Zakletý purkrabí

Graficke pismenko Mezi purkrabími, kteří vládli na Lokti, požíval nejhorší pověst markrabě Vohburgský. Nutil nemilosrdně lid k těžkým robotám, neměl slitování s chudými ani s nemocnými. A stejně tvrdě vymáhal na poddaných daň. Kdo nemohl včas zaplatiti, byl bez milosti jat panskými dráby, odveden na hrad a vsazen do temného vězení, vytesaného ve skále.

 
Graficke pismenko V té době žila ve vetché chaloupce na břehu Oharky chudá žena, která měla zaplatiti purkrabímu značný dluh. Muž se rozstonal a zemřel, ona sama stižena byla nemocí, z níž se jen těžko pozdravila. Zbyly jí jenom hladové děti, prázdná chalupa a oči pro pláč. A tak doufala jen v pomoc boží a v slitování markraběte, který snad přece poshoví, až mu o svém neštěstí poví…
 
Graficke pismenko Byla srpnová neděle, horký, parný den, kdy se vypravila na Loket, aby se tam v kapli pomodlila a poprosila purkrabího o milost. S děckem v náruči vstoupila do hradu, stírajíc co krok s čela pot, neboť byla vysílena nemocí a bídou. A jak tu kráčí okolo paláce, vystoupil purkrabí na arkýř a pohlížel pánovitě na lid, který se před ním kořil. Žena si dodala odvahy, padla před purkrabím v prach a vznesla k němu svou prosbu. Vyslechl ji ledabyle a odmítavě máchl rukou: „Nemarni slov, zaplatit musíš, sice budeš uvržena do vězení!“
 
Graficke pismenko Tu počala žena srdcervoucím hlasem naříkati a prositi, by se pro milosrdenství boží nad ní, nešťastnicí, slitoval.
 
Graficke pismenko A když se ani potom jeho srdce nepohnulo, tu jata zoufalstvím zahrozila na purkrabího a vzkřikla pohnutým hlasem: „Za to, že máš kamenné srdce, nechť se celý proměníš v kámen!“
 
Graficke pismenko V tu chvíli se snesl nad hrad černý mrak. Zaburácel hrom, až se celá hora otřásla, a do arkýře, na němž stál purkrabí, udeřil blesk. Lidé, jdoucí do kostela, upadli na zem, pojati strachem, že nastává konce světa a s ním soudný den. Po chvíli se rozjasnilo, mrak se rozprchl – a po bouři nebylo sledu. Jen pod arkýřem paláce válel se při zemi kouř, páchnoucí sirou, a na dně jámy, která tu zela v zemi, spočíval velký, žhavý kámen. „Purkrabí byl zaklet v kámen!“ volali lidé zděšeně a křižujíce se spěchali do kostela poděkovati Bohu, že je zbavil ukrutného pána.

Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků