. V pramenech je uváděn také: 1278 – Gyczin, 1280 – Gischin, 1281 – Tyzin, 1282 – Gychin, 1302 – Tyzceyn, 1376 – Antiquo Tyczin, 1673 – Stary Gicžin, 1675 – Alt Titschein, 1718 – Altitschein, jindy také Ditschin, Tyczen, Tyczin, Gitschin a podobně (Diczin – Dik – ve významu divoký). Hrad se nachází na temeni osamělého kopce nad stejnojmenným městečkem, v nadmořské výšce 486 m, při jedné ze dvou větví tzv. Jantarové stezky v Moravské bráně. Počátky hradu se spojují s ochranou této staré zemské cesty do Polska v 1. polovině 13. století. Snad již tehdy můžeme zde předpokládat jakési původně dřevěné strážisko či malý hrádek. Zdá se, že kolonizace zde byla ještě zeměpanským podnikem, a tato již počátkem 13. století umožnila přeměnu dosavadního spíše příležitostného strážiska v trvale užívaný pohraniční hrad, který vedle své strážní funkce měl ve svém počátku význam kolonizačního centra. První písemná zmínka o hradě Starém Jičíně (Ditschin) se činí v listině ze dne 14. července 1240. Tuto listinu vydanou na hradě Starém Jičíně sepisuje Arnold z Hückeswagenu a jde v podstatě o darovací list pro premonstráty ve Steinfeldu. Arnold ji vydal spolu se svou chotí Adélou a se souhlasem syna Franka ve prospěch tohoto porýnského kláštera, kdy klášteru odkazuje jako zbožné nadání vesnici Rhönsdorf jako svou državu. V listině se Arnold představuje jako pán na hradě Ditschin. Mezi svědky jsou uváděni steinfeldský opat Macharius, opat premonstrátského kláštera na Strahově Petr, opat kláštera na Hradišti u Olomouce Gerlach a jeho řádoví bratři Gerlach a Gottfried. Steinfeldský opat Macharius podnikl roku 1240 vizitační cestu do Čech a na Moravu. Při této příležitosti se zastavil v klášteře Hradisko u Olomouce, jehož opat Gerlach možná také vyšel ze steinfeldského kláštera. Oba duchovní pak spolu navštívili Arnolda z Hückeswagen na jeho nedalekém hradě Starém Jičíně, aby dojednali obdarování steinfeldského kláštera. Arnold užíval znaku osedlaného koně, další generace tohoto rodu užívali znaku tří krokví nad sebou, jak je můžeme spatřit ve znaku města Příbora do roku 1615. Arnold byl na svou dobu velmi významnou osobou. Někdy okolo roku 1226 byl králem Přemyslem Otakarem I. vyslán ke dvoru anglického krále Jindřicha III., aby zde vyjednal Jindřichův sňatek s Přemyslovou dcerou Anežkou. Proto byl také i nesprávně považován za Angličana. Pocházel však z rodu porýnských hrabat z Hückeswagenu (město v jihozápadní části vládního okresu Düsseldorf). Starý Jičín se mu stal jakýmsi odrazovým můstkem v budování majetkového komplexu na severovýchodní Moravě. Jeho vliv u dvora mu totiž umožnil rozšířit svá dosavadní území. Získal ke kolonizaci zemi okolo říček Sedlničky a Lubiny, (kde rovněž při cestě do Polska těsně před rokem 1235 založil hrad Hukvaldy – jakéhosi "dvojníka" otcovského hradu v Porýní. O něco starší Starý Jičín se nestal Arnoldovým hlavním sídlem, hospodářským centrem jeho nového dominia byl nedaleký Příbor). Starý Jičín byl v Arnoldově državě patrně příliš vysunut na okraj, proto zřejmě započal budovat ve východní části léna na "hukvaldském" kopci osmibokou tvrz – mottu. Snad se tak stalo před rokem 1235, protože toho roku se nepíše Arnold již po rodovém hradě Hückeswagenu, ale de Hugensvald. Po Arnoldovi přebírá zboží jeho syn Frank (1267), píšící se jako hrabě z Příbora. Otcovskou državu však nedovedl udržet a její části se vzdal ve prospěch olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka. Frank zemřel někdy mezi léty 1267–1277, zanechav vdovu Trojslavu z Pňovic a syny Jindřicha a Bluda. V létech 1278–1288 přechází majetek na Bluda staršího z Pňovic, který jej dostává od své sestry Trojslavy z Pňovic, manželky vzpomínaného Franka. Frankovým synům tak po roce 1278 zůstala zachována jen léna olomouckého biskupství. Po jeho smrti je zde někdy po roce 1288 syn Blud mladší z Pňovic. Páni z Pňovic byli předky pozdějšího rodu Žerotínů, užívali i téhož znaku, totiž kráčejícího lva na třech pahorcích. Blud mladší byl roku 1301 purkrabím olomouckého kraje (CDM V, 139,145, CDM IV. 148). Snad zemřel Blud mladší bez potomků, nebo jim bylo panství konfiskováno, ale faktem zůstává, že král Jan Lucemburský je odevzdává svému věrnému stoupenci Vokovi z Kravař. Není však také vyloučeno, že se tento převod uskutečnil koupí. Ještě roku 1311 se připomíná Anka – vdova po Bludovi z Jičína (CDM VI, 45) a je tedy možno se domnívat, že celé toto zboží spadlo na krále právem od úmrti a že ten jej postoupil zmíněnému Vokovi, snad jako odměnu za jeho vojenskou pomoc proti moravským odbojníkům roku 1312. Zdejší panství získal tedy někdy mezi léty 1311–1313. Roku 1312 dostal od krále panství helfštejnské s hradem Drahotušem, odňaté vzbouřenému Fridušovi z Linavy a roku 1316 panství Fulnek, zkonfiskovaný Oldřichovi z Lichtenburka. Za manželku měl Vok od roku 1276 dceru Přemysla Otakara II., z jeho nelegitimního poměru s dvorní dámou Anežkou z Kuenringu. Kravařové brzy získali obrovské majetky. Kromě již vzpomenutých panství získali dohodou s templářskými rytíři roku 1308 polovinu panství Vsetín a roku 1325 i panství Plumlov. Stali se tak nejbohatším a nejvýznamnějším rodem severní Moravy. Erbem rodu byla stříbrná zavinutá střela, zvaná odřivous, v červeném poli. Klenotem byly zpočátku rohy, ale záhy se ustálilo na přilbě černé orlí křídlo poseté zlatými srdíčky, nebo také lípovými květy či lístky. Někdy bylo vidět za černým křídlem i část druhého křídla ve zlaté barvě. Roku 1315 udělil král Jan Vokovi úřad nejvyššího komorníka v Čechách. Od roku 1322 zasedal jako člen zemského soudu v Olomouci. Po něm drželi jeho statky od roku 1329 společně jeho synové Jan či Ješek a Drslav z Kravař (DZO III. 146). Ješek z Kravař sídlil na Starém Jičíně od roku 1337, Drslav převzal Fulnek. Roku 1355 zapisuje Ješek své druhé choti Kláře, dceři vlivného velmože Jindřicha z Lipé, na některých svých statcích věno a zároveň se s bratrem Drslavem dohodl na společném držení všech statků, jmenovitě Helfštýna, Starého Jičína a Fulneka. Od biskupa pak získal lénem panství Rožnov a násilím se zmocnil části majetku kláštera ve Vizovicích. Za tento skutek byl pokutován a dán do církevní klatby. Krátce před svou smrtí nabyl i Moravského Krumlova. Za svého života pobýval v družině markraběte moravského a pozdějšího krále a císaře Karla IV. Byl také v Praze svědkem jeho korunovace. Od roku 1329 až do své smrti byl nejvyšším komorníkem cúdy olomoucké, v letech 1350–1352 zastával též funkci komorníka brněnské cúdy. Ješek zemřel roku 1368 a majetek dědili synové jeho bratra Drslava, kteří opět vlastnili majetek společně. Snad kvůli předčasnému úmrtí Janových synů, uzavřeli Kravařové roku 1355 majetkové společenství, které se vztahovalo na všechny tři jejich hlavní hrady – Starý Jičín, Helfštejn i Fulnek a všechna ostatní zboží, která vlastnili ("Dominus Jahannes de Crawar cum fratre domino Drsslav congressi sunt cum bonis videlicet – castro Gyyczin et cum castro Helfenstayn et cum Fulnek, et aliis municionibus et ciuitatibus et villis, et cum omnibus aliis bonis ubicumque habent sive sint multa sive pauca." /DZO, I., 405). Teprve od roku 1374 se oddělil Beneš (držel Moravský Krumlov), ostatní tři – Lacek, Vok a Drslav zůstali ještě ve spolku. Později Lacek z Kravař obdržel Helfštejn, Hlubočky, léno Arnoltovice a pak i Krasno a Valašské Meziříčí. Vok obdržel Starý Jičín a roku 1380 markrabský Štramberk. Drslav získává Fulnek s Bílovcem a Beneš si podržel Moravský Krumlov. Roku 1374 sedí na Starém Jičíně Vokova choť Anna ze Šternberka. V roce 1386 se tu uvádí jako poručník a strýc Vokových nezletilých sirotků Lacka, Voka, Elišky a Anny – Lacek Helfštejnský z Kravař. Pokud jde o tohoto poručníka, měly pozůstalé děti štěstí, neboť v kritické době dalších válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem, měl Lacek Helfštejnský dostatek sil a moci , aby svěřený majetek nejen uchránil před zcizením, ale i před zpustošením. Zdá se také, že správu hradu vykonával syn Lacka Helfštejnského – Jam, který se tu uvádí roku 1392 (DZO VI, 380). Po dosažení zletilosti se dědicové v roce 1398 o zboží rozdělili: Vok dostává panství Štramberka, polovinu Nového Jičína, Lacek Starý Jičín s druhou polovinou Nového Jičína. Důležitým v dalších osudech Starého Jičína se ukázal akt, kterým se v roce 1399 Lacek ml. s bratrem Vokem, strýcem Lackem Helfštejnským a bratrancem Janem z Kravař na Moravském Krumlově vzali na spolek na veškerý majetek. Tento majetek budil všeobecný respekt a roku 1403 spoluovlivnil i volbu starojičínského pána Lacka olomouckým biskupem. Olomoucká kapitula si totiž slibovala nápravu hospodářsky a majetkově rozvráceného biskupství. Biskup Lacek, který se na Starém Jičíně jsa vázán duchovními úřady jinde, příliš nezdržoval, neb přesídlil roku 1403 do Olomouce a řízení majetku leželo jednak na jeho úřednících, jednak na jeho bratru Vokovi, který se po Jičínu i psal – "Voocone de Krawar alias de Gyczyn" (Brandl, Půhony I, s.136). Po Vokovi, který zemřel roku 1406, zůstal nezletilý syn Jan, nad nímž vykonával poručnictví Lacek zv. Helfštejnský, který po smrti olomouckého biskupa Lacka roku 1408 spravoval i Starý Jičín (CDM XV. 360, P I. 147). To znamená, že Lacek Helfštejnský v letech 1408–1415 opět spojil dočasně majetek celé jičínsko-fulnecké větve Kravařů. Naposledy se majetek této větve rodu rozdělil v letech 1415–1423 za Beneše z Kravař na Fulneku. Lacek Helfštejnský se tak stal jedním z nejdůležitějších šlechticů v zemi. Bez jeho účasti se neobešlo žádné vážnější rozhodnutí markraběte Jošta a tato skutečnost po Joštově smrti roku 1411 našla také svůj výraz v Lackově jmenování moravským zemským hejtmanem, když se předtím roku 1407 stal nejvyšším hofmistrem a od roku 1408 členem korunní rady krále Václava IV. Náklonnost Lackova k Husovu učení je dostatečně známa i s tím, že byl iniciátorem listu moravské šlechty proti Husovu upálení do Kostnice. V posledních letech svého života se zdržoval povětšinou u dvora v Praze. Před svou smrtí 15. července 1416 ustanovil Lacek z Kravař za poručníky dosud nezletilému Janovi Petra Strážnického z Kravař, Beneše Krumlovského z Kravař a Jana z Lomnice. S tímto uspořádáním však nesouhlasila sirotkova teta Anna (sestra zemřelých bratří Lacka a Voka Jičínského) a o svůj nárok se domáhala na zemském soudě (Brandl, Půhony II, s. 513, č. 613). Aby získala větší podporu vlivných pánů, vzala roku 1417 Anna na spolek věna svou sestru Elišku a švagra Předbora z Cimburka na hrad Starý Jičín a půl města Nového Jičína (DZO IX, 72). Přesto její snaha domoci se dědictví zřejmě vyzněla naprázdno. Jan Jičínský byl vychován v husitském přesvědčení svými strýci, oběma přesvědčením husity – Lackem Helfštejnským a Petrem Strážnickým. Roku 1421 byl již Jan z Kravař zv. Jičínský (psaný také Janke von Tyczin) dospělý a dědí po svém otci celé jmění. Panství Starý Jičín, Štramberk, Fulnek, Rožnov, Vsetín a Moravský Krumlov z něj udělala nejbohatšího feudála v zemi a tím současně dlouho podmiňovala jeho přinejmenším vlažný postoj k radikálnímu husitismu. Zásluhou polohy většiny Janových statků na severovýchodě Moravy, kde byly mocensky v kleštích olomouckého biskupa a slezských katolických knížat a také vlivem své katolické manželky, opavské kněžny Anežky, lze dokonce pro první polovinu 20. let 15. století považovat Jana Jičínského z Kravař za spojence strany pod jednou. Tato pozice mu roku 1424 umožnila zprostředkovat narovnání Petra Strážnického s králem Zikmundem. Nic na tom neměnilo ani to, že 23. března 1425 byl mezi těmi, kdož za vedení opavského knížete Přemka smluvili mír s husitskými hejtmany Prokopem Velikým a Dobeslavem Puchalou (viz u Oder). Na své spojenectví s katolickou stranou však Jan Jičínský nakonec přece jen doplatil. V roce 1427 moravští husité vedení Janem Tovačovským z Cimburka, se svými spojenci podnikli úspěšnou akci, během níž získali poslední významná města a hrady katolické strany na střední, severní a severovýchodní Moravě. Zmocnili se kromě Přerova, Hranic, Prostějova, šternberského kláštera také Nového Jičína, Fulneku, náležejících Janovi Jičínskému a blízkých Oder, kam byla vložena stálá husitská posádka. V těchto změněných mocenských poměrech na severní Moravě nezbylo Janu Jičínskému než se přiklonit na stranu husitů. V roce 1431 již jeho oddíl v řadách husitů operoval v jižních Čechách. 24. září téhož roku pak smluvil svému katolickému příbuznému opavskému knížeti Přemkovi s husity mír (tzv. Smlouva o neutralitě). O osudech hradu za husitských válek není písemných zpráv. Zřejmě zůstal po celou dobu pevně v rukou Jana Jičínského s tím, že pod dojmem vyplenění Nového Jičína a Fulneku husity roku 1427 na rozkaz svého pána se napříště stal oporou husitů stejně jako ostatní Janovy pevnosti. Důvody případného ohrožení a dobývání hradu tím pozbyly opodstatnění. Jan z Kravař umírá bez potomků, pravděpodobně záhy po sepsání své závěti datované na Fulneku 17. března 1433, neboť v listině stvrzující mír v zemi moravské ze 4. března 1434 se podepsali Ctibor z Cimburka, jako pán na Jičíně a Jan Puklice z Pozořic na Štramberku (P II. 513, DZO IX. 72, AČ I. 154, XVII. 181). Vykonavatelem závěti a hlavním dědicem ustanovil svého bratrance Ctibora z Cimburka na Dřevohosticích, dalšími vykonavateli pak jmenoval svého dvorského maršálka Jana z Bystratic, Mikuláše Šturse z Račína a Drslava z Ochab. V letech 1437–1447 buďto mocí, či zástavou držel hrad Starý Jičín rožnovský purkrabí Jan Lapka z Oprostovic (ve znaku nosil v červeném poli černé palečné kolo). Jeho manželka Kateřina z Pozořic byla blízkou příbuznou loupeživých Pukliců z Pozořic a na Štramberku. Byl majitelem Otěhřib, Oprostovic a biskupským manem v Zákřově u Lipníka (DZO X. 325). Jan Lapka umírá někdy před 18. červnem 1456 (Brandl III. 505, 511, 623, 627, 665, 673, DZO III. 325, VI. 557, 558, X. 684). Vdova Kateřina užívá však predikátu "ze Starého Jičína" ještě roku 1461 (SAO pr. Olomouc, Kapitul. archiv, sign.A IV.b 7). Jako purkrabí se na hradě uvádějí například k roku 1396 Heřman z Doupova, v roce 1426 tu byl Jan Halm, nevlastní bratr Aleše Kabáta z Výškovic, známý protihusitský válečník. Snad on, či jeho otec, vedl 49. korouhev Lacka z Kravař v bitvě u Grünwaldu proti řádu německých rytířů. Později jej nalezneme ve službách odpůrce husitů knížete Přemka Opavského. K roku 1433 je zde uváděn ve funkci purkrabího Petřík Zuberský. Ctibor z Cimburka bojoval ve službách polského krále proti německému řádu v Prusku. Na úhradu zděděných závazků a dluhů Jana Jičínského byl Ctibor nucen odprodat i několik vsí ze starojičínského příslušenství. Na panství však dlouho nepobyl, neb již někdy na přelomu let 1436–1437 zemřel (Brandl, Půhony III, s.475, č. 245). Panství přebírá vdova Kunka z Michalovic spolu s poručníky syna – Jana Divy ze Šišmy a Drslava z Ochab, ač byl již syn Jan zřejmě zletilý. V té době (r. 1438) je hrad dlouhodobě obléhán polským vojskem. Stalo se tak v souvislosti bojů mezi Albrechtem Habsburským a polskými Jagelovci. Hrad však dobyt nebyl, i když prý byli jeho obránci odkázáni pouze na dešťovou vodu z hradní cisterny. Jan z Cimburka se poprvé uvádí jako majitel roku 1447, kdy se zřejmě předtím vyrovnal se svými věřiteli (P III. 586, Lechner I. 108). Jan z Cimburka zaujímal významné místo ve feudální společnosti své doby, možná i díky příbuzenství s mocným zemským hejtmanem Janem Tovačovským z Cimburka. Své manželce – opavské kněžně Kateřině pojistil roku 1466 věno 3000 zlatých a 1133 kop grošů na městě Novém Jičíně s výjimkou tamního mlýna. Stál věrně na straně krále Jiřího Poděbradského, jehož volby se osobně účastnil. Jako vyslanec krále se také zúčastnil mnoha významných jednání. Později, po vypuknutí česko-uherského konfliktu se již k rozhodným straníkům Jiřího nepočítal. Hrad Starý Jičín také není roku 1468 počítán mezi hrady, které se v moci českého krále nacházely. Snad zde působil Janův zeť a manžel jeho jediné dcery Kunky, Jindřich z Boskovic, zapřísáhlý stoupenec zájmů uherského krále Matyáše. Jan Jičínský z Cimburka zemřel někdy po 25.7.1472. 7. prosince 1472 již drží panství "zu Gitschin" Jindřich z Boskovic, bratr olomouckého biskupa Tasa (Lechner I. 87). 27. června 1473 byl zvolen také mezi čtyři direktory a správce země, před nimiž se měly uzavírat spolky a vklady do zemských desek (Lechner I. 109, 112, 116). Vdova Kunka po Jindřichovi, jenž zemřel bez potomků někdy z jara 1476, se provdala před rokem 1479 za uherského magnáta Petra hraběte od Svatého Jiří a Pezinku. Hrabata od Sv. Jiří vlastnila rozsáhlé statky na jihozápadním Slovensku až k Žitnému ostrovu a přilehlé části Uher. V erbu nosila doprava šikmo dělený štít zlaté a červené barvy, v něm uprostřed šesticípou hvězdu s obráceně položenými barvami. Klenotem byla zlatá přilba se stříbrným hledím a s půl zlatou a půl červenou šesticípou hvězdou, nad kterou byl paví chvost. Přikrývadla byla barvy červené a zlaté. Petr byl od roku 1499 vévodou sedmihradským, hrabětem Szekétů a roku 1510 se stal dvorským sudím. Aktivně se účastnil bojů proti Turkům. Jeho manželka Kunka jej vzala roku 1480 na spolek svého majetku, totiž "na hrad Jičín i na zboží k němu příslušné, hrad Rožnov i na zboží k němu příslušné, což na tom zboží dědictví jest..." (DZO XII, 72). Zemřela někdy koncem roku 1485, pochována v Novém Jičíně. Na hradě je jen řídce a většinu času tráví na svých statcích v Uhrách. Roku 1489 si bere za druhou manželku Žofii, dceru Jana z Valdštejna. Hrabě Petr se píše naposled na Jičíně 24. června 1497 a zřejmě brzy po tomto datu panství prodává, neb již na podzim téhož roku je zde jiný majitel. Petr pak umírá v Uhrách roku 1517, nezanechav potomků, neb oba synové z prvního manželství zemřeli a se svou druhou chotí Žofií z Valdštejna děti neměl. Nový majitel Jan z Kunovic koupil panství za 60 000 zlatých uherských (DZO XII. 15, XVI. 4). Roku 1499 zde bere na spolek bratra své manželky Barbory, Jana z Proskova. Již roku 1500 však dává předchozími majiteli zadlužené panství v téže sumě zapsat do zemských desek bratřím Janovi, Viktorinovi, Jiřímu, Bartoloměji a Bernardovi z Žerotína, pánům nedalekého Fulnecka (DZO XVI, 17, 120). V kupní smlouvě se uvádí: " Johannes z Kunovic Janovi, Viktorynovi, Jiříkovi, Bartolomějovi a Bernardovi, bratřiem vlastniem z Žerotína .... dědictvie své vlastnie a dědičné zbožie, totižto hrad Jičín a město Jičín s mýtem a s pivovary a s platem pivovarným, s mastnými krámy, s valchovní súkenicí, s pekarskými stoly, s ševcovskými dubnicemi, s mýtem od stoluov solných, s platem od šenku vinného a od šenku piv starých hostinských..., městečko Starý Jičín a vsi dolepsané, zejména tyto:Lúčku, Bernartice, Palačov, Petrkovice, Šanov, Vysokú, Milotice, Janovice, Hůrku, Lhotu, Porub, Stráník, Hostašovice, Kojetín, Kunvald, Jesenici, Žilinu s dvorem zástavním, ... a kostelními podaciemi v městě Jičíně, v městečkách i ve vsech ..., s dvory, ... i s jiným se všiem příslušenstvím, což k tomu zboží a městu Jičínu a městečkám i vsem svrchupsaným od starodávna přísluší... ve deky vkládám jim a vypisuji ku právu jejich dědictví, kmění, držení a užívání dědičnému." (DZO XVI, 120). V majetku pánů z Žerotína zůstává hrad takřka 124 let. Tito původně nebohatí vladykové se psali po vsi a tvrzi Žerotín na Olomoucku. V druhé polovině 15. století se dostali do panského stavu a jejich rod začíná vzkvétat a bohatnout. Mnozí vstupují do služeb panovníka a zúčastňují se také mnohých válečných podniků. Členové rodu působí ve veřejných úřadech, dokonce také jako zemští moravští hejtmanové. Nejvýznamnějším z rodu dvouocasého lva byl však Karel starší ze Žerotína, syn Jana staršího z náměšťské větve rodu. Ač starojičínské panství nevlastnil, jistě nebude ke škodě věci tohoto významného muže představit blíže. Narodil se 15. září 1564 Janovi staršímu ze Žerotína a jeho první manželce Marianě Černohorské z Boskovic. Studoval na akademii ve Štrasburku a na univerzitě v Basileji. Studijní zkušenosti získával též na univerzitách v Padově a Sieně. V letech 1582–1584 působil také na univerzitě v Ženevě. Spolu s Karlem z Lichtenštejna a Jaroslavem z Bubna studuje na univerzitě v Orleánsu. Další zkušenosti dostává na univerzitě v Leydenu i na dvoře anglické královny Alžběty. Kromě latiny a němčiny ovládal také francouzštinu, řečtinu a italštinu. Po návratu do vlasti sídlí povětšinou na otcovském zboží v Rosicích. V květnu 1589 se oženil s (o deset let starší) dcerou Arnošta Krajíře z Krajku Barborou. Roku 1590 se jim narodila dcera Bohunka. Následného roku však Barbora Krajířovna při porodu umírá. Mladý vdovec hledá zapomnění v Normandii, kde nabízí svou pomoc francouzskému králi Jindřichovi IV. Po návratu začíná roku 1594 svou veřejnou činnost jako člen moravského zemského soudu. Již v této době pociťuje přiostřující se snahy stlačit a omezit stavovskou moc ve prospěch ústřední a panovnické moci. Do popředí se dostává i otázka náboženská. V únoru 1596 se žení podruhé a bere si svou příbuznou, dceru Václava Krajíře z Krajku, patnáctiletou Elišku. S ní měl roku 1597 dceru Alenu a roku 1599 syna Bedřicha. Na počátku roku 1600 však Eliška umírá a po ní také syn Bedřich. Sňatek s Eliškou byl předznamenáním Karlova tažení proti Turkům. Jako vůdce moravské jízdy sice osvědčil svou osobní statečnost, ale vyvázl holým životem, když v září 1594 bylo císařské vojsko u pevnosti Rábu Turky rozehnáno. Když byli roku 1599 jmenováni do svých funkcí Zikmund z Diterichštejna (zemský podkomoří) a Ladislav Berka z Dubé (nejvyšší komorník), znamenalo jejich jmenování vážné nebezpečí i pro Žerotína. V jejich očích byl "nejkrutějším nepřítelem katolické víry a nejráznějším obráncem kacířské zvrácenosti, též nejhorlivějším nepřítelem domu rakouského a jeho vlády". Roku 1602 je zbaven svého úřadu při zemském soudu. V srpnu 1604 se oženil potřetí. Manželkou se stala sestra budoucího vojevůdce Albrechta z Valdštejna , Kateřina Anna. Mladá novomanželka však trpí plícní chorobou a v těhotenství, necelý rok po sňatku umírá a Karel starší z Žerotína se stává potřetí vdovcem. Vlivem vývoje politických událostí a v nemalé míře také vlivem Žerotínovy diplomatické uvážlivosti, stává se Karel roku 1608 zemským hejtmanem zvoleným na červnovém sněmu v Olomouci. Svůj čtvrtý a poslední sňatek uskutečnil v červnu 1614 s vdovou po Smilovi Osovském z Doubravice, Kateřinou rozenou z Valdštejna. Třebaže sám nekatolík, rozešel se v době povstání s moravskými protestantskými stavy. Po jejich porážce se však všemožně snažil poskytnout jakoukoliv pomoc pronásledovaným osobám a svou mravní velikost prokázal nepřijetím projevů císařské přízně a raději roku 1629 opustil zemi. Za poloviční cenu prodal většinu svých panství a s chotí Kateřinou se vystěhoval do slezské Vratislavi. S politickými radikály v emigraci typu Ladislava Velena z Žerotína či vojevůdce Jindřicha Matyáše z Thurnu se však nesblížil. Mohl však občas zajíždět na Moravu i do Čech. Léta v emigraci jsou ale poznamenána jeho zhoršujícím se zdravotním stavem, churavěním a stále častějšími nemocemi. V dubnu 1636 umírá jeho dcera Bohunka, její smrt podlomila Žerotínovo chatrné zdraví, až nakonec 9. října 1636 umírá na přerovském zámku. Karel starší z Žerotína měl souvislé panství na západní Moravě, držel panství přerovské, dřevohostické i panství brandýsské v Čechách. Měl tím na tři tisíce poddaných. Majetkem ho předčil pouze olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna a jeho bratranec Ladislav Velen z Žerotína. Ke svým poddaným byl shovívavý a zbytečně je nepřetěžoval. Náboženským vyznáním byl vždy v jednotě bratrské. Byl ctitelem antické i soudobé literatury a na svém zámku v Rosicích vybudoval úctyhodnou knihovnu. Karel starší byl mužem, kterého charakterizoval J.A. Komenský výrokem, že: "ačkoli poznal dravost a žalost moře pozemského života, měl svůj mír v poklidném přístavu svědomí. Fulnecká větev Žerotínů držela v naší oblasti Fulnek, Starý Jičín, Nový Jičín, Štramberk, Valašské Meziříčí, Rožnov, Holešov, Šumperk, Losiny a další statky. Starojičínské panství obhospodařoval nejstarší z dříve jmenovaných bratrů, Jan z Žerotína (nar. 1473) s chotí Alenou z Ludanic. Jiří umírá již roku 1507, Jan a Bartoloměj převzali Strážnici, Bernard zboží fulnecké a druhorozený Viktorin (nar. 16.10.1474) panství starojičínské. Se svými bratry měl Viktorin o toto panství později četné především majetkové spory, které vyvrcholily novou dohodou roku 1513, podle níž však starojické zboží Viktorinovi zůstalo. Jistou dobu působil v Polsku a Uhrách. Mezi svými bratry se ukázal jako nejhrabivější závistivec, což společně s jeho nevalným zdravím bylo asi důvodem, proč se více nezúčastňoval veřejného života. Protiturecké vojenské přípravy podpořil povinným vystrojením zbrojnošů, ale sám se akcí pro nemoc nezúčastnil. Umírá bezdětný roku 1529. V letech 1529–1532 je tu Viktorinův bratr Bernard, pán na Fulneku a Štramberku, přísedící zemského soudu a zkušený aktivní voják. Jeho chotí byla Markéta z Ojnic. Na svých panstvích vedl nákladný život, vydržoval si například dvůr o dvou tuctech služebníků, z čehož bylo 11 šlechticů. Sám zemřel někdy v létě roku 1532 v Nise, odkázav majetek svým synovcům, synům Petra a Jana z Žerotína. Dědictví převzala jeho vdova Markéta, ale ta již na podzim téhož roku umírá. Rok po Bernardově smrti byla pozůstalost rozdělena na sedm dílů, což způsobilo porušení celistvosti starojičínského zboží, neboť k dosažení parity muselo být zmenšeno o město Nový Jičín a vsi Šenov a Bernartice, připojené tak k štramberskému statku Bedřicha z Žerotína. Panství dostává roku 1533 spolu s Hustopečemi nad Bečvou a lény Kunčicemi, Kamencem, Zámrsky a Špičkami nejstarší syn Petra z Žerotína a jeho choti Markéty z Pernštejna Vilém, člověk svárlivý a prchlivý (PO XVIII. 9). Nejvíce se soudí se svým bratrem Bedřichem, jak nám dokazují např. olomoucké půhonné knihy. Projevil se však jako schopný hospodář, jenž dokázal rozmnožit svůj majetek. Na rozdíl od mnoha lehkomyslných vrstevníků nežil okázale nad své možnosti, ale podílel se mimo jiné na dolování, půjčoval – samozřejmě se ziskem – i peníze. Zejména se mu podařilo ve svých rukou zdvojnásobit držbu biskupských lén v blízkosti Starého Jičína. Do roku 1542 skládal olomouckému biskupovi manský slib na statky: Špičky, Kunčice, Kamenec, Dolní a Horní Těšetice, Němetice, Komárovice, Zámrsky, díl města Kelče a půl Kladerub. Roku 1548 přikoupil biskupské léno Valašské Meziříčí s pěti vesnicemi. Současně koupil i rozsáhlé dědičné panství Rožnov (DZO XXV, f. 53). Po oddělení Nového Jičína od starojičínského panství sídlil Vilém pouze na hradě. Zemřel někdy koncem října 1549. Jeho manželkou byla Jitka ze Šternberka, s níž měl syny Jana staršího, Karla a Bernarda. Pro nezletilost Karla a Bernarda spravoval panství nejstarší Jan. Po něm je zde roku 1558 Karel mladší s chotí Johankou Černčickou z Kácova a Jan se přestěhoval na své dědictví Štramberk (DZO XXVII, 86). Karel mladší byl ke svým poddaným krutou a nelítostnou vrchností. Do roku 1593 zastával funkci přísedícího zemského práva, působil také jako císařův zmocněnec a vyslanec na Opavsku a v Uhrách. Byl členem manského soudu v letech 1559–1592. Měl rád veselou společnost, rád pořádal okázalé hony. Tuto zálibu pro společenský život dokládá i zpráva, že z 18. sudů vína si jich Karel nechal 12 na Starém Jičíně, aby "měl také na hradě nějaké víno". Byl velkým přítelem olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského. Na základech starého gotického kostela nechal vybudovat nový a větší kostel. V tomto kostele u starojičínského náměstí zřizuje také rodinnou hrobku (Roku 1678 zde byla nalezena i rakev Karlova vnuka Karla Ferdinanda z Žerotína). Na hradě nechává, okolo roku 1560 poblíž vstupní brány, kopat (resp. prohloubit) hradní studnu. Těmito pracemi pověřil odborné studnaře Ambrože Šmocheze z Vratislavi a Jiříka Phýra z Tarnovských Hor. Kromě zdejšího panství a jím vystavěného nového zámku v Hustopečích nad Bečvou mu patřil dům v Olomouci, před rokem 1570 získal zboží Kolštejn. Byl horlivě zaujat reformačními myšlenkami. Na svém panství podporoval například činnost starojického faráře Jakuba Zezhuly, řečeného Kunvaldského, tvůrce známého Kunvaldského kancionálu. V posledních letech svého života byl často nemocen. Zemřel v noci z 3. na 4. března 1593. Jeho první manželka Markéta Berkovna z Dubé byla pochována na Starém Jičíně. Dětí s ní však neměl. S druhou chotí Johankou Černčickou z Kácova měl roku 1570 syna Viktorina, později pak Vratislava, Viléma Bedřicha, dcery Jitku (?), Bohunku, Annu Felicitas a Žofii. Po Karlově smrti vládne statky jménem nezletilých sourozenců Viktorin, který byl přizván ke správě panství již za otcova života, sám. Jako majitel Starého Jičína, Holešova atd. se poprvé píše 15. dubna 1593. Byl nadaný, vzdělaný a velký milovník umění. V letech 1587–1588 se účastnil vojenského tažení do Polska pod vedením arciknížete Maxmiliána. Roku 1591 cestuje po Itálii a zapisuje se na univerzitě v Sieně. Roku 1598 na návrh císaře Rudolfa II. je jmenován členem zemského soudu na Moravě a drží titul arciknížecího kráječe a od roku 1596 i titul komorníka arciknížete Maxmiliána. Vyznáním byl luterán, stejně jako celá jeho rodina. Sídlil v Holešově a na Starý Jičín zajížděl jen občas. Roku 1605 postupuje starojičínské panství v ceně 50 337 zlatých svému nejmladšímu bratrovi Vilému Bedřichovi. Vilém Bedřich se narodil kolem roku 1580. Studoval na univerzitě ve Wittenbergu, Basileji a Ženevě. Přímým řízením starojického velkostatku se Vilém Bedřich začal zaobírat až po roce 1609, po návratu z cest. Jeho chotí se stala Anna, dcera Ferdinanda Hofmanna z Grünbüchlu na Rabštejně a Janovicích u Rýmařova, vdova po Rudolfovi z Donína. 15. srpna 1613 se jim narodil syn Karel Ferdinand, ale ten již 6. srpna 1616 na Starém Jičíně umírá. 4. srpna 1614 se jim narodil syn Jan Vilém, ale i ten zemřel již 19. listopadu 1617. Zůstala naživu pouze dcera Jana Alžběta, narozená 29. června 1616. V době stavovského povstání na Moravě (1619–1620) zaujal Vilém Bedřich s ohledem na svoji protestantskou víru dosti překvapivě, pasivní, vyčkávací postoj. Nepřijal za povstání žádnou veřejnou funkci. Zřejmě pod vlivem Karla staršího z Žerotína, kterého si nesmírně vážil. Vzdor tomu byl po bitvě na Bílé hoře, jakožto odbojník proti císaři, odsouzen ke ztrátě čtyř pětin svého jmění, zřejmě však více ze závisti a vyřizování nějakých osobních účtů, než pro skutečnou vinu. Konfiskace panství jej však nezastihla pro jeho úmrtí počátkem roku 1622. Panství přechází pod císařskou správu. Anna Žerotínová je zde sice ještě roku 1624 – zůstal jí pouze zámek v Hustopečích n. Bečvou, na hradě se však zdržuje i v době pozdější, patrně se za hradbami Starého Jičína cítila v této neklidné době bezpečnější, ale biskup František z Dietrichštejna dává starojické panství 26. června téhož roku závazným příslibem chorvatskému bánu a císařskému plukovníkovi Mikuláši hraběti Frankopanovi z Tržacu (1624–1647). Proč získal Frankopan panství, dokládá skutečnost, že dluh císaře Frankopanovi činil 70 000 zlatých a panství bylo tehdy oceněno na sumu 62 000 zlatých. Jako každé panství, mělo i starojičínské panství své úředníky – hejtmany, purkrabí a pod. Obyčejně to býval některý chudší šlechtic, který pomáhal majiteli ve správě statku anebo v některém jejím oboru a zastupoval ho v jeho nepřítomnosti. Také Žerotínové měli v 16. století takovéto úředníky. Za Viléma z Žerotína se objevují v zápisech půhonných knih tito úředníci: okolo roku 1530 Jakub Horecký z Horky, v letech 1535–1537 Valentin Obešlík z Lipultovic, 1537 Mikuláš z Londbístu a Jan Čech z Jenína zvaný také z Jičína, který zde byl úředníkem ještě roku 1539. V letech 1539–1540 zde působil Šebastián Capnar z Potmíle. Za vlady Vilémova syna Karla jsou doloženi: v letech 1558–1561 Jiřík Kotulínský z Kotulína, roku 1576 sídlili na hradě Eufrosina Šponarovna z Blimsdorfu, Václav Džbánovský ze Džbánova a Pavel Peyer z Egenburku. Roku 1577 byl na hradě písařem Jan Otaslavský. K roku 1587 se nazývá starojickým úředníkem Jan Podstatský z Prusinovic a další. Za Žerotínů doznal hrad zásadních stavebních přeměn. Hrad, jako své trvalé sídlo, se snažili zmodernizovat v duchu své doby. Severní křídlo hradu zvýšili o jedno patro a obstavili přístavkem kulatou věž na jižní straně hradu, takže byla napojena na hradní palác na západní straně, z původního širšího vchodu zbyla jen průchozí fortna. Vilém nebo Karel nechal přistavit na východní straně dvoupatrové renesanční křídlo částečně z cihel, s velikými okny, pod nímž v parkánu se rozkládala malá zahrádka. Místnosti na hradě byly v té době všestranně dobře vybaveny, byly asi většinou vymalovány a obytné místnosti panstva byly opatřeny kachlovými kamny různé barvy. Slavný rytec Jan Willenberger spodobnil roku 1593 hrad kresbou, na níž je dobře rozeznat nízké jižní předhradí i s hlubokým příkopem oddělujícím je od vlastního hradu, dlouhé hlavní západní jednopatrové křídlo hradního paláce, který byl středem půdorysové dispozice hradu, i obě zvýšená křídla na jihu a zejména na severu, kde čtyřpatrový palác nabýval věžovitého charakteru, zdůrazněného ještě vysokými sedlovými střechami, dále ze severního předhradí severozápadní část obvodové hradby a čtyřhrannou třípatrovou věž při bráně. V období třicetileté války sehrál hrad díky své strategické poloze roli důležité pevnosti. Již 5. října 1621 se snažil velitel slezské hotovosti, stojící tehdy na straně císařských, plukovník Karel Hanibal z Donína s 200 mušketýry získat hrad. I když byly brány města Nového Jičína i hradu Starého Jičína uzavřeny, velitel starojičínské pevnosti Otislav mu dal zprávu, že pro svou osobu by mu vyšel vstříc. Proto zavedl plukovník příštího dne svou pěchotu blízko hradu, ukryl ji v lese, a když byl konečně 8. října s nepatrným průvodem vpuštěn do hradu, zmocnil se násilím klíčů a vpustil své mušketýry dovnitř. Jeho jízda však zklamala a vzpírala se bojovat mimo hranice Slezska. Nakonec musel hrad opustit a stáhnout se k Bílovci, kde se bez boje vzdal. Na podzim 30. října 1623 obsazuje hrad s praporcem (70 mušketýrů) pěchoty opět tento velitel slezské hotovosti a saskoslezských císařských vojsk "arcilupič" Karel Hanibal, purkrabí z Donína. Velitelem jeho německé posádky dosazené na hrad je jmenován kapitán Ondřej Matyáš Kheraus. 8. listopadu pak zabral pomocí 480 pěších (6 praporců) a 500 jezdců (5 kornet) násilím i město Nový Jičín "hlavu všeho kacířství a rebelie". Táž vojska vzápětí obsadila Fulnek, Štramberk a Hranice. Německá posádka tu ležela i v březnu 1624. V květnu až září téhož roku sužovali starojičínské panství císařští Poláci, čekající tu na vyplacení žoldu a v polovině října zde leželo posádkou císařské vojsko vedené Janem z Nassau. Na hradě byl tehdy uvězněn vůdce vzbouřených Valachů Fúsek. 29. listopadu 1626 byla starojická pevnost, ve kterou se hrad změnil, obsazena dánskou posádkou vedenou plnomocníkem dánského krále v Opavě, plukovníkem Joachimem Mitzlawem. Spolu s ním je zde jako komandant také známý Jan Jakub hrabě z Thurnu. Posádka hradu náležela současně k pluku Mikuláše Rohra ze Stinavy a Kamence, majitele bravantické tvrze. 19. července 1627 se tato posádka o dvou praporech dánské pěchoty po prvním výstřelu vzdala bez boje, za povolení svobodného odchodu (ZVGAS X. 90, XXVIII. 158). Na hradě je pak zřízen dočasný vojenský špitál, po jehož likvidaci museli poddaní z celého okolí hrad čistit a opravovat. Podle soudobého kronikáře byl hrad plný zápachu z mrtvol a zdechlin, které nebylo možno v tvrdé zemi dost hluboko pochovávat. S odchodem Dánů nastává na panství silná rekatolizace obyvatelstva. V těchto bouřlivých dobách je majitel panství hrabě Frankopan na Starém Jičíně jen zřídka a většinu doby pobýval v Chorvatsku. Za své nepřítomnosti svěřil hospodaření na panství svému úředníku Pavlu Hirnbeinovi z Amberga, který je zde doložen se svou manželkou Annou roz. Haukovou. Hirnbein se aktivně zabýval šlechtěním dobytka, zavedl například chov telat švýcarské rasy. Později působil jako hejtman na Kuníně. Zemřel 31. března 1646. Když se prý Frankopan na podzim 1636 objevil opět na hradě, uviděl jej v žalostném stavu, hrozně se rozhněval a Hirnbeina okamžitě sesadil z funkce. Obvinil jej, že přišel jako ubohý písaříček beze jmění, teď však má všechny peníze poschovávané, ač by mu je měl zabavit, že se všude ohání svým šlechtictvím, ač nikde nesloužil na vojně. Takových šlechticů jako je on, má prý Frankopan dost v Chorvatsku – a tam mu jsou dobří jen jako čističi bot a šatů. Spor u soudu nakonec dopadl ve prospěch nebohého Hirnbeina, Frankopan však neustále dokazoval opovržení Moravou a jejím soudnictvím. Po Hirnbeinovi je zde krátce ve stejné funkci olomoucký měšťan Jiřík Matuška. V červnu 1643 byla na hrad dočasně vložena švédská posádka, patřící k pluku generála Jana Banéra (Panier). Švédové v této době dobyli Lipník, Hranice, Potštát, Odry, Fulnek, vymohli ohromné výpalné z Nového Jičína a vydrancovali a vypálili město Příbor. U Přerova zřídili velký vojenský tábor. Na hradě zůstali do konce listopadu, neb brzy je zde opět uvedena císařská posádka. Císařští jsou tu pak s přestávkami po celý rok 1644. Přivlekli s sebou mor, jemuž zde v listopadu a prosinci podlehlo mnoho lidí (zejména v nedaleké vsi Loučce). Koncem března 1645 se dostává hrad do rukou Königsmarkových a Wittenbergerových vojáků, patřících k silné švédské posádce na Fulneku. Jediným panským úředníkem na hradě zůstal Friedrich Sovinský z Mohelnice, jenž zde vyjednává u olomouckého velitele švédů plukovníka Valentina Wintera ochrannou stráž tzv. salvu quardiu. Na podzim 1646 jsou zde opět Švédové, jak dlouho zde ale setrvali, nelze bezpečně zjistit. Snad až do míru vestfálského roku 1648. Dle Frankopanovy závěti ze dne 4. září 1634, přešlo starojické panství dle dispozičního práva semináři při jezuitské koleji v Zagrebu. (Frankopan zemřel bez potomků roku 1647.) Exekuční cestou pak přešlo roku 1651 na rodinu Hoffamannů z Grünbüchlu, neb se mezitím přihlásil dědic Viléma Bedřicha, synovec Wolfgang Hoffmann. Rod Hoffamannů pocházel ze Štýrska. Prvním majitelem z tohoto rodu byl zde synovec Anny z Žerotína Wolfgang Fridrich Hoffmann (nar. 1633), syn jejího bratra Ondřeje, zemřelého roku 1617. I přes své luterské vyznání zůstal totiž věrný císaři a svým způsobem zde pomohlo i staré přátelství této rodiny s kardinálem Františkem z Dietrichštejna. Své mládí prožívá Wolfgang v Polsku na statku v Gustowicích. Do jeho zletilosti převzali poručnictví vedle jeho matky též zemský hejtman Jan z Rottalu a zemský advokát Petr Marek. Vychován jako protestant, přestoupil roku 1651 v Římě ke katolictví. Roku 1648 pobývá na studiích v cizině. Na Moravu se vrátil roku 1654. Zastával řadu významných funkcí. Roku 1655 užívá titulu dědičného hofmistra ve Štýrsku, komořího císaře a přísedícího zemského práva na Moravě. Sídlil na svém panství v Janovicích, Rabštejně a na Starý Jičín zajížděl jen příležitostně. Na svých panstvích zlepšil hospodářství, zahájil také opravy na válkou značně poškozeném starojickém hradě. Byl prohlouben hradní příkop, vyměněny palisády před první branou a opravovány stáje na prvním nádvoří. Třicetiletá válka jakoby symbolicky ukončila organický růst konstrukcí hradu a stala se mezníkem zprvu jeho stavební stagnace, po níž záhy následoval už pozvolný úpadek vrcholící koncem živé existence hradu v poslední čtvrtině 18. století. V prvním poválečném období se na hradě dokládají jen drobnější práce, o kterých bylo hovořeno. Důvodem pro zahájení dalších prací na hradě se stala hrozba turecko-tatarského vpádu, během něhož měl hrad sloužit nikoliv jako strategická pevnost, nýbrž jako útočiště obyvatel z širokého okolí. V letech 1662–1664 se konají další pokusy dosáhnout prohloubením hradní studny trvalého zdroje vody. Aktualizace turecko-tatarského vpádu roku 1663 urychlila nejnutnější zásobení a hlavně vyzbrojení hradu, jehož obranu zajišťovali panští služebníci, několik mušketýrů v žoldu vrchnosti a přibližně 20 mladých poddaných z panství. Počítalo se také s tím, že v případě krajní nouze slabou posádku hradu doplní sami uprchlíci, kteří se uchýlí na hrad z okolí. Nicméně schopných mužů na hrad přišlo málo, takže obsluha několika hradních děl byla nedostatečná a starojičínský hejtman Václav Maráček se obával, že se hrad nepříteli neubrání. Všechny tyto obavy naštěstí byly zbytečné, neb Starojičínsku se vpád vyhnul. Další opravy hradu však byly přerušeny smrtí Wolfganga 5. listopadu 1664. Před smrtí ustanovil svou manželku Barboru Kateřinu z Gilleis poručnicí svých dvou dcer, sedmileté Jany Marie Xaverie a pětileté Marie Alžběty (DZO IV. 1). Barbora však ještě téhož roku také umírá. Jejich novým poručníkem se stal moravský zemský hejtman kníže Ferdinand z Dietrichštejna, aby sňatkovou politikou zajistil lukrativní Hofmannskou pozůstalost svému rodu. V letech 1665–1667 byla provedena inventarizace hradu. Vybavení nábytkem bylo poměrně skromné, hrad měl celkem 52 oken, rytířský sál byl vybaven velkou tabulí a křesly. Málo zde bylo lůžkovin, prádla a také kuchyňského nádobí. Zato zde bylo dosti různého nářadí a poměrně znamenitá zbrojnice, pořízená ještě Hoffmannem – 3 děla na kolech, 11 tuplháků (hákovnic) z toho pět na kolech a kozlících, 69 různých ručnic a mušket, 4 dýky, 41 brašen na náboje, 1361 železných mušketových koulí, 914 jiných olověných koulí a 760 jiných železných koulí a pod.). Roku 1678 přebírá majetek starší z jmenovaných – Marie Alžběta, jejímž manželem se stal Jiří z Dietrichštejna. V jejím držení se ocitly též statky Uhřice, Lešná, přikoupené Hustopeče a dům v Brně. Marie umírá někdy na podzim roku 1686 ve Štýrském Hradci. Poručnictví přejímá nad jejich jedinou dcerou Marií Terezií (nar. 28. září 1682 ve Štýrském Hradciú), vdovec Jiří z Dietrichštejna. Později se Marie Terezie provdala za příbuzného Filipa z Dietrichštejna. Ta prodává jako nominální majitelka nakonec hrad a panství roku 1706 za 97 500 zlatých a 200 dukátů klíčného Antonínu Kašparu svob. pánu Zenovi z Dannhausenu (DZO IV. 8). Dannhausenové byli novoštítným rodem, pocházeli z Benátska a do českých zemí přišli počátkem 17. století. Intabulace byla provedena až roku 1709. Panství bylo v té době značně zadluženo a hrad za držby Dietrichštejny byl takřka v dezolátním stavu. 14. října 1669 sebrala velká vichřice celé střechy, což vedlo k jednání o opravě hradu. Generální opravou byl pověřen inspektor dietrichštejnských statků hejtman Jiří Arnošt Hasník z Kvítkovic. Na jeho popud byly sneseny vysoké sedlové střechy, které hrozily zřícením, hradby byly zpevněny železnými svorkami a plánovaly se i další opravy. Hrad se dostal do poměrně přijatelného stavu, i když majitelé trávili většinu času u dvora a o vzdálený majetek nejevili přílišný zájem. Manželkou válečného rady Antonína Kašpara Zena se stala Rosálie Louisa Schertzová, která zde již 10. června 1710 umírá. Zůstaly po ní dcery Marie Antonie (nar. r. 1706) a Anna Josefa (nar. r. 1709). Podruhé se Antonín oženil s Annou Terezií Semoradskou. S ní měl pak deset dětí: Alžbětu (nar. r. 1712), Karla Antonína (nar. r. 1713), Marii Josefu (nar. r. 1715), Jana Jiřího (nar. r. 1716), Filipa (nar. r. 1718), Annu (nar. r. 1719), Terezii (nar. r. 1721), Šebestiána (nar. r. 1723), Václava (nar. r. 1725) a Maxmiliána (nar. r. 1729). Na hradě nechává Zeno zbudovat novou hradní kapli, která zřejmě v období na počátku třicetileté války zanikla. Kaple byla údajně dost velká, vhodně vyzdobená a od ostatního obydlí oddělená. Vedlo do ní směrem od jižní strany třetí přízemní okno v západním křídle paláce. Pro vzrůstající rodinu zbudoval Antonín Zeno v letech 1724–1726 v městečku pod hradem pohodlný barokní zámeček s krytou pavlačí ke kostelu. Do zámku pak přenesl většinu cennějších věcí z hradu. Zámek byl skromně nazýván "Panským domem". Byla to původně jednopatrová budova s mansardovou střechou. Její římsoví zdobila balustráda s alegorickými sochami vytvořenými koncem 18. století hranickým rodákem Františkem Gallasem. Dole v tzv. panské zahradě se nacházela vrchnostenská úřadovna, dodnes nazývána "Arenda". Tato jednopatrová budova obdélníkového půdorysu s mansardovou střechou měla zde mimo kanceláří také úřednické byty. Půdní prostory arendy sloužily jako sýpka. Na své náklady nechal ve Starém Jičíně zcela přestavět farní kostel sv. Václava a na hranici obce Loučky postavit na paměť morové epidemie (r. 1715) morový sloup se sochami rodových patronů sv. Rocha a sv. Šebestiána. Antonín Zeno z Dannhausenu sloužil jako vídeňský agent olomouckého biskupa Karla Lotrinského. Umírá ve Starém Jičíně 20. září 1738 a panství přebírá jménem svých sourozenců Karel Antonín Zeno. 31. srpna 1745 jej převzal Václav, ale již 1. listopadu téhož roku je tu jeho nejmladší bratr Jan Jiří, který se věnoval duchovní dráze. Oba bratři bydleli většinou na starém hradě, ale jejich matka a sestry sídlily již v novém zámku. Na hradě měli zařízený docela slušný byt vybavený obrazy, šatstvem, nábytkem, nádobím a knihami. V rytířském sále bylo tehdy 24 křesel a bohatá výbava obrazů a nábytku. Jan Jiří byl na svou dobu příliš velkorysý, rád pořádal bohaté hostiny a miloval okázalé hony. Umírá raněn mrtvicí na hradě 20. září 1754. Správu panství vedl pak od 5. srpna 1755 jeho bratr Václav. Oba však starojické panství velmi zadlužili. Roku 1761 činil dluh výše 153 630 zlatých. Václav byl svými sourozenci považován za dětinu, neschopného pro správu panství. Byl samotář, stýkal se jen s nějakým kapucínem a držel si jednoho sluhu. Musel nakonec souhlasit s vnucenou správou jeho bratra Šebestiána. 28. listopadu 1761 umírá Václav na naprostou tělesnou i duševní sešlost. Pochován byl po boku svých předků v rodinné hrobce starojického kostela. Po jeho smrti převzal správu statků i s dluhem bratr Šebestián (DZO IX. 88). Dluh, jenž však měl vyrovnat do pěti let, se mu nepodařilo zaplatit a proto prodává velkostatek roku 1774 za 220 000 zlatých a 200 dukátů klíčného Kristiánu Augustu hraběti Seilern-Aspangovi (DZO XI. 85). Předluženost panství však měla za následek komplikace s věřiteli a Dannhausenové byli na léta 1776–1778 nuceni v osobě Karla Antonína Zena formálně převzít panství zpět. Seilernové jej znovu přijali až na základě narovnání z 1. července 1780, za sníženou kupní cenu, ale se všemi hypotékami. Rod Seilern-Aspang pocházel ze Švýcarska, kde žil pod jménem Kichelier (de Keucklier). Johann Friedrich Kichelier (1676–1751), pozdější diplomat v habsburských službách, byl v roce 1684 adoptován svým strýcem Johannem Friedrichem Seilernem († 1715) a převzal jeho jméno. Rod později přešel do Rakouska, kde na čas vlastnil statek Aspang, který se stal součástí jejich jména. Český inkolát jim byl udělen v roce 1710 a o dva roky později byl rod povýšen do hraběcího stavu. Dědic moravských statků Kristán August (1717–1801) držel také statek Líčov v Dolních Rakousích, Kralice, Lukov, Martinice u Holešova, později také Žeranovice, Přílepy, Kurovice a Třebětice. Byl c.k. komorníkem, tajným císařským radou, dědičným poštmistrem v Mantově, nejvyšším kuchmistrem v Korutanech, místodržícím v Dolních Rakousích a vyslancem v Anglii. Intabulaci starojického panství provedl až roku 1782. V závěti z roku 1798 odkázal majetek svému mladšímu synovi Karlu Jakubu Augustovi, zemřel 15. listopadu 1801 ve Vídni. Karel Jakub byl císařským komorníkem a guberniálním radou v Brně (starší syn Josef Jan byl vyslancem u dvora v Mnichově). Karel zemřel 5. května 1806 v Olomouci, (kde vlastnil dům) na souchotiny ve věku 49 let. Majetek zůstává vdově Maxmiliáně Seilernové, rozené hraběnce Wurmbrandtové. Zůstaly děti Kristán (nar. r. 1789), Josef August (nar. r. 1793, † 1861), František (nar. r. 1797), Jana (nar. r. 1798) a Krescencie (nar. r. 1799). Poručníkem těchto dětí je zde od roku 1817 Karlův bratr Josef Jan Seilern. Kristián zemřel 5. února 1812, František 24. července 1815, zůstává pouze Josef August. Matka Maxmiliána zemřela 17. ledna 1838 ve Vídni. Poručník Josef Jan byl císařským komořím, tajným radou, zemským kuchmistrem v Korutanech. První jeho manželkou byla Kristina hraběnka Auerspergová, druhou pak Krescencie z Ottigen-Spilbergu. Synové Josefa Augusta rozdělili rod do čtyř větví. Větev Hugova (1840–1886), nejmladší, a větev Paula Antona (1842–1911) žily od počátku mimo české země. Od roku 1832 přebírá velkostatek druhorozený syn Josefa Augusta Seilerna z jeho prvého manželství s Leopoldinou Zichyovou de Vásonykö, Karel Maxmilián. Ten se narodil 26. února 1825 ve Vídni. Roku 1864 byl jmenován císařským komořím, roku 1872 působil jako přidělenec c.k. vyslanectví v Cařihradě. Roku 1881 byl jmenován doživotně členem panské sněmovny a roku 1883 doživotním císařským komořím. Zajímal se o vědu, převážně z oboru chemie rostlinstva. Na svém statku v Přílepech založil i pokusnou chemicko-zemědělskou stanici a výsledky svých výzkumů s velkým úspěchem zaváděl do zemědělské praxe. Jeho činnost byla oceněna mnoha vyznamenáními v domácím i zahraničním prostředí. Roku 1849 se oženil s Marií hraběnkou Herdeggovou ze Stetteldorfu, vyženil s ní moravský statek Milotice, který se stal hlavním sídlem této větve rodu. Se svou chotí měl děti Serafínu (1850–1929) a Juliuse (1858–1932). Karel Maxmilián umírá 22. října 1905 v Kalksbergu. Panství dědí syn Julius spolu se synovcem Františkem Karlem z lukovské větve rodu (syn staršího bratra Karla Maxmiliána). Julius (1858–1932) zdědil otcovu podnikavost a kapitálově zajišťoval například stavbu elektrárny v Dolním Rakousku. Posledním majitelem Milotic byl Juliův syn Ladislav (1886–1976). Roku 1875 se Seilernové rozhodli odprodat svůj silně zchátralý panský dům – zámeček za 2500 zlatých městu k zřízení trojtřídní národní školy. Za nové obydlí si zvolili arendu, kterou adaptovali na nový panský dům. Správu svých velkostatků vedli Seilernové pouze německy a poddanské poměry se na jejich panstvích značně zhoršily. Nástup tohoto rodu znamenal také i definitivní konec starojického hradu. Ještě roku 1768 je tu uváděn jako vrátný jistý Jakub Novák, roku 1784 se uvádí již jako neobydlený, o rok později se říká, že hlavní zdi i světnice v hradu, z něhož je překrásný rozhled, ještě stojí, ale že pro chatrné střechy hrozí zřícením. Roku 1894 se stává správcem celého velkostatku zdejší lesmistr František Arnošt. Tento všemocný pán utiskoval dělnictvo a měl mnohé soudní spory jak ve Starém, tak i Novém Jičíně. Téhož roku je velkostatek odprodán za 550 000 K hraběti JUDr. Bedřichu Deymovi ze Stříteže. Deym jej pak přebírá 29. září 1906. Byl členem starého českého rodu. Deymové pocházeli z Milevské krajiny. Ač nepatřili k nejvýznamnějším šlechtickým rodům, vždy byli u nejpodstatnějších změn a historických zvratů, které zemi postihly. První zmínka o tomto rodu pochází z roku 1385. V roce 1708 jim byl potvrzen starý panský stav "rodův starožitných". Do hraběcího stavu byli povýšeni 10. července 1730. Byli sourodými např. s Houskami ze Zahrádky a vladykami z Cepu. Ve znaku nosili stříbrnou husu vpravo hledící na zeleném pahorku v červeném poli. Klenot tvořila táž stříbrná husa. Podle pověsti dostali Deymové znak od knížete. Ten kdysi zabloudil v hlubokých lesích, po hodinách chůze však uviděl v průseku stupající dým. Po jeho směru našel malou mýtinu, na které uhlíř pálil dřevěné uhlí. Dostalo se mu občerstvení i odpočinku, udivilo jej však množství hus u uhlířovy chýše. Dostal ale vysvětlení, že husa je nejen dobrá pochoutka, ale zároveň dobrý hlídač, spolehlivější než pes. Vděčný kníže pozval potom uhlíře na svůj hrad, z vděčnosti za záchranu mu udělil jméno Dým a husu do znaku. Až do našeho století se rod udržel v několika větvích – v bavorské, české a česko-pruské. JUDr. Maria Bedřich František Xaver Felix Gabriel Petr Otto Karel Deym se narodil 21. května 1866 v Nemyšli. V roce 1899 promoval na Karlově univerzitě na doktora práv. Roku 1891 byl jmenován císařským komořím, byl poslancem v říšské radě, do roku 1918 byl členem zemského sněmu. Od roku 1906 byl také delegátem Zemědělské rady na Moravě. Byl oblíben pro své demokratické vystupování a hájení českých zájmů. Po převratu 1918 dal svůj palác v Praze k dispozici Národnímu výboru a první československé vládě. Od roku 1908 trvale sídlil s rodinou na Starém Jičíně, který si velmi oblíbil. V letech 1912–1913 jednal o povolení větších oprav zříceniny hradu. Propočtený náklad však tehdy činil 200 000 K, zatímco celý velkostatek měl tehdy cenu 3 milióny korun. V srpnu 1912 však hrabě přes protesty obce dal obehnat zříceninu zábradlím a deskami pro chystanou opravu. Pro ni se mu podařilo získat každoročního návštěvníka hradu, ministerského předsedu barona Gautsche a město Nový Jičín. Těmto opravám však zabránilo vypuknutí první světové války a také zábor velkostatku roku 1921 pro účely pozemkové reformy. JUDr. Bedřich Deym umírá 2. ledna 1929 v Praze na následky automobilové nehody. Byl pochován v rodinné hrobce kostela na Starém Jičíně. S manželkou Marií rozenou svob. paní Steinbachovou, měl děti Žofii (nar. r. 1899), Blanku (nar. r. 1901), Gabrielu (nar. r. 1904), Filipinu (nar. r. 1905), Josefa (nar. r. 1907) a Editu (nar. r. 1911). Ve své závěti odkazuje velkostatek v Nemyšli svému synovi Josefovi a Starý Jičín pak svým dcerám. Jménem nich se ujímá velkostatku Gabriela, která je zde společně se sestrou Bedřicha Deyma, Charlottou (nar. r. 1869, zemř. r. 1946). Gabriela se provdala roku 1925 za bankovního úředníka v Novém Jičíně barona Karla Kasta z Ebelsbergu. Baron Kast si statek roku 1938 formálně pronajal, neb všechny jeho švagrové žily v cizině. Rodina Kastů pocházela z Horních Rakous. Karel Theodor Kast, legační sekretář rakouského vyslanectví na vévodském dvoře v italské Toskáně ve Florencii, byl nejprve v roce 1826 povýšen do rytířského stavu s predikátem "von Ebelsberg" a v roce 1850 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Predikát byl zvolen podle jména rakouského statku Ebelsberg u Lince, který rodu patřil. Jeho syn baron Llewellyn Kast (1826–1895) se oženil s hraběnkou Žofií Dobrzenskou z Dobrzenicz (1831–1903) a tímto sňatkem získal rod na čas statek Neděliště u Hradce Králové. Jejich prvorozený syn baron Theodorich Kast (1858–1931) zakoupil v roce 1910 statek a zámek Mníšek pod Brdy, který byl v majetku rodu až do konce druhé světové války. Druhý syn Michael (1859–1932) vystudoval práva ve Štýrském Hradci. Vykonával různé funkce ve státní správě, na rakouském ministerstvu obchodu a zemědělství, později byl také zemským hejtmanem v Horním Rakousku a nakonec ministrem zemědělství. Baron Karel Kast měl s Gabrielou děti Jana, Lewellyna a Marii. Všichni bydleli v arendě. Ta sice roku 1941 vyhořela včetně zde uloženého starého vrchnostenského archivu, ale byla opět opatřena novým krovem a krytinou. Na Starém Jičíně převládal názor, že zábor městečka roku 1938 do okupovaného území se stal zapříčiněním Kastovým, který později bojoval jako důstojník wehrmachtu na východní frontě. Po těžkém zranění u Charkova zemřel 6. září 1943 v Kielcích. O hradní zříceninu projevila zájem Pobeskydská župa Klubu československých turistů. Hraběnka Deymová byla ochotna zříceninu odprodat za symbolickou cenu, k jednání však pro válku nedošlo. Po osvobození byl 10. května 1945 pověřen národní správou velkostatku dosavadní správce Ferdinand Ther. Po něm od 24. září 1945 do 8. února 1946 vykonával tuto funkci plukovník Jan Sartorie z hranické vojenské posádky a po něm pak opět Ther. Likvidace národní správy skončila zde 2. listopadu 1949. Zároveň s národní správou bylo zahájeno řízení ke konfiskaci. Na zákrok belgického a holandského vyslanectví ale došlo ke zrušení rozhodnutí a potvrzení konfiskace pouze ideální pětiny, náležející Gabriele Kastové. Zbytek velkostatku měl podléhat revizi první a druhé pozemkové reformě. Roku 1948 nakonec lesní hospodářství starojičínského velkostatku převzalo Ředitelství státních lesů Staré Hamry, kdežto výměrem z 19. 4. 1948 byla zřícenina hradu přidělena ONV v Novém Jičíně. Jeho rozhodnutím ze dne 7. června 1951 byl hradní areál předán MNV ve Starém Jičíně a prohlášen kulturní památkou. Důkladnějších oprav hradu se ujal v letech 1972–1974 Vlastivědný ústav v Novém Jičíně. Byla upravena cesta ke zřícenině, konzervována čtyřhranná hradní věž, zřízen bleskosvod, doplněno chybějící zdivo. Roku 1966 zde byl proveden částečný archeologický průzkum, při kterém bylo nalezeno značné množství keramických střepů ze 14.–17. století, kachlů, železných předmětů, kostěné a skleněné zlomky. Nalezeny zde také dva zlomky unikátních kachlů ze 14. století, železný nůž z barokního příboru, kamenické kladívko a mnoho jiných předmětů, které jsou nyní uloženy v Okresním vlastivědném muzeu v Novém Jičíně. Zřícenina hradu podélné dispozice (největší délka dosahuje 200 m, největší šířka 60 m) s okrouhlou věží (o prům. 8 m) na jihu a čtverhrannou na severozápadě zabírá protáhlý vrchol (od roku 1853 zalesněného) kopce. Hradní jádro bylo doplněno systémem opevnění, které na jihu vybíhalo v příhrádek – podlouhlou dělovou baštu, oddělenou ve skále tesaným příkopem, na severu bylo uzavřeno širokým barbakánem podkovovitého půdorysu. Vlastní hradní jádro, silně protáhlé ve směru sever-jih, mělo na jižní straně válcovou věž – bergfrit, od níž se táhly směrem k severu obytné palácové budovy. Toto schéma sasko-hesenského či franckého typu hradu bylo v průběhu 16. století obohaceno o další objekty. Dlouhý hradní palác se táhl při západní hradbě podél celého nádvoří, na východní straně bylo přistavěno dvoupatrové renesanční křídlo s velkými okny, pod nimiž byla v parkánu situována malá zahrádka. Těmito úpravami se značně zúžilo neširoké hradní nádvoří, které pak bylo dlouhé asi 80 a široké cca 8 metrů. Renesanční stavební úpravy, prováděné za Žerotínů, jsou z umělecko-historického hlediska nejvýznamnější etapou vývoje hradu. Při archeologických výzkumech byly objeveny architektonické články, kamenné zdobené prvky a keramické kachle, které naznačují uměleckou náročnost renesančních úprav. Opevnění hradu zabezpečovala hradební zeď se střílnami a cimbuřími prolomená několika branami. Při první hradní bráně stála hranolová dvoupatrová věž, zachovaná doposud. Má váleně zaklenuté přízemí, v patrech jsou menší okenní otvory a klíčové střílny. Novodobá střecha z let 1995–1996 je valbová, krytá šindelem, prolomená půlkruhovitými vikýři. Ostatní části hradu jsou dochovány značně torzovitě, z palácových budov zůstaly pouze obvodové zdi místy do výšky 2 patra a část váleně klenutých suterénních prostor. Ještě dnes však zbytky hradu připomínají spíše bývalou pevnost zbudovanou v období třicetileté války. Osaměle strmící Starojický kopec (486 m.n.m.) se zříceninou hradu vždy tvořil a tvoří charakteristickou siluetu Novojičínska, či – jak se kdysi zdejšímu kraji říkalo – Kravařska. Z jeho vrcholu je nádherný rozhled na širé okolí. V současné době, kdy hradní zřícenina patří opět městečku Starý Jičín, je hrad postupně opravován a restaurován s péčí, jakou si tato významná památka bezesporu zaslouží.

 
Graficke pismenko Prameny:
 
Graficke pismenko Bartoš L., K otázce nejstaršího vyobrazení starojického hradu a Starého Jičína, VSONJ, 1967, č.2, s.60.
 
Graficke pismenko Turek Adolf, Hrad a panství Starý Jičín. Nový Jičín 1978,
 
Graficke pismenko Dohnal M., Hukvaldské panství v období středověké kolonizace. Sborník prací Pedagogické fakulty v Ostravě, sv. 105 / 1987.
 
Graficke pismenko Ziegler Paul, Die Grafen von Huckeswagen in Mähren. Zeitschrift für Geschichte und Landeskunde Mährens, Brno 1943.
 
Graficke pismenko Ullrich Josef, Die Burgruine Altitschein. Das Kuhländchen, IV. s.28-36, 48-52. Ullrich Josef, Die Burgruine Altitschein. Heimatbüchlein für das Kuhländchen, Prag 1932, s. 11–13.
 
Graficke pismenko Stumpf Gustav, Zwei alte Abbildungen der Altitscheiner Burg. Das Kuhländchen, XIII. 1938, s. 177–179.
 
Graficke pismenko Zapletal Florian, Jan Lapka ze Starého Jičína. Kravařsko, II./1933, s.159–160.
 
Graficke pismenko Zapletal Florian, Pohled na Starý Jičín z roku 1593. Naše Valašsko, roč.2, 1931, č.3, s. 109–117.
 
Graficke pismenko Zapletal Florian, První písemná zpráva o starojickém hradě. Kravařsko, IV.,1934, s.57.
 
Graficke pismenko Turek Adolf, Dvě zprávy ze XVI. stol. o vězních na hradě starojickém. Kravařsko, III., 1934, s. 146–148.
 
Graficke pismenko Turek Adolf, Z minulosti hradu Starého Jičína. Kravařsko 10 – Sborníček k okr. oslavám 100. výročí zrušení roboty 1848–1948. Nový Jičín 1948.
 
Graficke pismenko Turek Adolf, Starý Jičín za tatarského vpádu roku 1663. Novojicko, č.4, 1961, s. 8–9.
 
Graficke pismenko Turek Adolf, Hrad Starý Jičín po třicetileté válce. ČSM, Historica 10, 1961, s. 126–127.
 
Graficke pismenko Turek Adolf, O studni a zásobování vodou na starojickém hradě, VSONJ, č.2, 1968, s. 57–58.
 
Graficke pismenko Turek Adolf, Pozůstalostní inventáře majitelů panství Starý Jičín v 18. století. ČSM, 15, 1966.
 
Graficke pismenko Eliáš J.O., Hrad Starý Jičín, stavebně-historický průzkum, dějiny hradu. SÚPRPMOP Brno 1981.
 
Graficke pismenko Plaček M. – Procházka R., – K problematice opevněných sídel přelomu raného a vrcholného feudalismu na Moravě. Archeologia historica 11/1986.
 
Graficke pismenko Měřínský Z. – Plaček M., Nástin vývoje hradní architektury vrcholného středověku na Moravě a ve Slezsku do období husitských válek. Archeologia historica 13/1988.
 
Graficke pismenko Havlíček Jan, Osud panského sídla na Starém Jičíně. Kravařsko, VIII., č. 2–4, 1946. s.5–7.
 
Graficke pismenko Grepl Emanuel, Pět let výzkumů na hradě Starém Jičíně. VSONJ, č.30, 1975.
 
Graficke pismenko Lux Karl, Die Krawarze in Neutitschein. Heimatfreude I., 1921–1923, s. 39–43.
 
Graficke pismenko Lux Karl, Das Theresinische Schloss in Neutitschein. Heimatfreude I., 1924–1926, s. 61–65.
 
Graficke pismenko Menclová D., Příspěvek k typologii moravských hradů. (rukopis, něm. překlad), 1970–71.
 
Graficke pismenko Novák J.: Hrobky v kostele sv. Václava na Starém Jičíně, Kravařsko, IX, 1946/1947, č.5, s. 53–55.
 
Graficke pismenko Urban Fr., Starojický hrad, Kravařsko 1, 1921. Úředníci na hradě Starý Jičín: 1396 – Heřman z Doupova (purkrabí) 1426 – Jan Halm (hejtman) 1433 – Petřík Zuberský 1496 – Mikuláš Tarant z Hrádku 1501 – Viktorin Mikuláš Oprostovský z Bělic (manž. Kateřina z Petřvaldu) 1508 – Jindřich Bílský z Kaříšova – Jindřich Laryš z Nečeslavic 1510 – Hanzl Slezák (výběrčí) – Vranečský (písař) 1515 – Ondáček, Vavřinec a Martin Kletenští Jakub Velký 1516–1517 – Jan z Jesenice 1517 – Martin Sigmund 1517–1520 – Jan Kladerubský ze Svrčova 1517–1522 – Vaněk a Mikuláš 1519–1520 – Jan Vlk z Konecchlumí 1521–1521 – Jiřík Dětoch z Držkovic, též zv. Dobroslavský z Čochendorfu, Jan z Kokor Hanzl Slezák, Jan Bujakovský z Bítkova 1529 – Stanislav Doubravský z Doubravice, Lacek Čáček z Červeného Kostela 1530 – Jakub Horecký z Horky 1531 – Jan Bravinský z Lasatic (posel), Stanislav Slavkovský z Lukavce, Jiří Nehvizdecký z Nehvizdek 1532–1533 – Melichar Humburk z Pernštorfu, Lacek Čáček z Červeného Kostela 1535–1537 – Valentin Obešlík z Lipultovic 1536 – Martin Obešlík z Lipultovic, Matúš Milotský (posel) 1537–1538 – Mikuláš z Londbístu 1537–1539 – Jan Čech z Jenína 1538 – Stanislav Kotvic z Dluhošova 1539–1540 – Šebastián Capnar z Potmíle 1539 – Mikuláš z Londbístu 1549 – Vavřinec Lucek z Heršic 1557–1561 – Jiřík Kotulínský z Kotulína 1567 – Bohuslav Franc z Háje 1575 – Jiří Peker (písař), Václav Orata ze Sionu, Pavel Peyer z Egenburku 1575–1576 – Přemek Kotulínský z Kotulína, Václav Džbánovský ze Džbánova 1577 – Jan Otaslavský (písař) 1586–1587 – Kryštof Ullerstorfer z Němčího 1587 – Jan Podstatský z Prusinovic 1590–1593 – Jakub Tršťanský z Trsti (důchodní nebo obročný) 1596 – Jan Ullersdorfer z Němčího, Vavřinec Skřivanovský z Křemene 1595–1602 – Hans Rausch (Ruš) (důchodní písař) 1611 – Daniel Erhard (Filaxin) ze Šumperka 1611–1613 – Balczar Hoffman von Falckenberg, Michal Linsner (hofmistr) 1612 – Hansl Hasal (maštalíř) 1613 – Zacharias Wurmb (maštalíř) 1613 – Michal Husnar (fořmistr) 1613–1617 – Daniel Scherfer (Schafr) von Scharfenstein 1614–1618 – Baltazar Hoffmann 1619–1621 – Jakub Dvorský 1619–1624 – Václav Mates (obroční písař) 1622–1624 – Daniel Erhard ze Šumperka 1624 – Melchior Buettner 1626–1634 – Pavel Hirnbein z Amberga 1629 – Jiřík Matuška 1636 – Fridrich Sovinský z Mohelnice (důchodní písař) 1636 – Václav Hasal (polesný) 1638–1648 – Václav Hasal (jako purkrabí) 1640 – Viktorin Kocourek z Greifendorfu 1642 – Girg Strobel Fabian Rössler (důchodní písař) 1643–1646 – Fridrich Sovinský ze Sovince 1645–1646 – Jan Montani (důchodní písař) 1646–1651 – Jan Sauer (purkrabí a správce) 1649–1651 – Jan Mikuláš Heger (důchodní písař) 1651 – Jiří Leopold Schindler 1655–1657 – Jiří Arnošt Hasník z Kvítkovic (hejtman) 1658–1659 – Jindřich Ferdinand Czingler (hejtman) 1659–1667 – Václav Maráček (hejtman) 1667–1676 – Fridrich Ladislav Hrubčický z Hrubčic (hejtman) 1681–1685 – Jiří Janetti (hejtman) 1685–1706 – Jiří Popp (hejtman) 1713–1717 – Jan Holeňa z Hůrky (dráb a hajduk)

Text: historie
1.4. 2012 - John Dowland

Warning: file_get_contents(/var/www/hrady/https/adv/google.obsah-blok.txt): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/hrady/class/class.adv.php on line 182