1. Popis a dějiny.

Krajina u Lužnice nad Táborem znamenižě se liší od po břeží této řeky pod městem dotčeným. Kdežto řeka pod Táborem mezi stráněmi a skalisky s eprodírá, teče volněji hořeji. Stráně jsou tu nižší a neb od řeky vzdálenější, nežli se spatřuje doleji, a proto jsouu řeky buď lučiny aneb role. Okolí obdrželo tím ráz jednotvárný, ukazujíc druhdy obraz smutný, kterýž málo kdy osvěžen jest krajinkou veselou neb půvabnou. Na podobné rovince rozkládá se město Soběslav s vysoku osmahlou věží, která již čtyři století na město a záhumní jeho pečlivě na zahrady obrácené, a vzdálenější od města lučiny a nivy pohlíží. Město jest úpravné, ale schází mu ono čilé živobytí, kteréž ani travičce mezi dlážděním nedá zniknouti. Ačkoliv má několik památek starožitných, nesmíme se přece u žádné jiné zastaviti, nežli u jediné, starého hradu, kterýž byl někdy první pevností městskou, ale na ten čas úkol pivováru obdržel. Postaven byl hrad blízko brány Táborské, a to tak, že stál při samé ohradě městské, jež na způsob Otakarských hradeb zřízena byvši, město na všech stranách zavírala.

 
Graficke pismenko Nejznamenitější částí hradu, jak nyní se spatřuje, jest věž kromě jediné hrany okrouhlá a z drob ného kamene postavená, končíc se střechou kuželovitou, taškami pokrytou. V nejdolejší místnosti, k níž vedou dvéře vylámané a obroubené ke konci 15. věku, nacháhí se sklep prostranný a vysoký, sklenutý tak, že se klenutí hvězdě podobá. K hořejším ponebím se leze po řebříku a přichází se asi ve výšce prvního poschodí ke dveřím, kteréž terpve v posledních stoletích úpravu svou nynější obdržely. Nejhořeji jest světnice s pěti okny, kde pověžný obýval; týž mohl odtud vycházeti na pavlač neb podkroví, které šlo zvenčí okolo celé věže, jakož se toho posud jisté známky spatřují. Až sem vylézati není radno, poněvadž jest trámoví ve věži spuchřelé.Toto bylo ve výšce pátého poschodí. Na spodních čtyřech poschodích spatřují se střílny, nahoře úzké a dole v kruh rozšířené a velmi výhodně zřízené. Neb ačkoliv z venku tak zúženy byly, že se do nich střela nesnadno dostala, byly uvnitřtak rozšířeny a pěkně vyklenuty, že v nich člověk pohodlně státi může. Na venkovské omítcevymalována jest veliká červená růže, pocházející bezpochyby z dob posledníchRožemberkův. Vnitřek věže, jejíž zdi v hrubosti své asi 2 m. měří, vykázán jest i s parkánem hostinskému.
 
Graficke pismenko Věž stojí sama o sobě, oddělena jsouc od nejbližšího stavení, vněmž se sýpky nacházejí, uličkou a zdí nehrubě širokou, v níž se také úzká střílna nalézá. Ostatek bývalého hradu zaujímá veliké stavení, v němž se nachází pivovár na čtyřech stranách prostanné nádvoří objímající a na několik domův rozdělený. Na štítě jižního domu čteme nápis: Renovatum Primo anno MDCXIV secundo anno MDCCCVII a v nově přidáno, že obnoveno stavení toto roku 1881. Zbytky prvnějšího obnovení, totiž rustika tehda obvyklá, spatřují se na západním velikém stavení, kdež se podlé pověsti gymnasium nacházelo. V tomto stavení nalézaly se ještě před 50 lety rozličné starožitnosti a památky, zejména starodávná místnosť, v níž se hvozd nachází, a krásný gotický portál ze 14. věku,jímž se do várny chodívalo. V severním domě, jenž se jedním rohem věže dotýká a nyní sýpkou jest, byly v přízemí také staré dvéře řemeslně vytesané, jimiž se do sklepů chodívalo, ale ty jsou takéjiž odklizeny. Celkem se za posledních let mnohé památky staré snad zbytečně zničily. Lid sobě povídával, že byl na místě pivováru klášter a jakožto důkaz toho uváděna socha dřevěná sv. Petra, která sem však z bývalého kostela sv. Víta přenesena
 
Graficke pismenko Město Soběslav pojmenováním svým patrně naráží na zakladatele Soběslava, ale kdo by to byl a kdy žil, již nikdy více se nevypátrá. Jak se zdá, patřila Soběslavpánům z Rožemberka iž ve 13. stol.; r. 1293, 12. července urovnali zde Jindřich z Rožemberka a Smil z Nových Hradův spor mezi klášterem Vyšebrodským a sirotky po Jindřichovi z Kosové Hory o zboží Hořické. Na jisto teprve víme, že náležela Soběslav týmž pánům z jedné paměti roku 1349 a z císařského listu daného na ulevení berně. Drželiť je tehda bratří Petr, Jošt, Oldřich a Jan, kteří sem r. 1359 nového faráře podávali. Roku 1363 dne 30. září zapsala jim Anna z Lipé vsi Řipce a Sedlce v okolí našem ležící, však aby je teprve dostali po smrti jeí; než r. 1364 změněna úmluva tak, že bratří do stali hned ves Sedlce a za ni Anně dali ves Přibyslavov na panství Ro žemberském, potom ves tu prodali (roku 1366 dne 19. dubna) Přibíkovi z Dráchova za 109 kop. Bratří ti spolu s někte rými zemany v kolatuře Soběslavské bydlícími roku 1367 dne 23. ledna kostelu Soběslavskému slušný plat na mýtě pan ském v městě ukázali, aby zdejší kostel lépe vystaven byl. Podobněž i roku 1371 bratří ti kro mě Oldřicha přišedše do Soběslavě na den sv. Víta založili nové kaplanství při kostele kromě toho, jež již v dobách pomi nulých bývalo, a vyměřili kaplanu k výživé 2 kopy z platu svého z města vycházejícího, k čemuž také obec zdejší a někteří zemané okolní platy přispěli.
 
Graficke pismenko Bratří dotčení r. 1374 zboží svá rozdělili, při čemž se dostala Soběslav Oldřichovi, jenž sm r. 1378 faráře Vítka ze Zelče podal a r. 1386 ves svou Přeořov Maršovi městěnínu Soběslavskému prodal. Týž pán učinil r. 1374 dne 6. dubna smlouvu s Jindřichem ze Šaumberka, že za 6 let odtud ožení syna svého Jindřicha s Barborou ze Šaumberka, dcerou Jindřichovou, i slíbil nevěstě ukázati věna 3000 fl. na městě Soběslavi s takovou výminkou, kdyby se Jindřich neoženil, že summa ta na Soběslavi zapsaná panu ze Šaumberka propadne a naň připadne. Ke sňatku tomu přišlo, ale přerušen brzo časnou smrtí paní Barbory r. 1389. Příštího roku (1390) zemřel Oldřich; pořízením posledním byl z důchodů svých Soběslavských odkázal 50 kop sirotkům po chudých panoších a služebnících Rožemberských pod jistými výminkami, špitálu zdejšímu odkázal 20 kop gr. z těch platův, jež byl kopil od Lva ze Strkova, k tomu tvrz a dvůr ve vsi Chlebově a paliva v lese, co by se jim líbilo. Maršovi, lovčímu nad lesy Soběslavskými, odkázal 10 kop. Oldřichův syn a nástupce Jindřich udělil obci Soběslavské proti závkdavku 96 kop svobody takové, jaké měla města královská, zejména právo, aby mohi o statcích svých volně říditi, dovolili jim také, aby šlo odvolání ze soudu městského k soudu v Budějovicích, vymínil si však, že bude bráti pokuty a jmění těch, kteří by pro vraždu z města utekli; také slíbili Soběslavští, že pánu na vojnách pomáhati budou. Roku 1396 dovolil Jindřich Soběslavským, aby mohli dovážeti a vystavovati pivo cizí z Litoměřic, Žitavy a ze Svídnice, však jen do příštích vánoc. Téhož roku (1396) prodal rybáři Jakubovi lov a díl Lužnice blíže Soběslavě, příštího roku (1397) prodal lovčímu Maršovi z Přehořova (jenž se stal mezi tím úředníkem v Krumlově) úroky v Kvasejovicích tak, aby po smrti Maršově připadly klášteru Třeboňskému k nadání zádušních mší, jež se za Marše a choť jeho sloužiti měly. Konečně koupil Jindřich r. 1397 a 1398 jeden a půl lánu ve vsi Řipci a připojil jej ke špitálu Soběslavskému.
 
Graficke pismenko Až doposud se nenachází ani nejmenší zmínky o hradě Soběslavském, jenž dojista již za Jindřicha stál; i nelze jinak mysliti, než že Jindřich, pečliv jsa jak o ochranu města tak i obranu okolních zboží, tvrdý hrad vyzdvihl a úředníkem či purkrabí spravovati dal. Nasvědčuje tomu (ačkoliv nedokazuje), že před početím 15. století ani jeden purkrabí Soběslavský se nepřipomíná. Jindřich dostav roku 1394 ve svou moc krále Vácslava jatého, jej na "hradech svých Přiběnicích, Soběslavi, Třeboni, Maidšteině, Krumlově a Vítkově Hrádku v opatření měv," do Rakous na hrad Vildperk obstaveného dodal. Příštího roku sešli se v Soběslavi (r. 1395, 15. července) přední pánové jednoty panské proti králi utvořené. Mimo Jindřicha, jenž zůstal po celý život protivníkem královým, byl tu Jošt markrabě Moravský, Jan biskup Litomyšlský, a přijímali do své jednoty Jana vévodu Zhořelského. Připoutali jej k jednotě své proto, poněvadž změnili na oko záměr jednoty své, totiž aby hleděli "králova čestného a zemského a obecného dobrého."4) Asi z těch dob zachovaly se nám zprávy o pokusech rozličných osob Soběslav opanovati. Podlé vyznání Diviše z Hrádku při právě Rožemberském mladý markrabě Prokop mu přikázal, aby pána z Rožemberka hubil, kdež by mohl, a jeho lid, panoše, kněží, měšťany i sedláky jímal, mučil a šacoval. Mikuláš nějaký z Protivína byl vůdce Divišův na páně z Rožemberka zboží a chtěl mu Soběslav zraditi. Francouz jakýsi byv ve službě u pána z Rožemberka vzal od Diviše 6 kop, aby mu Soběslav zradil, i jiní peníze vzali, aby Soběslav zradili. Ondřej z Prašivé a Přibík z Božejova Divišovi, když k nim přijel, píti a jísti dávali. Jakéhosi Motyčky ze Soběslavě ptal se prý markrabě Prokop v Německém Brodě, dobře-li chovají Soběslavě, neb o to velmi pilně ukládal, zdali by kterého páně zámku mohl dosáhnouti. První nám známý purkrabě Soběslavský byl Mareš často řečený,6) jenž byl již r. 1403 mrtev. Po něm následoval Jan ze Štítného (r. 1412).
 
Graficke pismenko Jindřich zemřel roku 1412, poručiv syna svého devítiletého panu Čeňkovi z Vartemberka, jenž prodal Soběslavským dvůr Petřín7) r. 1414 dne 31. ledna. Ujav Oldřich správu panství svých, válečně se postavil proti Táborům, ačkoliv sám před tím pod obojí přijímal a víru pod obojí na statcích svých propustil. Přes to byl na poddané své kališníky přece laskavější než Albrecht kníže Rakouský, jenž táhna (r. 1420 asi v červnu) na pomoc císaři Zikmundovi, v Soběslavi a v okolí drahně kališníkův na hranicích upáliti kázal. Když opanovali Táboři hrady Přiběnické, valily se na Oldřicha nehody, neb Žižka vypálil hrádek jeho Poděhusy (r. 1421) a vraceje se odtud, aby strestal naháče, zmocnil se Soběslavě i s věží kostelní, na níž se Rožemberští bránili, a město i hrad vypáliv, kázal hradby a věž kostelní pobořiti. Od té doby byl Oldřich na Tábory nelaskavější, ale ovšem opatrnější v jednání svém, tak že podlé potřeby i s kacíři se mířil; neb moc a válečné štěstí Táborův den ode dne rostly, tak že již v listopadu r. 1426 Oldřich rád byl, že Táboři sami mu příměří až do vypovědění předběžného dopřáli. Příměří to se potom po několik let opakovalo za časů Viléma z Kozího a Pavla z Pahy, správcův na Soběslavi. Nové záští vzniklo, když Oldřich se stranou panskou se spolčil a Tábory u Lipan (r. 1434, dne 30. května) potírati pomáhal; neb Táborští vzpamatovavše se z prvního leknutí v únoru r. 1435 zase město Soběslav vypálili. Dovídáme se o tom ze psaní císařových k Oldřichovi, daných dne 19. února, kdežto jej těšil, pravě, že mu škody jeho tak žel bylo, jako by se jemu samému byla stala. Na odplatu vytáhl Oldřich s lidem svým oblehnout tvrze Lomnické, Tábory osazené, odkudž mu škoděno nejvíce. I chtíce Táboři důležitou tu tvrz vybaviti, sebrali pole proti pánu, ale když přijeli ku Křeči, od vojska Oldřichova obklíčeni byvše, na díle pobiti a někteří zjímáni a dílem rozplašeni byli. Po tomto vítězství kázal Oldřich zajaté na Choustníce, Soběslavi a Třeboni rozsázeti. V listopadu se potom Lomnice poddala. Potom následovalo sice smíření mezi nimi, ale jen na čas, neb rozhořčenost mezi oběma po několika letech s větší zuřivostí se obnovila. Nemálo k tomu i to přispívalo, že vlastní Oldřichovi úředníci a služebníci jej strašili, pravíce, že Táboři o některý zámek páně, a zvláště o Soběslav ukládají. Protož Oldřich pilně poručiil a psal Janovi ze Srlína, úředníkovi na Choustníce, zdali by mohl něco takového vyzvěděti na Péšovi, písaři Táborských. Když pak se o tom Táboři dověděli, jali jak Péšu tak i náhodou Jana Srlínského a k oběma přísně se zachovali. Kromě toho si Táboři ještě více do Oldřicha stěžovali. Když vedli válku s Trčkou, jan Bolechovec ze Šatavy, hejtman Soběslavský, jal služebníka jich, který zůstal po houfu (opozdil se), a zbroj mu pobral. Někteří lidé Táborští byli v Soběslavi zjímáni, ano jeden z nich přišed k městu a chtě do něho, byl od saméno Bolechovce pohlavkován, nohama ubit, utlačen a za vrch (pačesy) vláčen. Huspek a jiní dva Táborští oloupivše lidi z Řipce, s kořistí ušli do Rakous, ale byli na zpáteční cestě jati a dlouhý čas v So běslavi seděli. Za to i Táboři se mstili. Na 2 měšťany So běslavské čekavše, když z Budějov ského jarmarku domů se vraceli, pobrali jim peníze hotové a sukno barvené a s tím na Tábor odjeli. Bole chovec zvěděv to, obeslal je o navrá cení, ale navráceno bylo jim toliko su kno. Jindy, když tovaryši ze Sobě slavě vysláni byli pro úroky na Při běnickém zboží, Táborští 10 jich i s koňmi a se zbo žím javše, vzali je na Tábor, tam je těžce v okovech uvěznili a útrpným právem je tázali, aby na nich tajno sti strany Rožem berské vyzvěděli. Tu Bolechovec ne chtě dáti těm slu žebníkům páně ze mříti v tak krutém vězení, vyručil je ve 300 kop jenom na krátký čas a po tom je opět na Tá boře postavil. To vše se stalo r. 1441. Když jel toho roku dne 16. září Bole chovec ze dvoru svého Solopisk, tu Táboři učinivše naň dvě zálohy, chtěli jej usmrtiti, on jim však ujel do Křeče k panoši Benešovi z Bělé. Jakmile za ním do Křeče přijeli, sse davše s koní začali dům, v němž on uschován byl, stří lením dobývati a zapalovati. Potom gleitovavše ho k sobě, aby s nimi mluvil, chtěli jej zabiti, udávajíce příčinu, že jim ko ně zastřelil (zastře livše jej prý sobě sami), protož Be neš z Bělé se jim uručil. Nicméně že chtěli plat za koně, hrozíce zavraždě ním, byly jim dá ny 3 kopy a 10 gr. Různice násle dující trvaly ve své prudkosti až do konce r. 1443, neobsahovaly však v sobě nic, co by se pro děje Sobě slavě vytknouti mohlo. V letech 1444-1445 nacházíme pokoj mezi stranami; teprve r. 1446 začaly zase ústrky z obou stran. Dne 26. května žádali Táborští Oldřicha, by jejich jatí a v Soběslavi uvěznění lidé nebyli ze starého záští úředníkův tamějších kvapně souzeni a trestáni. Příštího roku (1447)dne 7. dubna ucházel se Jan z Mutic, hejtman Soběslavský, u Táborských o navrácení nějakých suken, koření, obuvi ševcovské i jiných mnohých věcí, vzatých prý Vavřincovi Soběslavskému, čehož Táboři druhého dne odepřeli, pravíce, že Vavřinec utonul v řece a o těch věcech že nic nevědí. Téhož roku dne 14. června asi 40 loupících a škodících Táborů po silnicích blízko města Soběslavě přitáhlo. Zvěděvše to Soběslavští a tamější služebný a obranný lid, vypadli na ně z města jezdecky i pěšky a dohonivše je, 18 jich zabili; jiných několik "za mrtvé odešlo" nebo v sobě duši zatajili a potom okřávše odtud se odebrali, jiní utekše život zachovali. Všechna tato záští potom přestala, když Táborští z veliké nechuti k jednotě Pděbradské úžeji přilnuli ke straně katolické či Rožemberské. Táborští vyslali dne 6. července r. 1450 Jana Škaredka k Oldřichovi ze Hradce, tázajíce se s ním a s pány z Rožemberka v Soběslavi sjeti a se s nima spojiti, k čemuž odpověděl Oldřich z Rožemberka, že pošle syna svého Jindřicha příští neděli (12. července) k rozmlouvání s Táborskými do Hradce. Po smíření mezi Poděbradskými a Rožemberskými dokonalém, jež se na konci r. 1450 zběhlo a v lednu potom ukončilo, zůstali Táboři sami. Hejtmanem na Soběslavi byl ještě r 1450 Jan z Mutic1) a r. 1451 následoval Hynek Zub z Doubravice, jenž byl později ještě jednou hejtmanem. Po něm následoval Jan Dobronička z Dobronic, jenž byl r. 1457-1467 hejtmanem, a Petr Maxant byl v letech 1459-1462 úředníkem důchodním na Soběslavi.
 
Graficke pismenko Starý Oldřich a synové jeho Jindřich a Jan toho žádali při králi Ladislavovi, aby dovolil Soběslavským odbývati trh výroční v tu neděli o suchých dnech po povýšení sv. Kříže, k čemuž král (r. 1454 dne 15. července) přivolil. Mladší syn Jan stal se ještě za živobytí otcova, však po smrti staršího bratra Jindřicha, vladařem rodu. Týž se jednou také v Soběslavi zastavil a zde nějaký čas pozdržel; r. 1462 dne 4. ledna sečítal zde s farářem zdejším Petrem Miličínským důchody fary Soběslavské. Ve válce krále Jiřího s pověstnou jednotou panskou stál Jan z Rožemberka při králi svém a stal se tudíž nebez pečným nepřítelem Zdeňka ze Šternberka, jenž byl hla vou jednoty. Nutno bylo tedy ta sídla Rožemberská, jež nepříteli na ráně byla, dobře opatřiti a opevniti. V lednu r. 1467 dal hejtman Dobronička dříví z lesa svážeti a pilně sice hradby opravovati, ale ještě mu zbývalo dělati jednu čtvrť, bašty všecky, chodby okolo města veškerého na zdi a parkány. Protož prosil pána dne 17. ledna, aby rozkázal lidem od Choustníka, by pomoc učinili vozbami. Na rycholo též dělali šípy a Řehoř úředník Třeboňský poslal sem 17 hákovnic. Také nařízena ponůcka v Soběslavi, že vždy 40 osob v parkánech, v městě 20 pacholkův, na veliké zdi 10 osob a na předměstí ponocovali. Mimo to se přijímali lidé pěší i jízdní a posláni do Soběslavě; tato čeleď přijata jest pěkně na město od měšťanů, jak Dobronička pánu psal (17. dubna), ale oni na počátku nevelmi pěkně se okazovali, nemravně si vedouce, čehož měšťané toužíce přišli k hejtmanovi žalovat; tento Fryckovi, hejtmanu jich, domlouval, ale on velmi protivně mluvil řka, že by raději od pána jel, než by to (totiž živobytí nepořádné) opustil. Když pak dne 20. dubna král Jiří vydal list odpovědný proti Zdeňkovi ze Šternberka, staly se veliké přípravy k zaopatření Soběslavě a Choustníka a úředník Choustnický Pavel z Prahy pána napomínal dne 29. dubna, aby v Černovicích, kdež měl býti jarmark na den Božího vstoupení, síry nakoupil. Bylo na čase, neb Zdeněk dne 3. května drahně Rožemberských u Soběslavě zbil, vsi okolo města pálil a lid a dobytek zajímal. Poté (12. května) z rozkázání páně obeslal Dobronička zemany okolní, by v určeným čase hotovi byli s polovicí lidu, proti čemuž mnozí se pro krátkost lhůty vymlouvali. Bylo skorem již pozdě, neb dne 14. května přijel Zdeněk o 700 koních k Soběslavi a způsobil takovou hrůzu mezi lidem, že dobytek v lesích skryli a se zbraněmi k odporu se hotovili. Když pak (dne 23. května) Zdeňkovi list odpovědný z Krumlova poslán, přikázáno Dobroničkovi, aby chalupy na předměstí zbořiti kázal, aby se odtud městu hanby a škody nestalo; poněvadž pak mnozí z měšťanů tomu odporni byli, prosil hejtman (dne 24. května), aby rozkaz ještě jednou a přísně opakován byl. Podlé zprávy téhož hejtmana (dne 27. května) šestnácte jízdných odtrhše se od Frycka, volili sobě starší Jakuba z Políkova a Mikše z Kokor; i tato nově utvořená rota měla 59 koní a žádala na půl čtvrť léta list záškodný, a Frycek měv 85 pěších a mimo ně ještě jízdné, žádal též za list záškodný na 41 koní. Přes ty veliké přípravy štětí Janovi nepřálo. Dne 4. července chlubil se Zdeněk, kterak táhna do Zelče, vyslal v noci svoje lidi branné k Soběslavi, a když na úsvitě již postoupili jízdní k městu, vyhrnuli se na ně Rožemberští z města, ale byli blízko Soběslavě poraženi tak, že jich zůstalo víc než 150 mrtvých na bojišti a ke 200 octlo se v zajetí. Nebyla však v skutku porážka tato tak zlá, neb v moci Šternberské se v červenci toho roku jen 25 Rožemberských nacházelo; takéťasi pravda nebyla, jak Zdeněk se chlubil, že ze Šternberských pouze jeden muž byl zabit a jen tři raněni. Král Jiří želel této porážky lidu Soběslavského a takto ve svém psaní (9. července) napsal: "Ale proto poruč to pánu Bohu, toť býti musí, ačkoli slyšíme, že neopatrností k tomu přišli tvoji. Již lepšího proti tomu není, než mysliti na to, aby s pomocí boží zase jim lépe oplatil atd." Potom Zdeněk i s vojskem svým dne 12. července usadiv se na Jihlavě, odtud Janovi velikou záhubu působil, pročež se Janovi vidělo zase v Soběslavi najímati pěší a jízdné v takový počet, že na týden 269 1/2 kopy dostávali; tamější však vojenský hejtman Pirchamer se služebným platem nevycházel a v hospodách mnoho dluhův míval. Mimo něj byli tehda v Soběslavi ještě polní hejtmané Frycek a Bernart Talafous z Říčan. Tento, pak Dobronička, Jan z Petrovic, Jindřich Roubík z Hlavatec, Protiva z Nalžov a Heřman ze Zelenic prosili Jana (27. července), aby jim neustanovil lehkého a neoblíbeného Blažka za polního hejtmana. Téhož dne omlouvali se Dobronička a Talafous, že nemohou pěší ze Soběslavě na Nový Hrad poslati, poněvadž vedlé dané jim zprávy Zdeněk ve veliké síle z Hradce vytáhnouti a Soběslavě dobyti míní.
 
Graficke pismenko Jan utrpěv na svých panstvích mnoho škod, zamýšlel také na nepřátely udeřiti a protož obehnal (v červenci) s vojskem královským Hradec, jedno z hlavních sídel panské jednoty. Odtud rozkázal (5. srpna) služebníkům a panoším svým, aby dne 6. srpna dostavili se vojensky u Soběslavě, i píce aby sobě na 2 neděle vzali a na Nový Hrad táhli; což vedlé zprávy Dobroničky a Talafousa státi se nemohlo poněvadž nikdo z Maršovy roty ze Soběslavě jíti nechtěl a pro dluhy v hospodách i nemohl. Při takovém nepořádku nebylo lze nic poříditi, pročež Jan poslal peníze a učinil Viléma Rendle z Úšavy hejtmanem polním nade vším lidem v Soběslavi. mezi tím se již jiné změny připravovaly. Jan kolísaje ve věrnosti ke králi již v září r. 1467 s nepřátely v příměří vstoupiti zamýšlel a v říjnu toho roku skutečně vstoupiv od Hradce odtrhl a od těch dob nějaký čas se rozhodnouti nemohl, ke které straně by se měl přidati. Nicméně Dobronička a Pavel z Prahy dne 27. dubna r. 1468 měvše ledva 40 koní, a to ještě polovici městských lidí, řezníkův, zjímali v Deštně drahně nepřátel a jin litovali, že neměli aspoň 40 koní více, aby ještě lepší věci vyvedli. Toho roku v srpnu Jan klatbou papežskou a pohrůžkami legata k tomu byl připraven, že krále opustil a poslušenství papeže podnik se Zdeňkem se spojil. Pro toto jednání počali hned Táborští a jiní královští Janovi škoditi. Dne 19. září Hynek Zub z Doubravice, stav se nedávno hejtmanem Soběslavským, Janovi výstrahu dával, že královští jen čekají na opovědný list, aby mohli na panstvích a rybnících škodu činiti. Když pak Jan v září r. 1468 poslal služebníka svého s opovědným listem na Tábor, byl mu tam dobrý kůň mocně vzat a horší za něho dán, pročež 23. a 24. září Zub a Táborští o navrácení těch koní si dopisovali. přičiněním biskupa Pasovského postoupil Jan r. 1468 dne 4. října hradu Choustníka a města Soběslavě na čas války Zdeňkovi ze Šternberka toliko k užívání, neb dědičným pánem zůstávaje, dopisoval si i s úředníky svými, napomínaje Soběslavské, by věrně se zachovali k němu a jeho služebníkům. Zub ten rok i příští hejtmanem na Soběslavi zůstával.
 
Graficke pismenko Zdeněk uvedl do Soběslavě roku 1469 žoldnéře Poláky, chasu nezbednou, jež škodila netoliko cizím, ale i své strany lidem, berouc napořád, k čemu přišla. Žoldnéři ti r. 1470 dobré kořisti dostali, nebo pustivše se k Vožici a do toho kraje, na 8 kop krav a okolo 9 kop drobného dobytka zajavše, dne 1. července domů přihnali a za chvíli měli nač živi býti. Přišed sem v říjnu toho roku Zikmund z Mirošovic, Zdeňkův purkrabě Vitorazský, "pro potřebu zámku Soběslavě" od lidí na panství pomoc obilím vymáhal.
 
Graficke pismenko Roku 1471 Šternberští v Soběslavi s měšťanem nepříliš vlídně nakládali. Kehar a Výrek (Jindřich z Ryžemberka?) tepouce je kyji, nutili je k přijímání bílých peněz krále Matyášových, jež tehda nebraly se. Tak na př. kramářka Kačka načavši malvazí za míšenské groše a za 2 gr. bílé nechtěvši ho prodati, byla od Kehara zbita kyjem. Výrek bil kyjem ženu Hlavnovou a když máti její chtěla jí brániti, zkyjoval též mateř a pak i dítě oplakávavší mateře své a báby bil a prorazil mu hlavu, že by se byl mohl prst do rány vložiti. To způsobil Jan nevčasným postupováním Soběslavě a ty a takové stesky a nářky přeslechnouti musel. Brzo i Jan poznav, že potěšování kněží strany Matyášovy jej sklamalo, s hořkostí prožil celý svůj ostatní život až do smrti (+ r. 1472). Šternberskými úředníky byli potom r. 1472-75 Ctibor Šváb z Beztuhova a Markvart Kralovský; Jan Baba z Chotěmic r. 1473-1474, Stanislav z Přerova (1474) a nějaký čas Vilém z Kozího byli hejtmany Rožemberskými.
 
Graficke pismenko Zmíníme se ještě o jedné příhodě, kteráž se stala za Jana a kterou lze poznati z listu tuto položeného: Uroz. p. p. Janovi z Roznberga pánu mému milostivému d. Urozený p. p. m. m.! Teď V. Mti. přiepis toho mučeného vyznánie posielám a pan Racek Kocovský psal mi prosě, aby byl propuštěn. Odepsal jsem, že já tiem nevládnu. Jedna dobrá paní z těch zběhlých žen prosí zaň, abyšte jeho ráčilil jiej dáti za muže; jestiť pacholík mladý, jestiť jedví 17ti letech. Rač V. M. milostivě rozkázati a co máme s ním učiniti. Někteří jsú měštěné Vaší z Veslé postúpili, kteří jsú s těmito bývali; jestliže je k Vám mistra potřebie, račte rozkázati. Teď kulky V. Mti. purkrabě posielá, o kteréž V. M. psala. D. Soběslav F. III. post Mauricii. Pavel s Prahy.
 
Graficke pismenko Mladí páni (synové Janovi) zdědili po otci všechny obtíže války, musíce Zdeňkovi za jeho opatrování ještě peníze platiti, jež Stanislav odváděl. Když tento jednou Trčkovi na Vlašim úrok vypraviv, navracel se zase domů, byl od 6 pěších obskočen a z koně a ze všec peněz oloupen. Konečně na naléhání Jindřicha z Rožemberka rozhodnuto volenými opravci (roku 1476, 31. července), že má Zdeněk Choustníka pánům postoupiti. Když i potom Zdeněk tak učiniti se zdráhal, nařídil Bohuslav ze Švamberka, poručník mladých pánův, aby proti němu pole sbíráno bylo; však Stanislav psal r. 1476, 3. září panu Bohuslavovi, že z jeho úřadu (pokud Rožemberským zůstal) nemůže mnoho lidí vyjíti, neb nebylo než městečko Veselé s Oslovem a vsi Maršov a Lomy, kteréž byly neporušeny, kdežto ve spustlých vesničkách ostatních druhdy 2 člověkové k dostání by byli. Choustník potom byl postoupen, ale Soběslav přece v moci Šternberské zůstávala. Jak to tu vypadalo, líčí nedatovaný dopis Stanislavův k Vokovi z Rožemberka, že předkové jeho "toho zámku" před vojnami, jakžto u pokoj, nechávali pro zachování toho zámku, nebo sama obec to město opravovala a chovala, též příkopy zdily se; jestliže lidi z města na výpravu pošlou, že na hradby v ohradě obšírné málo bude lidu k jich chování. Končí pak: "rač mi toho Buoh za mých šedin dáti, aby ten zámek V. Mti. jednoho pána měl, a všichni abychom poznalé jedné víry dobré křesťanské byli." O hradě zdejším psal týž Stanislav (asi 1478), že jest prostě všechen krov pryč a skrze to i vazba i půdy hnijí, ježto by to několika kopami opraveno bylo; nicméně hrad přece nechtěl opravovati, spoléhaje na toho, který hrad držel.
 
Graficke pismenko Po smrti Zdeňkově (+ r. 1476) byli dva synové jeho Jaroslav a Zdeslav v držení Soběslavě, činíce měšťanům nátisky podobné, jako otec jejich činíval. zubožení sousedé, kteří obtěžováni byli pomocmi a vojnami, měli nad to jednomu z nich 30 kopami ke svatbě pomáhati. Tíseň tu dali po Řehořovi znáti pan Vokovi z Rožemberka, kterýž jim domlouvaje (r. 1478, 7. listopadu) takovou odpověď dal: "I kdy byvyste s sami vedlé toho (té smlouvy) zachovali, nepřicházelo by na vás to obtížení, neb není na tom, co kdo žádá, ale kdo svolí; a když byste vy nedali vůle po žádosti, nemohl by vás jinak připraviti vedlé smlouvy; ale vy máte obyčej, když co svolíte a učiníte, teprve na mne znesete. A protož bude-li na vás co žádáno, jen nesvolte a nečiňte, i budete toho obtížení prázdni." Čtouce lístek ten, nevíme, čemu se diviti více, zdali té měkkosti mysli u Soběslavských aneb tomu mužnému a bohatýrskému chování Vokuvu! S tímto listem při jednom obdrželi Soběslavští ještě lístek, kdež je pan Vok takto napomínal strany pomoci na svatbu: "Víte dobře, jaká jest smlouva, že on ani já na vás nic žádati nemáme. Pak zdá-li se vám přes to dáti, jáť toho vám brániti nemo hu, když jest v tom vaše dorá vůle, a jestliže mimo smlou vu co dávati budete, vězte, žeť já také téhož na vás žádati bych musil, neboť mi jest toho tak po třebí, jako pánu ze Šternberka."
 
Graficke pismenko Roku 1479 v břez nu a dubnu jednali Šternberkové s Pe trem Holickým ze Šternberka švakrem Vokovým, chtíce mu Soběslavě po stoupiti, o čemž pan Vok také Soběslav ským (7. dubna) vě děti dával. Když však Šternberkové při tom postupován Soběslavské v nový sleb uváděti chtěli, domlouval Vok o to Zdeslavovi (28. dub na), aby jich netiskl, nýbrž vedlé smluv se k nim zachoval, Soběslavským pak přikázal, aby v žá dný nový a jiný slib nešli, než jak smlou vy ukazují. I poslali tito hned posly ke Zdeslavovi, dávajíce mu úmysly své znáti, ale odpuštěni od ně ho s touto odpovědí: "Jinak tomu neroz umím, než že něco chcete nad námi ne právě učiniti, a těžte (tažte) se o to s pil ností, potřebíť jest vám; máte prodlení do neděle." I naří kali zase utíkajíce se k panu Vokovi: "I protož, milostivý pane, jinak tomu ne rozumíme, než že na tu chudou obec ve liké obtížení přijde, neb vedlé sebe žád ných služebníků V. Mti. jmíti nebudem a skrze tu věc lidé velmi opuštění bu dem." Roku 1479 dne 17. května přišlo ke smlouvě, vedlé níž postoupili Jaro slav a Zdeněk města Soběslavě s povo lením bratří Voka a Petra z Rožemberka strýci svému Petrovi ze Šternberka, jenž tím také nabyl prá va (podlé úmluvy r. 1476), aby Sobě slav dědicům Zdeň kovým ještě 11 let po jeho smrti (tedy do r. 1487) zůstáva la. Po ten čas tu byl hejtmanem roku 1476-1491 Jan Lukovský z Truzenic. Nicméně přišlo k vykoupení Soběslavě o plných 6 let dříve, o čemž současný svědek u veliké radosti nad ukončením zástavného držení takto poznamenal: "Léta 1481 na den sv. Háty (5. února) toto město smlúvú a velmi nesnadně po smrti pana Zdeňka ze Šternberka od jeho synuov osvobozeno jest a propuštěno ze slibu věrnosti a z poslušnosti"; dokládá, že velmi trpěli Soběslavští nátisky od Zdeňka, synův jeho a Petra Holického, kterýžto někdy na hradě přebýval; "podstúpivše velké pohrůžky i škody, k svým pánům dědičným a milým zachovali jsú se, nechtějícenových slibů žádnému činiti a zvláště že jsú člověčenství žádným obyčejem nechtěli žádnému slibovati."
 
Graficke pismenko Bratří Petr a Vok prodali r. 1482 dne 11. dubna platy ve Vlastiboři a Svinkách na kaplanství do Soběslavě (ke kapli sv. Jana Křtitele pod věží kostelní znovu zřízené) Janovi Seleti ze Strýčkovic, však tak, aby jim podací právo při téže kapli po smrti Selete zůstalo. Vok pak daroval obci Soběslavské r. 1483 dne 24. ledna 2 lány pusté v Řipci, aby jimi mohli odměniti lidi, kterým zatopili grunty novým rybníkem. Po Vokovi, jenž r. 1493 vladařství ze sebe složil, následoval bratr jeho Petr z Rožemberka, muž velice nadaný, jenž zde učinil hejtmanem Vácslava z Třebomyslic, ale r. 1499 úřad ten odevzdal Rynartovi z Říčan, po němž Volkéř ze Štěkře následoval. Tomuto dopřál pan Petr k obydlí (r. 1502 na den sv. Antonína) "domu v hradě našem Soběslavi, v kterým jesti někdy matka jeho byt svůj měla." Potom následovali hejtmané r. 1506 Vácsav Patřil, r. 1507-1510 Rynart z Říčan, r. 1510-1513 Heřman z Říčan, r. 1515-1517 Vácslav z Tučap, r. 1519-1522 Jan Ryba.
 
Graficke pismenko Pan Jindřich z Rožemberka (syn Vokův) vládl ještě před smrtí pana Petra strýce svého (+ r. 1523) nad Soběslaví, neb byl Petr Jindřicha a bratří jeho roku 1519 navedl ke smlouvě, aby vzali od Petra polovici panství rodinných (též Soběslav), druhou polovicí aby Petr naložiti mohl vedlé své vlastní vůle. Když tedy Petr zemřel, odkázav panství svá několika pánům, z nichž první byl Zdeněk Lev z Rožmitála, odpírali synové Vokovi tomuto pořízení a zvolili nejmladšího mezi sebou Jindřicha jakožto nejnadanějšího duchem za vladaře. Proti nim Lev nastupoval na právo při soudě zemském a obdržev přisudek, dal se roku 1525 dne 7. dubna komorníkem desk zemských na zámek Třeboň s městem a zámek Soběslav též s městem po stanném právě zvésti. Naproti tomu nelenil i Jindřich, jsa povahy rázné; ještě před tím zvodem na neděli masopustní bydlel na hradě Soběslavském a radil se tu se mnohými pány a zemany, "an potřeboval přátel proti panu Lvovi." Roku 1526 vyslal Jindřich lid svůj pěší a jizdný dobře ozbrojený do Uher, maje sám úmysl osobně při králi Ludvíkovi proti Turkům se vypraviti, avšak na cestě roznemohl se a v klášteře Světlé zemřel 18. srpna. Za něho byl r. 1523 Vácslav Špulíř z Jiter za hejtmana Soběslavského nařízen, po něm nastoupili r.1528 Jan Olbram ze Štěkře a Ctibor z Drachova; když pak se stal Olbram purkrabí na Choustníce, poslán do Soběslavě Heřman z Říčan r. 1530-1532. Po smrti Jindřichově vládl všem panstvím ro dinným Jan z Rožemberka, mistr převorství v Čechách, za něhož se na Soběslavi nic pamětihodného nepřihodilo. Po krátkém pa nování bratra Janova Jošta (+ r. 1539) ná sledoval potom čtvrtý bratr Petr. Za něho nedrželi Rožemberští v blízkém okolí města ani jediné osady, ale poručníci mladých synův Joštových Viléma a Petra Voka kou pili r. 1548 některé vesnice nedaleko města ležící: Košice, Strkov, Planou, Turovec, Nedvědice, Mokré, Svákov, Vesce, Záluží, Vlastiboř, Debrník a Klenovice, kteréž dříve Táborským náležely. K prosbě týchž po ručníkův potvrdil král Ferdinand Soběslav ským r. 1549, 3. října výsadu n. Jindřichovu, ale s tou výminkou, aby apelace z nálezů Budějovských nešla již před dům Rožem berský, nýbrž před rady královské na hradě Pražském. Toho roku přijel sem jeden z poručníkův, Albrecht z Gutšteina, s jinými pány a přátely kupovat polovici panství Bechyňského; měli všech koní 34. Ujav potom Vilém panství rodinná, často na Soběslav dojížděl, ale obyčejně dlouho tu nepobyv, zase jinam se odebral. Kázal také něco réví vinných při Soběslavi vysazovati, jsa toho úmyslu, aby se grunty k užitku a u vinice přivésti mohly, ale tomu nepříležetosť krajiny a studenosť odporovaly. Roku 1565 dne 14. září postoupil Vilém města Soběslavě ještě s několika panstvími bratru svému Petrovi Vokovi, aby jich k výživě své a pohodl svému užívati mohl; pročež všechna děla na Soběslavi již před tím sebrána a na Třeboň dovezena. Nový pán Soběslavským (r. 1569, 28. září) starodávnou výsadu předka svého Jindřicha potvrdil.
 
Graficke pismenko Roku 1584 dne 10. září přijel sem Petr Vok, neb tu štvaní držáno, ale jen přes noc zde zůstal; r. 1585, 25. května noclehoval tu arcikníže Ferdinand. Několik let potom jal se Petr Vok panství Choustnické rozprodávati a prodal při tom také všechny vesnice, jež měl v okolí. Roku 1594, 16. února prodal obci Soběslavské dvůr popl. Klenovice s ovčínem, dvůr ve Skalici s mlýny u soběslavě a Skalice, vsi Klenovice, Ceraz, Vesce, Mokré, Debrník, Řipce, Nedvědice, Záluží, Vlastiboř, Roudné, pustou ves Svákov se mlýnem Svákovským za 10.000 kop gr. č.; obci města Hradiště hory tábor prodal potom (r. 1594, 25. února) vsi Planou, Turocec, Strkov celé, v Košicích a Doubí díly s člověkem nad rybníkem Kozským slove Šťastenským a dvůr popl. shořelý v Košicích. Obci Soběslavské byl pánem dobrotivým. Roku 1594 dne 16. února potvrdil jim staré výsady a to přičinil, aby nemohli býti přidržování k novým dávkám, udělil jim svobodu, aby mohli piva bíla a ječná vařiti, však aby z toho vrchnosti platili, více i aby o statcích svých říditi a vína do města voziti mohli, konečně aby nemuseli židy v městě trpěti. Dříve kdysi byli mu Soběslavští k zalíbení jeho všech valův, příkopův a parkánů městských k užívání a pohodlí do živobytí jeho postoupili; než roku 1609 dne 16. července vrátil jim příkopy a valy od brány Veselské až do brány Táborské v té straně k Bechyni ležící. A poněvadž se uvolili mimo jiné platy z pivováru povinné ještě 100 kop míš. do důchodův panských do živobytí Petra Voka odváděti, vydal jim o tom (r. 1611, 28. října) jistotu, že ten plat dědičným nebude. List tento byl dán krátce před smrti Petra Voka, jenž toho roku dne 6. listopadu zemřel jako poslední rodu svého a ve Vyšším Brodě pochován byl. Pánem Soběslavským stal se Jan Jiří ze Švamberka.
 
Graficke pismenko Petr Vok byl roku 1610, 24. dubna poslední své pořízení napsal, jímž potvrzena jest smlouva s pány ze Švamberka v příčině dědictví Rožemberského učiněná. Touto poslední volí ukázal 4000 kop na panství Novohradském zapsaných k založení a vydržování školy s Soběslavi pro mládež českou vyznání pod obojí; do školy mělo býti 12 hochův z panství Švamberských a Serynovských přijato, tam vyučováno a bytem i stravou (než nikoliv prádlem) opatřeno. Také se měl příhodný dům zakoupiti, aby tam žáci nemocní ošetřováni byli. Cílem školy bylo sice naučení se latině, řečtině a hebrejštině, ale v pravé pobožnosti. Pan Petr Vok, jenž sám bolestně pocítil nedostatky vzdělání, chtěl tímto aspoň u jiných ty a takové nedostatky napraviti. Po smrti Petrově poručníci a vykonavatelé jeho poslední vůle Jan Jiří ze Švamberka, Děpolt Švihovský z Ryžemberka, Vácslav Budovec z Budova, Vácslav z Roupova a Adam Linhart z Najenperka o provedení řečneného ustanovení pečovali. Roku 1613 začali stavěti v bývalém hradě Soběslavském a r. 1613 dne 9. dubna k stavbě té 3000 kop m. poukázáno. Soběslavská rada kolikrát napomínavši o zaplacení řemeslníkův a nádenníkův při stavbě zaměstnaných, zpravila konečně r. 1614, 26. října pana Jana Jiřího, že již první poschodí dokončeno a že již učitelé a žáci do nové školy uvedeni býti mohou, čímž prý odpadne posavadní placení činže. Roku 1614 mluvilo se o postavení druhého poschodí a r. 1616, 4. dvětna Jan Jiří chrav jsa, na Orlíce moc dal synu svému Petrovi, aby odebera se do Soběslavě konečně provední vůle Petrovy vyjednal. Jednaloť se již o to mezi kuratory školy, aby pro nezdar a slabou návštěvu její do Prahy byla přenesena, k čemuž starý Švamberk nijak dopustiti nechtěl. Vácslav Březan podal tehda Janovi Jiříkovi některé příčiny, proč škola ta neprospívá, na uváženou a přidal navržení, jak by se škola ta k nápravě přivésti mohla. Avšak nežli věci ty k dokonalému vyřízení přijíti mohly, přišly bouřlivé události let 1619-1620, ve kterých potom škola zanikla. Prázdné stavení školní daroval Ferdinand III. roku 1634 dne 19. května obci Soběslavské, která je v pivovár proměnila.

Text: historie
5.3. 2017 - August Sedláček, Hrady zámky a tvze Království českého III.