O původu jména Navarov

Graficke pismenko Hrabě Frýdlantský, pán rozsáhlých území na severu Čech, zavolal k sobě dceru Ludmilu a oznámil jí zprávu, která právě došla na hrad: „Zítra, má milá dcero, zavítá k nám mladý, urozený rytíř, jemuž jsem se rozhodl dáti tě za manželku. Jeho rod patří k nejstarším a nejpřednějším, jeho bohatství převyšuje naše, takže budeš po jeho boku dokonale šťastna. Zařiď vše, čeho třeba, aby byl náležitě uvítán!“ „Otče, otče,“ zvolala dcera chvějícím se hlasem a chystala se otci cosi vyjeviti, avšak v tu chvíli ji zachvátil usedavý pláč, takže nemohla větu doříci. V rozpacích vyběhla z otcovy komnaty a vklouzla do ložnice, aby se tam v skrytu vyplakala.

 
Graficke pismenko Uvědomila si, že nastala těžká, osudná chvíle jejího života, které se tolik, tolik bála. Již několikráte prohodil před ní otec, že je čas, aby si vybrala některého ze ženichů, kteří se o ni ucházejí. Dovedla vždy podobnou řeč zamluviti a nerozhodla se pro žádného, neboť její srdce si již zvolilo. Byl to panoš Jindřich, osiřelý syn zchudlého šlechtice, který si získal její lásku. Již jako malý hoch vstoupil do služeb jejího otce a stal se jí milým, věrným druhem. I nyní neměli před sebou žádného tajemství a stejně oba čekali v rozechvění, jak se rozuzlí jejich poměr, jak rozhodne osud o jejich budoucnosti.
 
Graficke pismenko Se srdcem tlukoucím úzkostí pospíšila Ludmila k Jindřichovi, aby mu sdělila, jaké jim hrozí nebezpečí. A ku podivu, Jindřich uslyšev tu zprávu nijak se nezalekl. Naopak, tváře mu vzplanuly a oči se zaleskly smělým odhodláním. „Liduško,“ zašeptal vroucně, „přichystej se ihned na cestu. Vezmi s sebou něco jídla a svoje šperky, které nám budou dobrými služebníky, a vyjdi nenápadně z hradu. Pusť se směrem k polední straně, kde se tmí borový les, na jehož kraji se zdvíhá za hradbou křovin nevysoká skalka. Tam se skryj a čekej na mne, neboť i já se vytratím z hradu, jakmile se slunce skloní za hory. Odejdeme spolu v místa, která jsou jenom mně známa, kam, bohdá, nikdy cizí člověk nezabloudí. Viď, že nezradíš sliby, které jsme si dali, že se mnou prchneš do světa?“
 
Graficke pismenko Ludmila nepomyslila v té chvíli na obtíže cesty a na strádání, které ji čeká, neboť byla pro svou lásku schopna každé oběti. Podala Jindřichovi ruku, řekla odevzdaně: „Půjdu!“
 
Graficke pismenko Když se hrabě Frýdlantský druhého dne zrána probudil, zavolal do komnaty, v níž spával panoš Jindřich: „Kde jsi zůstal, Jindřichu? Což nevíš, že si dnes musíme pospíšiti, ježto nás navštíví vzácní, urození hosté?“
 
Graficke pismenko Panoš však ani na toto zavolání nepřispěchal k svému pánu, aby mu pomáhal při oblékání, jak bylo jeho denním úkolem. Jizba byla prázdná, lůžko netknuté. I vstal hrabě, oblékl se sám a mrzutě vstoupil do tabulnice, kde ho už obyčejně očekávala snídaně. Leč i tady bylo dnes vše v nepořádku a služebnictvo chodilo jako bez ducha. I nezdržel se hrabě déle a počal hromovati: „U čerta, co se to dnes děje na mém hradě? Což jste snad všichni probděli noc při nestřídmé pitce?“
 
Graficke pismenko Tu vešla do tabulnice jeho příbuzná, která se po smrti jeho ženy stala pěstounkou Ludmilinou. „Urozený pane,“ pravila třesoucím se hlasem, „máme pro vás zlou novinu… Liduška se ztratila, není nikde v hradu. Zmizela tajně a s ní i její šperky. Ach, nedej Bože, aby se jí byl snad někdo zmocnil násilím a unesl ji někam v loupežnickou skrýši!“
 
Graficke pismenko Sotvaže dořekla, vstoupil do jizby zasmušilý vrátný. „Milostivý pane, přináším neveselou zprávu. Včera večer vyšel si pan Jindřich z hradu, do té chvíle se však nevrátil. Snad by bylo záhodno vyslati do okolí posly, aby pátrali, zdali ho nepotkala zlá, osudná nehoda.“
 
Graficke pismenko Hrabě se zamyslil nad oběma novinami a pojednou vyskočil a očima hněvivě blýskl: „Sedlejte mi koně! A co nejrychleji! Potměšilý panoš pocítí, co znamená odlouditi dceru Frýdlantskému!“
 
Graficke pismenko Jako bouře se vyřítil z hradu, křížem krážem projel širé okolí, dal prohledati každý lesní kout, leč uprchlíků nedostihl. Zmizeli, jako by je země byla pohltila. I rozryl si rytíř zoufalstvím tváře a zármutkem a hněvem zešedivěl.
 
Graficke pismenko Uplynulo několik let a na hrad hraběte Frýdlantského nedošla nejmenší zpráva o tom, co se stalo s Ludmilou a Jindřichem. Hrabě se domníval, že sešli se světa dobrovolnou smrtí. Aby zapudil zasmušilé myšlenky, jež mu nedopřály poklidu, podnikal daleké vycházky po krajině. Nejraději bloudíval širými lesy, kde věčný klid a mír léčil jako balzám jeho chorou duši.
 
Graficke pismenko Jednou zašel do hustých, nekonečných lesů tak hluboko, že ztratil směr a nemohl najíti zpáteční cestu. Dlouho bloudil a chodil kolem dokola, až se konečně pustil jedním směrem doufaje, že se mu snad přece podaří vyjíti z temného bludiště lesů. Tu ho však překvapila tma, pro niž nemohl kupředu, a zachvátila ho i únava, takže musel v lese přenocovati.
 
Graficke pismenko Dobře by se mu spalo na hebkém mechu, avšak podle stop poznal, že jsou v lese vlci. Měl sice s sebou meč i lovecký oštěp, avšak byla obava, že ho vlci ve spánku přepadnou a rozsápají. Proto se zastavil pod starým, košatým dubem, vylezl do jeho koruny a upravil si jednoduché lůžko na rozsoše mocných větví. Šťastně přečkal noc, a když se rozbřesklo, spatřil k svému úžasu, že se dub rozkládá na okraji hluboké rokliny a že včera chybělo jen několik kroků, aby byl našel hroznou, nečekanou smrt.
 
Graficke pismenko Z rokliny vystupovala pára, na jejím dně šuměla voda horského potoka. Na druhé straně čněla mocná skála a na ní strměl malý, hezký hrad. Hrabě se zaradoval, že se tak šťastně končí jeho dobrodružství. Rozhodl se, že sestoupí do rokliny, přebrodí potok a vejde do hradu vyptati se na další cestu a požádati o trochu jídla, neboť byl již velice hladov.
 
Graficke pismenko Překvapilo ho, že je hradní brána otevřena, že vládne ticho na nádvoří zarostlém trávou, že nikde není viděti stráže aniž koho z hradní čeledi, jako by to byl hrad opuštěný, ponechaný svému osudu.
 
Graficke pismenko A přece tady kdosi zůstává! Z palácového komína stoupá dým, z okna se valí pára. Obrátil kroky tím směrem, vešel do světnice prostě zařízené a pozdravil zdvořile paní domu. Stála u krbu, kde se cosi vařilo v očouzeném hrnku, držela v náručí malé, baculaté děcko.
 
Graficke pismenko Zahleděl se do jejích tváří, poznal rázem, že je to Ludmila, jeho ztracená dcera. Zachvěl se radostným vzrušením, nedal se však poznati a vznesl k ní temným hlasem prosbu: „Odpusťte, paní vzácná, cizinci, který v lesích zbloudil, že se osmělil vejíti pod váš krov, aby poprosil o trochu jídla.“
 
Graficke pismenko Paní se usmála, utišila dítě, jež – nejsouc lidem zvyklé – dalo se do pláče, a odpověděla skromně: „Buďtež k nám vítán, ctihodný starče! Ráda vyhovím vaší prosbě, přijmete-li zavděk to, co právě vařím. Jsme lidé chudobní.“
 
Graficke pismenko Připravila misku, nandala na ni z hrnku horní vrstvu hrachu, která se právě navařila, omastila ji a postavila před cizince. „Doufám, že se zatím spokojíte návarou, na níž si náš synek tak rád pochutnává. Donese-li muž nějaký úlovek z lesa, budu vás moci lépe pohostiti.“
 
Graficke pismenko Sotvaže dořekla, ozvaly se na záspi kroky a její muž, Jindřich, stanul na prahu.
 
Graficke pismenko V tu chvíli pojal hraběte strašlivý hněv proti únosci jeho dcery. Vykročil proti němu, tasil meč a vzkřikl na něho: „Konečně jsem tě dopadl, ty lupiči mého dítěte, a na místě s tebou budu účtovati!“
 
Graficke pismenko Ludmila poznala otce a leknutím padla do mdloby. Jindřich, nedbaje rozlíceného starce, počal ji křísiti. Děcko se dalo do usedavého pláče.
 
Graficke pismenko Vnoučkův nářek dojal starce tak, že jeho hněv rázem pominul. Usmál se na dítě, počal je konejšiti. A když se dcera probrala z mdloby a ovinula paže kolem jeho šíje, tu ji přitiskl vroucně k hrudi, smířil se s ní a odpustil také Jindřichovi.
 
Graficke pismenko V pohnutí vyslechl jejich vyprávění o tom, jak bloudili světem a strádali, jak si konečně za šperky koupili tyto lesy a vystavěli si tady hrad. K štěstí jejich, jež jim tu pak zkvetlo, chybělo jen odpuštění otcovo a požehnání…
 
Graficke pismenko Dojat v hloubi duše a šťasten, že našel dceru živou a sní i hezkého, čiperného vnoučka, koupil jim hrabě v sousedství lesů pole a louky s dvory a vesnicemi a dal jim tu vystavěti nový, krásný hrad. Na památku toho, že tu byl pohoštěn návarou, nazván byl hrad ten Návarov.

Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.

Warning: file_get_contents(/var/www/hrady/https/adv/google.obsah-blok.txt): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/hrady/class/class.adv.php on line 182