Čertova věž

Graficke pismenko Za velmi starých časů, kdy město bylo ještě obklopeno hradbami, žila v Chebu Marie Martínová se svou dcerou v domě "U dvou princů". Jak se někdy stává, matka byla okouzlena krásou své dcery. Stále jí kupovala nejnádhernější šaty, které dostala, ošetřovala ji jako křehký kvítek ve skleníku a chránila ji před každou námahou. Dívka se jmenovala Rozálie a myslela si, že jako matka, tak jí musí sloužit celý svět. Stávala se stále náročnější a  náročnější.

 
Graficke pismenko Nebylo zábav ve městě, na kterých by se Rozálie neobjevila v nových šatech, vždy krásnější než všechny ostatní dívky. Kolem ní se tlačili nejurozenější a nejváženější mladíci města, ale Rozálii se žádný nezamlouval. Čekala na prince, který by přišel z dalekých krajů a který by krásou a bohatstvím zastínil všechny ostatní..
 
Graficke pismenko Byl masopust, den před popeleční středou. Sál “U slunce" byl ozářen stovkami voskovic. V něm tancovala mládež v nejrůznějších maskách. Někteří přišli ve starém rodovém brnění, jiní přikouzlili východní nádheru, jiní se šklebili ve výstředních a legračních šatech různých barev a skákali s rolničkami za hlučného smíchu ostatních.
 
Graficke pismenko I Rozálie byla přítomna. Měla šaty barvy červánků a krajky jako nejhezčí obláčky na nebi. Její šperky se skvěly jako hvězdy a její tvář byla zahalena zlatým závojem. Její krok byl lehký jako vánek. Vedle ní stál cizí muž s černou škraboškou, neobyčejně krásně urostlý, s přiléhavým oblekem ze zlatého brokátu s jemným, červeným plaménkovitým vzorem. Červené byly jeho hedvábné rukavice, červená byla jeho sametová čepička, zdobená dvěma černými péry. Kolem pasu měl hada z ryzího zlata a každý jeho knoflic byl démant, veliký jako ořech.
 
Graficke pismenko Blížila se půlnoc. Doznívaly poslední akordy hudby. Svíčky dohasínaly. Jen Rozálie a neznámý muž tančili dále, jako by slyšeli hudbu, která ostatním unikala. S údivem na ně hleděli přítomní jako přimraženi. Lokajové dokořán otevřeli dveře od sálu. V tom neznámý tanečník s Rozálií se rychle otočí směrem ke dveřím a dál až na chodbu, po schodech dolů, a ven do zasněžených, tmavých ulic. Sněhové vločky se rozvířily kolem tančících. Přítomní je dlouho zraky nemohli sledovat, tak rychle uháněli pryč, pouze z dálky slyšeli Rozálčin hrdelní smích.
 
Graficke pismenko Jak uslyšeli, všem zamrazilo. V tom zazněl strašný výkřik tmavou nocí a za tančícími se rychle rozběhla černě oděná žena s rozpřáhnutou náručí.
 
Graficke pismenko Na radniční věži odbíjela druhá hodina po půlnoci. A zase bylo ticho na náměstí.
 
Graficke pismenko Ráno před svítáním šel kolem špitálu ponocný s lucernou. Náhle zaslechl smutný nářek. Pustil se podle sluchu až k samé věži u řeky. Tu viděl před sebou nehybnou zasněženou postavu.
 
Graficke pismenko Před ním stála zmrzlá Marie Martínová. Oči měla dokořán otevřené a podlité krví. U jejích nohou ležela červená. sametová čepička se dvěma černými péry a vedle ní byl malý, zlatý závoj.
 
Graficke pismenko Ve věži se rozléhal hrdelní smích, Rozálčin smích tak divně a bolestně, že ponocnému se sevřelo srdce. Chtěl honem vejíti do věže, ale dveře nikde. Tu něco uviděl na zdi. Zvedl lucernu a hle! Před ním byl nápis: Čertova věž.
 
Graficke pismenko Ještě do dnes stojí u řeky Čertova věž a prý jednou do roka, o Popelci, ráno před svítáním zní z věže hrdelní smích a kdo jej uslyší, tomu se sevře srdce.

Text: pověsti
6.7. 2002 -


Zavřít reklamu