zámek Nový Jičín

Žerotínský zámek, Muzeum Novojičínska

Komentáře, diskuse

Právě tuto možnost opravujeme .... Vložit nový komentář

!!!

20.2.2008 09:08 KOpřivničanky
Je to fajné!!

lol

12.2.2008 10:19 rock
nikdo tam nechotte je to tam hruza fakt děs.omitka vam pada na hlavu a krysy okousavaji nohy

K historii zámku

12.11.2007 09:21 Jiří Tichánek
Nový Jičín - zámek (Neutitschein)

V pramenech je Nový Jičín uváděn také pod názvy: 1354 - in civitate Thyczin, 1377 - super civitate Gicyn, 1382 - cives in Tyczscheyn, 1397 - civitatis Novoticzin, 1417 - super medietate civitatis Giczin, 1437 - de Tyczin, Ticzin, 1499 - město Gyczyn, 1522 - Giczin, 1576 - Titzschein, 1611 - Neotitschinensis, 1612 - Neotitschinensis, Nowy Gicžin, 1751 - Neutitschein, 1846 - Nowý Giczin a podobně.
Zámek v Novém Jičíně je situován v jižním nároží historického jádra města při linii bývalých hradeb, jež tvoří jeho vnější obrys. Vstup do zámku vedl původně v linii příhradební uličky od severovýchodu, dnes je přístup situován od severozápadu. Zámecký soubor, skládající se z původně osmi funkčně samostatných budov, jež srostl v čtyřkřídlý organismus, je bezesporu nejvýznamnějším architektonicko-historickým objektem ve městě.
Kdy byl Nový Jičín založen, známo není. Stalo se tak snad někdy mezi léty 1278 - 1293 za pánů z Pňovic. Nejstarší archeologické nálezy ze zámku pocházejí z konce 13. století. Roku 1278 je znám Blud z Pňovic, též zvaný Bludo de Gyczin. Je možné, že v listině z roku 1293 se za zde zmiňovaným jménem "Nova Civitas" skrývá i Nový Jičín. Roku 1311, nebo brzy před tímto rokem prodává Blud toto zboží Vokovi I. z Kravař (1263 - 1329). Někdy mezi léty 1302 - 1313 získal Vok Starý Jičín. Roku 1276 se oženil s nemanželskou dcerou krále Přemysla Otakara II. - Anežkou z Kuenringu. První dochovaná zmínka o Novém Jičíně pochází až z roku 1313, kdy v latinské listině uděluje král Jan Lucemburský městu právo vybírat clo a mýto. Někdy před tímto rokem se zřejmě stává Nový Jičín městem. Po svém otci zdědili Štramberk a podíl na městě Novém Jičíně synové Drslav I. z Kravař (1329 - 1365) s chotí Eliškou ze Šternberka a Ješek I.(Jan) z Kravař (1323 - 1368), kteří se zde uvádějí roku 1354 (CDM XV. 66). Později se oba bratři o zboží rozdělili. Drslav si ponechává Fulnek a Ješek Starý Jičín. Ješek I. zastával ve své době úřad nejvyššího komorníka cúdy olomoucké. Jeho manželkou byla Klára z Lipého. Zdá se, že bratři zde pro své pohodlí a častý pobyt vystavěli hrad městského typu. Po Ješkově smrti dědili majetek synové Drslava I. (z. 1365) - Vok III.,Beneš III., Drslav II. a Lacek I. (Označení jednotlivých příslušníků rodu pánů z Kravař římskými čísly vychází z díla J. Pilnáčka: Staromoravští rodové, Brno 1972). Nejstarší Vok III. (1366 - 1386) s chotí Annou ze Šternberka dostal Starý Jičín a své choti zapsal na Novém Jičíně 600 kop grošů v 80 kopách ročního platu. Beneš III. (1368 - 1398) s manželkou Anežkou ze Šternberka dostává Krumlov a konečně Lacek I. (1369 - 1416) s manželkou Markétou z Pogorell Roku 1329 se píší Vok III. a Beneš III. již jako "Wocko et Benessius fratres de Schitin (Vok a Beneš bratři z Jičína). Roku 1373 (23.2.) pouští Vok III. z Kravař (1330 - 1396) a jeho syn Jan IV. z Kravař městu právo odúmrti (DZO III. 301). Roku 1382 umírá syn Voka III. Jan IV. a o čtyři roky později i samotný Vok. Poručníkem Vokových nezletilých dětí Lacka (pozdějšího biskupa), Voka IV., Anny a Elišky se stal jejich strýc (bratr Voka III.) Lacek I. (1369 - 1416) zv. Helfštejnský. Roku 1412 je hostem Lacka I. na novojičínském hradě po dva dny polský král Vladislav. Po dosažení zletilosti si Lacek (1383 - 1408) podržel Starý Jičín a půl Nového Jičína a Vok IV. s manželkou Eliškou ze Šternberka Štramberk a druhou polovinu Nového Jičína. Zdá se, že právě Vok IV. rozšířil malou tvrz ve větší gotický hrádek.
Jádrem tohoto sídla byl zřejmě kamenný dům, vybudovaný v 80. letech 14. století v jihozápadním rohu obvodu středověkého města. Ten byl ještě v roce 1465 nazýván "propugnaculum", tj. tvrz nebo opevněný dům.
Biskup Lacek umírá roku 1408 zřejmě otráven jedem, Vok IV. již o rok dříve. Po Lackovi dědí majetek již vzpomenutý Lacek I. zv. Helfštejnský. Ve své době zastával řadu významných funkcí. Od roku 1408 byl nejvyšším purkrabím v Čechách a o tři roky později se stává prvním moravským zemským hejtmanem. Poručníkem jediného nezletilého syna Voka IV. - Jana VI. ustanovil před svou smrtí Lacek Helfštejnský svého příbuzného Petra z Kravař a Jana z Lomnice. Snad již tehdy předvídal nepříjemnosti, které se záhy potvrdily. Již roku 1417 vzala svobodná sestra Vokova a Janova teta Anna z Kravař na spolek věna svou sestru Elišku a švakra Předbora z Cimburka na hrad Starý Jičín a půl města Nového Jičína. Poručníci se tomu postavili na odpor, neboť hrozilo, že veškerý majetek připadne pánům z Cimburka. Mezi léty 1417 - 1421 drží (násilím) majetek příbuzný Petr z Kravař. Zemský soud roku 1420 rozhodl, že jí má zůstat její dědictví a také že sirotek Jan (VI.) má "zůstati při svém panství i dědictví". Roku 1421 je již Jan (VI.) z Kravař zletilý a získává panství Fulnek, Bílovec, Štramberk s lénem Novou Horkou, Starý Jičín a Rožnov. Jeho první manželkou se stala roku 1423 Ofka Granovská z Pilcze,která však brzy po sňatku umírá a druhou chotí se stala o rok později Anežka Opavská. Jan VI. z Kravař byl umírněným kališníkem, byl pán vzdělaný a u svých poddaných oblíbený. Již 6. listopadu 1421 se Jan VI. z Kravař zříká v Brně pod nátlakem čtyř artikulů. 23. března 1425 smluvili Jan (Janke von Tyczin), kníže Přemek Opavský s Prokopem Holým a Dobeslavem Puchalou mír. Koncem ledna roku 1427 byl vedle měst Hranic, Oder a Fulneku dobyt a vypálen také Nový Jičín. Zprávy o této události však jsou velmi stručné.Dvě z nich, totiž záznam olomoucký a zápisky kněze Antocha z Přelouče, kladou toto husitské tažení nezávisle na sobě a celkem shodnými slovy do počátku roku 1427 a výslovně udávají, že město Nový Jičín bylo zpustošeno a vypáleno a obyvatelstvo že bylo pobito. S tím se v celku shodují i Anály hradišťské, které mluví o třítýdenním tažení a dobývání výše jmenovaných měst pod vedením husitského hejtmana Jana Tovačovského z Cimburka. Někteří badatelé tvrdí, že město bylo od husitů vyvražděno. Že tomu tak asi nebylo, dokládá Ad. Turek (Hrad a panství Starý Jičín) na příkladu rodu Sandhansů, totiž doklad, že německé obyvatelstvo města a dokonce i členové patriciátu přežili toto dobývání města husity.
Zůstává však skutečností, že počátkem roku 1427 se města násilím zmocnil výše jmenovaný Jan Tovačovský, vůdce silné husitské posádky na Odrách. Konce husitských válek se však Jan VI. z Kravař zv. Jičínský nedočkal, neb umírá již roku 1434. Ve své závěti ze 17. 3. 1433 jmenoval vykonavatelem své poslední vůle Ctibora z Cimburka, svého bratrance, kterého určil jako hlavního dědice. Poprvé jsou na Novém Jičíně Cimburkové doloženi k 4.3. 1434. Cimburkové nosili ve štítu troje stříbrné cimbuří v červeném poli.
Za tohoto rodu dochází zřejmě k dobudování novojičínského pozdně gotického, dvoukřídlého městského hradu, jak se jeví ještě i dnes ve hmotě pozdějšího renesančního zámku. Podle dosavadních průzkumů se zdá, že hrad byl již tehdy neobyčejně monumentální čtyřkřídlou budovou o půdoryse přibližně shodném s dnešním zámkem a soustřeďoval v sobě dvě funkce. Obrannou, jako hlavní fortifikace města a reprezentativní, jako feudální sídelní útvar a správní středisko panství. Původní část hradu se nacházela zhruba v nárožní části jihovýchodního křídla nynějšího zámku. Dnešní zámek tvoří vlastně čtyřkřídlý objekt v jihozápadním domu hradeb, jeho západní půdorys má podobu písmene F se dvěma nádvořími. Původní jádro představuje západní část jihovýchodního křídla, v přízemku se čtyřmi prostory a mohutnými půloválnými kamennými klenbami a mimořádně masivními zdmi o tloušťce až 340 cm. Tuto zřetelně nejstarší část zámku lze nepochybně ztotožnit s původním kamenným domem Kravařů.
Syn Elišky z Cimburka, Ctibor byl po otci Předborovi taktéž horlivým vyznavačem Husova učení. Ctibor z Cimburka umírá roku 1437 a na místě jeho nedospělého syna se s četnými dluhy a rozpadávajícím se panstvím musí potýkat vdova Kunhuta z Michalovic a poručníci. Na umoření dluhů byl odprodán Štramberk, zastaven Rožnov a dokonce i Starý Jičín. Cimburkům tak nakonec zůstalo pouze město Nový Jičín s blízkým okolím. Roku 1447 se ujímá panství již zletilý syn Jan z Cimburka zvaný Jičínský, který byl velmi oblíben u krále Jiřího z Poděbrad pro svou učenost a diplomatickou zručnost. Za Ctibora i Jana Jičínského se vzmáhalo ve městě kališnictví, neb společně s Kunhutou (Kunkou) z Michalovic husitismu na svém panství přáli. V této době je zde také zavedeno úřadování v české řeči, které pak trvá až do roku 1624. Jan Jičínský se snaží opět rozšířit své panství. K roku 1465 se poprvé výslovně uvádí zmínka o zdejší tvrzi, kdy zde "...ve velké jizbě v domě či tvrzi" zasedal manský soud olomouckého biskupa. Jan umírá roku 1473 zanechav dceru Kunhutu. Ta se provdala za Jindřicha Černohorského z Boskovic, který dostává Nový Jičín ještě za života svého tchána. Jindřich umírá roku 1475 a vdova Kunhuta se zasnoubila s hrabětem Petrem od sv. Jiří a Pezinku a roku 1480 mu dává věnem Nový Jičín, Valašské Meziřičí, Rožnov a Vsetín. Kunhuta umírá roku 1491 a hrabě Petr se posléze žení s Žofií z Valdštejna, která mu dává věnem panství jičínské v Čechách. Po roku 1497 přechází opět značně zadlužené panství prodejem na Jana z Kunovic, držitele Uherského Brodu, Uherského Ostrohu a Vlčnova. Jeho první ženou byla Barbora z Proskova a druhou pak Mandalena z Boskovic. V této době patří k panství též Starý Jičín, Loučka, Bernartice, Palačov, Petřkovice, Šenov, Vysoká, Milotice nad Bečvou, Janovice, Hůrka, Hostašovice, Kojetín, Kunín a Jeseník nad Odrou. Jan z Kunovic zde bere roku 1499 na spolek také svého švagra Jana z Proskova. Pánové z Proskova pocházeli ze starobylého slezského rodu, píšícího se podle Proskova jižně od Opolí.
Roku 1500 kupují město a panství bratři Petr, Viktorin, Bartoloměj a Bernard Žerotínové, synové Jana z Žerotína, pána na Fulneku, horlivého vyznavače bratrské víry, člověka značně bohatého a zámožného. Když roku 1507 zemřel, bratři Bernard a Viktorin se o zboží roku 1512 rozdělili. Bernard dostal Fulnek a Viktorin panství jičínské s Hustopečemi, kde si staví krásný renesanční zámek. Novojičínskou tvrz nechal značným nákladem přestavět, i když většinou sídlil na Starém Jičíně. Viktorin z Žerotína, člověk velmi svárlivý a hamižný, zemřel bez dědiců roku 1529 a celý majetek připadá synům jeho nejstaršího bratra Petra z Žerotína na Šumperku a Bludově a jeho manželky Markéty či Machny z Pernštejna, Přemkovi (zemř.r.1558), Vilémovi (zemř.r. 1532), Zikmundovi (zemř. r.1537) a Bedřichovi (zemř. r.1541). Podíl získávají i synové Jana z Žerotína, Karel, Jan a Bartoloměj. Roku 1533 je zboží jičínské rozděleno na panství starojičínské a novojičínsko-štramberské. Bedřichovi pak připadl Nový Jičín se Štramberkem a Vilémovi Starý Jičín. Ke zboží patřily zámek a město Nový Jičín, hrad a město Štramberk, Šenov, Bernartice, Žilina, Bludovice, Životice, Mořkov, Hodslavice, Rohlina (zaniklá ves) a Libhošť.
Bedřich z Žerotína, z náměšťské větve rodu, přestavuje velkými náklady své novojičínské sídlo na pohodlný zámek a dokončuje tak záměr započatý již Viktorinem. Důvodem je změna jeho sídla , z nepohodlného štramberského hradu do pohodlnějšího městského zámku. Jeho znak spolu se znakem jeho choti Libuše z Lomnice je dodnes vsazen na předprsni renesanční loggie v pozdně gotickém průjezdu v severovýchodním křídle zámku. V této době bylo také dobudováno dlouhé dvouposchoďové západní křídlo v pozadí zadního dvora. Současně byla asi vyzdvižena i vysoká atika se sedmnácti věžičkami v nárožích i uprostřed objektu (podle vyobrazení z roku 1772). V atice byly střílny ve dvou patrech nad sebou. K převážnému odbourání této atiky došlo roku 1869, kdy byly provedeny i novější fasády zámku. Součástí raně renesanční výstavby zámku je i nižší patrová část příčného křídla. Konec přestavby tvořilo potom dlouhé jihovýchodní křídlo s nově vyzdviženým poschodím. Zámek, nejcitlivější část města z hlediska obrany tak představoval jakousi městskou citadelu, pozoruhodné dílo současného fortifikačního umění. Součástí opevnění se stala rovněž horní městská brána se čtyřmi věžicemi a val s příkopem. Na valu stávala další kamenná hradba k níž se obránci zámku dostávali dodnes patrnými výpadními brankami ve vnější zdi zámku.
Úpravy zámku Bedřichem z Žerotína byly provedeny ve 30. a na počátku 40. let 16. století, snad byly přerušeny v roce 1541, kdy Bedřich náhle umírá. Objekt celého zámku byl ještě i v této době opatřen valy a příkopem s vodou, který byl odstraněn teprve roku 1760, kdy zde byla upravena zámecká zahrada.
Bedřich začínal jako řada mladých šlechticů službou ve vojsku ("ve válečnictví zběhlý"), podnikl cestu po Německu a Francii, jak bývalo u tehdejších zámožných rodin obvyklé.Byl jedním z rozhodných příslušníků jednoty bratrské. Roku 1541 v poměrně mladém věku zemřel.
Po Bedřichově smrti přebírají majetek za nedospělého syna poručníci, Bedřichova vdova Libuše z Lomnice se záhy stěhuje do Čech za svým novým manželem Bohušem Kostkou z Postupic. Po dosažení zletilosti roku 1554 přebírá zboží Jan (starší) z Žerotína, který je roku 1555 přijat mezi rody "starožitné". Jeho první manželkou byla Mariana Černohorská z Boskovic, která zemřela roku 1574. Druhou manželkou se pak stala Magdalena Slavatová z Chlumu. Roku 1558 prodává Jan město a celé panství (město Štramberk, vsi Bernartice, Šenov, Žilinu, Bludovice, Rohlinu a Libhošť) za 39 000 zlatých moravských novojičínské městské obci (PO XLV 1, ZVGMS XIV. 250). Jako přesvědčený stoupenec Jednoty bratrské se stěhuje na dědictví své matky, na zámek v Náměšti nad Oslavou, kde roku 1583 umírá.
Od roku 1558 nastávají městu Novému Jičínu vpravdě zlaté časy. Město se stává svobodným tzv. komorním městem a měšťané držiteli celého novojičínsko-štramberského panství. Roku 1570 shledává císařská komise, že zámek je v zuboženém stavu a označila jej za obyčejný dům bez jakékoliv umělecké hodnoty. Roku 1577 žádá město císaře Rudolfa II. o povolení užívat zámek jako radnici a sídlo správy panství. V roce 1579 se neúspěšně pokoušel zámek koupit Albrecht Sedlnický z Choltic, ale císař jeho žádosti nevyhověl. Zámek však mezitím chátrá, až v roce 1586 je zde přeneseno sídlo radnice a ta zde přetrvává do roku 1624. Svoboda města trvá až do nešťastné bitvy na Bílé Hoře, kdy došlo i na doposud klidný Nový Jičín. Již počátkem roku 1621 se město vzdalo císařské armádě vedené generálem Buquoyem. Brzy po obsazení města vzdala se i odporující posádka štramberského hradu.
Hlava katolické církve na Moravě kardinál František z Dietrichštejna nazývá město "jiskrou všeho kacířství a rebelie". Je asi až v příliš čerstvé paměti, že král Bedřich Falcký počátkem roku 1620 povýšil město Nový Jičín do stavu svobodných měst královských a obdařil právem zasedat za městský stav na zemských sněmech (Novému Jičínu tehdy potvrdil všechna jeho privilegia.).
24. července 1621 pak vypálila město armáda kalvínského knížete Jana Jiřího Krnovského, markraběte braniborského a byla pobita posádka císařských tzv. Španělů z Neapolska, které
bylo tehdy součástí španělské státu, pod vedením plukovníka Gonschiera (Koscheho). (Pobití Španělé vedení plukovníkem (Gonschierem) jsou pochováni pod tzv. Španělskou kaplí).
Jan Jiří Krnovský byl nejvyšším velitelem poraženého zimního krále Bedřicha Falckého a velitelem všech vojsk operujících na Moravě a ve Slezsku. Nový Jičín vypálil za vydatné
podpory vzbouřených Valachů, se kterými pak plenil široké okolí. Koncem prosince 1621 byla zkáza dovršena, když město obsadily císařské pluky vedené velitelem moravské stavovské jízdy Bedřichem svob. pánem z Tiefenbachu (ČČH XXXV. 502, ZVGMS V. 285).
Pomsta císaře Ferdinanda II. zasáhla odbojné město také tím, že bylo zbaveno všech svých statků a ty byly darovány 6.7. 1624 Jezuitské koleji v Olomouci. Již 23. května 1624 (!) obsazují jezuité podporováni praporcem císařských žoldnéřů město i zámek a stávají se tak majiteli celého novojičínsko-štramberského panství a novojičínským měšťanům tak i novou vrchností (DZO XXXIX 24). Správcem regentem je jmenován P. Jakub Hackh, který jakožto hejtman novojičínského jezuitského panství sídlí na bývalém zámku.
Jezuité - proslulé "Tovaryšstvo Ježíšovo", měli od svého založení v Paříži roku 1534 Ignácem z Loyoly a potvrzení papežem v roce 1540 starost o vzdělávání mládeže. Řád se lišil od ostatních individuálními modlitbami a osobní zbožností svých členů. Mistrně pronikli do barokní kultury a byli nejnesmiřitelnějšími bojovníky proti reformaci. Znakem řádu byla zkratka IHS (Iesus Hominum Salvator - Ježíš lidí spasitel, s křížem a třemi hřeby v plamenném kruhu barvy červené nebo modré.)
V lednu 1627 obsadili město na čas Dánové vedení opavským komisařem Joachimem Mitzlawem. Teprve 17. července téhož roku vstoupila do města Valdštejnova vojska a očistila celé okolí od dánsko-mansfeldských hord. Jesuité se pak mohli opět ujmout správy nad svým statkem, nazývaným jako Nadační panství Nový Jičín (Kaiserlich Ferdinandische Fundationsherschaft Neutitschein). Zámeckým hejtmanem se stal jakýsi Pavel Schwabach, který se smutně zapsal v paměť novojičínských svými násilnými represáliemi při rekatolizaci obyvatelstva města.
V letech 1642 - 1648 bylo město několikrát vyloupeno švédskými vojsky vedenými generálem Lindhardtem Torstensonem. Roku 1642 museli například měšťané zaplatit Švédům 5 500 hřiven říšských tolarů a pro jejich plukovníka Valentina Wintera "šest kočích a jednoho jízdeckého koně vybrati...". Roku 1645 zase vyplatili 6 000 říšských tolarů jejich generálu Janu Kryštofovi Königsmarckovi. 10. října 1645 vyplenila město vojska pod vedením plukovníka Justa von Hundhausena. Další pohromou byla soldateska švédského plukovníka Jana Bannéra (Paniera), na něhož upomíná lidová pověst o pojmenování studánky v nedalekém Šenově.
Zámecká budova slouží v této době povětšinou k hospodářským účelům, jako skladiště a sýpka. Situace po válkách trvajících třicet let byla katastrofální. Bída, neúroda, hlad a nemoci byly znásobeny i správou jezuitské vrchnosti. Panství spravoval regens nebo subregens za pomoci panského hejtmana, který se nazýval vrchní či tzv. oberamstsmann a od poloviny 18. století byl ubytován s celým úřadem na zámku.
Hrubý útisk církevní vrchnosti se nezmírnil ani po mnoha stížnostních listech zaslaných olomoucké kapitule. Teprve roku 1665 bylo poddaným trochu uleveno v robotních povinnostech. V držení jezuitského řádu zůstalo město a panství až do roku 1773, kdy byl tento řád bullou papeže Klimenta XIV. "Dominus ac redemptor noster" zrušen. Dva roky po zrušení řádu byl Nový Jičín císařovnou Marií Terezií propuštěn z poddanství a prohlášen za svobodné municipální město. Stalo se tak snad s ohledem na skutečnost, že Nový Jičín půjčil kdysi císaři Ferdinandovi 12 000 zlatých a novojičínští měšťané pak roku 1775 ještě složili dalších 3 000 zlatých.
Celý velkostatek Nový Jičín - Štramberk připadl císařské komoře a roku 1781 byl odevzdán do majetku c.k. Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. .
Již za jezuitské správy zámek roku 1678 vyhořel. Požár zcela zničil střechu a stropy v poschodí. V průběhu 17. a 18. století byly zde prováděny jen menší opravy. Podstatných úprav se pak dočkal až roku 1868, kdy byly všechny jeho místnosti upraveny do obyvatelného stavu. Tehdy asi byla snesena atika s věžicemi nad západním křídlem. Po této necitlivé přestavbě slouží zámek jako byty, kanceláře a garáže. Ve třicátých letech tohoto století se uvažovalo i o zbourání celého objektu. K tomuto kroku však naštěstí nedošlo.
Dnes je předdvoří zámku na pravé straně uzavřeno novodobým přízemním křídlem, na levé straně dvoupodlažním jihovýchodním křídlem, přiléhajícím původně k hradbám. V přízemí jihovýchodního křídla jsou pravoúhlá renesanční okna s kamennými profilovanými nadokenními římsami, patro je novodobě upravené. Střední, hlavní křídlo, oddělující jakési „předdvoří“ od vnitřního nádvoří, je třípatrové se slepým půdním patrem odděleným kordonovou římsou a členěnými lizénami, pod korunní a kordonovou římsou je obloučkový vlys. V ose západní fasády středního křídla je váleně klenutý pozdněgotický průjezd do vnitřního nádvoří s lomeným profilovaným portálem na východní straně. Nad průjezdem je pravoúhlý renesanční arkýř s dvěma arkádami nesenými toskánskými sloupky. K arkýři vede představené kryté schodiště. Plochu fasády po stranách arkýře člení pravoúhlá renesanční okna, v prvním patře sdružená, s profilovanými kamennými nadokenními římsami. Východní fasáda středního křídla (ze strany vnitřního nádvoří) se skládá ze tří částí. Levá krajní část je dvoupodlažní, s pěti okenními osami, střední a pravá část je třípodlažní. Ve střední části jsou v patře tři okenní osy a dole průjezd. Pravá krajní část o něco ustupuje půdorysně o čtvrt traktu do vnitřní dispozice křídla, v jejím přízemí jsou dva renesanční portálky, v patře jsou krákorce ze zaniklého arkýře a zcela vpravo mělký pravoúhlý arkýř na krákorcích. Pod arkýřem je podélné renesanční okno s částečně dochovanými původními kamennými pruty. Fasády dalších křídel, uzavírajících vnitřní nádvoří, jsou členěny okny, v jižním křídle je pravoúhlý portál, v západním křídle je portál s půlkruhovou profilovanou archivoltou a pravoúhlý portálek z 19. století. Severní strana nádvoří je otevřená. Strohé vnější fasády zámku odpovídají původně pevnostnímu charakteru stavby. Na severním nároží západního křídla zámku se dochoval zbytek atiky s dvojicí nárožních válcových věžic s renesančními lucernami a kuželovitými střechami.
V interiéru zámku byly v 2. polovině 19. století provedeny rozsáhlé změny, které ovlivnily především charakter místností v patrech. V přízemí se částečně dochovaly původní klenby, většinou valené a valené s výsečemi. Intaktněji se dochovala renesančně upravená dispozice hlavního (středního) křídla s valenými lunetovými klenbami s hřebínky v místnostech přízemí a reprezentačními sály se složitějšími klenebními vzorci, doplněnými reliéfním dekorem v 2. patře. V jedné místnosti prvního patra se dochoval renesanční malovaný trámový strop. Na prvním nádvoří zámku je dochovaná původní kamenná studna, dnes opatřená bezpečnostní zdobenou železnou klecí.
V roce 1786 je v objektu zámku vybudován vojenský špitál a po bitvě u Slavkova roku 1805 zde sídlí ředitelství vojenských nemocnic na Moravě. Poslední významnou návštěvou na zámku zde byl roku 1912 manželský pár arciknížete Karla s chotí Zitou, posledních rakouských monarchů. Tereziánské akademii zámek patřil až do roku 1918. Po převratu bylo panství převedeno na nadaci akademie hraběte Straky v Praze. Správa nadačního velkostatku měla tehdy celkovou rozlohu 2 735 ha. Po osvobození v květnu 1945 je v objektu bývalého zámku ubytováno vojsko. Od roku 1947 je zámek majetkem nadačního ministerstva školství. Je zde zřízeno zemské muzeum, které dalo základ nynějšímu okresnímu Vlastivědnému muzeu, které dnes objekt užívá.


Prameny:
Baláš M., Topografie Nového Jičína v 16. a 17. století, Nový Jičín 1959.
Beck J., Geschichte der Stadt Neutitschein und deren Umgebung, Nový Jičín 1854.
Gardavský Z., Nový Jičín - Stavebně-historický průzkum, Olomouc 1990.
Ullrich J., Neu-Titschein im Jahre 1817. Das Kuhländchen VIII.,1927,s.33,51,68,84,99, 116)
Dvorský K., K počátkům Nového Jičína. Kravařsko, VI.,1936, s.53-56, 72-74.
Líbal D. - Reml L., Nový Jičín, městská památková rezervace. VSONJ, č.1, 1967.
Líbal D., Nový Jičín, Stavebněhistorický rozbor objektů jádra s příhradební oblastí, SÚRPMO Praha, listopad 1966, rukopis.
Lux K., Das Theresianische Schlossin Neutitschein.
Hosák L.., Počátky Nového Jičína - K středověké kolonizaci na Ostravsku. Slezský sborník, roč.58, (18) Opava 1960, s.112-121.
Prokop A., Die Markgraftschaft Mähren in kunstgeschichtlichr Beziehung, Band I-IV, Wien 1904.