Rváč a dobrodruh z Nemyšle se stal umělcem

Graficke pismenko Nejzajímavější osobností nemyšlské větve rodu Deymů ze Střítěže byl bezesporu Jan Josef (1752–1804).

 
Graficke pismenko Do svých osmnácti let sloužil v rakouské armádě u jezdeckého kyrysnického pluku a patřil k nejveselejším a nejodvážnějším mužům tehdejší šlechtické mládeže. Jako šlechtic a důstojník holdoval soubojům a po jednom z nich, když se domníval, že jeho protivník je mrtev, uprchl ze země a uchýlil se do Holandska. Přijal občanské jméno Muller a pod ním se skrýval nejdříve zde a později pod Vesuvem v tehdejším neapolském království.
 
Graficke pismenko Zcela v rozporu s běžnou praxí podobně postižených šlechticů jen neparazitoval u svých urozených vrstevníků, ale pokusil se živit vlastním přičiněním. Objevil v sobě umělecké sklony a začal tvořit a vyrábět voskové plastiky a sošky a prodávat je na trhu i v soukromí. Neapolská královna Karolina si jeho výtvorů všimla a tak se jí zalíbily, že mu udělila licenci na výrobu sádrových odlitků antických soch.
 
Graficke pismenko Antický odkaz byl tehdy pod vlivem dlouholetých vykopávek v Pompejích a Herkulaneu ve velké módě a hrabě Deym alias Muller měl se svými odlitky rychlý a pronikavý úspěch. V r. 1796 přivezl svá díla do Vídně a ihned zaujal uměnímilovnou vysokou společnost habsburské metropole. Zakázky od bohatých zájemců jen pršely a s velkou objednávkou přispěchal i ředitel galerie ve vídeňském Belvederu. Umělec Muller získal obdiv a přízeň nejvlivnějších lidí a neztratil je, ani když vyšlo najevo, že je vlastně dlouho pohřešovaným soubojovým rváčem a dobrodruhem Deymem ze Střítěže. Císař František mu mladický hřích odpustil, vzal jej na milost a z Jana Josefa Mullera se opět stal Jan Josef hrabě Deym. Získal postavení císařského komořího, oženil se s uherskou hraběnkou Josefinou Bruncvikovou z Korompy a stal se otcem nejvýznamnějšího člena svého rodu, hraběte Bedřicha Deyma ze Střítěže, výrazné osobnosti české společnosti 1. poloviny 19. století.

Text: historie
4.8. 2009 - S použ.článku v MF-Dnes,autor pan František Kubů, historik Prachatického muzea; Jaroslav Špiroch