Graficke pismenko Na nejzazších končinách naší vlasti, kde se hranice tří zemí, Čech, Moravy a Dolních Rakous sbíhají, jest krajinka hornatá, odlehlá od cizinců zřídka navštěvovaná, ve kteréž se výšiny se stromovím lesním a balvany poseté, bařinaté louky a kamenité role střídají. Na jejím západním kraji na lesnaté výšině vypínají se zříceniny hradu Landšteina, někdy pyšného a bohatýrského sídla, o jehož zrušení nejen zloby povětří, hrom, voda a větrové, nýbrž i  ruka lidská neunaveně pracovaly a pracují. Pod samým hradem k západu jest osada Markel odtud řečená, že tu jednou bývalo rozhraní Čech a Rakous. Opevnění, které se tu spatřuje, zajisté jest starší než Landštein a pochází z dob dávnověkých.

 
Graficke pismenko Landštein jest pamětihodný pro své mnohonásobné opevnění. Nebyl ovšem původně tak rozsáhlý, jak se spatřuje nyní. Pro bezpečnosť a panské živobytí, jak se mu rozumělo ve 14. věku, stačil menší hrad nežli jest Landštein, ale v pozdějších dobách, když se zbraně zdokonalovaly a zvláště když se střelného prachu užívalo, dostal každý hrad, který měl býti pevností zemskou, rozsáhlá opevnění. V té příčině lze přirovnati Landštein ke Kunětické Hoře, která však Landštein rozsáhlostí svou, jakožto majetek nejbohatšího tehda rodu, překonala. Ještě více se podobá Landštein Potšteinu. Jádrem Landšteina a původní hrad jest to, co nazývati budeme horním hradem, totiž palác s oběma věžemi, hrubá zeď, která od nich vybíhá do čtverhranu, a parkán s hradbami vnitřními, ale i na této části nejednou měněno a stavěno, tak že i v této vnitřní části se známky oprav v předešlém století spatřují. Ostatní čásť či dolní ohrada pochází z doby Krajířovské a založena bezpochyby ve druhé polovici 15. věku.
 
Graficke pismenko K Landšteinu přichází se ze strany Kunžacké podlé dvora poplužného, ležícího v sedlovité prohbi, která dělí hradiště od ostatního dlouhého lesnatého ostrohu. Jí se přichází napřed k jedinému stavení Landšteina, na němž se posud obývá. Stavení toto základův nepravidelných stavěno bylo v novějších dobách do hradeb a dvojích bran, jimiž se do hradu vcházelo. Před tímto stavením a před první branou býval příkop, po němž zůstaly na západní stráni známky; ostatek již dávno zasypali, aby měli pohodlný příjezd. První brána goticky sklenutá, kteráž se na severní straně dotčeného stavení nachází, pochází patrně z doby pozdější. Průjezdem klenutým vchází se do nepravidelného prostranného dvora, kterýž jest řečeným stavením na třech stranách zavřen. Co na něm jest viděti, upomíná na 16. a 17. věk, o čemž svědčí vlaské rýsování na zdech a pravidelnosť oken, které jsou po způsobu tehdejších věkův kamennými veníři obloženy. Ze dvora dotčeného vychází se dlouhým průjezdem a druhou, též goticky sklenutou branou do příhrádku čili cesty mezi hradbami a branami schvalně tak založené, aby vnikající nepřítel jíti musil pod hradbou horního hradu, odkudž se mu předměty s výšky metanými velice škoditi mohlo. Nyní ovšem spatřuje se to jinak nežli bývalo původně; okna do tohoto přihrádku obrácená a způsoba jich svědčí o tom zajisté, že stavení toto dostalo své upravení v 16. věku, když Landštein bránily hradby ven za původní hrad pošinuté. Na konci tohoto přihrádku jest třetí brána ostříhaná v pravo čtverhrannou věží. Okna v této věži umístěná, chatrné zdivo věže i brány, neméně pak způsoba jich obou svědčí o tom, že postaveny v 17. věku. Průjezd této třetí brány jest šíje, v jejížto východní zdi se čtvrtá brána pěkným gotickým obloukem ozdobená nachází. Způsob tento, že se v samé bráně cesta zatáčela, předkům našim velice líbil, poněvadž měl mnohé výhody pro obrance a velice překážel nepříteli. Byloť tak potřeba opatření takové učiniti, poněvadž se touto čtvrtou branou do vnitřního hradu vcházelo a potom již jiná brána přístupu nepřekážela.
 
Graficke pismenko Pětihranné nádvoří, jemuž předkové plac říkávali, zavřeno jest na všech stranách stavbami dvouaž třípatrovými, kteréž postaveny vesměs v 16. věku. Svědčí o tom nejen okna pravidelně umístěná a kamennými veníři obložená, nýbrž i rýsování, které pod novější obmítkou se objevuje. Platí to zejména o vyšších částech, totiž prvním patře, kteréž má veliká jednoduchá okna, druhém poschodí s okny kuplovanými nebo dvojatými a třetím, kteréž má toliko okénka. Spodní čásť, kteráž pochází bezpochyby z 15. věku, má okolo dveří ozdobně tesané veníře a obsahuje pevné sklepy. Vše ostatní jest pustá rozvalina. V pravo od brány na jižní straně dvora jest neveliká, okrouhlými oblouky klenutá podsíň, ze které se vchází k podzemním sklepům dosud zachovaným. Na západní straně dvoru uvidíš bývalý krb a nad ním až do nejvyššího patra jdoucí, nahoře ozdobně krytý komín. V severovýchodním rohu dvoru bývala hluboká, ve skále vytesaná studně, kteráž jest nyní zasuta, tak že jen místo podlé prohloubení znáti.
 
Graficke pismenko Na východní straně horního hradu jest palác čili prvotní obydlí pánův Landšteinských. Skládaje se ze dvou věží se stavením, kteréž je spojuje, shoduje se s nejedním palácem, kterýž se nám udržel, tak na příklad s palácem na Vysokém Chlumci a jinde. Překvapuje palác Landšteinský nejen pevností svou a důkladností, nýbrž i výškou, ano prostřední stavení třetího poschodí dosahuje. Co se týče pevnosti, patří veliká věž na jižní straně paláce stojící k nejpevnějším stavbám; hrubosť zdí činí tu přes 4 metry, tedy více, než obyčejná míra u věží obnáší. Zdi tohoto obra jsou lity, jako u všech starých staveb. Nebo poněvadž bylo potřeba rychle a pevně stavěti, vyzděny jsou pečlivě jen oba líce zdí velikými kameny, a rohy svírány hrubým tesným kamením křížem na sebe kladeným, mezi to pak házeno drobné kamení a zaléváno maltou, v níž se hodně vápna a čisté vody, ale málo písku (totiž tolik, kolik bylo potřebí) nacházelo. Během kolika věkův stvrdla malta tato tak, že se vyrovnává tvrdému kamení. S úžasem spatřujeme na Přindě a Dubé kusy zdí, které spadly s veliké výšky a přece se nerozbily. Na Michalovcích svezla se horní čásť věže a nezrušená a pevná stojí doposud. Na Dražicích ulomíš spíše kámen nežli maltu; ano tu se pozoruje druhdy, že se vrátký, nedobrý kámen již dávno vydrolil, a malta jej obkličující přece posud povětří vzdoruje. Způsob tento stavení měl svou dobrou, ale i zlou stránku. Jestliže se užilo dobrého vápna, a líce dobře a pečlivě vyzděny, založeno bylo to a takové stavení na staletí; bylo-li tomu naopak, držely stěny jen dotud, pokud držely lícní zdi. Jakmile se tyto prolomily, stávalo se nezřídka, že se celá zeď sesula. Druhá věž má zdi něco slabší a jako všechny věže tak stavené, že při každé podlaze hrubosti zdi ubývá, tak že jest nejhořejší zeď jen polovici tak tlustá jako spodní.
 
Graficke pismenko Prostřední stavení mezi věžema nemá v přízemí oken, což jest u starého hradu pravidelná věc a seznává se z toho, že pozdější držitelé tu nic neměnili. Místností těchto užíváno jako skladišť. Nad tím jsou větší a menší čtverhranná okénka, ve druhém poschodí úzká okénka. V třetím poschodí bývala veliká síň, o čemž svědčí veliká okna. O stáří tohoto stavení svědčí nepravidelné rozsazení oken, z nichž některá bezpochyby již po vystavění zdí podlé potřeby sem a tam prolámána. Stavení toto velmi staré nejednou cvikováno cihlami a opravováno, nejhořejší čásť k němu snad teprve v 15.věku přidána.
 
Graficke pismenko Vedlé tohoto stavení k jihovýchodu stojí ssutiny veliké věže do obdélného čtverhranu založené, kteráž byla bez podkroví a krovu 34 m. vysoká. Dříve se k ní chodívalo jediné brankou do okrouhla sklenutou, kteráž se asi 10 metrů nad zemí nachází. Přicházelo se k ní z podsebití, které šlo po hrubé jihovýchodní hradbě, neboť branka tato obrácena jest k západu slunce. Ze zvídavosti, jak to ve vnitřku vyhlíží, a ještě více ze chtivosti po pokladech prolámali v nově vchod při zemi, ovšem s velikým namáháním. Přízemí a hezky veliký kus nad tím bylo tmavé, a také v hořejších poschodích byla malá okna a propouštěla jen tolik světla, kolik ho nevyhnutelně potřebí bylo; jen nejvýše, kde býval hlásný, bylo několik oken vedlé sebe. Čásť tato jest teprve v 16.století znova vystavena, neb před tím bývalo tu dřevěné podsebití. Před lety bývaly z dolejška až nahoru schody založené tehda, když prokopán vchod v přízemí; obnovovány opět v tomto století, ale nejsou tu již několik let, tak že nemožno jest dostati se až po vrch věže. Jen z dolejška lze spatřiti bývalou její způsobu, zejména i previt na mohutných krákorcích položený, který jest při bytu hlásného. Roku 1771 v létě uhodil hrom do této věže, srazil její jihozápadní roh a zapálil břevnoví v ní, tak že věž za krátký čas vyhořela a jen holé zdi po ní zůstaly.
 
Graficke pismenko Severní konec paláce tvoří čtverhranné věžovaté stavení zvýší 23 m, k němuž jest jediný vchod úzká branka, taktéž nad zemí ve výšce asi 6 m. K této brance lze nyní jen po žebříku přijíti, ale za starých dob chodívalo se k ní z I.poschodí z vedlejšího stavení. Poněvadž obě věže měly býti posledním útulkem obležených, proto se branky k nim z vnitřku dubovými závorami zavíraly (u naší branky jest posud díra k zastrčení závory); možná, že byly také u obou věží zvodité mosty. Místnosť, do kteréž se vchází brankou, byla jindy mnohem vyšší nežli nyní, poněvadž ji jednou překlenuli a tak na dvě místnosti rozdělili. Heber měl za to, že tu bývala kaple; tomu nasvědčuje vyzdění oltáře s kamenným stupněm kolem něho, v levo výklenek pro konvičky, v pravo prostranný sanktuář, který býval tlustou mřeží železnou zavřen, absida klenutá za oltářem, kteráž jest osvětlena úzkým, před časy zamřežovaným oknem. Proti tomu svědčí vězení, které se pod samou touto kaplí nachází, ale sluší při tom povážiti, že se v takovém sousedství dříve nic neslušného nespatřovalo, poněvadž se trestání zločinců vždy za věc slušnou a spravedlivou pokládalo. Možná dosti, že tu bývala původně mučírna, která teprve mnohem později za kapli přeměněna, čemuž i rozdělení místnosti na dvě nasvědčuje. Ostatně bylo soci podobného i v Léštně u Bystřice. Kaple a vězení byly v sousedství, a pod kaplí našli kosti zazděné ženy. (Viz díl I. na str. 78.) Otvor do vězení čtverhranný (zdélí a zšíří 32 cm.) a kamením tesným obložený, který se nachází blízko západní stěny kaple, zavírán býval spadacími dvířkami, a viděti ještě dobře na kamení, jak zapadaly. Pod ním jest místnosť klenutá asi 6 m. vysoká, k níž není přístupu leč jen po žebříku; nacházejí se v ní prý rozházené zetlelé kosti, které o tom svědectví vydávají že tu zločinci a škůdci hladem umořeni bývali.
 
Graficke pismenko Nad domnělou kaplí jest vrchní ponebí této místnosti, jak již dotčeno, novějším překlenutím oddělené. Mohlo se k němu přicházeti z druhého poschodí vedlejšího stavení skrze dvéře, které se tu ještě spatřují. Místnosť tato měla jediné okno k severu obrácené. Nad ní byla ve třetím poschodí místnosť do půlkruhu sklenutá. Přicházelo se k ní buď z dolejší místnosti po 23 hrubě otesaných schodech, které byly v hrubosti zdi, aneb z půdy západního stavení po žebříku. Nad ní byla ve 4.poschodí opět místnosť, k níž se po točitých, nyní na polo sesutých schodech chodívalo a nyní jen s nebezpečenstvím života přistoupiti může.
 
Graficke pismenko Ke konci ještě promluvíme o opevnění Landšteina a o jeho dolní ohradě. Severní a východní stranu horního hradu objímal parkán a hradba, kteráž na dvou rozích dvěma štíhlými hranatými věžemi sesílena byla. Věžky tyto nad hradbu vyčnívající jsou základů velice nepravidelných a mají okna tesným kamením obložená, která snad později prolomena, ale střílny v nich a hradbách pocházejí ze staré doby. V prvotních dobách zavíral Landštein na této straně pouhý násep se sruby, ale v 15.století v těch místech, kudy šel násep, postavena nová hradba s polookrouhlými baštami téhož způsobu a téže úpravy, jak se stavěly v prvních dobách střelné zbraně, s ochozí vyzděnou a střílnami pro střílení z ručnic přizpůsobenými. Tak povstal mezi vnitřním a venkovským hrazením velmi široký parkán, kteréhož v prvních dobách Landštein Hrad. Landšteina nijak potřebovati nemohli. Hradba tato jde v polokruhu okolo severní, východní a jižní strany hradu a nad to jest hrad otočen na celé východní straně příkopem a náspem. Zajímavo jest ještě bývalé opevnění na jihovýchodní straně hradu. Poněvadž byla strana tato slabá, nejsouc chráněna stráněmi jako strana východní a západní, vybíhalo od náspu, který původně hrad zavíral, anebo od dotčené venkovské hradby, která teprve ke sklonku 15. neb na počátku 16. věku postavena, čtverhranné opevnění, vysokými a mohutnými valy zavřené, na nichž se silné dřevěné sruby nacházely. Mezi těmito sruby mohl také prak neb velký samostříl aneb totach státi.
 
Graficke pismenko Na jihozápadní straně jest ještě zajímavější opevnění, neb tu jsou troje hradby za sebou stupňovitě se vypínající a kromě toho ještě násep s příkopem. První venkovská hradba sesílena jest třemi polookrouhlými baštami a pochází z téže doby, jako východní venkovská hradba. Nad tím jest rovná hradba, kteráž jde rovnoběžně s předešlou, konečně pak jest třetí hradba zavírající přihrádek ode druhé k třetí bráně. Mezi těmito hradbami jsou široké parkány. Nyní lze vejíti do všech parkánů se svrchu psaného obydlí mezi první a druhou branou, pouze do dolního parkánu na západní straně přichází se přímo z venkova velikou širokou branou, prolomenou v hradbách již tehda, když již prvotnímu svému účelu sloužiti nemohly.
 
Graficke pismenko Podlé popisu panství r. 1665 dne 11. května sepsaného byl „zámek Landštein z hrubých zdí dobře vystaven a ohrazen, v němžto mnoho pokojův, sklepův, komnat a jiných k obydlí náležejících příležitostí, jakož i kaple, krásné sklepy podzemní a konírny. To vše šindelem kryto bylo a šacovalo se s hodinami bicími, studní na dvoře se nacházející, také malým kusem, 18 tuplháky, 40 mušketami a 6 halapartnami na 2000 kop míš.“ Několik století pracovalo se na tomto tvrdém a pyšném hradě, nežli byl v té podstatě a způsobě, jak se tuto popisuje a jak nyní zříceniny jeho spatřujeme, a ke zničení a zrušení tohoto skupení několika mohutných stavení postačil jediný okamžik.
 
Graficke pismenko Nejbližší okolí hradu Landšteina patřilo za dávných dob k zemi Vitorazské a bylo proto ještě ve 14.věku částí biskupství Pasovského; i zdá se, že patřilo pozdější panství Landšteinské k Rakousům, od nichž se dostalo neznámým způsobem k Moravě a potom k Čechám. Na místě pyšného hradu Landšteina postaven jest ve 13.věku neveliký hrádek, jehož první nám známý majetník Oldřich z Landšteina se jmenoval. Vyskytuje se jednou (r. 1259) jako opravce statku, kterýž klášteru Světelskému ve vsi Kammern patříval. Od něho neb budoucích jeho koupil Landštein pan Sezima z Třeboně rodem Vítkovec, znaku růže stříbrné na červeném štítě, který proto r. 1283-1293 stále heslo z Landšteina nosil. On a nástupcové jeho rozšířili a zpevnili hrad Landštein tak, že patřil k nejtvrdším hradům v Čechách, a ačkoliv měli v okolí drahně zboží dobrých a výnosných, přece přijali za stálé heslo rodu svého příjmí „z Landšteina.“ O potomcích Sezimových není nám nic známo. Avšak pozoruhodno jest, že po něm nedrželi Landšteina synové bratra jeho Voka, nýbrž synové Ojíře Lomnického. Stalo se to asi tak, že na konci téhož století Vítkovci Třeboňští rozpustili spolek svůj a Vítek Ojířovic na svůj díl Landštein obdržel. Vítek z Landšteina připomíná se po prvé r. 1300 a potom zhusta ve mnohých listech a smlouvách, k nimž páni zemští početi své věšívali. Hrdina také byl R. 1309 bránil udatně měst Pražských proti Mišňanům, při čemž obstoupen byl od měšťanův k Mišňanům příchylných, kteří přepjali okolní ulice řetězy a svedli boj krvavý. Mnoho koní bylo pod jezdci zabito, i pod Vítkovým ořem vlekla se střeva; sklíčeným zdála se nastávati jistá záhuba. V tom Sudek přeťal řetěz a zjednal všem příležitosť k útěku; Vítek utekl na hrad Pražský a příštího roku vyznamenal se chvalně v bojích, za kterých byl král Jindřich vypuzen ze země. Naposled se připomíná r. 1311, kdež přijal od kláštera Korunského do života svého ves Dobruš, mezi Netolici a Chvalšiny ležící. Syn jeho Vilém, pán na Landšteině, Třeboni, Lomnici a Nových Hradech, též na Hluboké, podobně vyznával r. 1315, že drží od dotčeného kláštera ves Dobruš, a neznámého roku obdržel prý od krále Jana majestát, kterýmž on a Petr z Rožemberka představeni jsou všem pánům zemským. Roku 1316 nacházíme jej mezi přáteli Jindřicha z Lipého a nedlouho potom mezi pány, kteří se králi Janovi protivovali. Bylť asi Vilém jeden z nejúčinlivějších, pročež se král v prosinci r. 1317 osobně proti němu vypravil; ale štěstí válečné mu nepřálo a nemoha žádného jeho hradu dobyti, kázal ne po královsku jen pleniti zboží jeho, tudíž hubiti své vlastní poddané. Ježto však pleněním takovým utrpěly také sousední statky pana Petra z Rožemberka mnohonásobně, pán tento přišed do králova ležení, prosil o ušetření svých lidí, nabízeje se také ku sprostředkování pokoje. Ale král ukládal jemu výminky tak těžké, že uražený takovým jednáním mocný pán přestoupil raději na stranu strýce svého. A tak král nazuřiv se proti oběma Vítkovcům, odtáhl zase. Roku 1318 smířil se Vilém s králem a byl mu od té doby poddaným věrným, provázeje jej na výpravách jeho (roku 1319 do Slezí a Lužice, r. 1328 proti Prusům a Litvanům, r. 1335 do Bavor.
 
Graficke pismenko Z důležitých příčin podal Vilém hrad svůj Landštein s městem Bystřicí králi Janovi v léno, což i učinil roku 1341 s panstvím svým Třeboňským, Lomnickým a Novohradským tak, aby ke službám manským jen do života svého povinen byl. Císař Karel jsa naň laskav pro veliké jeho zásluhy, potvrdil r. 1348 dne 26.července veškeré svobody a výsady rodu Landšteinského. Tehda byl Vilém hejtmanem na Moravě (r. 1345-1351), ale od roku 1351 byl purkrabí Pražským, byv roku 1350 pro klénoty a svátosti Římské do Bavor poslán. Poslední dni života jeho ztrpčeny tuhou pří, kterouž měl se sousedem a strýcem svým Jindřichem Hradeckým. Zemřel r. 1356 okolo hodu sv.Jiří.
 
Graficke pismenko Po Vilémovi zůstalo šest synův, a to : Jan, Vilém, Ojíř, Litolt, Vítek a Petr, z nichž byli poslední dva při smrti otcově ještě nezletilí. Petr byl tehda mnichem, ale jak se zdá, brzo zemřel. Také dva nejstarší oddali se stavu duchovnímu. Jan stav se již před r. 1353 kanovníkem Pražským a před r. 1367 proboštem Mělnickým, zemřel asi r. 1389. Vilém byl již r. 1353 proboštem na Vyšehradě a jako takový kancléř království, ve kteréžto hodnosti až do své brzké smrti setrvával. Zemřel dne 30.listopadu r. 1360. Asi před r. 1358 došlo k dělení velikého dědictví otcovského, při čemž větší panství na polovice rozdělena. Jan obdržel polovice panství Třeboňského, Vilémovi dostaly se bezpochyby peníze hotové, Ojíř byl pánem na polovici Svin, Lomnici, Bystřici a Lutové, Litolt vzal na svůj díl Landštein a druhou polovici Třeboně, Vítek měl Novéhrady, Borovany a polovici Svin. Panství Landšteinské dostalo se tudíž Ojířovi a Litoldovi, z nichž držel onen čásť západní, tento východní. Neboť r. 1359 dne 13.července učinil Ojíř s panem Heřmanem ze Hradce smlouvu o rybník velký, ležící na vodě Hostici při silnici z Bystřice do Třeboně (Stankovský); Heřman postoupil mu dílu svého na rybníce, ale vyhradil si nápad naň po Ojířovi docela, kdyby bez dědicův zemřel, a z polovice, kdyby dědice zanechal. Roku 1360 byli oba bratří při dvoře císařském v Praze, kdež dán Ojířovi dne 22.září majestát, že převzavšímu jemu nedávno se zbožím služby manské povinné Čeňkovi z Lipého ani jeho osobě ani jeho rodu na újmu cti býti nemá. Když brzo potom bratr jeho Vilém zemřel, odřekl se Ojíř všeho práva, kteréž mu na zboží jeho příslušeti mohlo, poněvadž zboží n.Vilémovo buď podlé hromadnictví, buď podlé posledního pořádku zemřelého na Ješka z Kosové Hory bylo spadlo. Litolt držel v zástavě od pánů z Rožemberka Borovany ve 300 hřivnách stříbra, a když mu r. 1365 čásť této summy zaplatili, vydal jim na to kvitanci na hradě Landšteině, k níž také purkrabě jeho Přibík pečeť svou přivěsil. Neznámým způsobem, avšak bezpochyby podlé práva manského spadly Landštein a Bystřice na krále Vácslava.
 
Graficke pismenko Roku 1381 listem ve středu před sv. Lucií v Budějovicích daným král Vácslav hradu Landšteina a panství Bystřického se vším příslušenstvím postoupil štyrskému pánovi Kunrátovi z Krajku, obdržev za to směnou hrad a panství Lomnické. Kunrát se tehda králi zavázal, že hrad Landštein musí býti vždy otevřen králům Českým, a kdyby jej s městem Bystřicí chtěli prodati, že se má králi především ke koupi nabídnouti. Řečený Kunrát požívaje přízně královy od něho povýšen byl roku 1380 na nejv. Hofmistra království a v lednu r. 1381 s knížetem Přemkem Těšínským a nejv. purkrabím Petrem z Kosti poslán jest do Anglie ke králi Richardovi, aby s ním smlouval o sňatku zamýšleném s českou kněžnou Annou. V poselství tomto nacházel se také Kunrátův syn Lipolt Krajíř z Krajku, který byl od krále anglického obdařen doživotním úrokem 500 hřiven stříbra. 16ú Když se vrátil Kunrát, osvobodil mu král za jeho služby dům jeho v Menším městě Pražském ležící. 17) Zdržoval se potom při dvoře až k r. 1385, kteréhož prý úřad hofmistra ze sebe složil, byv prý psem královým nebezpečně pokousán. Před tím (roku 1384, 23. dubna) byl syna svého Jiříka s Klárou z Hradce, dcerou Jindřicha III., zasnoubil a věno její 750 kop na zboží svém Bystřickém pojistil. 18) Potom daroval r. 1387, 8.června kapli sv.Michala pod Vyšehradem ležící klášteru Ojvínskému, aby za jeho duši denně mše, někdy i velká sloužena byla. 19) Brzo potom zemřel zůstaviv 4 syny: Lipolta, Kunráta II., Jana a Jiří I., kteří se o dědictví otcovské tak podělili, že Lipolt obdržel hrad Landštein, Kunrát a Jan zástavu na Budějovicích, Jiří však zboží Bystřické.
 
Graficke pismenko Lipolt Krajíř z Krajku se sousedy svými Vítkovci časté pře míval, v nichž mu bratr jeho Kunrát statečně pomáhal. Teprve r. 1405, 6.ledna podařilo se Markvartovi z Pořešína obě strany smířiti a mezi bratry jmenovanými a Jindřichem z Rožemberka, Oldřichem, Janem starším a Janem mladším z Hradce smlouvu učiniti, tak aby ten, kdož by mír zrušil, základ 3000 kop propadl. Konečnou výpověď učinil mezi Lipoltem a Janem mladším král Vácslav. Potom tři bratří Lipolt, Kunrát a Jan před králem r. 1417, 31.ledna vyznali, že jim není král ničím povinen, leč dluhem 1000 kop a zástavou Budějovskou. Město toto zůstalo ještě za husitských válek pod správou Krajířův, a Lipolt tu byl hejtmanem Zikmundovým. Potom bojoval urputně proti kališníkům; roku 1420 v červnu přilehl s rakouskou posilou k Táboru, za to Jan Žižka téhož roku hrad a město Bystřici spálil, zajav tam Lipoltovu manželku a děti jeho. Nicméně on roku následujícího od boje neupustil; pokoušel se o tvrz Lomnickou a s Žižkou stále bojoval. Podobněž bojoval statně v Rakousích r. 1427 proti Táborům a Sirotkům, porazil roku 1431, 14. Října Táborské hejtmany u města Býdova nad Dyjí, kdež Táboři utrpěli takovou porážku, že jich zůstalo na místě zabitých asi tisíc. Tak i r. 1432 nedaleko Znojma přepadl Tábory, ani se z Rakouské jízdy vraceli. Od r. 1426 býval Lipolt hejtmanem markrabství Moravského. Manželka jeho byla Anna, dcera Jana z Meziříčí.
 
Graficke pismenko Kdy Lipolt zemřel, není známo. Víme toliko, že hrad Landštein a panství Bystřické po něm syn jeho Volfgang I. dědil, a že v bojích potom v Čechách zuřících se stranou pod oboji držel. Rod Krajířovský totiž, ač původně německý, záhy tak se spřátelil s jazykem a duchem českým, že měl účastenství ve všem co tehda národ český zdobilo. Roku 1459 koupil od poručníkův Jindřicha z Hradce panství Bílkovské a Dačické na Moravě a spojil je se svým zbožím v Čechách v jedno ohromné panství. Roku 1465 nabyl dvoru v Cepu a roku 1482 dal klášteru Třeboňskému bláta u téže vsi pod Cepským mostem a od něho až do hranic Branských a do polí a luk Hrachovických. Za to si vymínil, kdyby dělal rybník za Cepem, že může topiti grunty klášterské na Jestřebí. Roku 1487 byl již v letech pokročilý a měl čtvero synův, kteří byli let plných dosáhli. Pročež jal se 5.března na Bystřici zboží své mezi syny děliti, zůstaviv sobě k živnosti hrad a město Bystřici a městečko Dačice. Lipolt II. a Jindřich obdrželi v Moravě „hrad Corštýn a hrad zbořený Franštýn s městečky atd.“ Jiří II. a Kunrát III. dostali hrad Landštýn a hrad zbořený Bílkov s městečky a jiným příslušenstvím. Mimo syny tyto měl též tři dcery nedorostlé: Aničku, Zbynku a Anéžku. Bylť takto Volfgang syny své podělil a od nich zápis obdržel, že ho z ničeho nebudou více naříkati, po dvou letech však vida nedostatek zdraví, postoupil jim roku 1489, 22.dne měsíce října statku, který si byl ponechal; Lipolt a Jindřich dostali k Coršteinu Dačice městečko, vsi Stram, Tužím, Veliš, Péčinec, Bačkovský dvůr, ves Lipolec a Hostkovice a pusté vsi Rajchéřov, Robnavu a Gebharce, Jiří s Kunrátem obdrželi k panství svému Landšteinu ještě Bystřici s vesnicemi. Bezpochyby, že starý Volfgang brzy potom zemřel.
 
Graficke pismenko Sotva byl starý Volfgang zemřel, povstala mezi Jiříkem a Kunrátem různice o svršky a klénoty na Bystřici a Landšteině, o kteroužto různici jsou smluveni. Potom se také rozdělili o svůj díl tak, že Jiří podržel Landštein s panstvím Bílkovským, Kunrát pak přijal panství Bystřické; po tom rozdíle Jiří koupil Jakubov od Půty z Lichtenburka švakra svého, též dvůr Švehlovský v Němčicích od Jindřicha z Hradce. Manželku měl Apolonii z Puchheimu, Rakušenku, s níž splodil syny Volfganga II. a Zdeňka a zemřel 20.listopadu r. 1492. Tedy Apolonie byla poručnicí dětí svých, ale v tom postavení pro brzkou smrť, která ji ř. 1495 překvapila, dlouho nezůstávala. Poslední svou volí r. 1495, 28.října napsanou věno své 1000 uh.zlatých, které měla zapsané na panství Landšteinském, poručila k založení věčné mše u oltáře panny Marie v kostele Bystřickém. Od r. 1495-1513 měl poručnictví nad sirotky ujec jich Kunrát Krajíř; tu pak sirotci majíce léta svá statek a díl svůj po otci hrad Landštein se svršky na něm se nacházejícími od Kunráta na den sv.Jana evang. Přijali a přijavše, poděkovali strýci z poručenství, po čemž on jim zámek čistý, jak jej otec držel, postoupil. Potom se bratří r. 1518, 14.dubna rozdělili; Zdeněk obdržel hrad Landštein s příslušenstvím, a Volf hrad zbořený Bílkov.
 
Graficke pismenko O Zdeňkovi nemáme zpráv žádných, jediné to, že byl již r. 1540 mrtev a že panství jeho po něm syn jeho Zdeněk II. zdědil. Ten neměl ještě tehda plných let a byl tudíž pod poručenstvím strýce svého Volfa staršího z Krajku na Bystřici, který také panství Landšteinské spravoval. Když byl Zdeněk let svých dosáhl, nechtělo se mu hospodařiti i zastavil r. 1542, 4.ledna hrad a panství Landšteinské poručníku svému na 3 léta pořád zběhlá s tou výminkou, aby Volf panství spravoval, zámek choval a opatroval. Zdeňkovi dával ročně 100 kop a při postoupení téhož zboží zaplatil 300 kop míšeňských. Po uplynutí těch tří let (roku 1545) Zdeněk sám se v panství uvázal, na Landšteině bydlel a stal se hejtmanem kraje Bechyňského. Když byla první jeho choť zemřela, zasnoubil se po druhé s Annou z Bibršteina, bohatou nevěstou, a věnoval jí (r. 1568 ve středu po sv. Trojici) 2500 kop gr. Č. na zámku Landšteině, městečku Starém Landšteině (či Starém městě), vsích Vitiněvsi, Markel, Peršláku, Eberkerc atd. Zvětšil jmění rodu svého, přikoupiv statky Urbaneč a Hořejší Němčice, vdal r. 1574 nejstarší dceru svou Annu za Viléma z Roupova a dal po ní statek Němčický a zemřel konečně na podzim r. 1577. Ana vdova Zdeňkova na Landšteině bydlela a od soudu zemského poručenství nad sirotky zůstalými obdržela, povstaly brzo mezi mateří a dcerou Annou pře o to, jak by se dluhy n. Zdeňkovy zaplatily, pročež soud zemský musil naříditi pány Jana staršího z Lobkovic na Točníce, Adama z Hradce na Hradci a Telči, Adama Krajíře z Krajku na Mladé Boleslavi a Jindřicha z Krajku, aby obě strany porovnali. Poněvadž se však „pro mnohé závady a dluhy nebožtíkovy“ statek Landšteinský sirůtkům jeho nikoliv obdržeti nemohl, nařízeni jsou kommissaři k prodeji téhož statku Adam z Hradce, Jindřich Vencelík z Vrchovišť na Včelnici, Kuneš Dvořecký z Olbramovic na Dvorci a Jan Malovec z Malovic. Ti prodali r. 1579, 19.prosince u přítomnosti Anny Roupovské jakožto nejstarší dědičky mezi sirotky zámek Landštein se dvorem, městečko řeč. Staré Město pod zámkem ležící, vsi Markel, Košťálkov, Pernarec, Košlák, Kun, Veclav, Eberkerc se dvorem popl., Dytrejch, Dobrotín, Pernšláček, Vitinov a pustou ves Frydrejch s příslušenstvím Štěpánovi svob. pánu z Einciku, nejvyššímu dědičnému komorníku v Rakousích, za 9750 kop gr. č., a tak Landštein navždy vyšel z držení rodu Krajířského. Štěpán z Einciku byl se zasnoubil s Annou z Bibršteina, pozůstalou vdovou po Zdeňkovi Krajířovi, kteráž mu roku 1586, 9.června věno své na zboží Landšteinském pojištěné z desk propustila. Rozšířiv panství přikoupením vsí Navar, Arnolce a Kyntřova a seděv tu 20 let, prodal r. 1599, 10.března panství Landšteinské, totiž Landštein zámek s dvorem a pivovárem, městys Staré město, vsi Ebergarc s dvorem popl. Navary, Pernarec, Posláček, Dytrejch, Dobrotín, Košťálkov, Kun, Košlák, Markel, Veclov, Vitinov, též vsi pusté Frydrejch, Arnolec a Kyntřov měštěnínu Jihlavskému Davidovi Nejmarovi z Vintrberka. Tento brzo po trhu učiněném zemřel, a císař Rudolf II. jmenoval poručnicí dětí (Gotfryda, Judity, Anny a Rozíny) a statku pozůstalého vdovu jeho Barboru z Kynygšteina (r. 1603, 23.června) a přidal jí k radě Ondřeje Lidla z Lidlova na Přimdě a Matěje Štubíka z Kynygšteina. Pro nepořádné splácení trhové summy zdálo se kolikráte, že nebude moci panství Landšteinské zdržeti; držela statek ještě r. 1615, jak rozvržení sbírek a berní tehda učiněné jasně o tom svědčí. Syn Golfryd Nejmar dosáhnuv zletilosti, potom se v panství uvázal. Když vypukly r. 1618 známé bouře stavovské, přidal se Gotfryd na stranu stavův evangelických, jim skutečně sloužil a také dopustil, že byl hrad vojskem stavovským osazen. Když hrabě Dampír 30.července r. 1618 s 6000 muži vybraného lidu válečného ke hradu našemu přilehl, nejvyšší zde s posádkou ležící tak udatně se bránil, že musili Rakušané odtáhnouti, ačkoliv obléhající hrozili, nevzdají-li se na hradě dobrovolně, že ho mocí dobývati budou a žádného v něm živiti nechtějí. Ale když Dampírův zkušený nástupce Karel Bonaventura hrabě z Bukvy v zimě po tom příští Landštein lidem svým těsně sevřel, musila se posádka, byvši napřed hladem umořena, vzdáti a hradu dlouho bráněného v lednu r. 1619 vítězi postoupiti. Don Baltazar de Marradas odevzdal jej potom jakožto statek moci vzatý bývalému cís.hejtmanu Krystyanovi Hybnerovi k užívání.
 
Graficke pismenko Po bitvě Bělohorské odsouzeni jsou dědici Nejmarovi, kterýž byl mezi tím se světa sešel, všeho jmění svého. Plnomocný místodržitel Karel z Lichtenšteina zastavil Landštein roku 1622 dne 3.července v 10.000 fl. Jakubovi Keclovi z Rottendorfu, hejtmanu Hradeckému, a doprodal mu jej r. 1623 dne 18.února za 21.618 kop míš. Avšak smlouva tato císařem zrušena, a prodán roku 1623 v sobotu po vstoupení páně zámek Landštein s městysem řečeným Staré město, se všemi vesnicemi atd. Maximilianovi Morovi z Lichteneka a Sedmikostela, JMC. radě, a Ferdinandovi bratru jeho za 24.500 fl. (tak, aby Keclovi peníze složené nahradili), a poněvadž ti ještě inkolatu v Čechách neměli, vloženo jim ve zvláštní pro cizozemce založený kvatern. Maximilian však nechtě si žádné spravedlnosti na Landšteině podržeti, postoupil r. 1624 na den stětí sv. Jana práva svého bratru svému Ferdinandovi, tehda rytíři hrobu Božího a vojenskému hejtmanu. Ferdinand se stal brzo nejvyšším lejtenantem v pluku Šauenburkském, koupil roku 1627 statek Nové Mezeříčko na Moravě ležící od svého nejvyššího Hanibala ze Šauenburka a zemřel v Alexandrii ve vojvodství Milanském roku 1630 první dni v březnu. Poslední svou volí (dne 18.února roku 1630) odkázal bratru svému Maximilianovi panství Landšteinské, však s takovými výminkami, aby legaty vyplatil kostelu Paulanskému mezi Landšteinem a Bystřicí, kdež chtěl býti pochován, kapucínskému klášteru ve Špýře nad Rýnem, kostelu ve Starém Městě, špitálu chudých ve Vídni a příbuzným svým. Také nařídil o Novém Mezeříčku, aby statek ten na syny druhého bratra Jana Dětřicha Mora z Lichteneka připadl (totiž Maximiliana, Jana Jakuba a Ferdinanda), jimž také všechny klénoty své poručil.
 
Graficke pismenko Maximilian Mor z Lichteneka a z Greifen zasnouben byl s Majdalénou Belovou z Belfortu a ze Soneka, která 3.února r. 1627 na Landšteině zemřela a ve farním kostele Starého Města pohřbena byla. Byl JMC. tajnou radou, poručníkem dědicův po zemřelém arciknížeti Lipoltovi Rakouském a prodal r. 1639, 20.června panství Landšteinské Jakubovi Khuenovi z Belasy, říš.hrabí z Lichtenberka a Gaudeka, cís. komorníku a radě dvorské komory a pánu panství Teutschofen, Floss a Paumgarten, za 50.000 fl. rh. Tento zůstavil koupené panství synu svému Matěji, který se s Annou Zuzanou Apolonií hrabínkou z Megova zasnoubil a v krátkém čase dědictví své takovými dluhy obtížil, že konečně musila choť jeho, jen aby věno své uchránila, panství hájiti. Roku 1665 dne 11.května odhádal panství a hrad Albrecht Kryštof Hložek ze Žampachu s komorníkem od desk zemských Arnoštem Chladnovským a přiřkl je Anně Zuzaně. Ta pak uvázavši se v panství, prodala je r. 1668, 28.února, a to „zámek Landštein se vším k němu patřícím a při něm ležícím stavením, s pivovárem od kamene vystaveným pod zámkem ležícím, se sladovnou a spilkou“ Humprechtovi Janovi, říš.hrabí z Chudenic, JMC.skutečné tejné radě, komorníku, královskému místodržícímu a soudci zemskému, za 54.500 fl.r. Asi toho času se stalo, že roh věže hradské hromem sražen byl.
 
Graficke pismenko Nový držitel měl tehda panství Peteršpurk, Kysyble, Neudek, Krásný Dvůr, Sedčice, Milčeves, Velechov, Vinoř, Žďár, Kost, Kosmonosy, Kostomlaty, Schmiedeberg a hrad zápisný Mělník s panstvím. Jelikož zemřel roku 1682, 13.března bez poslední vůle, synové po něm pozůstalí, již léta mající Heřman Jakub a Tomáš Zacheus r. 1683, 12.února o dědictví otcovské se podělili, při čemž mladší Tomáš obdržel panství Landštein, Lnáře, Kostomlaty a statky Tyniště, Pluhový Žďár, Radonice a tři domy v Praze. Držev Landštein jen tři léta, prodal jej dne 23.ledna roku 1685 říšskému hraběti Ferdinandovi Arnoštovi z Herberšteina, JMC. skutečnému komoří, tajné radě dvorské rady, generalu, fml.lejtenantovi a nařízenému nejvyššímu nad pěšími za 54.000 fl.r., jakož i za jistý klénot z diamantův jakožto klíčné a dva krásné plavé koně s bílými hřívami.
 
Graficke pismenko Ferdinand Arnošt byl tehda majetníkem třináctého pěšího pluku Rajského, teprve roku 1810 rozpuštěného; již r. 1667 koupil panství Ottenschlag a Grafenschlag od Maximiliana Gundakara svob. pána z Polheimu, r. 1669 Třešť na Moravě od Frant. Kryštofa z Herberšteina, r. 1671 Ilmenau od Anny Isabelly z Heissberka, roku 1673 Brunn na Křemži, Lichtenau a Altengschwendt od Adama Maximiliana hraběte z Trautmansdorfu, r. 1676 opět Dobersberg panství, kterážto všechny zboží závětí svou r. 1691, 13.února podepsanou učinil majoratem a věčným svěřenstvím pro všechny potomky po meči rodu svého. Dvakráte byl ženat; jednou s Kateřinou Eliškou hrab.von Saurau, ovdovělou svob.paní z Radmansdorfu, která mu porodila syna Karla Zikmunda († r. 1687) a tři dcery (Annu Marii, Kateřinu Klaru a Marii Barboru), po druhé s Julianou Eliškou svob.paní ze Starchenberka, ovdovělou svob.paní von Teufel, od níž obdržel zase dva syny a dceru Elišku Helénu. Zemřel ve Vídni v březnu r. 1691.
 
Graficke pismenko Syn z jeho druhého lože pošlý Maximilian Jindřich jakožto majoratní dědic nastoupil v držení panství a pojal k manželství Johanku Annu svob.paní ze Steinu, zemřel však již roku 1700, dědicův nepozůstaviv, načež po něm následoval mladší jeho bratr Vácslav Ebrhart (r. 1671 narozený). Tento byl cís.skutečnou tajnou radou, rodinu svou pokleslou opět povnesl a pojal k manželství Marii Josefinu (dceru Jiří Kryštofa z Globic, cís.generala a dvorského válečného rady), jež mu porodila syny Leopolda Karla a Ferdinanda Leopolda. Zasnoubiv se po druhé s Ernestinou Kateřinou hraběnkou de Lannoy, od níž dědicův neobdržel, zemřel r. 1729 ve Vídni. Dědicem panství stal se starší syn Leopold Karel (r. 1694 narozený), na ten čas cís.komoří a zemský rada na Moravě; než jen 5 let těšiv se panství svému, zemřel r. 1734 zůstaviv dva syny a tři dcery, které mu choť jeho Ernestina svob.paní von Wend byla porodila. Starší syn Karel Josef (roku 1728 narozený), jakmile zletilosti své dosáhl, ujal panství, zasnoubil se s Marií Josefinou hrabínkou von Khevenhüller, povýšen jest od králové Marie Teresie na kr.komoří a radu vlády dolnorakouské, zemřel však již v pětmecítmém roku věku svého ve Vídni (r. 1753), dědicův po sobě nepozůstaviv. Jelikož bratr jeho mladší (r. 1731 narozený) František Antonín, rytmistr v Serbellonském pluku kyrysnickém, téhož času zemřel svoboden a neženat, přešla veškera panství svěřenská v držení Josefa Jana Nep., druhého syna hraběte Ferdinanda Leopolda z Herberšteina, za něhož však lesk rodiny této velice zatměl.
 
Graficke pismenko Josef Jan narodil se roku 1727 a držel mimo svrchu dotčená zboží rodinná ještě statky po otci zděděné Raspch, Neideck, Eppenberg, Lankovice a Křemži. Ledva měl léta mladická za sebou, zastával již úřad rady vlády dolnorakouské, stal se roku 1773 místodržícím arciknížectví pod Enží a nejv.sudí zemským, naposled i dědičným nejv.komorníkem a truksasem ve vojvodství Korutanském a starším rodu Herberšteinského. Sňatek jeho sice s Marií Filipinou, dceří jedinou c.k. polního maršálka Filipa Josefa svob.p. von Moltke, zvýšil vážnosť jeho, a přece právě v ten čas vážnosť rodiny tak velice poklesla. Josef Jan dada se sváděti nevěrným přátelům mnoho peněz vyhazoval na zřízení dolův stříbrných na panství Třešťském ležících a statky své tím tak zadlužil, že konečně následkem nálezu císaře Josefa II. celý majorat Herberšteinský až na jediný Třešť a Lendštein rozkouskován a proto, aby věřitelé k svému přišli, rozprodán jest. Tento převrat neblahý působil rovněž i zhoubně na osud starověkého hradu posud obydleného, v němž se na ten čas ještě kanceláře úřední nacházely. V létě r. 1771 uhodil hrom do hradu, spálil hlídku a učinil velikou škodu na budovách hradských, čehož následkem bylo všeobecné spuštění Neboť pro sekvestraci, jíž panství tehda stíženo bylo, nikdo nechtěl oprav na hrad vynaložiti; úředníci nemohli ve stavení částečně střech postrádajícím déle bydliti a vzavše tedy s sebou, co potřebného bylo, přestěhovali se do blízkého obydlí forstmistrova; když pak takovým převratem starý hrad spustl, vylámali okna a dvéře, vytáhli každý hřeb, rozmetali podlahy a kryty a veškerého dříví upotřebili k pálení. Co lidská ruka nemohla dodělati, o to se pokoušelo povětří, a od těch časův hlodá zub jeho nemilosrdný na starověkých stavbách, až je konečně zúplna vyvrátí. 2. Krajířovské věci. Jak již dotčeno, byli Krajířové rod původně německý, který se za sto let docela počeštil a s národem naším až do vymření svého cítil a trpěl. Tím, že Krajířové podporovali jednotu bratrskou, dali na jevo neukrytě, jak velice stáli o své a spoluvěrců svých mravní zdokonalení. V skutku také nacházíme u Krajířův, že byli páni poctivé a bohatýrské mysli a povahy pevné tak jako ten kámen, z něhož zámky stavěli. Volf Krajíř z Krajku byl nad to pán velice zdvořilý, úslužný, dobrý a šetrný hospodář. Svému příteli Petrovi z Rožemberka psal roku 1540, když se v městě Hagenau zdržoval. „že se na zdraví dobře mám, než na měšec nemám veliké zdraví; při těch outratech bylo by mně spořeji (t.j. výdatněji - Čechové svého přirozeného jazyka neznalí nevědí, co jest sporé) v Bystřici na procházku do mlýna choditi, nežli zde ke dvorům jezditi.“ Na pana Petra pamatoval i v cizině byl by mu rád koníka klusavého aneb který by chodem šel koupil, ale nemohl ničeho dojíti, co by se pánu bylo hodilo, ježto by to byl rád zaplatil. Jediného koníka byl optal, který se mu líbil, poněvadž byl velmi pěkný a dobře klusavý, než nechtěl mu ho ten člověk v tom statku nikoli prodati. I psal proto: „Než mám dva koně nepříliš veliká, bude-li se Vám který z nich líbiti, můžte k němu sáhnouti, neb všecky mé koně jsou k Vašemu dobrému vždycky na placu.“ Pan Petr si této přátelské úslužnosti a laskavosti velice vážil a proto Volfovi žádné žádosti neodepřel. Psalť jednou (r. 1541) Volfovi takto: „Píšete mi v listu na ceduli, že jste slyšeli od Dráchovského, že mám čistého englického psa; i vězte můj milý pane kmotře, žeť nemám žádného a neměl jsem ho jak živ, než bychť jej měl a on měl zlaté uši a stříbrné zuby, dal bych ho Vám rád.“
 
Graficke pismenko Obyčejem bývalo u předkův našich těm, kteřížto pánům neb lidem jeho škodívali, grunty své zapovídati. Takový, jemuž gruntů zapověděno, směl sice jeti skrze panství po cestách veřejných a svobodných, nesměl však choditi po pěšinách, mezích, polích a lesích, neřku-li na nich myslivosť provozovati. Jestliže byl někde na gruntech postižen a usvědčen, propadl jistou pokutu, ze kteréž ho mohl pán k soudu komornímu pohnati. Tak učinil i Volf z jistých příčin bratřím Zahrádeckým na tento způsob: Uroz.vladykám p. Jindřichovi, Linhartovi, Vácslavovi bratřím vl.z Zahrádek na Hobzí přáteluom mým milým!
 
Graficke pismenko Urozené vladyky, páni Zahrádečtí! Přátelé moji milí! Přál bych Vám všeho dobrého. Poddaní moji často na mne vznášejí, kterak že byšte jim také čeleď a poddaní Vaši často po gruntech jich s myslivostí pěšky i na koni jezdíce znamenité škody činili a mně také všecko po gruntech mých co najveyeše můžete, zajíce a i jiné vyhubíte, že já sám ku potřebě své musil bych toho na dlech sám v tom nedostatek trpěti, také vidím, že se zúmysla ke mně nutíte, chtíce mne rádi půhony i jiným ke škodám připraviti, 1) Josef Jan hrabě z Herberšteina přežil převrat ten a zemřel r. 1809, splodiv 6 synův a dvě dcery. Druhý syn Josef stal se dědicem zbylých panství a proslaviv se pracemi svými v oboru státnictví a umění technických, zemřel 31.března r. 1816. S ním vymřel rod Herberšteinský, neboť jediný jeho syn Ota byl zemřel, než let svých dosáhl. Ješto buohdá na tom málo potrhnete než že mne daremně a svévolně k outratám připravujete. A protož Vám všem třem bratřím, čeledi i poddaným vašim všecky grunty své i sirotčí pánuov panuov Hradeckých sám od sebe i na místě jiných pánuov poručníkuov všelijakú myslivostí Vám zapovídám a chci tomu, abyšte vy těch všech gruntuov všelijakú myslivostí s služebníky i s poddanými svými prázdni byli i po dnešní den gruntuov mých myslivostí všelijakú více neužívali. Tím se spravte. D. na Bystřici v pondělí před sv. Fabianem a Šebestyanem l. 1540. Volf Krajíř starší z Krajku a na Landšteině, nejv.kanclíř kr. Č.
 
Graficke pismenko Avšak ačkoli byl v těch a takových věcech velmi správný, přece se i některému, jak ve světě za časté bývá, nezavděčil. Když Jan starší Vencelík z Vrchovišť Jiříka Benu, poddaného Vácslava Halaše z Radimovic ze vsi Janovic, na právě v Cerekvici obstavil, obeslal týž Halaš pana Volfa, že zanedbává z úřadu svého hejtmanského v kraji Bechyňském zprávu neb relací učiniti o bratřích Leskovcích, kteří Benu ve vězení drželi.
 
Graficke pismenko Roku 1543 pospíchal Volf na vojnu, ale ač měl všeho pohotově, scházelo mu trubačů. Proto psal zase panu Petrovi: „Máte-li kterého na Krumlově, prosím, že mi ho dohodíte a napiště také list do Soběslavě, že by mi toho trubače svého, kterého na věži mají, na tento čas k mé potřebě pustili; však to na dlouze nebude, aby ta vojna trvati měla, než musím těch trubačův šest míti.“ Prosil také Petra, aby mu dva svých bubnů velkých půjčil a má-li koho v Krumlově, že by s nimi uměl, aby mu jej také k té potřebě spůsobil. Kratičko potom toužil „na ten vlaský národ, kteří Turkům dobrovolně Vostřejon v moc jeho dali,“ dokládaje: „Hrozná věc slyšeti, že my souc křesťané, pohanům takové bašty tak lehkomyslně v moc dáváme.“ Z těch příčin také vzal k vojsku kazatele, aby lid k náboženství napomínali, „čehož nám křesťanuom veliká potřeba.“
 
Graficke pismenko Po smrti Zdeňka Krajíře zůstalo na Landšteině drahně všelijakých věcí, jako: klénoty zlaté, koflíky, lžíce, šaty ložní nebo-li povlaky na postel, veliká truhla pěkných kmentův a pláten, kožichy. Také zbroje a zbraně všelijaké tu bylo dosti, jako na příklad 5 kusův mosazných střelby, která potom zavezena do Rakous, 18 kousků železných, 4 dlouhé ručnice, 12 krátkých ručnic, 5 končířů, zbroj na 16 pacholků, šestero brnění a to sedel s brněními německými. Také zůstali 3 jízdní koně a 6 kočárských koní s koženým vozem. Ty věci všechny k sobě přijala Anna z Bibršteina, druhá manželka Zdeňkova, na škodu dcer z prvního manželství. Nejstarší z těchto, Anna Roupovská, nemálo o to stála, aby jí věci ty byly vydány, zejména aby dostala klénoty a prsteny zlaté, které máti její Sibyla do domu přinesla. Při tom se také táhla na věc poměrně ne velmi cennou, totiž provaz veliký, který se potřeboval k stavení, i s přípravou, jak se všelijaké věci nahoru táhnout s mosaznými koly.

Text: historie
7.3. 2017 - August Sedláček, Hrady zámky a tvze Království českého IV.