Graficke pismenko Hrad Návarov stával vysoko nad soutokem potoka Zlatníka s říčkou Kamenicí a býval středem rozsáhlého panství, které sahalo hluboko do nitra Jizerských hor. Dochované zbytky hradu dovolují celkem bezpečně rekonstruovat jeho někdejší rozsah. Přístup k němu byl možný jen z jižní strany šíjí, vedoucí na vlastní skalní ostroh a prokopanou třemi příkopy. Za prvním příkopem a hradbou s dvěma baštami se vcházelo do předhradí, z jehož budov se nedochovaly již žádné zbytky. Za předhradím byl přístup do hradního areálu chráněn příkopem, valem a opět příkopem; vlastní hrad stál na mohutném skalním ostrohu, spadajícím takřka svisle dolů ke Kamenici.

 
Graficke pismenko Stavitel hradu měl k dispozici plochu obdélníkového půdorysu, na jejíž západní polovině postavil hradní palác, zatímco na východní zbylo ještě dost místa pro jiné budovy na nádvoří. Kromě trosek zdí a stop po sklepeních se z hradu nic nezachovalo. Síla zdiva i výhodná poloha řadily Návarov k nejbezpečnějším hradům této oblasti, takže si podržel svůj význam jako pevnost až do poloviny 17. století. Jakými stavebními proměnami a úpravami během své existence prošel, nelze dnes pro nedostatek písemných dokladů již zjistit. Ani dochované zříceniny nedovolují usuzovat na rozsah a charakter případných změn v době pozdně gotické a renesanční.
 
Graficke pismenko Počátky hradu Návarova lze klást nejspíše do první poloviny 14. století, možná již do konce století předcházejícího. Stejně nejistá jako doba vzniku hradu je i osoba jeho zakladatele. Jméno Návarov se sice objevuje v r. 1365 jako přezdívka Heřmana z Heřmanic, ale teprve k r. 1380 se dovídáme, že hrad patřil Jindřichu z Valdštejna. Vzhledem k tomu, že rozlehlé podhůří Jizerských hor a Krkonoš náleželo ve 14. století valdštejnskému rodu, je možno vyslovit domněnku, že zakladatelem hradu byl jeden z jeho členů. Valdštejnská država se však rychle drobila a její části přecházely do rukou jiných rodů. Majitelem Návarova se stal asi r. 1397 oblíbený dvořan krále Václava IV. Jan Čúch ze Zásady. V r. 1384 se jako pán na Lobkovicích dostal do konfliktu s arcibiskupem Janem z Jenštejna pro nově postavené jezy na Labi a spor vyvrcholil vypleněním arcibiskupových statků. Jan z Jenštejna Čúchovi nezapomněl jeho podíl na svém pokoření a vznesl proti němu a dalším královým milcům v r. 1392 žalobu. Pevné postavení Čúchovo v družině králově však neohrozil. Jeho syn Petr již tak významnou osobností nebyl. V době husitské zůstal věrný katolické víře, avšak ve válečných časech utrpěl hodně škod, zadlužil se a Návarov ztratil. Teprve ve 40. letech 15. století se s pomocí Jiřího z Poděbrad opět ujal svého hradu. Petrova dcera Johana však pro značné zadlužení nakonec postoupila Návarov i některé další statky opět Jiřímu z Poděbrad.
 
Graficke pismenko Jiří z Poděbrad neměl zájem o rozšíření své rodové državy v této podhorské oblasti, a proto ještě v r. 1452 prodal návarovské panství, k němuž patřilo poříčí Kamenice a území v nitru Jizerských hor, kde se později ustálila hranice mezi frýdlantským a návarovským panstvím, Mikuláši Zajíci z Házmburka. Jím vstoupil do dějin Návarova významný panský rod, jehož postavení v politickém životě země vyvrcholilo právě za Jiřího z Poděbrad. Příslušnost Mikulášova syna Jana Zajíce z Házmburka k opoziční panské zelenohorské jednotě a jeho aktivní vystoupení proti Jiřímu se staly málem osudnými i Návarovu. V odvetu za Janovo počínání a spojení s nepřítelem oblehlo v srpnu 1469 jeho severočeské hrady Kost, Hrubou Skálu, Trosky a Návarov královské vojsko. Před dobytím je mohla zachránit jen cizí pomoc. Ta skutečně táhla z Lužice a Slezska a dorazila až na blízkou Kopaninu. Zde, na základě zprávy, že se Hrubá Skála vzdala a že se blíží české vojsko, se lužickoslezské oddíly obrátily a daly na spěšný ústup. Odkázána sama na sebe a bez naděje na vymanění, vzdala se návarovská posádka o několik dní později obléhatelům.
 
Graficke pismenko Válečné nebezpečí tím na dlouhou dobu pro Návarov skončilo, nastalo však půlstoletí neustálých změn držitelů panství. Ačkoliv Jan Zajíc z Házmburka prodal v r. 1474 Návarov Alšovi ze Šanova, došlo k dlouhým sporům mezi novým majitelem a Heimanem Krušinou z Lichtenburka, který hrad držel ještě v r. 1488. Teprve o rok později byl jeho majitelem pán z Tanfeldu, jenž prodal hrad v r. 1492 Hanušovi z Elsnic. V r. 1502 vlastnil Návarov Jan starší ze Šumburka a během dalších 10 let se tu vystřídali Alexandr z Laisneku (1505), Jan a Bernard z Valdštejna (1508) a Jan z Boskovic (1511).
 
Graficke pismenko V r. 1515 koupil návarovské panství Zikmund Smiřický ze Smiřic a po více než 100 let bylo pak součástí komplexu smiřických držav, které tehdy prožívaly období hospodářského rozkvětu. Podle zprávy sepsané v r. 1542 v souvislosti se sporem Zikmunda Smiřického s Jáchymem II. z Biberštejna na Frýdlantě tvořily severní hranice návarovského panství horské hřebeny nad prameny Jizery a Smědé. Celá oblast odtud dolů a na jih až do Pojizeří patřila tehdy k Návarovu. Velké bohatství lesů poskytovalo dostatek dřeva i surovin pro počínající sklářskou výrobu například v Rejdicích (1577). Pod vládou dalších členů rodu Smiřických – Jindřicha (+ 1569), Zikmunda (+ 1608) a Albrechta (+ 1618) – prožívalo návarovské panství léta hospodářské prosperity. Ta nepřestala ani na počátku vlády Albrechta z Valdštejna, jenž se stal majitelem Návarova po konfiskaci smiřických statků v r. 1622.
 
Graficke pismenko Valdštejn začlenil návarovské panství do svého vévodství frýdlantského, postoupil je však v r. 1627 jako léno vdově po Petru Antonínu de Lamotte a z Frintroppu. Gertruda Lamottová, která byla i majitelkou lenních statků Poustka a Boleslav na Frýdlantsku, zaplatila za hrad Návarov a vesnice Slanový, Loužnici, Bratříkov, Zásadu, Roztoky u Semil, Držkov, Helkovice, Plavy, Škodějov, Zlatou Olešnici, Horskou Kamenici, Jílové, Bohdalovice, Vlastiboř, Jesenný, Lhotku a Bohuňovsko 30 tis. zlatých.
 
Graficke pismenko S rodinou Gertrudy Lamottové je spjata snad nejhorší doba, kterou Návarovsko zažilo. Tvrdá protireformační opatření a válečné události způsobily značný úbytek obyvatel a nesmírné zatížení daňovými a kontribučními povinnostmi. V r. 1643 oblehli Švédové Návarov a přes hrdinný odpor, který jim kladl Vincenc de Lakotte, se hradu zmocnili. Teprve na začátku příštího roku se podařilo císařskému vojsku hrad znovu obsadit. Aby se nestal opět opěrným bodem nepřátel, nařídili místodržící v Praze r. 1644, aby byly hradní stavby a opevnění zbořeny. Jejich rozkaz byl ještě v témže roce vykonán.
 
Graficke pismenko V této době byl Návarov zřejmě již dosti zpustlý. Neklidné válečné časy, střídání vojenských posádek nutily k tomu, věnovat pozornost spíše opevňovacím pracím než honosnosti šlechtického obydlí. Proto sídlili majitelé panství raději v panském domě při hospodářském dvoře v Jesenném. Destrukcí Návarova tedy neutrpěli žádnou zvláštní škodu, naopak ušetřili výdaje na vydržování císařské posádky, která byla po odchodu Švédů na hrad umístěna. Zdivo pobořeného hradu poskytlo nadto dostatek materiálu ke stavbě nedalekého zámku.

Text: historie
19.4. 2006 - Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Severní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1984