Alchymista

Graficke pismenko Od nepamětných dob, kdy člověk začal přemýšlet o svém osudu, toužil poznati více, než mu bylo souzeno. Tak tomu bylo též u Michala Jura, velmi váženého občana chebského, jehož tři předkové byli členy městské rady a pomáhali povznést rodné město. Všichni bydleli v rodinném domě na tržišti. Stařičký Michal pozoroval z oken svého domu život na náměstí a přitom přemýšlel o smyslu všedního dění. Vtom zavanula až k němu vůně jara. Vzpřímil se ve své kožené lenošce, hluboce vdechl a zašeptal: "Pučící jaro."

 
Graficke pismenko Povstal, zahalil se do řasnatého pláště, nasadil si baret s velikým pštrosím perem a odměřenými kroky odcházel k hradu, kde zmizel v kapli. V prvém i druhém patře se pokřižoval a vystupoval výš. Klepadlem zaklepal na kovové dveře, na nichž byl z malých hadů sestaven nápis: Zikmund Wann, alchymista. Když Michal Jur vkročil, šlehl mu bílý kouř do tváře. Před krbem s hořícími poleny stála neobyčejně štíhlá a vysoká postava s velmi dlouhým splývavým talárem - mladý Zikmund Wann. V ruce držel kouřící nádobu a klidným hlasem pozdravil příchozího. Pak se oba posadili na lavici a tiše hovořili. Michalův hlas se stal náhle hlasitějším, když pravil: “Zikmunde, nechci vodu života ani kámen mudrců, chtěl bych jen vidět, co je šťastný život. Jsem již tuze stár, vím, že od života mnoho očekávati nemohu, ale dnes, kdy vůně jara je tak silná, chci vidět štěstí. Slyšíš, příteli, pravé štěstí bez škrabošky úsměvů a bez skořápky bohatství a blahobytu, které často kryjí ubohost a nemohoucnost lidskou. Víš, chtěl bych vidět pravé štěstí, které není na povrchu, nýbrž zpívá v duši. Rozumíš, co chci?" “Není snadné, co žádáš. Nechť ti odpoví koule poznání," odpověděl Zikmund Wann a postavil na stůl před krbem velikou skleněnou kouli na železném podstavci, do které nalil z lahvičky růžovou vodu radosti, nasypal bílý prášek čistoty, přidal několik kaménků odříkání, vdechl do ní vůni krásy, páru spokojenosti a nakonec přimísil tři krvavé kapky lásky, které stačily, aby obarvily všechnu tekutinu. Pak pomalu jemnými dlouhými prsty hladil kouli, aby tím dodal obsahu sílu odvahy. Černým sametem zakryl malé okénko a kouli postavil do záře hořícího dříví. "Viz, jak život bude míchat štěstím; dobře se dívej do koule, aby ti nic neušlo."
 
Graficke pismenko Michal Jur tiše přisedl k ozářené kouli a upřeně hleděl do tajemné koule. S úžasem pozoroval pruhy všech barev kroužící a tančící v šíleném reji. Náhle se tekutina ustálila a stařec vidí chudě oděnou ženu laskající své děťátko. Malé stvoření se usmívá a buclatými prstíčky hladí matčiny tváře. Náhle se obraz zakalil, barevné kruhy opět zakroužili a utvořily obraz nový. Pole, zralé pole plné žlutých klasů a mladý rolník kosou se v něm ohání. Z každého jeho pohybu vyzařuje nezkrotná síla a radost z úrody a požehnání. Hvízdá si a celé jeho tělo zpívá píseň činu. A zase se koule náhle zakalila. "Co to?" zašeptal Michal. "Není snad možná! Vidím žebráka, žebráka na pokraji cesty, sotva se vleče. Ach. Nyní přichází k němu dívka. Jak je krásná a zářící. Drží v rukou nádobu s medovinou a napájí starce. Nyní ho nesměle pohladila po tváři a usmívá se na něho. I stařec se usmívá. - Rozumím ", dodal Michal, když v kouli zavířily opět barvy. "Vidíš toho muže?" tázal se Michala alchymista. "Vidím. Co dělá?" tázal se starý Míchal Jur. "Tvoří, maluje. Promítá své nitro na plátno. Je v horečné činnosti a zapomíná na jídlo i na spánek a tvoří. Vidíš na jeho tváři ruměnec nadšení?" “Vidím," zašeptal stařec. A již se obraz rozlil v barevnou směs, aby mohl vzniknout nový. "Michale, zde přichází tvůj děd." "Můj děd, ano, vidím," zděšeně zašeptal stařec. "Michale, on byl štědrý a ..." "Dost, pravím, dost jsem viděl," zaúpěl stařec a jeho bílý vous se třásl v růžovém světle. Než alchymista mohl vpustit denní světlo do místnosti, Michal Jur byl již pryč. Dlouhými kroky kráčel ke svému přepychovému domovu.
 
Graficke pismenko Několik dní ho nikdo neviděl. Pouze městský písař chodil k němu a zapisoval starcovy dary pro špitál a pro chudé. Když se po nějaké době Michal Jur opět objevil v okně svého domu, aby pozoroval život na tržišti, měl výraz tak vlídný a rozjásaný, jaký u něho dříve nikdo nevídal.

Text: pověsti
6.7. 2002 -


Zavřít reklamu