Dějiny hradu

Graficke pismenko Zakladatelé hradu Choustníka, páni po něm jmenovaní, pocházeli snad z velikého rozrodu českomoravského, jenž na štítě svém lekna jako znamení rytířského užíval; naši páni však, znamení toto brzy opustivše, vzali si na štít v modře řebřík zlatý. Předem pánův těchto byl Beneš z Choustníka, v letech 1252 až 1262 připomenutý, jehožto všichni potomci Beneši se nazývali, tak že jest nesnadno přesný jich vývod sestaviti. V držení hradu se nacházel potom Beneš z Choustníka; r. 1282 připomíná se mezi samými Vítkovci, z čehož souditi lze, že vešli v přátelské svazky s mocnou rodinou touto. Roku 1318 připomíná se Beneš z Choustníka, který pohnán byl k soudu zemskému od Viléma z Vožice, jemuž byl loupeží škody s 60 hřiven stříbra učinil, pobrav mu koně a hotové peníze. Sotva byl totožný s Benešem předešlým, nýbrž spíše s následujícím, jenž Arnošta syna Hroznatova strýcem svým (patruus) nazývá. Hrad Choustník patřil totiž tehda dvěma bratřím, Benešovi a Janovi, kteří se oň tak rozdělili, že vzal každý z nich polovici hradu. Z neznámých nám příčin vidělo se oběma polovici svou prodati a v té příčině přišli roku 1322 k panu Petrovi z Rožemberka na hrad jeho Přiběnice, kdež smlouvy trhové mezi stranami dne 28. dubna dokonány. Jedním listem postoupil Jan polovice své panu Petrovi, vymíniv si, že mu Petr na místě peněz jiných zboží postoupí, které by Janův strýc Arnošt vyměřil; změna ta měla do příštího svátku sv. Jana Křtitele (24. června) v platnosť vejíti a ustanovení Arnoštovo takové váhy míti, že jí Jan pod ztrátou své polovice Choustníka poslouchati měl. Za rukojmě postavil Jan Záviše z Robné (strýce svého), Přibyslava z Kosové Hory a Sezemu z Ústí, oba Vítkovce, a ustanovil, kdyby měl zemříti před dokonáním řečené směny, že zboží ta, která by mu ve směně připadnouti měla, mají býti řízena strýci jeho Arnoštem a Záviší, a kdyby i Arnošt zemřel, Záviší samým. V táž slova vzata i listina, jíž prodal Beneš druhou polovici hradu, toliko jiní rukojmě postaveni, a to Vlček ze Sedlce, Jeník z Mezimostí, Bohuslav z Malovic, Diviš z Dobronic, Čeněk ze Stranné, Předvoj ze Lhoty, Mikuláš z Podnavce a Vernéř z Pořešína; Jenec z Cižkrajova měl se státi vladařem zboží Benešových, kdyby před časem zemříti měl. Není pochyby, že Petr bratřím dal směnou panství Prčické a některé statky v okolí Chlumce nad Cidlinou ležící, neboť zde pánové z Choustníka pozdější stále usedlí byli; také jim patřil hrad Hradiště řečený Heřmanův Choustník po panu Heřmanovi roku 1370 - 1402.

 
Graficke pismenko Pan Petr nabyv Choustníka, připojil k němu panství své Soběslavské a držel oboje pokojně až do své smrti († r. 1347). Synové jeho Petr probošt kostela Pražského, Jošt, Oldřich a Jan drželi z počátku Choustník nedílně. Odměnou za zásluhy otce jejich učinil jim císař Karel (r. 1439, 1. června) tu milosť, aby po celý čas jeho panování jen 300 kop berně ze svých panství a zejména i z Choustníka platili. Od pánův z Hradce tehda zadlužených koupili bratří r. 1364 městečko Deštnou a vsi Březinu a Jižnou a připojili je k Choustníku; asi v ty doby Křeč a Černovice získali, neboť as od těch dob se vyskytují páni z Rožemberka jako kollatorové obou těchto far. Roku 1365 vyměnili bratří od Vernéře ze Srdova pozemky ve vsích Opalicích, Čertyni, Záluží a Pěníku (na Krumlovsku) za 3 lány role v Kozmicích a 80 kop grošův. Roku 1379 nadali tři bratří (an byl Jošt r. 1369 zemřel) faru Chustnickou, aby mohl farář z důchodů nově nabytých i ve Mlýnech kněze sídelního chovati. Purkrabí byl na Choustníce r. 1382 jakýsi Damian z Izaru. Od těch dob, co se rozdělili o panství (r. 1374), držel Choustník Oldřich sám, sdíleje vládu nad ním se synem svým již zrostlým Jindřichem; oba prodali r. 1388 dne 8. prosince Jiřímu faráři Choustnickému jeden lán poplatný v Chustnici, ze dvou dílův se skládající. Odkázav Oldřich poslední volí svou 10 kop Jenečkovi purkrabí Choustnickému, zemřel r. 1390.
 
Graficke pismenko Panství Choustnické obsahovalo za pana Oldřicha kromě hradu Choustníka ves Svatavu, městečko Černovice, vsi Vlkosovice, Bohdalovo pole, Včelnici (Včelničku), Branu (?), Dobešov, Vlčeves, Hojovice, Krtov, Chrbonín, Kajetín (tak říká lid posud), městečko Mlýny, vsi Předboř, Psář, Čikvasovice, Choustník, Lhotu Rytovou (dlouhou), Višněvice, Hrádek (u Černovic), Zárybník (dvůr), Kozmice, Jemník, Hřebín, Tučapy, Benešov, Hrádek (u Pacova), Zhorce a Ondřejovice.
 
Graficke pismenko Jindřich z Rožemberka znám jest pro dlouho trvalé své spory s králem Vácslavem a stranou královskou; za doby té nepokojné zdálo se královským, že by mohli opanováním nějakého hradu k panství a penězům přijíti a také obmysly královy podporovati; takového úmyslu o ztečení Choustníka dočetli jsme se v udání zločince Motyčky, který pro loupení na silnici v Soběslavi mučen jsa vyznal, že když byl jednou se Suchým Čertem (pánem z Kunštatu) v Německém Brodě, mladý markrabě moravský (Prokop) prý se ho velmi pilně tázal, jestli by kterého páně zámku mohli dosáhnouti a zvláště dobře-li hradu Choustníka a města Soběslavě chovají. Úmysl tento nemohl být proveden, poněvadž Rožemberští hrad svůj s ostražitostí chovali. V posledních letech vladaření Jindřichova (od roku 1409) byl purkrabí na Choustníce Jan z Kraselova a zůstával v úřadě tom i r. 1413, když byl pan Jindřich již mrtev, poručiv děti své a statek svůj panu Čeňkovi z Vartemberka; Janovým nástupcem byl Lipolt z Kraselova; před ním učiněn r. 1418 seznam klenotův klášterův Krumlovského, Třeboňského a Vyšehradského, pánův z Rožemberka atd.
 
Graficke pismenko Vrtkavá a nestálá povaha páně Čeňkova ukazovala se brzo i na mladém Oldřichovi, synu Jindřicha, jehož Čeněk u sebe vychoval a potom se strýní svou Kateřinou oženil. Oldřich sice za příkladem Čeňkovým přilnul k vyznání husitskému, také kněží pod obojí na svých panstvích dosazoval, ale když r. 1420 na stranu katolickou a Sigmundovu přestoupil a před nově založeným Táborem hanebně poražen byl, popuzen jest k takové zuřivosti, že dal všecky kněží pod obojí na svých panstvích schytati a po svých hradech rozsázeti; někteří z nich seděli také na věži hradu Choustníka. Nepohodlné Oldřichovi sousedství Táborův demokratických stalo se mu brzo nebezpečným, když Táboři hrady Přiběnické opanovali, potom se i Soběslavě zmocnili a konečně i městečko Deštnou vypálili. Za tou příčinou vstoupil Oldřich s Tábory o sv. Martině r. 1420 v příměří až do masopustu, tak aby čtyři známé články Pražské průchod měly na panstvích pánových. Od těch dob Oldřich veřejně Táborům odolati nemohl pro jejich velikou sílu, než „což jediné kradí mohou okolo vojsky i také jinde,“ kázal překážeti. Jak se sám Sigmundovi přiznal, nesměl je věšeti jako dříve, ale podtají koho lapili, toho utopili neb umořili. Při té ohavné mysli volal ještě k sobě Tábory k jednání na hrad Choustník, a když oni přišedše žádali na něm příměří, odepřel jim ho; též se sám králi přiznal r. 1426, 9. února, že prý Písečtí a jiní ani k němu nechtěli na jednání přijíti, mníce, že by hrdly svými bezpečni před ním nebyli. Nicméně se moc Táborův den co den tak zmáhala, že v listopadu r. 1426 Oldřich rád byl, když mu Táboři dopřáli příměří až do vypovědění předběžného, jehož oprávcem byl také Jan z Kraselova, purkrabě Choustnický. Příměří s Tábory se potom po kolik let rušila a opět obnovovala za Petra od Dubu (r. 1430, 1436 - 1437) a Litvína z Nemyšle (r. 1432 a 1439), purkrabí zdejších. Po bitvě u Lipan (r. 1434) ulehčilo se sice panu Oldřichovi, poněvadž moc Táborská jednak bitvou touto, jednak také některými vítětstvími, jichž Oldřich nad Tábory dobyl, ochromena byla. V těch bojích také posádka hradu Choustníka rozličné výpady činila, ano i pánův mírnějších strany pod obojí nešetřila, což nahlížíme ze psaní d. 5. července roku 1436, kterýmž napomínal císař Sigmund Oldřicha, aby nahradil škodu, kterou lidé jeho s hradu Choustníka Menhartovi z Hradce činili, pobravše mu dobytek a zahnavše jej na hrad Choustník. Koupiv Oldřich r. 1439 od Mikuláše z Hořic ves Čikvasovice, kterouž k Choustnicku přivtělil, upadl brzo v tuhé spory s obcí Táborskou, které vznikaly jednak z nepokojného sočení tehdejší doby, jednak z příčin nedůvěry mezi stranami panující. Pešek, písař Táborských, zapomenuv se nad povinností svou, vešel v tajné srozumění s pánem Rožemberským a jeho písařem Janem ze Srlína, jenž v ochraně své zachovával hrad Choustník; od těch dob Pešek pánu válečné a příměrné výstrahy dával k jeho zisku, ale Táborským ke škodě. Pešek a Srlín mívali porady v tajném pokoji, Srlín jakéhosi Pechovce ku Krchlebci na Choustník zjednal a tu jemu mzdu peněžitou a „cedule s ocasem“ dal k pálení města Tábora, také z Krumlova na Choustník Petrovi od Dubu a Maxantovi poslány zápaly, jichž Pešek upotřebil v Táboře k zapálení sousedských domův, ano i onoho, v němž sám bydlel. Srlín obdržel nad to od pána svého tráveniny a měl se postarati, aby se to v pernicích neb v jiných pokrmech vladykám okolo Tábora a ve víně po vozotajích do Tábora dostalo; takového víno pijící že prý ústa osypána míti budou, zpadnou a otráví se. Měvše Táborští Peška v podezření, jali jej, vsadili do vězení a právem útrpným se ho tázali; zvěděvše pak o jeho srozumění se Srlínem, číhali naň ve plotech několika honův blízko hradu Choustníka, přepadli jej ( 16. dubna r. 1441) a jatého odvezli na Tábor. Pobravše mu také statek, kázali jej na Táboře zmučiti nanejvýše, že jedva živ zůstal, a tak jej připravili ukrutnými mukami k tomu, že o všech úkladech proti nim strojených seznal (a snad i více); potom jej uvěznili, ačkoli se o jeho propuštění Oldřich z Rožemberka a Mikuláš Trčka z Lípy přičiňovali. Když později přece propuštěn byl, vytýkal Táborským, že jej zajali pro křivé nařčení, a ohrazoval se proti rčení, že by byl míval nějaká srozumění s někým na Táboře. (r. 1443). Po vyznání Srlínově počaly tuhé půtky mezi Rožemberskými a Táborskými; tito brali Soběslavským na silnicích, jímali je a některé z nich mučili, aby vypravovali, nač by tázáni byli; také přijímali k sobě „lidi neřádné“ a zběhlé z panství Choustnického, ačkoliv purkrabí Vítou ze Rzavého napomínáni byli, aby je zase vydali. Škody, jež Táborští a jejich služebníci na panství Choustnickém činili, nebyly malé. Konečně učinil Hynek Krušina ze Švamberka, hejtman kraje Plzeňského, o nějaké části těchto sporných věcí mocnou výpověď dne 14. července r. 1442, a o jiné věci položil jim rok do Nepomuka, pak 16. srpna obě strany se smířily.
 
Graficke pismenko Smíření toto nebylo však nikdy upřímné a nezabránilo všelijakých malých půtek, k nimžto dala příčinu násilí rozličná z obou stran páchaná. Roku 1442, 25. listopadu hrozili Táborští purkrabí Choustnickému Vítovi, poněvadž zbraňoval knězi Táborskému v Miličíně kázati a svátosť oltářní pod obojí způsobou rozdávati. V následujících dobách dopisovaly si obě strany o propouštění lidí svých zjímaných a vydání jich na rukojmě (r. 1443). Také se přeli o honění zvěře a lovení ptáků blíže Soběslavě. Roku 1446, 1. ledna žalovali Táborští Oldřichovi na kněze Sigmunda, faráře Miličínského, že jejich kněží kaceřoval v Miličíně, čehož když oni se svolením Rožemberským trpěti nechtěli, on se odebral na Choustník a pobyv tu nějaký čas, bral se do Soběslavě, kdež opět nepřestával kaceřovati přijímající pod obojí způsobou. Roku 1447 psány jsou z obou stran listy pohrůžné a hanlivé, i dával potom (18. července) purkmistr Nového města Pražského panu Oldřichovi výstrahu, by své zámky dobře opatřil, neboť zamýšleli prý Táboři po sklizení obilí Rožemberské hrady přepadnouti; pročež po té výstraze Oldřich se na pozoru měl a v červenci pana Eicingara žádal, aby jatých Táborův na mukách se vyptával, zdali něco proti němu obmýšlejí. Skutečně na podzim tohoto roku Táboři se počali bouřiti proti Oldřichovi, protože spojenci jejich Smilovi z Křemže hlavu stíti dal, že by však proti nějakému hradu páně, zvláště proti Choustníku něco byli podnikali, není zaznamenáno.
 
Graficke pismenko Když Jiří z Poděbrad uznán byl (r. 1452 za správce zemského, Táborskému spolku zasadil ránu smrtelnou, čímž zbaveno jest panství Choustnické souseda nebezpečného. Obdržev Oldřich z Choustníka poselství o obležení Tábora, radostně psal (r. 1452 v srpnu) synu svému Jindřichovi do Rakous, že s hradu Choustníka zříti bylo, jak Táboři stodoly škodné bořili a pálili a jak vojsko Poděbradské u Chotovin se rozprostíralo, však že ve vojště voláno jest bylo slovem páně Jiříkovým, aby na panství Choustnickém neškodili a toliko požívali co možná nejskrovněji. Byl v ty doby purkrabí na Choustníce Vít z Rovného(?), pánem Choustníka potom Oldřich nebyl, ačkoliv ještě na živu zůstával, nýbrž vladařství synu svému Jindřichovi postoupil; když pak tento v lednu r. 1457 ještě za živobytí otcova zemřel, následoval vladařství bratr Jan. Ten si zavedl na panstvích svůj řád a úřad purkrabský na Choustníce svěřil t. r. 14. října Vítovi ze Rzavého, tak aby byl sám patnáctý branný na hradě a měl na pomoc 6 hlásných, kteří z práva hlásiti měli na hradě; od chování hradu a čeledi obdržel na rok 150 kop platu, k tomu 400 čberův ovsa, roboty v Chrboníně, popluží u hradu, louky některé, rybníčky a potoky. Při tom postavena výminka, kdyby Víta pánu hrad Choustník postoupiti měl buď o sv. Jiří, buď o sv. Havle, že má čeleď odbyti a hrad pánům s celým pololetým úrokem zase postoupiti. Při purkrabí byl ještě Petr Maxant písařem důchodním, Olbram ze Štěkře druhým purkrabí a Jan z Libochovan písařem úředním. Asi v ty časy podřízeny jsou úředníkům zdejším také vsi bývalého panství Přiběnického, pokud právě nebyly zastaveny.
 
Graficke pismenko Roku 1459, 31. srpna zastavil Jan všecka svá panství, zejména i hrad Choustník a město Soběslav a příslušenstvím svému bratru Joštovi, biskupu Vratislavskému, ve 200,000 kop. gr. č. až do konečného dluhu splnění; stalo se tak, aby Jan tou sumou závady rodu ve válkách husitských vzniklé vypravil. Kromě toho vidělo se Janovi mnohé úroky na panství Choustnickém zastavovati, což vše asi 5000 fl. uh. obnášelo. Zastaveny úroky na př. r. 1457 v Krtově, r. 1458 ve Veselí, Olšově, Řípci, Lhotě Fridlinově, Mnichové, Čikvasovicích, Chlebově, Cerazi, r. 1459 v Křeči a Svatavě, r. 1462 opět v Křeči. Purkrabími byli potom na hradě r. 1463 - 1464 Vilém z Kozího, v říjnu r. 1464 již Pavel z Prahy (před tím Dětřichovec řečený, někdy purkmistr Novoměstský v Praze, jenž r. 1448 před Jiříkem z Poděbrad z Prahy utekl do Jindřichova Hradce).
 
Graficke pismenko Když se počala jednota panská proti králi Jiřímu bouřiti, zůstal Jan, ačkoliv byl katolík, věrným přívržencem královým, tudíž pokládán byl za nepřítele jednoty panské a katolické a škoděno mu od ní všemožně. Když pak 20. dubna král Jiří vydal list odpovědný Zdeňkovi ze Šternberka, hlavě buřičův, staly se veliké přípravy k opatření Soběslavě i Choustníka, objednáno olovo, přikoupena síra a pracováno zvláště pilně na opevnění města Soběslavě. Po těch výpravách poslal také Jan Zdeňkovi ze Šternberka a Jindřichovi z Hradce listy odpovědné (23. května), téhož dne rozkázal tajně Pavlovi z Prahy, úředníku Choustnickému, aby opatřil pokrm pro 60 koní, kteří na hrad Choustník přivedeni budou. Dne 30. května dal i král Jiří Janovi list záškodný až do 400 koní, t. j. slíbil, že vynahradí Janovi veškerý žold a náklady na lid jízdný ku potřebě králově chovaný. Dne 3. června tázal se Jan Jana Bolechovce ze Šatavy, hejtmana na Choustníce, mnoho-li branných i jiné čeledi na Choustníce bylo, a rozkázal při tom, kdyby potřebí bylo, aby ještě více čeledi přijal do služby a jmenovitě aby jezdecky připraveni byli tři služebníci páně; konečně mínil pán, že snad nebude třeba těch sedm soudků prachu dobrého ještě o dva soudky a sanytr až do 20 soudků rozmnožiti, než kdyby chtěli, aby hrad dobře opatřen byl, aby o ty potřeby obeslali Řehoře, hejtmana Třeboňského. Bolechovec žádal na pánu, aby dal dělati kulky do píšťal a hákovnic, též 1000 ručníkův (t. j. ručnic). A poněvadž se za těch dob na hradech ustavičně pracovalo a opravovalo, žádal hejtman, aby mu pomahači, zedníci a jiní dělníci posláni byli. Ačkoliv byl Choustník sám tvrdý a Soběslav dobře zpevněna, přece štěstí válečné Janovi nepřálo, poněvadž nebyli jeho lidé vždy opatrni. Po porážce, kterouž Zdeněk Rožemberským připravil, usadil se dne 12. července v Jihlavě a odtud činil mnohé záhubné jízdy na statky Rožemberské, pročež pán pěší i jízdné přijímati musil na žold v takový počet, že na týden 269 1/2 kopy gr. dostávali. Sesíliv se takto, ačkoliv na panství nemalé škody utrpěl, zamýšlel také na nepřátele udeřiti a protož před koncem měsíce července obehnal a dobýval Jindřichův Hradec, kterýž byl jedním z hlavních sídel jednoty panské. Ve středu dne 5. srpna 1467 rozkázal služebníkům a jiným dobrým lidem, aby příštího dne dostavili se s vozy vojensky u Soběslavě i píce aby sobě na 2 neděle vzali a na Nový hrad táhli, což se však nestalo, poněvadž mnozí pro zadrženou službu ze Soběslavě jíti nechtěli a pro dluhy v hospodách ani nemohli. Na Choustníce se silně zbrojilo, nebo dne 12. září nařídil Jan Jindřichovi z Vražného, purkrabí, a Pavlovi z Prahy, úředníku na Choustníce, aby všickni, kdož by mohli pro mladosť a starosť, na hotově byli i s vozy tak, by vždy při 15 pěších byl jeden vůz, a vozy, třeba nebyly vojenské, aby byly jakékoliv, třebas i s řebřinami, a píce v zásobě na týden; nicméně i zemané Rožemberští blíže Choustníka sedící měli se svými životy a lidmi na hotově býti. Vojsko takto sebrané nemělo meškati a při obeslání táhnouti k místu ukázanému. Tu však najednou se věci mimo očekávání obrátily.
 
Graficke pismenko Dokud Jan ležel s největší vojenskou silou svou u Hradce, nepřátelé na statcích jeho činili veliké záhuby a při dovážení píce byli lidé jeho i vražděni, pročež prosiv krále o 300 koní a píci na posilu a neobdržev jí, oznámil mu, že umínil vstoupiti s nepřáteli v příměří. Král sice psaním svým (21. září) hleděl ho odvrátiti od úmyslu takového, přes to Jan volán jsa od papežského legata Rovallery nejprv do Pasova, pak do Lince (30. září) přijel a učinil s ním tam námluvu, podlé kteréž potom 9. října vstoupil v příměří s celou jednotou panskou a vypravil do Říma posla s prosbou o propůjčení služeb božích, odpíral však tehda ještě naprosto odstoupiti od krále a připojiti se k pánům odbojným. Následkem toho přestalo dobývání Hradce okolo sv. Havla, a vojsko královské rozjelo se odtud. Potom teprv roku 1468 dne 13. března dával Zdeněk Janovi věděti, že po obdržení listův bezpečných na 150 koní přijeti hodlá na Krumlov, ale 29. března navrhoval Nové hrady k obapolnému sjetí. Konečně jsa Jan klatbou papežskou poděšen, podal se 7. srpna prostředkem dotčeného legata a některých pánův rakouských do papežské moci a vyhlásil se náchylným k míru, načež ho papež Pavel II. skrze biskupa Pasovského Oldřicha z klatby církevní vyzdvihl, ale musil dne 22. srpna odříci se krále a spojiti se se Zdeňkem a 31. téhož měsíce se zavázati papeži poslušenstvím.
 
Graficke pismenko Jakmile se věc ta roznesla mezi stranou královskou, počali Janovi královští velikou škodu činiti; první z nich byli Táborští, kteří zase vpadali na panství Choustnické, také král kázal činiti přípravy k potrestání jeho. Dne 19. září t. r. Hynek Zub z Doubravice, hejtman Soběslavský, Janovi výstrahu dával o dovážení velikých děl z Prahy ke královským, kteří u Bystřice leželi a čekali prý na odpovědní list, by mohli na panstvích vůbec a zvláště na rybnících škodu činiti. Jakož před časy Oldřich, tak i Jan od Táborských nenáviděn byl, neboť když jim v září r. 1468 poslal služebníka svéh s odpovědným listem svým, byl mu tam dobrý kůň mocně vzat a horší za něho dán, pročež si obě strany o vrácení těch koní dopisovaly. Mimo to Táborští holdovali poddané na panství vybírajíce a vydírajíce od nich peníze, a zase lidé z hradu Choustníka, ze Soběslavě a z jiných míst Rožemberských na statcích Táborských nemálo hubili a pálili.
 
Graficke pismenko Přičiněním biskupa Pasovského postoupil Jan r. 1468, 4. října (v úterý na den sv. Františka) Zdeňkovi ze Šternberka, „nejvyššímu hejtmanu prelátův, knížat, pánův a obcí křesťanských,“ hradu Choustníka a města Soběslavě v moc a držení pouze na čas války o víru křesťanskou vedené. Více touto smluvou vymíněno bylo, že při vrácení zámkův řečených k rukám páně Janovým měly se zase odevzdati zásoby prachu, šípův atd. tak, jakož přijaty byly. K zajímavé této smlouvě přivěsili své pečeti mimo řečené dva pány také Jindřich z Hradce, Jaroslav a Jan ze Šternberka, Vácslav Ťavák za Švamberka, Jan z Kocova, Jan Rous z Čemin a Petr z Míkovic. Přes toto postoupení Choustníka zůstal přece Jan dědičným držitelem panství, jakož i rozkazy jisté dával (r. 1469) purkrabí a písaři úřednímu i dopisoval si také s úředníky Soběslavskými. Ano Jan také zastavoval úroky na panství, r. 1469 úroky v Předboři a ve Mlýnech Jiřímu Hrobskému ze Sedlce, roku 1470 - 1472 ve Veselí a Mezimostí Janovi Předborovi z Radejšína, r. 1472 v Doběšově a v Benešově větším Arklebovi z Kostmíka a některým jeho příbuzným. Poměr obou pánův byl tedy takový, že jeden měl hrad toliko, druhý panství a jeho důchody, každý z nich měl své úředníky. Pro odstoupení své jakož i pro postoupení Choustníka trpěl Jan mnohé škody na panstvích svých, zvláště když vojsko královo v červnu r. 1469 zahýbalo i do Rakous a do biskupství Pasovského. Když však král Jiří r. 1469 zvítězil nad Uherským králem Matyášem, tu i Jan vstoupil s vítězným králem v příměří na jeden rok. Ačkoli Zdeněk r. 1470 proti králi ještě šťastně v severních Čechách bojoval a i Soběslavská posádka pustivši se k Vožici a do jejího okolí, na 8 kop krav a asi 9 kop drobného dobytka zajavši dne 1. července domů dobrou kořist přihnala, přece na počátku r. 1471 ochabl také Zdeněk a podnikal krále Jiřího milosť a nemilosť.
 
Graficke pismenko Když držel pan Zdeněk Choustník, byl tu dostatek všelijaké střelby a potřeb válečných. Zachoval se seznam jich asi z dob těchto pocházející. Nebyl tu jen život vojenský, neboť vedlé rachocení zbraně rozlehly se tu jednou i zvuky kněží se hádajících. Bylať tehda mezi menšími sektami náboženskými také jednota Mikulášencův, kterouž jináče nazývali Mikulášovskou, Vlasenskou, Pecinovskou a Plačtivou, jež zamítala všechen řád kněžský a zakládala víru svou vedlé písma svatého také na zvláštním zjevení, kterýmž duch svatý osvěcoval prý bezprostředně členy její. Zvláště původce sekty té, Mikuláš, sedlák neučený a sprostý ze vsi Vlásenice, honosil se takovou milostí boží, že mu s anděly obcovati a od nich naučení bráti dáno bylo; avšak i jiní věřící měli prý každý ducha svatého v sobě.
 
Graficke pismenko Asi r. 1471 jat jest Mikuláš posádkou Choustnickou a přiveden jest na hrad Choustník, kdež jej mořili hladem, že po 8 dní nic nejedl ani nepil. Mezi tím obesláni okolní páni, mezi nimi i Jiřík Habský ze Sedlce, pak jeden doktor a 20 kněží katolických, z nichž někteří byli z Budějovic. Do shromáždění jejich uveden byl vězeň, aby před nimi učinil vyznání víry své. Měli jej k tomu, aby přestoupil „k jich jednotě a straně římské“; neučiní-li toho, že bude upálen nebo utopen; k doplnění hrůzy i kata měli pohotově. Ale Mikuláš nebyl nádoba podajná, nýbrž s nadšením, kteréž dlouhým postem jen ještě více jej rozjařilo, hotově se s nimi dal v hádání o těle i krvi Páně a o papeži. Mikuláš sám způsobil proti sobě příkré postupování, když se hned z počátku nehrubě s úctou pronesl o papeži. Jiřík Hrobský tak velice tím byl k hněvu popuzen, že lži dávaje zaplivnul Mikulášovi obě oči, dal mu třikrát žilou přes hlavu i zvolal: „Přísahám, že dnes musíš upálen neb utopen býti!“ Mikuláš potřev oči své a zaplakav, odpověděl: „Milý pane, tepete mě, a já jsem nikdy toho nemluvil, čeho bych provésti nemohl.“ Po té sceně hádka mírněji dále vedena. V hádání tom jevila se u Mikuláše veliká zběhlosť kasuistická a dosti podrobná známosť písma, jakouž zastavatelé kalicha nepopíratelně vládli. Posléze, když se do syta nahádali, tázal se hejtman doktora: „Nu, otče, co mám s ním činiti ? Utopiti-li jej káži, čili spáliti?“ Po třikrát otázku opakoval, ale doktor odpovědi nedal, až pak po chvíli pravil: „Šacuj ho penězi. Peněz něco poživeš, a zahubě ho, toho bychom dobrým nepožili.“ Řekl hejtman: „Měj se dobře Mikuláši; kážiť jísti dáti; než aby mi zaplatil oběd.“ Potom jej šacovali, t. j. peníze od něho vzali a propustili na svobodu. Dobře poznali doktor a kněžstvo rozmluvou touto, že se do sporu dali s horlivým, ale neškodným blouznivcem.
 
Graficke pismenko Nedlouho potom zastihla Jana rána smrtelná. Shledávaje, že jej potěšování kněží, kteří drželi s jednotou panskou, sklamalo, a že zubožená vlasť útrapami válečnými týrána býti nepřestává, tak těžkými starostmi byl sklíčen, že až v nemoc upadl. Cítě blízký konec svůj, napsal poslední pořízení své, v němž zvláště opatřiti hleděl choť svou Annu kněžnu Hlohovskou. Byl jí sice zápisem věnným panství své Choustnické a Soběslavské zavadil, ale poněvadž táž panství na čas války zastavil, nemohl jí dosti učiniti a převedl proto věno její na panství Helfenburské, aby ho užívala dotud, dokud by Choustníka nevyvadili. Po jeho smrti († r. 1472 dne 8. listopadu) ujal vladařství rodu syn jeho nejstarší, na rozumu a zdraví nedostatečný Jindřich, jenž cítě tíži dluhův na rodu spočívající, r. 1472 dne 9. prosince platy ve Dlouhé Lhotě a Kojatíně Jakubovi z Březnice, obyvateli na Táboře, jeho manželce Jitce a synu jeho Jindřichovi zastavil. Choustník hrad zůstal však nejen v držení Zdeňkově, nýbrž i jemu za chování hradu Choustníka a města Soběslavě peníze vyplacovány. Roku 1474, 14. května a 26. října Vácslav ze Zásmuk, Zdeňkův purkrabě na Choustníce, kvitoval Stanislava z Přerova, Rožemberského úřadníka na Choustníce, z peněz k tomu účelu přijatých. Když jednou týž Stanislav panu Trčkovi na Vlašim úrok vypravil a domů se vracel, byl od šesti pěších obskočen a o koně a všechny peníze své oloupen.
 
Graficke pismenko Příštího roku složil ze sebe Jindřich vladařství, nemoha dobře starosti s ním spojené snésti, a vladařem stal se sice vedlé jména šestnáctiletý bratr jeho Vok, v skutku však poručník jeho, vážený svého času pán, Bohuslav ze Švamberka. Dlouhá Zdeňkova vláda na Choustníce v ten čas, kdy již válka s takovým úsilím vedena nebyla a strany ochablé sobě zvláště míru přály, byla pánům velice nemilá a rádi by byli Choustník vyplatili, jen kdyby se byl chtěl Zdeněk k tomu podvoliti. Poněvadž obě strany na svém stály a z toho vážné různice vznikaly, vzneseno jest rozhodnutí na Jana Zajíce z Hazenburka, jenž přibrav Lva z Rožmitála na Blatné a Burjana z Gutšteina na Nečtinech mocně vypověděl r. 1476 dne 31. července: aby Zdeněk ve 14 dnech ode dne výpovědi postoupil pánům z Rožemberka hradu Choustníka i s těmi děly, branami a věžemi, města Soběslavě však teprve po jedenácti letech pořád zběhlých. Nešetře této výpovědi, nepostoupil Zdeněk hradu v čase určeném a při tom se ještě nepřátelsky choval; pročež rozkázal pan Bohuslav, aby na panství Choustnickém množství lidu podlé třetího člověka proti Zdeňkovi se ozbrojilo a vypravilo. Ale Stanislav z Přerova psal dne 3. září Bohuslavovi, že určené množství lidu proti Zdeňkovi se vypraviti nemohlo, any tehda toliko městečko Veselí s Oslovem, pak vsi Maršov a Lomy něco lidu měly, kdežto ve spustlých vesničkách okolo Choustníka „druhdy dva člověky k dostání by byla.“ Nicmémě psal dále Stanislav, že se příkaz ten splní, neboť mnozí dobří lidé a zvláště zemané okolní tomu by se divili, že nepravosť a svévolnosť Zdeňkova tak dlouho se trpěla. Před tím (2. září) byli Šternberští v městečku Deštném 7 stodol a jeden dům spálili i něco dobytka zajali, pak v městečku Černovicích všecken dobytek zajavše, odtud jej pryč na Vikařec odehnali. Nedlouho potom přece úředníci Šternberští bojíce se lidu rozzlobeného z hradu odjeli, poručivše jej jednomu hodnému pacholkovi jménem Hanušovi. Správcemi hradu za vlády Šternberské byli roku 1469 Mikuláš z Tučap purkrabě a Pavel z Prahy písař úřední, roku 1470 - 1472 Vácslav Lhotský ze Zásmuk a Víta ze Rzavého purkrabě, Jan Mutický hejtman, roku 1474 - 1476 opět Vácslav řečený. Rožemberskými úředníky bývali Stanislav z Přerova a Ctibor Šváb z Beztahova, k rukám Zdeňkovým byl úředníkem roku 1472 - 1475 Markvart Kralovský, r. 1476 Oldřich z Plané.
 
Graficke pismenko Když Stanislav z Přerova na hrad vstoupil, aby jej ujal k rukám Vokovým, nalezl tu málo čeledi; šest holomkův ubylo a jiných nemohli dostati, neb každý jak z těch starých tak i z nových, kteří se hlásili, chtěl míti služby po kopě na čtvrť léta, a již se jim dávalo po 3 kopách do roka, ale nechtěli býti. Toliko onomu Hanušovi, jemuž Šternberští hrad k opatrování zanechali, jednu kopu na čtvrť léta pořád zběhlého přiřekli dáti. Poslali také z Krumlova na Choustník koníčky, ti však když došli, byli mdlí a každý z nich na jednu přední nohu mdlel byl; Stanislav prosil proto pána, aby jej silnějšími koni opatřil. Také se optával, jak to má býti s opatrováním hradu, aby „na předním hradě na Sichrově a na Kokotě“ hlásných nebývalo, a tam aby žádný nelehal, čili kterak jinak. O svrchním hradě takto napsal: „Byť pokoj byl pravý, otevra pavlače od svrchnieho hradu, tak se mi zdá, že by byl nebezpečen, než takto majíce V. M. s nepřátely z Rakous činiti, bojím se, ano na těch odpořiech žádného nenie, aby té obory nespálili, ačkolivěk bohdá pravý hrad se dobře s málem nebojí.“ Roku 1478 byl Choustník chatrný, a hejtman Soběslavský psal o tom purkrabí Krumlovskému Kunratovi z Petrovic takto: „Příliš Chústník zámek hyne a již příliš teď v předsíni větrové jsú jej otrhali i pobořili, a nebude-li něco v to léto připraven, na druhé léto strach, že málo kromě zdě zuostane, aby nepadlo i puody mnohé.“
 
Graficke pismenko Asi roku 1479 učiněn byl pánu návrh, aby přikoupil k panství vsi Zahrádku a Vintířov, zatím však neměl pan Vok, ačkoli řečené vsi koupil, dosti peněz, aby zboží kupoval; veliké dluhy, jež od dob husitských rod Rožemberský obtěžovaly, spíše nutily ku prodávání statkův. Tak prodal Vok roku 1480, 17. července ves Cetoraz a podacím kostelním, lesy Vlčím vrchem a Žernovcem, vsi Zahrádku, Vintířov, s mlynářem Pešem a lesy Bukovcem a Šimním, ves pustou Moudrov Janovi z Vojslavic, Bohuslavovi Malovcovi z Pacova a Bohuslavovi Ojířovi z Očedělic. Roku 1493 postoupil Vok, jsa chorobou stížen, vladařství bratru svému Petrovi a zůstaviv si panství Třeboňské, tu sobě obyt až do své smrti vyvolil. Za něho byli purkrabími na Choustníce r. 1480 Vácslav z Olbramovic, r. 1482 - 1483 Jan z Nemyšle r. 1487 - 1496 Vácslav z Třebomyslic; tento r. 1496 učinil vyznání o hranicích mezi Vřesnou a Žlukovem.
 
Graficke pismenko Za vlády pana Petra není nic známo o dějinách hradu, toliko se ví, kteří úředníci jej spravovali; když se totiž stal Vácslav z Třebomyslic hejtmanem na Soběslavi, uvázal se v úřad purkrabský na Choutsníce Jindřich Olbram ze Štěkře (r. 1499 - 1502), r. 1519 byl zde purkrabí Víta ze Rzavého. Ještě před smrtí pana Petra († 9. října r. 1523) vládl na Choustníce Jindřich z Rožemberka, syn Voka zemřelého, což se stalo tímto způsobem. Petr chtě zrušiti starodávný řád nedílnosti v rodě Rožemberském panující, tak aby o statcích svých volně říditi mohl, nacházel největší toho překážku ve čtyřech synech Vokových Janovi, Joštovi, Petrovi a Jindřichovi; z těch sice mu byl Jan nad jiné milý a obdržel od něho kolik důkazův strýcovské náklonnosti, ostatním však více méně bylo snášeti nevoli jeho. I dali se od něho k tomu přemluviti, aby se s ním o veškeré statky Rožemberské rozdělili, tak aby mohl Petr volně o svých statcích říditi, jim pak zanechána býti měla také čásť jmění rodinného k volnému nakládání. Ačkoliv podrobný rozdíl napsán nebyl, víme přece z pozdějších zápisův, že zůstaveny jsou synům Vokovým Třeboň s Veselím, Choustník a Soběslav, tušíme pak, že jim též zanechána zboží od Choustníka spravovaná Miličín, Křepenice a Sedlčany, tedy vesměs statky na východě ležící; ostatní panství, totiž Krumlov, Prachatice se zbožím Husským, Nové Hrady, Rožemberk, Vítkův Hrádek a Helfenburk sobě Petr zůstavil. Ačkoliv byl Jindřich z bratří nejmladší, přece byl od nich povýšen na vladařství, poněvadž duchem svým nad ně vynikal, a nacházel se v držení Choustníka již r. 1521. Po smrti strýce svého Petra († r. 1523) uvázal se v ostatní panství Rožemberská nedávaje místa poslednímu jeho pořízení, jímž měla panství ta v držení cizích pánův přejíti. Vzniklé z toho bouře Jindřich nepřetrval; r. 1526 poslav do Uher 600 drábův pod Mikulášem Zlinským z Vizovic sám se s 200 jízdnými dobře opatřenými za nimi vypravil, maje úmysl osobně se králi Ludvíkovi přitrhnouti; avšak na cestě roznemohl se a v klášteře Světlé zemřel dne 18. srpna. Za něho panství spravoval tuším Vácslav (starý) z Jiter, hejtman Soběslavský (r. 1523 - 1524); z rozkazu pána svého zamezil v říjnu r. 1526 obmýšlený sjezd bratrstva v Deštném.
 
Graficke pismenko Po smrti Jindřichově vládl na všech panstvích bratr jeho Jan, mistr převorství ve Strakonicích, za něhož byli purkrabími na Choustníce Jan Jeřábek z Frankenleben (r. 1528) a po něm Jan Olbram ze Štěkře (r. 1530). V krutých bojích tehdejších s Turky pomáhal Jan věrně králi Ferdinandovi, r. 1529 kázal vybrati na panství Choustnickém 100 drábův, kteří potom přirazili ke drábům z panství Třeboňského vybraným a s nimi z Čech vytáhli. K výpravám takovým drábův na rozsáhlých panstvích svých musili si bratří Jošt a Petr z Rožemberka od Anny Rožemberské ze Hradce (vdovy po Jindřichovi) 9200 kop grošů českých vydlužiti a protož v pátek po povýšení sv. Kříže (15. září) roku 1531 zastavili jí platy a úroky na lidech svých panství Choustnického v Deštném, Černovicích, Rosičce, Rytově, Dvorech, Krtově, Solopiskách, Dobešově, Kozmicích, Benešově, Křeči, Cerazi a Lhotě Mnišské. Dávky ze všech těchto míst činily ročně 230 kop grošů č. a měly se vybírati Rožemberskými služebníky k rukám paní Anny a jejích dědicův dotud, dokud by jí dluh dotčený splacen nebyl. Kromě toho zastavili řečení bratří s Janem roku 1531, 16. října téže paní Anně ve 2500 kop. gr. č. plat roční 62 1/2 kopy „ve vsích Malšicích a Lomech panství Choustnického.“ Vesnice tyto ležely sice na panství původně Přiběnickém, ale od mnoha let již vrchnímu řízení úředníkův Choustnických podřízeny byly. Za těch dob, když pan Jošt panství Choustnické spravoval, „potažen a volen jest v úřad zámku Choustníka“ jakýsi Bartoš Holub. Pán jeho věrnosť shledávaje nejen tu milosť mu učinil, že mohl z úřadu jen na pololetní výpověď odbyt býti (jinde dávali na čtvrť léta napřed věděti), nýbrž i jemu a synům jeho Janovi a Alexandrovi výhost dal, propustiv je takto z poddanství a osvobodil jim do jich životův jisté rybníčky u Choustníka, z nichž posud byli povinni jisté povinnosti pánu vykonávati. List na to vydán na Krumlově r. 1539 dne 5. června. Za dob těchto mělo panství největší svůj objem. Patřilyť k němu přímo Choustník hrad či zámek, Soběslav město s předměstím, Miličín městečko, vsi Borek Hořejší, Rezkyně, Věžov, Borek Dolejší, Barčov, 9 mlynářův k zámku náležitých, Zechov, dvůr Baňov, vsi Třetužel, Zipkov, dvůr Záskalí, vsi Vesce, v Se dlečku, v Záhoří, ve Zhoři Velkém, Oldřichově a Tříteži jen díly jisté, vsi Kajetín, Předboř, Mlýny, Chrbonín, Zárybnice ves, Psářov, dvůr Stráně řečený, vsi Čikvasovice, Vlčov, Maršov, Dobřejevsko, Mezeříčí, Svatava, Vlkosovice, v Chustnici, Řepci a Dlouhé Lhotě díly, více ještě újezd Černovický, totiž městečko Černovice s podacím, městečko Deštná s podacím, vsi Dobešov, Křeče, dvůr Solopisky, vsi Dvory, Lomy, Malšice, Ceraze, Kahlíkova Lhota, v Kozmicích,¨ Krtově, Rybově Lhotě, Krsicích, Benešově díly, též vsi od panství Přiběnického: Obora, Libějice, Radimovice, Lhota, Dudov, Čenkov, Všechlapy, Třebelice, Bečice (a tuším též pusté hrady Přiběnické). Kromě toho slušel pod úřad Choustnický také újezd Křepenický, k němuž vsi Křepenice, Hramosty, Záběhlice, Zvěrotice, Zlíchov, Břekova Lhota s mlýny, Buzice, dvůr Jezvina, dvůr na přívozu Zrubek řečený, ves Chýšky a díl Skrýšova náležely.
 
Graficke pismenko Po smrti Joštově stal se vladařem jediný již syn Vokův na živě zůstalý, totiž Petr z Rožemberka řečený Kulhavý; ten postoupil r. 1540, 6. dubna správu panství Janovi Olbramovi ze Štěkře a takovou službu mu dal, jakou měl. Olbram přijal roku 1545 inventárně 23 oškrdů, jeden řetěz železný od studnice pod mlýnem (tuším ručním) a druhý řetěz dlouhý od studně v dolejším zámku, pod jednu měděnou a druhou železnou tarasnici, 4 řetězy od praků, konečně jednu truhlu šípův a jeden soudek střel a šipišťat (šípův nenasazených), i byl povinen zase tolik věcí při odstoupení zámku odevzdati. Viděti z toho, jak se poměry od 70 let byly změnily a že se při tehdejších pokrocích válečnictví již hradům takové důležitosti nepřikládalo, jako bývalo dříve, kdež hrad zásoben býti musil mnohem větším počtem střelby a potřeb válečných. Když r. 1541 dsky zemské shořely, kázal Petr seznam všech svých panství učiniti, maje úmysl učiniti přiznání ke dskám znovu zřízeným, kolik vsí a j. v. po předcích svých zdědil; ku přiznání tomu ze příčin nám neznámých nedošlo. Petr zemřel r. 1545, 6. listopadu.
 
Graficke pismenko Nástupce Petrův Vilém neměl ještě let dospělosti, tudíž se uvázali v panství jeho poručníci, jež byl n. Petr posledním svým pořízením zřídil, totiž Albrecht hrabě z Gutšteina, Jeronym Šlik z Pasounu a Oldřich Holický ze Šternberka. Poručníci koupili roku 1548, 19. března vsi Košice, Strkov, Planou Turovec, Nedvědice, Mokré, Svákov, Vesce, Záluží, Vlastiboř, Debrník, Klenovice a některá jiná od Choustníka vzdálená místa, kteráž dříve Táborským náležela, ale jim pro přistoupení ke stavům odbojným pobrána byla. Roku 1550 koupili tíž poručníci statek Zelecký s vesnicemi; na tomto statku zřízen byl zvláštní Rožemberský úředník, jemuž přikázány také všechny vesnice bývalého panství Přiběnického a mnoho z dotčených vesnic koupených, pouze vsi Malšice a Lomy, ač Zelči mnohem bližší, ze starého zvyku ponechány při panství Choustnickém. Roku 1552 pan Vilém let svých došed, přejal od poručníkův všechna panství a ve správu a vladařství rodu svého se uvázal. Panství Choustnické mělo tehda 877 osedlých lidí.
 
Graficke pismenko Na podzim r. 1557, v čas přímoří, zemřela na Choustníce manželka Jana Olbrama ze Štěkře na mor, a on v dubnu r. 1558 v sešlosti věku úřad svůj odevzdal, zanechav po sobě jméno dobrého hospodáře, an mnoho dědin i luk na panství Choustnickém „vyplániti“ a k užitku přivésti dal. Po něm se stal r. 1558 dne 7. června Fabian Mejtolar z Mejtolu hejtmanem Choustnickým, jemuž byly zbraně a zásoby odevzdány s jistým inventářem. Dostal platu ročního 100 kop m., ovsa 150 čberů, dědin, luk a robot, co jich dřevní purkrabě mívali.
 
Graficke pismenko Na sv. Jiří (23. dubna) roku 1562 pomáhalo se žitem v Předboří, v Psárově, ve Mlýnech a v Chrboníně lidem chudým, kteří s dítkami svými již do třetího dne chleba neměli. Následujícího roku (1563) rozkázal pan Vilém, aby zámek Choustník opravili; byla to tuším poslední oprava, která se na starožitném hradě děla. Také vystaven nový pivovár v Chustnici.
 
Graficke pismenko Roku 1565 dne 14. září postoupil Vilém bratru svému Petrovi Vokovi na jeho vyživení a vychování hradu Choustníka, města Soběslavě, též zámku a panství Vintrberského a konečně statku Zelečského, a to na jisté výminky. Nový pán odevzdal hospodářství na Choustníce (roku 1566) Kryštofovi Srbickému ze Zálezl, roku 1567 Hynkovi Tučapovi a Adamovi Vítovi ze Rzavého, pak r. 1568 opět Kryštofa Srbického, roku 1571 Albrechta Ojíře z Očedělic, roku 1575 Jindřicha Olbrama ze Štěkře hejtmany Choustnického a Zeleckého panství ustanovil. Ačkoliv výnos panství, jež měl nyní Petr Vok k držení dědičnému, jemu tolik vynášel, že si mohl po způsobu tehdejším pansky vésti, přece domácnosť jeho nádherná a mimo to libůstky drahé vyžadovaly někdy více peněz, nežli mohl měšec důchodního poskytnouti. Z těch příčin Petr Vok někdy nedostatek peněz maje, části panství zastavoval; r. 1575, 18. října zastavil na 3 léta ves Chustnici a louku Jistébku u Černovic Jindřichovi z Tučap za 1100 kop míš.; t. r. 1. prosince zastavil Oldřichovi Smrčkovi ze Mnichu proti pololetní výpovědi platy ve vsích Chrboníně, Dlouhé Lhotě i s třemi chalupníky, kteří v lesích chalupy své majíce, dřevěné talíře a mísy dělali, pak užitek z lesů některých na panství, zejména i z hory okolo hradu Choustníka za 900 kop gr. č.; dne 16. prosince zastavil platy ve Mlýnech a Zárybnici Hynkovi z Tučap na Budislavi za 1000 kop míš. Těmito zástavami si na okamžik pomohl, potom se mu i poměry poněkud zlepšily, tak že mohl r. 1581 městečka Černovice a Deštnou, která se s některými vesnicemi od r. 1531 v zástavném řízení paní Anny Hradecké nacházela, zase ke svému držení vyplatiti. Roku 1589 dne 27. ledna odpustil nedoplatek 357 kop 33 gr. míš., které mu jeho komorník Jeronym z Makova za dvůr ve Lhotce Rybově ještě dlužen byl.
 
Graficke pismenko Roku 1592 zemřel Vilém, bratr Petrův, čímž se tento stal nejen vladařem, nýbrž i držitelem všech panství Rožemberských. Tu opustil Petr Vok své dosavadní sídlo Bechyni a odstěhoval se na Krumlov, starodávné sídlo rodinné. Poslední jsa svého rodu, dobře předvídal, že po jeho smrti panství všechna cizím osobám se dostanou; z těch příčin hleděl si živobytí vezdejší pokud možno nejpohodlnějším učiniti; kromě toho maje mnoho dluhův, umínil si na jich zaplacení obětovati dvoje panství, Helfenburské a Choustnické, ještě s některými statky menšími. Choustník celý neprodal, nýbrž počal jej po částech prodávati, aby za něj více peněz utržil. Hned roku 1593, 26. června prodal vsi Křeč, Chrbonín, Dvory, Stranoves, Kozmice a Třítež za 500 kop míš. Jiříkovi Homutovi z Harasova, jenž je později k Radenínu přivtělil; dne 13. srpna prodal ves Lhotu Hrušovou s příslušenstvím Jindřichovi Vrchotickému z Loutkova za 1400 kop míš. Ves Vlčoves se dvorem již dříve postoupena byla Vácslavovi Vítovi ze Rzavého, avšak teprv r. 1597 ve dsky vložena.
 
Graficke pismenko Zbytek panství dal Petr Vok r. 1593 Častolárem z Dlouhé Vsi, Jiříkem Homutem z Harasova na Peclinovci, Vácslavem Vítou ze Rzavého na Vlčovsi a Janem Benydkem hejtmanem na Krumlově spatřiti l. 1593 na den sv. Matouše a dal si o tom zprávu podati. Z téže vychází, že mu zbyl ještě zámek Choustník „na skále ležící, který by se mohl maleym nákladem zase spraviti a nemálo pokojův zhotoviti, jsa na místě příhodným, z něho vyhlednutí na všecky strany vůkol velmi spanilý.“ Pod zámkem byl pivovár, sladovny, spilky, dobře a nákladně se sklepy klenutými vystavené, dvůr byl v nově vystaven, a při něm ovčín. Mlýnův počítalo se 5: jeden u města Soběslavě na řece Lužnici, druhý při pivováře Choustnickém, třetí mlýn Jankův; dva mlýnové, jeden u Deštného a jeden u Černovic, byli ve stavu špatném, ale mohli se snadno spraviti; ještě bylo rybníkův, řek a potokův při panství hojnosť, kromě toho také množství lesův, mezi nimiž i les hora okolo zámku Choustníka vůkol dobře za 3/4 míle. K panství patřily město Soběslav s předměstími (227 osedl.), městečka Černovice (113 os.), Deštný (95 osedl.), vsi Rosička, Březina, Višňový Bestřechov, Vlkosovice, Svatava, Dobešov, Benešov, Psářov, Mlýny, Zárybnice, Čikvasovice, Chustnice, Předboř, Kojetín, Lhota Dlouhá, Krtov s „Lesáky,“ Lomy, Malšice s kostelem, Čeraz, mlýn na Lužnici, Lhotka Rybová, Řipec. Potom zůstaviv si Petr Vok Soběslav, ostatek dal znova shledati a registra ke prodání připraviti. Hrad při tom ještě vyceněn na 2000 kop, dvůr a ovčín pod ním 10.000 kop a celé panství na 97.166 kop 55 gr. 5 d. kromě zámku. Ale i toto zboží určeno bylo ještě k rozprodání. Roku 1594 prodal Soběslavským některé vesnice blíže Soběslavě ležící, a to většinou ty, kteréž byly r. 1548 přikoupeny; r. 1595, 22. prosince prodal Vilémovi Růtovi z Dírného za 5000 kop gr. č. městečko Deštnou s podacím, vsi Březinu, Višňov, Světce, lesy Horu nad Deštnou s chalupami a nad Žďárem, Rožemberský neb za Plasnou, mladý les pod Březinou, jakož i rybníky Kacířský a Adam; roku 1596 dne 9. února Jiříkovi Homutovi z Harasova za 2500 kop míš. ves Lhotu Dlouhou s chalupami „Lesáky“ pod Krtovem, lesy a rybníky; konečně odprodal t. r. 8. října vsi Maršov, Malšice a Lomy od Choustníka vzdálené spolu s panstvím Bechyňským Adamovi ze Šternberka.
 
Graficke pismenko Po tomto rozprodání zůstaly Petrovi Vokovi předně město Soběslav s malým již příslušenstvím, kteréž neprodal, nýbrž k panství Třeboňskému připojil, zboží Černovické, k němuž mimo městečko ještě čtyři vsi a některé lesy náležely, a konečně valně ztenčené zboží Choustnické, jež jen nejbližší okolí hradu obsahovalo. Nejpozději prodal Černovice, a to dne 7. dubna r. 1597 paní Mandaléně Malovcové z Lisova za 25.000 kop míš., když již Choustníka ani neměl. Smlouvou totiž r. 1597 dne 21. ledna učiněnou prodal zámek Choustník s pivovárem a sladovnou pod ním, mlýn při pivováře, dvůr popl. v Chustnici, ovčín pod zámkem, vsi Chustnici, Mlýny, Zárybnici, Psářov, Čikvasovice, Předboř s mlýnem Jankovým, Kajetín a Krtov s jiným příslušenstvím Jiříkovi Homutovi z Harasova na Pelcinovci a Bělé za 9000 kop gr. č. Nový pán se snad ze skrovného svého sídla do starobylého, ale přece velmi prostranného hradu Choustníka na krátký čas přestěhoval, ale koupiv r. 1599 Radenín, znamenal brzo, že jest pohodlněji bydliti v Radeníně, kdež byla stará i nová k ní přistavená tvrz, nežli na vysokém, málo přístupném a větrům otevřeném Choustníce. I učiněn jest Radenín sídlem všech statkův Homutovských, a Choustník opuštěn jest docela; ano, jak se zdá, odneseno z něho vše, cokoliv k potřebě býti mohlo; tudíž se nachází v posledním pořízení Jiříkově d. r. 1614 dne 27. listopadu mezi jinými jeho statky také „zámek pustý Choustník.“ Ještě v 50 letech dokonala se na hradě úplná spousta. Když roku 1672 dne 23. června místokomorník Kašpar Maximilian Bechyně z Lažan s jedním komorníkem na Choustník přišel, aby statek ten pro veliké dluhy Servaciovi z Englsflussu odhádal, pojata jest také zřícenina Choustníka do popisu statku a položena tam tato slova: „zámek Choustník starý, pustý, toliko zdi stojí.“ Rovněž tak stojí v německém odhadu r. 1675: „Das Schloss Chaustnickh liegt auf einem grossen Berg, ganz wüst und öd, nur die Mauren stehen.“
 
Graficke pismenko Držitelé panství postavili si pod hradem ve vsi Chustnici nový zámeček obdélný ode zdí v jednom pořadí a střechou cihelnou přikrytý, v němž měli k obývání nahoře i dole pokojův příhodných, sklepův podzemních, klenutých marštalí a jiných příležitostí s dostatek. Zakladatelem tohoto nového stavení byli snad manželé Jan Černín z Chudenic a Zuzana z Harasova, ale nepřebývali zde, nýbrž na blízkém Radeníně, kterémuž bylo zboží Choustnické ve všem podřízeno. Teprve po letech utvořen nový statek Choustnický, který se rozsáhlostí sovu ani dost málo starodávnému dědictví pánův Choustnických nevyrovnával.

Text: historie
20.5. 2019 - A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého 4

Warning: file_get_contents(/var/www/hrady/https/adv/google.obsah-blok.txt): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/hrady/class/class.adv.php on line 182