PECKA

1. Zříceniny jeho.

 
Graficke pismenko Severně od Hořic začíná již podhůří. Svěží zeleň udržuje se tu dlouho do podzimku, když se již nivy v kraji byly oblekly v zasmušilý šat. Vysoké, lesy porostlé hory, svahy jich pokryté rolemi a palouky a doliny mezi tím jeví všude horský ráz. Mezi nimi vybíhá vysoký ostroh konče se skalnatou homolovitou horou, na níž se spatřují vysoké zříceniny hradu Pecky. Na patě hradiště k jihovýchodu stojí bývalý dvůr Peckovský, kterýžto před stoletím mezi osadníky zdejší byl rozprodán. před 40 lety mněli tu viděti zbytky příkopů, po nichž není ani památky. Jestli že tu byly (o čem velice pochybujeme), byl dvůr tento zároveň předhradím ještě v 15. věku. Pod hradem k severovýchodu, avšak vysoko nad dolinou, jest městečko Pecka.
 
Graficke pismenko Ke hradu jezdívalo se po dvou cestách. Jedna z nich jde ze západní strany až k místu mezi dvorem a hradem, a tu se zvolna zatáčela od východu k severozápadu, jak posud na pastvišti znáti lze, a vedla kolem hradu až ku bráně, po dolní ohradě ploty a plaňkami zavřené. Druhá cesta vedla a vede posud z městečka a u samého dvora se dělívala, jdouc v levo do dvora a v pravo na hrad. Na této poslední cestě bývalo lipové a javorové stromoví, z čehož jen několik stromů zbylo, a socha sv. Josefa s postavami andělskými. Cesta ta šla před lety na hřbetu náspu a podlé příkopu, avšak příkop již dávno zříceninami jest zasut.
 
Graficke pismenko Na konci dotčené aleje u samého hradu stojí socha Matky boží, okolo níž někteří zbytky náspův a hradeb spatřovati se domnívali; avšak na ten čas po nich není ani nejmenší památky. Něco níže bývaly památky staré studnice do čtverhranu v živé skále vytesané a prý k 37 m. hluboké. Lidé si vypravují, že zdělání její více stálo než hrad a že přece dosti vody nedávala, pročež se z blízkého Bukovského pramene (Bukoviny) po trubách tolik vody na hrad vyvodilo, že se jí všechny příkopy naplnily (?). Ze zámku tekla prý voda do městečka. Nyní trouby jsou shnilé a zděře někdy se ještě vykopávají. Před lety otevřen tu lom, kterým všechna památka po studni zničena.
 
Graficke pismenko Ke hradu vede pevný kamenný, třemi oblouky překlenutý most (postavený r. 17, ale na ten čas kamenného zábradlí již nemá, poněvadž vzaty kameny tesné ke stavení radnice a fary do základův, a porostlý jest travou. Na místě poslední jeho části u samé brány býval zvoditý most. Příkop pod mostem, kdysi hluboký, jest nyní zanesen, tráva tu bují a v částech jeho jsou políčka. Blíže mostu bývala láznička a pod ním někde kašna. Z brány, kterouž se do hradu vjíždělo, zbyly jen postranní zdi a průjezd. V těchto místech, nežli se do průjezdu přišlo, bývala hluboká rokle a spouštěl se tu na něj druhý zvoditý most. Ještě před sbořením hradu (r. 1830) byl tu prostý dřevěný most, avšak když moštěniny shnily, rozmetali jej a dříví spálili. bezpochyby tu bývalo vězení, které se v dílčích cedulích r. 1594 připomíná. V levo od průjezdu bývala prý vrátnice, do níž vedou z průjezdu pěkně tesané dvéře. Na ten čas se tu spatřují dva sklepy očazené, ale rumem a kamením jsou obsypány a zdi jejich pro veliké trhliny jsou na upadení. Od vrátnice v levo ve zdi jest střílna. v průjezdu bývala těžká dubová vrata. Poněvadž šel průjezd při samé hradbě, byly v něm po pravé ruce dvě střílny. Konec průjezdu v tu stranu k nádvoří byl v novějších dobách znova překlenut.
 
Graficke pismenko Plac neb dvůr čtverhranný jest nyní pěkně zelené prostranství, jinak však ohavností spuštění, neboť na všech stranách jsou pusté rozbořené zdi, a málo je tu památek po úpravě, která tu ještě před 100 lety panovala. Tehda zavírala dvůr pyšná stavení, jichž zdi do dvora hledící rýsováním a malbami zdobeny byly; zvláště podívání hodná byla západní strana, kdež se ve světnicích obrazy císaře Rudolfa II. a znaky rodin spřízněných se Škopky z bílých Otradovic a Haranty z Polžic spatřovaly. Strana tato vyzdvižena byla znova (jak také základ pravidelný svědčí) v 16. věku, ze všech částí hradu nejpozději a poněvadž jako zvláštní díl Harantům patřívala, říkalo se jí Harantovská strana na rozdíl druhé strany „proti dvoru,“ kteréž se říkávalo Škopkovská strana. Obě oddělení podlé zbytkův omítky a rýsování ještě posud lze rozeznati; neboť kdežto má Harantovská strana rustiku obyčejnou žlutavé a bílé barvy s pravidelnými obdélníky, má strana Škopkovská rustiku ozdobnější barvy šedé a rýsování rozmanitější, než má druhá strana.
 
Graficke pismenko V přízemí Harantovské strany jsou dvéře s kamennými obrubami a mohutnými štíty, z nichž jeden jest již uražen; podobně upravena jsou také okna. V tomto stavení dole ještě jsou dvě místnosti, ve kterých stařena Marie Kopecká nad 80 let stará († r. 1883, 12. prosince) od 55 let obývala. Pamatujíc hrad, když byl neporušen před ohněm, byla takořka živou kronikou posledních jeho osudův. V přední místnosti jest klenutá kuchyně, v níž jsou zbytky velikého krbu, kterýž později zazdili, poněvadž dřevěné sloupy, kterými byl přístřešek jeho podporován, shnily. při tom i komín, jdoucí z téhož krbu, bal zazděn. Býval v témž krbě hák, na nějž se věšel kotel k vaření, a před krbem stupeň. V této světnici jsou také jediné starodávné malované dvéře a obraz staré Pecky (viz. str. 110.).
 
Graficke pismenko Horní části tohoto stavení bývaly velmi úpravné. Pěknými schody přicházelo se k hornímu ponebí, kdež byla dlouhá chodba s dveřmi k světnicím, nad tím v druhém poschodí byla veliká síň s jinými světnicemi. Stěny světnic zdobeny byly obrazy z mythologie, a z 30 oken poskytovala se tu vyhlídka do rozkošného okolí. Schody ještě jsou, ač rozežrané od počasí a vyšlapaná, a také chodbu lze spatřiti, ale ze světnic zůstaly jen hlavní zdi. Stropy již vzaly za své a zůstal jen ten blankytný strop, kterýž naše veškeré bytí a žití pokrývá, aneb dřevěné střechy kryjící první poschodí. Ve veliké síni poutaly zrak ještě před půl stoletím zbytky maleb, nyní tu není nic, kromě zbytkův ozdobného komína. Ještě spatříš kromě toho rozbitý krb v kuchyni, a z chodby u kuchyně k severu vchod do previtu. Dva komíny vysoko nad zříceniny vynikající, okna pustá, holé zdi a spousta strašlivá, to jest všecko, co se oku necvičenému na první pohled zjevuje. Neb jest ku podivu, jak čásť tato za 50 let zhynula. Ještě nějaký čas po ohni bylo na široké římse tohoto domu znáti obrazy králův a panovníků našich, ovšem již vybledlé, a pod jedním z nich ještě viditelný byl nápis „Ferdinand král Český XIX.“ Nyní ovšem není po římse, tím méně po obrazích ani potuchy. Podlé inventářů r. 1621 a 1622 zdělaných byly v tomto stavení světnice se sklepem, s kuchyní a sklepem špižním, pak fraucimor čili ženské světnice s 2 komorami a síní a j. v. V oddělení tom byla i kancelář páně Harantova. V přístřeší neb podkroví byly také světničky. Světnice s komory ty byly náležitě a bezpečně k obývání připraveny a všelijak spraveny, nářadí bylo ze dřeva tvrdého neb měkkého, avšak barvou olejovou natřeného, stolice a sedadla kanavazem nebo suknem potaženy. V dolejším sklepě byla veliká zásoba nádobí cínového a měděného, totiž konvic, mis (321 kusů), talířů (120), šálků, svícnů, umyvadel a t. p., v sednicích, v truhlách a almarách veliká zásoba šatů choděcích a na ložích mnoho šatů ložních. Ve sklepě dlouhém se zelenými dveřmi byla almara zelená a v ní knihy, které panu harantovi patřily. Některé z nich byly latinské, jiné české a jiné německé. V dolejší kanceláři, kde pan Harant sám býval, visela tabule, jak se úroky v celém království sčítají, potom uloženy tam byly nástroje hudební, neboť pan Harant byl také výborný hudebník. Ve fraucimoru byly klavikordia dvě, jedno malé a jedno veliké, a regal s dvěma mutacemi. V komoře, do níž se šlo skrze fraucimor, byly 2 páry bubnů vlaských.
 
Graficke pismenko Stavení nad branou nebývalo od prvopočátku takové, jak se nyní spatřuje. jisto jest, že bývala vedlé průjezdu hrubá okrouhlá věž, jížto svršek chatrný již r. 1662 sbourali a sňali, tak že zbyl z ní spodek, ze dvora ovšem neviditelný, poněvadž nad ostatní stavení nevyniká. Věž tato jest od 16. věku docela zastavena, což za starých ob býti nemohlo; musila svobodně státi na tu stranu k průjezdu, sice tu stála marně a zbytečně. V 16. věku, když bylo zle o místo, zastavena jest tato čásť docela a dostala nynější svou úpravu. dole při vrátnici jsou sklepy, v nichž prý koňské stáje bývaly. Někde v těchto místnostech snad bývaly pekárna, sklep pro chování chleba a síně, kde se mouka chovala. Nahoře nad branou bývala veliká světnice čtyřmi okny osvětlená, které se říkalo Veselka. Jméno to (pokud známo) již ke konci 16. věku obvyklé dostala z této příčiny: Hrad Pecka byl jednou nepřátely obléhán. Dlouho se obležení bránili, ale již jim síla docházela, poněvadž nepřátelé byli neunaveni v útocích. Tu si pomohli lstí. Právě byla poslední noc masopustní, když se osvítila světnice Veselka a slyšeti z ní bylo zvuky skočné hudby. To bylo svatební veselí bez ženicha a bez nevěsty, neb obleženým nebylo ani do smíchu ani do tance. Ráno poslali nepřátelům, jakožto prý zbytky svatebního kvasu, několik chutných ryb a něco vína, kteréž ještě tak tak na hradě sehnali. Nepřátelé vidouce tento dar a domnívajíce se, že jest na hradě všeho hojnosť, pravili prý mezi sebou: „Bratří ! táhněme raději odtud; na této pecce bychom si mohli snadno zuby vylámati.“ Na ten čas nelze ani tuto světnici ani vedlejší místnosti hořejší ohledati, poněvadž k nim není přístupu.
 
Graficke pismenko Známý náš znatel starožitností, pan konservator Beneš, pamatuje se na Veselku, když ještě jako malý chlapec na Pecce přebývaje, veliký svazek klíčů an drátě spjatých nosíval. Ve Veselce prý bývaly pěkné malby. Také se ukazovalo nad branou okno, odkud prý volala Anna Saloména na Haranta, manžela svého, když mu vítr klobouk vzal, aby dal na hlavu pozor. Podlé dílčích cedulí r. 1594 zdělaných byly vedlé Veselky dva sklepy, předsíň a ještě jiný sklep a nad ní dvě světničky dřevěné a při nich dvě komůrky a kuchyňka. Podlé inventáře r. 1621 zdělaného visel ve Veselce na stěně obraz veliký císaře Rudolfa II. a obrazy dvou manželek páně Harantových; se stropu visel svícen mosazný rozložený. V komoře za Veselkou bylo na 4 ložích vystláno peřin větších a menších 14 kusův a v truhle zelené šaty choděcí páně Harantovy a manželky jeho.
 
Graficke pismenko Odtud ke druhé čili veliké věži bylo úzké stavení s několika světnicemi. Tu bydlívali v prvním poschodí převorové kláštera Valdického, nad tím prý byly světnice, kterým říkali soudní světnice, domnívajíce se, že tu souzeni bývali zločinci. Ale pověsť tato nemá ani za mák pravdivého jádra, a stará Kopecká také o tom nic nevěděla. Čásť tato se úplně sřítila a jen místy zůstaly vysoké kusy zdí. Podlé tohoto stavení jakož i podlé stavení u brány šly na straně dvoru, v prvním i druhém poschodí kamenné pavlače, kteréž na silných pilířích spočívaly a jež r. 1834 naschvál a lehkovážným způsobem strhli. Nad tímto domem bývala prý střecha s povydanými dřevěnými štíty a námětky, v nichž několik světnic podkrovních bývalo, avšak již na starém obraze Pecky spatřuje se pouhá střecha s vysokým komínem. Zde bezpochyby bývaly „světnička slove za kuchyní, sklípek, nad ním kuchyně, bílý sklep, síně velká kamenná, při ní světnice slove nad kuchyní, při té světnici sklep a kancelář, komory hořejší tři ode dřeva vystavené, světnice naproti i s komorou,“ které se v dílčích cedulích r. 1594 připomínají.
 
Graficke pismenko Veliká věž, kteréž se dotčený dům koncem svým dotýká, stála při rohu starého paláce, jakožto poslední páně útulek a obrana přední cesty, kteráž vedla po východní straně hradu. Původně totiž, než postaveno jest popsané stavení s byty Valdických převorů, stála při hradbách. Branka do ní bývala ve výšce druhého poschodí, jako bývalo u všech starých věží, a dokud nebylo tu dotčených světnic a stavení podlé hradeb, chodilo se k brance po pavlači. Když pak v 15. neb 16. věku světnice ty přistaveny, chodilo se ovšem do věže přímo z poslední světnice. Zvenčí má věž tato jen 2 okna: čásť její, která stála o sobě, má ještě rustiku, ostatní čásť, která stála mezi staveními, má bílou omítku. Nejdoleji v ní jest vězení zasypané, do něhož ještě v 17. věku vězně sázeli (spouštěli je prý otvorem v dřevěném stropě). Nad tím bývaly světnice některé, jedna nad druhou, a nejvýše sroubená světnice, v níž bydlíval pověžný.
 
Graficke pismenko Jižní dům (r. 1594 štok dolejší) na skále stojící a do čtverhranu založený byl palácem neb velikým domem ve 14. věku. Neb za jisto lze pokládati, že byly na Pecce kromě krajních vysokých zdí jen brána, obě věže, některá světnice k hradbám přistavená a palác; ostatní domové a příbytkové postaveni teprve později, když hynula stará prostota a potřeba větších příbytků (zvláště když tu vládli dva páni) nastávala. Dotvrzuje se to i tím, že se na venkovských zdech západních a východních domův okna spatřují a spatřovaly, což jest proti všem středověkým pravidlům a platí zejména o východním štoku nad samou cestou ke hradu. Co se týče úpravy paláce, spatřuje se tu vedlé starých zdí a staré úpravy mnoho ze 17. věku. Na starší dobu upomínají okna s veníři nahoře zaokrouhlenými v 1. poschodí a střílny v 2. poschodí. Sem a tam spatřuje se nějaký výklenek, zazděné dvéře a zazděná okna; ostatek jest kopec ssutin travou porostlý. Na straně ke dvoru jest omítka nová a rýsování na ní bylo obzvláště pěkné, jak již shora doloženo. Do jihozápadního rohu 1. poschodí kladli někteří kapli, majíce za kapli každou klenutou světnici. O části této máme krátké vypsání v dílčích cedulích r. 1594. Za věží byl sklípek malý s mazhauzem čili síní prostrannou. Veliká světnice měla od starých dob jméno Rozkošná, bezpochyby pro svou pěknou úpravu. Při ní byla komora. Vedlé světnice Rozkošné (tak smýšlím) byla světnice Hvězda snad tak řečená od klenutí svého, a světnici pod ní se říkalo Lucerna. Kromě toho tu byly komora podlé Lucerny, naproti sklep se síní a světnice nová nepřipravená se sklepem. Z mnohých znakův, které tu bývaly, nezbylo nic. Před půl stoletím znáti bylo Harantovský a Škopkovský znak, jakož i na d posledním oknem k severu tabulku, která zvěstovala jméno umělce, jenž tu maloval. „Jan Novák, malíř 1595“ bylo tu psáno.
 
Graficke pismenko Pod starým palácem zachovaly se staré pivné a vinné sklepy, jichž jest šest. Jde se k nim ze dvora u rohu jihozápadního. Ve druhém z nich, který má na východní straně živou skálu, spatřuje se strom zkamenělý. Jiní dva sklepové položeni byli na východní straně a měli otvor ve zdi, kterýmž se do příkopu přicházelo. Lid sobě vypravoval, že vycházela odtud chodba až pod potok končila se v lese Odnoži.
 
Graficke pismenko Zvenčí jsou zříceniny hradu z nejedné strany malebné. Harantovský díl jest více jednotvárný, poněvadž se stavení toto, ze všech nejnovější, až pod střechu udrželo. zde lze patrně rozeznati starší čásť při bráně od mladší teprve mnohem později postavené, jakož i to, jak se palác stavbou svou od štoku Harantovského liší. V koutě mezi oběma na domě Harantovském spatřuje se dobře zachovaný previt na dvou kamenných krákorcích položený. Z východní strany jsou zříceniny malebnější, poněvadž čásť tato nejdříve se sesula a ze země zdi nestejné výšky a rozmanitého tvaru i s tou věží na polo vybořenou vynikají. 2. Dějiny hradu a jeho pánův.
 
Graficke pismenko Zdá se, že název Pecka patřil hoře, než tu hrad povstal, a že nově založenému hradu název tento po hoře dán. kdy se to stalo, není známo, ovšem však stál hrad již na počátku 14. věku, když tu pan Budivoj z Pecky (r. 132 vládl. Roku 1365 vyskytují se jako páni Pecky tři bratří, Hereš, Mutina a Jan, kteří se potom rozdělili. Hereš, který se již r. 1363 připomíná, obdařil r. 1371 oltář v kostele Peckovském a zemřel před r. 1387. Polovice vsi Sukorad, která k dílu jeho patřila, spadla na krále. Mutina držel za svůj díl vsi Borovnici, Stankov, Stupnou, čtyři krčmy a mlýn v městečku Pecce a půl vsi Sukorad, což vše po jeho smrti r. 1381 na krále spadlo. Jan Pecka z Pecky, který měl hrad a městečko za díl, obdržel i díl Mutinův darováním královským, a vyskytuje se jako patron kostela zdejšího v l. 1385-1399 sám a roku 1401 se svým synem Budivojem, jinak Buzkem. Tento byl ženat s Bolkou (z Lemberka ?) a připomíná se do r. 1417, kdežto se s ním také Ratibor a Vácslav z Pecky, snad bratří jeho, vyskytují.
 
Graficke pismenko Od r. 1407 vyskytuje se v držení Pecky Jarek ze Železnice odjinud z Pecky, erbu orlice, pán na onen čas na slovo vzatý, který stál r. 1399 při jednotě panské a kostelům na svých panstvích mnohá dobrodiní učinil. Roku 1411 učinil štědré nadání klášteru Jablonskému na záduší všeho rodu Lemberského, z něhož také po matce své pocházel, a Buzka z Pecky a jeho manželky. Roku 1417 daroval ještě s jinými 16 kop platu v Bukovině, Nedařiské, Videchovci a Tetinské Lhotě ke kostelu pod Peckou, tak aby farář druhého střídníka na stravě choval a větší povinnosti na sebe zval, nežli posud bývalo. Asi v ta léta neb před tím pojal za manželku Ernuši, dceru Markvarta Hádače z Rovně na Chrudimsku, skrze kterou vešel v držení nějakého zboží v tamní krajině, jakož se i stal r. 1426 pánem na Verdeku. Smýšlení jsa přísně katolického, hájil a bránil řády katolické. Z těch příčin oblehli Sirotci hrad Pecku na začátku srpna roku 1432 a zároveň se položili před dvěma jinými hrady sobě odpornými, totiž Frydšteinem a Potšteinem. Kdežto však Frydštein hned se poddal, drželi se na Pecce a Potšteině přes hromnice r. 1433, a tu teprve pan Jarek podstoupil s nimi smlouvu. V držení hradu zůstal, než musil se přidati k Sirotkům a řády podobojí na svých statcích propustiti. Zemřel r. 1434 po vánocích.
 
Graficke pismenko Vaněk z Pecky, Jarkův syn, vyskytuje se poprvé r. 1434 a potom častěji, drže po otci Pecku a Semily. Roku 1440 přítomen byl na sjezdě krajském v Čáslavi. 1 Obdržev r. 1448 od mateře své Ernuše zápis na věno její v Uherčicích, uvázal se v ty dědiny r. 1451 po smrti její, ale r. 1456 je zase prodal. 1 V ty časy také na Semilech přebýval. Až do r. 1463 se připomíná, a potom již mužského potomka z rodiny bohatýrské Peckovských z pecky nebylo; neb i Jaroslav z Pecky, jenž byl ve službách Mikuláše Trčky z Lípy a r. 1450 pánům z Rožemberka opověděl, se potom již nepřipomíná. Dědičkou panství Peckovského stala se Kateřina z Pecky, snad dcera Vaňkova, kteráž byla vdána za pana Protivu z Rožmitála a jemu Pecky postoupila. Roku 1468 vyskytuje se pan Protiva v držení Pecky i Semil. Avšak když pan Protiva zemřel (r. 1473 neb 147, uvázal se v Pecku bratr jeho Lev z Rožmitála a tiskl Kateřinu velice, chtě jí vyplatiti jen polovici peněz jí zapsaných, totiž 3000 kop. Potom prodal Lev hrad Pecku s panstvím Mikuláši mladšímu Hořickému z Hořic.
 
Graficke pismenko Tento pán býval hofmistrem krále Jiřího, potom purkrabí kraje Hradeckého, později nejvyšším písařem. Znám jest jako horlivý přívrženec strany podobojí a proto pokládán byl od vrstevníků „za věrného a upřímného Čecha.“ Ujímal se kněží a měšťanů vězněných na Křivoklátě a přes vůli královu dojel na Lipnici pro biskupa Luciana, který podobojím kněží světil. Také manželka jeho, Anna z Ostrovice, horlivě jednotu bratří českých ochraňovala. Na vojnu Loketskou vypravil r. 1505 sedm pěších a vůz, a do kostela Peckovského daroval r. 1509 zvon. Úřad písařský prodav neb lépe řečeno sfrejmarčiv, zemřel r. 1515 dne 16. prosince a pochován jest v kostele Týnském v Praze. Následoval po něm v držení Pecky Vilém Hořický z Hořic (r. 151, jenž býval dvořenínem na králově dvoře v Budíně. Ještě téhož roku nabyl Pecky Mikuláš Libák z Radovesic, král. prokurator, který zemřel před rokem 1524, poručiv statek svůj všechen Samsonovi z Fulšteina a Strachotovi z Kralovic. Avšak již r. 1524 seděl na Pecce Jindřich Kutnaur Z Kutnova. Týž jsa ženat s Eliškou z Běšin, býval purkrabí kraje Hradeckého, táhl r. 1526 proti Turkům a zapsal posledním pořízením r. 1526 dne 23. července daným statek svůj všechen Zikmundovi z Košíně a Piramu Kapounovi ze Svojkova; zemřel nedlouho potom. Piram splativ Zikmunda, vládl na Pecce ještě r. 1532, ale toho neb následujícího roku prodal ji Janovi Litoborskému z Chlumu. Zboží Peckovské obsahovalo tehda Pecku zámek, dvůr pod zámkem, městečko, vsi Lhotu, Stankovy, Kaly, Bukovinu, Vřesník celé, v Dobeši c. t. m., Miletínek, dvůr popl. a ves, Třemešnou, Stupný, Novou ves c. t. m., Bělou, Radim, Štikov, Uhléře vsi celé, v Javoří dvě vsi celé, Vidochov, Vidochovec, Bukovinku, Nedařice vsi celé, Borovnici, Vidoničky c. t. m., v Byšicích dvůr poplužný řečený Nový dvůr, v Čisté, Hořicích a Vidoni platy. 1 Jan přikoupil k panství tomuto zboží Novoveské a jiné menší statky a získav takto velikou krajinu, na tom všem panství (r. 154 manželce své Saloméně z Vartemberka 625 k. věnoval. 1
 
Graficke pismenko Jan zemřel roku 1542 dne 11. září. Synové jeho Hašek, Jiřík, Vilém a jiní bratří Litoborští z Chlumu, odprodavše od panství některé části, prodali potom zbytek panství Peckovského i s hradem a zboží Novoveské (r. 1543, 23. října) Jindřichu Škopkovi z Bílých Otradovic za 8750 kop gr. č. 1
 
Graficke pismenko Jindřich Škopek ženat by s Hedvikou z Hořiněvsi, s níž splodil syna Jana. Tento byl již r. 1551 svéprávným, kdež obdržel od krále mocný list, a oženil se potom s Markétou z Doubravan, s níž splodil syna Karla. Po smrti této své manželky pojal Annu, dceru Petra Holovouského z Holovous, s níž splodil syny Petra a Adama a dceru Kunku. Za Maxmiliana II. byl radou a na Pecce prý mnoho stavěl. Zdá se, že starý hrad málo výstavný rozšířil a teprve synové jeho stavbu hradu dokončili. Posledním svým pořízením r. 1583 ve středu po třech králích na zámku Pecce zdělaným odkázal synům Pecku s příslušenstvím, manželce své pak odkázal 3000 kop míš. i s věnem svým, užitky dvoru Miletínka a několik vsí a kromě toho jí vykázal za byt dům nový Bělehrad v Nové vsi. Zemřel téhož roku. Dcera jeho, Kuna, vdala se r. 1591 dne 9. ledna za Zdeňka Bořka Dohalského z Dohalic, synové pak, z nichž nejmladší byl ještě r. 1597 pod poručenstvím mateře své, učinili r. 1594 dne 14. června rozdíl o statky otcovské. Karlovi dostala se polovice hradu pecky v tu stranu k pivováru či čásť jeho západní a severní, polovice pivováru a mlýna pod zámkem, Nový dvůr, mlýny Jechovský a Fantovský v Nové vsi, polovice městečka, vsi Stupný, Uhlíře, Štikov, Videchov, Videchovec celé, v Nedařici jeden osedlý, v Nové vsi díl a kostelík Byšický. Pro Adama Škopka vybrán a vzat jest vedlé nařízení soudu zemského tento díl: půl hradu pecky na té straně proti dvoru, polovice pivováru a mlýna, dvůr poplužní při zámku s lednicí, mlíčníkem, chmelnicím, mlýn a pila v Bělé, lom kamene mlýnského v Hoře Novoveské, dvůr popl. Rašín, polovice městečka, vsi Bělá, Borovnice, Lhota, Staňkov, Vidonice s kostelíkem, Bukovinka, Rašín a mlýn Beránkovský. Ke společnému držení zůstaly na hradě světnička nejdolejší u mostu, pekárna, sklep pro chování chleba, síně, kde se mouka chovala, most, vězení pod ním a láznička. Petrovi konečně dostaly se tvrz Bělehrad se dvory popl., Nová ves, Brtví ves, Javoří, dolejší i hořejší, Bukovina, Kal, Třemešná, Vřesník, Tetín a Dobeš.
 
Graficke pismenko Po rozdělení tom stavělo se zase na Pecce, a znenáhla obdržela asi tu tvářnosť, kterou měla před posledním ohněm. Karel oženil se pak s Barborou Miřkovskou z Tropčic, jíž (vkl. roku 1594 ve čtvrtek po sv. Marku) na díle svém 2000 kop míš. věnoval. Jestli že zápisu tomuto odpíráno ze strany bratří jeho, tím větší odpor zdvihl proti tomu bratr jeho Adam, když bezdětný Karel první zápis zrušil a manželce své r. 1600 na díl svém 20.000 kop míš., zač asi celý dí stál, věnoval, a nedlouho potom zemřel, tak že Barboře statek dotčený sám připadl. Avšak poněvadž byly na dílu tom též dluhy, zdělána s Barborou skrze pány od soudu zemského nařízené smlouva (r. 1604, 28. června) a prodán jí za 29.000 kop míš. celý díl n. Karlův kromě svrškův, poněvadž je od předešlého manžela svého darem obdržela.
 
Graficke pismenko Roku 1603 dne 12. května vdala se Barbora za slavného českého pána Kryštofa Haranta z Polžic a z Bezdružic. Přínos byl na Pecce. Toho roku dne 25. října oba manželé sobě veškeré jmění dskami zemskými zapsali. Roku následujícího dne 26. srpna porodila Barbora dcerku a pokřtěna byla dne 30. t. m. vodou Jordanskou, kterou byl otec ze svaté země přinesl, i nazvána Rozina Alžběta. Roku 1607 dne 10. července o polednách zemřela paní Barbora, majíc děcko poroditi, i s děckem v domě na Malé straně Pražské. Mrtvola její dovezena pod Pecku a tam v kostele pod kruchtou pohřbena. S ní, jak se podobá, pochováno bylo z velikého dílu také štěstí domácí Harantovo. Oženil se sice po třetí r. 1609, 16. listopadu v domě Lobkovském s třetí manželkou svou Annou Saloménou Hradišťskou z Hořovic a na Vildšteině, při čemž svatební veselí s velikou slávou a u přítomnosti panujících osob slaveno, avšak paní, ač šlechtična vznešená a bohatá, nenahradila mu předešlé ztráty; alespoň sám o ní vysvědčuje před smrtí svou, že byla vrtkavá a nestálá a nad to hrdá, s poddanými nemírně nakládajíc. Roku 1610 narodil se mu na Sosni syn Jan Vilém, jemuž byl císař Rudolf kmotrem. Nad tímto synem a jinými dětmi, kteréž by měl, ustanovil (r. 16 manželku svou dskami zemskými za plnomocnou poručnici, pokud by umříti měl. Roku 1612, 19. listopadu prodal Adam Škopek paní Saloméně díl svůj hradu Pecky s panstvím, vymíniv si toliko pohřeb ve sklípku v kostele, za 36.000 kop míš., tak že nyní rozdělení zámku mezi dvě rodiny přestalo, neboť polovice patřila Harantovi a polovice jeho manželce.
 
Graficke pismenko Kryštof harant byl pán bohatýrský a ctnostný, jehož heslem bylo: Virtus ut sol micat, srdce upřímného, šlechetného a dobrého. Ačkoli sobě časem a při dobré příležitosti rád vtip a žertík dovolil, však nikomu tím nechtěl ublížiti a hned napraviti hleděl, vida, že by z toho co horšího pojíti mohlo. A tolikéž sám vysvědčuje o sobě ve spise svém, kdež dí: „Lásky a přízně, leč pravou a upřímnou věrností dosáhnouti se nestrojím.“ A více: „Abych komu svým spisem ubližovati chtěl, toho se jako poctivý pán snažně vystříhám.“ Avšak právě tato jeho úslužnost k jiným, že se dal snadně přemluviti, a spolu také jeho ctižádostivosť byly potom hlavní příčinou jeho nešťastného skončení. Jak se dobře znal v několika jazycích, kterak byl vysoce vzdělán ve vědách a hudbě, o tom zřetelně svědčí spisy jeho, v nichž se rád vědomostmi svými chlubívá. Bylť také výborný kreslič, neb všechny obrazy, které přidal k vypsání cest svých, kreslil sám. Že pak byl výborný plavec, velmi vycvičen v rytířských uměních a nad to silný a obratný, toho nejeden doklad se nachází.
 
Graficke pismenko Kryštof Harant býval ve dvorských a zemských službách, platně sloužil panovníku a vlasti, začež docházel všelijakých odměn; nejlepším však uznáním za platné služby bylo povýšení jeho do stavu panského, které se stalo na přímluvu císaře Rudolfa II. r. 1603. Největší slávu však získal si vypsáním cest svých. Roku 1598 dne 2. dubna vyjel z Čech s panem Heřmanem Černínem z Chuděnic, jel pak do Benátek, odkudž se na ostrovy Zakynthos, Krétu a Kypr do Svaté země dostal. Tu se vyplnila dávná touha jejich, neboť nábožní páni navštívili všechna svatá místa a dali se potom do Egyptu a pusté Arabie, odkudž se teprve ke konci téhož roku do Benátek navrátili.
 
Graficke pismenko Ač byl horlivý katolík, přestoupil přece po r. 1617 k víře podobojí a dílem ze ctižádostivosti, dílem přemlouván byv přátely, přidal se ke stavům obojím. Od těch dob dal se potřebovati jako kommissař a vůdce nad vojskem, také přijímal úřady a hodnosti od krále Bedřicha. Když tedy panství strany té r. 1620 vyvráceno, odejel Harant z Prahy na Pecku a důvěřuje příliš velikomyslnosti svých protivníkův a spoléhaje snad na platné služby, které činíval rodu Rakouskému, zůstal na témž statku svém, kdežto jiní kvapně utíkali. I přijelo pro něj roku 1621 dne 23. února oddělení vojska nejvyššího Albrechta z Valdšteina a jali jej. I vypravovalo se potom mezi lidem, že když s nimi z hradu vyjel na zvoditý most, strhl se vítr veliký a vzal jemu z hlavy klobouk. Tu prý řekl Harant, jako předvídaje konec svůj, tato slova: „Kdybych byl Římanem, ihned bych se vrátil, a dnes bych nešel z domu ani krok.“ Byv počátkem měsíce března z Jičína do Prahy dodán, uvězněn jest na hradě Pražském. Ve vyšetřování dáváno mu kromě jiných za vinu, že byl při obležení Vídně jako generál dělostřelectva a hradu císařského stříleti dal. I odsouzen jest hrdla, cti a statkův a dne 21. června na Staroměstském náměstí mečem odpraven. Před smrtí svou naříkal, že mnoho zemí projel, ve velikých nebezpečenstvích býval, za kolik dní chleba nevídaje, pískem se jednou zasypal, ale ze všeho mu milý pán Bůh pomohl, až teprve ve vlasti potupnou smrtí zemříti musil.
 
Graficke pismenko Jmění jeho všechno zabráno. Polovice Pecky prodána dne 1. listopadu roku 1622 ovdovělé Anně Saloméně, a to proto, poněvadž měla na statku tom pohledanosti tolik, že komoře ze stržených peněz jen málo vybývalo. Nezachovala se podlé poslední vůle Harantovy, nýbrž přestoupila nejen sama k víře katolické, ale dala také všecky děti své s Harantem splozené v ní vychovati. Léta 1625 vdala se za téhož Heřmana Černína z Chuděnic, kterýž býval Harantovi tovaryšem na jeho cestách. Zemřela teprve r. 1637. Ještě než se vdala podruhé, prodala roku 1624 v pondělí po svatém Jakubu panství Peckovské Albrechtovi z Valdšteina za 130.000 kop míš. nikoliv dobrovolně, nýbrž z donucení. Neboť kníže chtě panství to míti, poslal na ně 300 jezdců pluku Pappenheimova, kteří brali dobytek a co se jim hodilo. Když pak se přes to vdova neobměkčila, poslal rytmistra svého s 300 koňmi do zámku a pní sloužil, až k prodání svolila. Zaplacen ovšem statek nebyl, nýbrž zaplacení vzala na sebe teprve komora česká r. 1636.
 
Graficke pismenko Kníže připojiv Pecku ke knížectví Frydlantskému, dal odtud dvůr Rašína Novou ves a Uhlíře osobám šlechtickým pod léno, zámek pak Pecku s městečkem a vsi Lhotu, Stankovy, Vidoničky, Borovnici, Videchov, Videchovec, Štikov, Bělou, Radkyni, Černín a Stupný se dvory v Pecce, Nedařicích, Černíně a Nový dvůr r. 1627 dne 8. prosince nově založenému klášteru ve Valdicích, kterýž nad to hojně statky a penězi obdařil. Mniši tohoto kláštera kartouzského rozšířili panství toto, připojivše k němu Radim knížetem darovanou a skoupivše v letech 1661-1718 okolní statky Sobčice, Podhorní Újezd, Ostroměř, Hradištko a Vojice, ovšem že zase Černín a Nový dvůr prodali. Když pak dotčený klášter v Kartouzích řečený r. 1782 zrušen jest, připojena jest Pecka s ostatními statky k náboženskému fondu a spravována jest z Kartouz. Roku 1824 dne 13. dubna prodáno panství toto veřejnou dražbou a koupil je kníže Ferdinand z Trautmansdorfu, jehož rodu s panstvím Kumburským posud náleží.
 
Graficke pismenko Hrad mezitím se nacházel ještě v dosti dobrém stavu. Za duchovní vlády bydlíval tu purkrabě na zámku, také východní jeho čásť pro převora a mnichy, a západní, jak svědčí zbytky dnešního dne, v dobrém stavu udržovány. Tolik ovšem, kolik potřeba bylo na zachování celého hradu, naň neobracováno již z té příčiny, poněvadž se všech místností nepotřebovalo. První zhouba stihla starší části. tak na př. již v 17. věku věž u brány stržena a s ostatním stavením srovnána. Zvoditý most již chatrný dal převor. P. Diviš Müller r. 1710 rozmetati a na jeho místě nynější most zříditi. Také dotčené sochy před hradem buď od něho aneb některé z jeho nástupců pocházejí. Za administrace státní nejen nic na opravu nevykládáno, anobrž ročně 200 fl. na ničení a hubení placeno. Přes napomínání upřímného vlastence, že by peníze ty i k zachování stačily, dal purkrabě Florian Groh starý palác rozmetati, poněvadž potřebovali kamení k vystavení dvou domů v městečku. Ostatní části byly sice pod střechou, ale když r. 1813 střecha východního domu silnou vichřicí stržena, tuť rozpadávala se i tato stará vetchá čásť a konečně se sesula tak, že nelze dnešního dne ani rozdělení její poznati. Ještě však stál západní dům, v němž bydlel nějaký úřední sluha, a dvě světnice u věže. Ale i ty vzaly brzo zkázu. Roku 1830 dne 31. července vyšel v městečku oheň, kterýž byv povětřím rozdmýchán, po městečku divě skákal a větší jeho čásť zničil. Žhavý došek vyletěl také na zámek, kdež dvě hodiny doutnal, nebyv pozorován, když pak vyšlehl plamen, nemohlo se rychle pomoci, a tak zničena i poslední posud dobrá čásť Pecky. Na krytí pustých domů nejen nic nevynakládáno, nýbrž nebráněno nikomu, jestliže ničil a hubil. Pro několik kamenů bourány celé zdi. Kus po kuse padal, ač bylo blíže kamene dosti a snad i za menší peníz. Tak zůstaly jen zmíněné dvě světnice, útulek dotčené stařeny, posledního člověka, který na Pecce bydlel. 3. Rozmanité příběhy. Mezi panstvím Peckovským a Kumburským byly r. 1529 nemalé roztržky. Škodil totiž lidem na Peckovsku lotr a psanec Roháč z Brda, kteréhož lidé na Kumbursku přechovávali. A když vyslal v létě Piram Kapoun ze Svojkova lidi své na Kumbursko a ti dotčeného člověka jali, tu hned lidé ze vsi Brda opověděli se rychtáři té vsi a z rozkázání Jiříka z Rozhovic, úředníka na Kumburce, na poplach udeřili. Peckovští zatím se byli dostali s jatým lotrem až k Paké, tu však Pačtí slyševše znamení na poplach, vyběhli, a davše se s nimi v půtku, lotra jim odňali. Nějaký Jan Dusíkův z městečka Paké vytrhl hned šavli a dal ji Roháčovi vele mu, aby lidi Peckovské bil, poněvadž ho jímajíce, chtěli o hrdlo připraviti. Roháč hned uposlechl, avšak nedokázal nic více, než že jednomu Peckovskému tetivu na kuši zsekal. Když Pačtí pole obdrželi, tu se s přemoženými a jatými do Paké vedli, chtějíce je na Kumburk do vězení dodati, než jiní lidé z Paké se přimlouvali, aby je na rukojmě dali. Tedy tak úředník učinil. Při tom úředník mluvil, že by Pirama i se zámkem Peckou i s lidmi Peckovskými chtěl s prsty snísti s pomocí pána svého. Také s Janem Otmarem z Holohlav a na Třebnouševsi měli lidé Piramovi obtíže.
 
Graficke pismenko Roku 1529 přijel Otmar ke dvoru Rašínu s kuchařem svým, maštalířem a jinými, ani měli napjaté kuše. Právě vyháněl pohonič klisny ze dvora, maje je spjaté na provaze. Tu Pavel, kuchař, odťav dvě klisny přední, které právě vyskočily ze dvora, vzal dvě klisny zadní i pohoniče Jana Bradáče z vrat dvorských, též třetí klisnu, která s těmi běžela, od hříběte. Potom vskočil do dvora se zbrní oháněje se po jednom čeledínu a tak svou vůli provozovali. Po uklizení této nevole vznikla nová, když Otmarovi grunty hradu pecky zapověděny a on jezdil přece na týchž gruntech s jestřábem po myslivosti.
 
Graficke pismenko Roku 1532 při sv. Jiří zajal Jan šafář z Rašína dobytek Otmarův na gruntech Piramových, když již napřed mu bylo zapověděno, na dotčené grunty choditi. Byloť pak zvykem dobytek zajatý vypláceti penězi čili tak zvaným zárožným. Ale Otmar chtě zárožné ušetřiti, honil faráře, a když ho dostihl mezi ploty u dvoru Rašína, zbil jej a zranil. Ze strachu utekl před ním šafář s čeledíny do jedné chalupy, ale i sem se Otmar, ssed s koně, s obnaženou braní dobýval pravě, že by některého z nich zabiti měl, za to polovici statku svého dáti chce. Zajav ty dobytky, hnal je Otmar naschvál přes obilí Piramovo až na grunty své. Avšak i Piram kolikráte sousedů svých nešetřil. Roku 1529 honil v Žanské hoře svině divoké v tenaty, ač tu byly grunty Ratibora Cukra z Tamfeldu.
 
Graficke pismenko O domácích poměrech Škopků málo se ví. Známo jest na př. o Karlovi, že vytrhl (r. 159 na Pecce Jiříkovi Zbyňkovi z Letošic zbraň jeho, rapír, z rukou a potom jej několika políčky zbil. Bratr jeho Petr byl bujnější. Když byl r. 1595 v Hořicích s Hynkem Starunským z Libšteina, tu se pustili oba za Vilémem Ostroměřským z Rokytníka, jenž z městečka vyjížděl, přibodli k němu koně a několikráte jím strčili, tak že z cesty s koněm svým vrávoral. Ostatně byl na své poddané přísný. Roku 1605 dal v gruntech svých nedaleko kostela Novoveského sloup místo pranýře pro strestání neposlušných a zlotřilých lidí postaviti, a tu jednoho poddaného svého pro veliké jeho přečinění strestati dal. roku 1611 v neděli přijel na Pecku Vilém Miřkovský ze Tropčic. Adam jej rád viděl a byli spolu veselí. Mezitím Škopek Vilémovi koně z vrana hnědého daroval, a tu Vilém čeládce Adamově do marštale hned 4 dukáty od uzdy odeslal. Nazejtří, když Vilém domů jeti chtěl, kázal Adam páleného vína přinésti, a když páni spolu pili, byla zmínka strany toho koně. I šli do marštale a tu udeřil Škopek pravou rukou do téhož koně řka: „Pane Miřkovský, toto jest tvůj kůň, neb jsi mi nedávno na Vrchlabí pěkného valacha plesnivého daroval.“ Když pak Vilém na vůz sedal, dal Adam pečené ptáky k vozu přinésti a pobízel pána a p. Straníka, který u něho na voze seděl, aby jedli; a když začali jísti, vysypal pan Škopek ty ptáky na pány. V tom kázal Vilém okno zavříti a kočímu jeti. Když služebník to okno zavřel, udeřil jej Škopek v tvář, ale Vilém jel hned z Pecky a toho darovaného koně také na Vrchlabí odvedl.
 
Graficke pismenko Z cest Harantových připomeneme tyto příběhy: Když se přibližovali Harant a Černín se služebníkem svým k Benátkám, tu se jich osoby úřední na jich vysvědčení neb pasy dotazovaly. Na to jim pan Černín vysvědčení jejich ukázal, v němž z nedopatření jméno Harantovo doloženo nebylo. Přijav Vlach list ten k sobě a přečet řekl: Kterak jest to, že tři osoby jsou pospolu a na všecky to vysvědčení potahují ? on že v něm nenachází nežli dvě osoby, totiž: Signor Hermanno Czernin de Chudenicz, col uno servitore; poněvadž tedy praví, že vždycky pospolu byli a jeli, to vysvědčení že na ně nesvědčí, nýbrž v nemalé podezření se dávají, a kdyby podlé povinnnosti své se k nim zachoval, že by u velikém nebezpečenství byli. Protož aby zpátkem se navrátili a z Tridentu, chtějí-li do Benátek, vysvědčení na tři osoby přinesli. Kdo se tedy více leknouti měl, jako harant a všickni tři spolu; neb poznali, že tak bylo, jak Vlach pravil, ale na cestě si nedopatření nepovšimli, až tu teprve pozdě, kdežto měli 15 mil českých zpátkem pro jiné vysvědčení jeti. I přišlo rychle Harantovi na mysl, zda by si chytrostí touto pomoci mohli: Stavěl se vesele a pravil tomu Vlachu, že se velmi mýlí a nerozumí, co čte, aby ještě jednou četl. On počal čísti: Signor Hermanno Czernin, a v tom ukáže Harant na Černína oznamoval mu, že to jest ten pán zúplna dostavený. Více aby jeho jméno četl. On četl: de Chudenicz, col uno servitore, a tu Harant ukázal na sebe a na služebníka, a že jest de Chudenicz, jemu jistí. Poněkud se i na Vlacha durdil, že jim křivdu svým neumělým čtením činí. Což on slyše spokojen byl a poutníky propustil s velikou jich radostí a kratochvílí.
 
Graficke pismenko Také jiná příhoda poutníků, která mohla zle dopadnouti, šťastně se skončila. Když jeli z Jeruzaléma, viděli z daleka jakéhos Turka se dvěma služebníky za sebou, všecky tři na koních, ani měří do města nahoru proti nim. Kněz, který zle dopadnouti, šťastně se skončila. Když jeli z Jeruzaléma, viděli z daleka jakéhos Turka se dvěma služebníky za sebou, všecky tři na koních, ani měří do města nahoru proti nim. Kněz, který jich doprovázel, věda obyčej, že křesťan každý má Turku česť učiniti a před ním s koně neb osla ssednouti, volal na poutníky, aby nemeškali tak uctivě se zachovati a poslechli ho. Ale pan Antonio Donato byv opodál za nimi a dobře od přirozenosti neslyše, když kněz volal po vlasku: „Ssedněte dolův“ (descavalcate), domníval se, že naň volá: „Jeďte“ (cavalcate); pročež nesed s osla svého, ale bodl osla nohama, za druhými pospíšiti a jich dohoniti usiluje. Což vida Turek a k posměchu sobě to bera, jel stranou ke zdi vinice a z ní kamení bral tím úmyslem, aby se s Donatem nepřátelsky potkati mohl. Ale srozuměl tomu Donat, pročež nerci-li ssedl, ale strachem padl a svalil se s osla na zem na hřbet, až kozelec převrhl a nohy zdvihl. Turek to vida, zasmál se a jel pokojně svou cestou.
 
Graficke pismenko Když přišel Harant s druhy svými do kláštera sv. Kateřiny pod horou Sinai, byl hladem, žízní a horkem tak zemdlen, že se na brzkou večeři těšil. Když pak čas večeře přišel, a jim o tom oznámeno bylo, kdož raději a ochotněji k ní chvátal, než oni. Když pak vešli do refektáře a za stůl zasedli, měli před sebou po talíři dřevěném a pecník chleba černého nevypeklého. První dání přinesli jim na míse bob syrový, ve vodě rozmočený, na způsob pučalky močené a neupražené. Toho zakusíce, nemohli pro jeho hořkosť a odpornosť jísti a jakkoli nechutný chléb byl, raději ho uštipovali a v ústech žvýkali, očekávajíce něco lepšího. Potom dali dvě konvice na stůl, k nimž poutníci tím ochotněji sáhli, domnívajíce se, že v nich dobré víno najdou, aby sobě zase žaludky napravili, ale bylo husí víno a o jiném nic věděti nechtěli. Druhou krmi přinesli jakési ryby syrové z Červeného moře, toliko že na slunci sušeny byly. Černín a tlumočník z velikého hladu jedli je s ochotností a ukusovali jich velmi těžce, že sobě zuby vylámati mohli; ale Harant ani jich okusiti nechtěl, nýbrž rozuměje tomu, že to poslední krmě byla a počínali sklízeti se stolu, žádal za kus sýra, aby „sýrem a chlebem, nejlepšími a zdravými pokrmy,“ zavřel. I přinesli ho malý kus, který jiné chuti a barvy nebyl, nežli jako mýdlo u nás bývá. Na postolí místo ovoce pozdrželi jich rozprávkou, až když vyvstati chtěli, poslal jim arcibiskup na přivítanou zvláštní poctu, totiž konvičku z datlů páleného vína, kteréž s vodou smíchavše, snadno všecko vypili. A hned poděkovavše z večeře, odtud vyvstali, na tučnou polívku nenaříkajíce.
 
Graficke pismenko I jest na snadě, že poutníci byvše zle častováni mezi svými, tím hůře zkoušeli mezi cizími, a přišlo-li jim něco dobrého k snědku, nemohli toho, jak se patří, užiti. Když jeli z Jeruzaléma do Egypta a již k poledni se schylovalo, sehnal jim tlumočník hus pečenou, vnitř rýží dobře vycpanou, kteréž velmi vděčni byli a k ní se na zem po turecku zasaditi nemeškali. Mezitím tlumočník hus na šat položiv, ji oběma rukama jak mohl trhal a rýži na šat vysypal; potom jim svýma zamaštěnýma rukama z ručky do ručky podával a rýže po hrsti, až se mu skrze prsty trousila, uděloval. Načež oni nedbajíce, také sami bez nožův a bez lžic totéž činiti a tak jísti musili vedlé přísloví, že „potřeba žádného vyměření nemá.“ A dobře jim chutnala, lépe, nežli jak říkají, že hlad jest dobrým kuchařem, třebas syrový bob osladí. Jakož pak, když se tlumočníkovu trhání smáli, dal jim odpověď, že takové předkládání pokrmů jest nejstarší.
 
Graficke pismenko Nejhůře se vedlo poutníkům, když se z hory Sinai do Kahyry navracovali. Když spali na poušti, přepadli je lotři, a tu nemohouce utéci a zbraně při sobě nemajíce, jako ovčičky k zabití povolně se dávali. Tu hned lotři nože své dobyté k hrdlům jich přičinili, ale když uznali, že zbraně nemají, aniž se brániti strojí, tu se dali do makání a přehledávání šatův. Od spodku až do vrchu hlavy všecko přetřásali, peněz hledajíce. Tu Harant nevida zbytí a domnívaje se, že dá-li něco dobrovolně, tím je spokojí, vzal z kapsy měšec malý, v němž měl jeden dukát a drobné mince, co by za tolar stálo. Ty jim dal ochotně, ale to jim rovně tak vzácné bylo, jako jedno bobové zrno lvu litému a hladovému v hrdlo vrci. A takž to jimi nic nepohnulo, nýbrž sobě teprve zachutnali, myslíce, že jsou na pravé uhodili. Protož jako vzteklí dali se do svláčení jeho šatů, nelítostivě jím trhajíce. Strhli s něho sukni a sprosté plátěné šátky, které nosil pod sukní, i střevíce stáhli, až všeho do košile pozbyl. Na tom nepřestali, ale zdvihše košili, jemu ji přes hlavu přetáhli, že pak byla pevně okolo hrdla zavázána a v rukávích držela, nemohli ji stáhnouti. A v tom, když Harantem po zemi trhali, on maje na sebe paměť, aby nenašli 22 dukátů, které měl na rameně levém v plátěném pasu zašité, v té tahanici stáhl pravou rukou ten pas po ruce dolů až do pěsti a v té ty peníze zavřené držel. V tom roztrhše košili, odešli od něho a šaty jeho na hromadu snášejíce, je přehledávali. Harant pak pas s dukáty vrhl stranou do písku a nohou zahrabal a místo kamenem znamenav, odtud odešel. I ohlédaje se po svých tovaryších, uzřel Černína a tlumočníka v kalhotech i v košilích, a že jich tak jako jeho nesvláčeli; i šel k nim a s nimi se na ty lotry díval, jak zásoby jich brali a sobě osobovali. A byli zrádci tak hladovití, že se nejprve do jídla dali. Potom když se najedli, teprve se do štárání dali, a všudy peněz hledali, ale nenašli, nežli co by se jim k ošívání za krk hodilo, a hodných pro ně něco živých dukátů, kteříž v těch zemích o mnoho vážnější jsou nežli u nás a slovou Faraonovy vši. Mezitím ptal se ho Černín, také-li o peníze zašité v dotčeném pasu přišel ? Odpověděl, že o všecky. On lek se, šel k tlumočníkovi a oznámil mu, že všecky peníze pobrali. Ten pověděl mouřenínovi, který s nimi jel, a mouřenín zarmoutiv se, šel k těm lotrům a velmi žalostivě jich prosil, aby Harantovi aspoň nějaký díl peněz vrátili, že se nebude moci domů vypraviti. Oni uslyševše tu řeč, běželi mezi poutníky, dotazujíce se, kdo z nich takové peníze měl, a když na Haranta ukázáno bylo, obstoupili ho a tázali se, kde je měl ? I srozuměv, co se stalo, ukazoval jim na nohu, že by tu měly býti odvázány a vzaty. Pročež oni pořád k němu přistupovali a každý ho za nohu bral ohledávaje ji, jako by poznati mohli, kde se děly; potom hledali, kudy znamenali, že jím zemi umítali, až se starati počal, aby tou příčinou zakopaných peněz opravdově nenašli. I nemohouce se spokojiti, na sebe vrčeli a mezi sebou se na ně vyptávali. Mezitím Harant obcházel, pilně hledaje, jako by se spravedlivě o ně staral, ovšem co nejdál od toho místa, kde byly. Naposled, když lotři hrozili jim řkouce, aby pravdu oznámili, srozuměl Harant, že žertu nebude a proto jim dal oznámiti, že se tovaryš jeho přeslechl a že Harant nemínil jiných peněz, nežli které mu s měšcem vzali, ani jaké jiné měl. Tím se lotři spokojili a navrátili každému sukni louhou a plátěnku jednonásobní, a za to se jich rukou a čel nebohý tlumočník dosti nalízal a nalíbal, neb to oni za největší pokoru a přátelství mají. Také jim potravy na jeden den zanechali.

Text: historie
25.8. 2005 - Augus Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého V/99