Graficke pismenko V Náměšti nad Oslavou stával původně hrad, chránící důležitý brod přes řeku Oslavu, který vybudovali někdy ve 13. století páni z Lomnice. Nejstarší zmínku o vsi Náměšti obsahuje listina hlásící se k r. 1234, o níž diplomatické bádání zjišťuje, že je falzem z l. 1267 - 1275. Touto listinou Budiš z Náměště dosvědčoval, že jeho příbuzný Heřman z Rudíkova věnoval se svou matkou patronátní práva kostela v Rudíkově klášteru oslavanských cisterciaček. V té době tu asi již stál hrad, z něhož se dodnes dochovala jen válcová věž z lomového kamene, která střežila hradní palác a byla základní stavební oporou hradu. Těsně před svou smrtí v r. 1399 uzavřel poslední člen tehdejší meziříčské větve pánů z Lomnice Jindřich se svým příbuzným Lackem z Kravař dohodu, podle níž přešlo náměšťské i meziříčské zboží na Lacka. Lacek z Kravař byl znám svou statečností a odvahou, s níž se zúčastnil bratrovražedných bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem, kdy stál na straně Joštově. Sokolem z Lamberka obsadil Náměšť; hrad však nedobyl. Lacek získal podhradí nazpět asi až v r. 1408 s podporou Velké Bíteše i Velkého Meziříčí. Obě sídliště za to byla v polovině r. 1408 povýšena na město a získala odúmrtní právo. Lacek z Kravař ( 1416) vynikl rovněž jako zastánce Husova učení. Z jeho iniciativy se sjeli v r. 1415 moravští páni do Velkého Meziříčí, aby odtud odeslali králi Zikmundovi dopis, v němž žádali propuštění Jana Husa z vězení. Pro neustálé boje byl nucen Lacek dosavadní náměšťský hrad zpevňovat, rozšiřovat a přestavovat. Část tehdejších stavebních úprav byla včleněna do pozdější renesanční přestavby, jak o tom svědčí nestejně silné zdivo v jednotlivých křídlech. Z téže doby jsou i dodnes zachované zpevněné bašty s předhradím, s patrovým obytným křídlem a dvojicí gotických hranolových věží. Lackův příbuzný a dědic Jindřich z Kravař na Plumlově stál na Zikmundově straně. Ten jej jmenoval v r. 1419 místo jeho bratrance Petra Strážnického z Kravař moravským zemským hejtmanem. V r. 1420, po bitvě na Vítkově, pomohl Jindřich z Kravař Zikmundovi sestavit na Moravě nové vojsko, s nímž Zikmund přitáhl k Praze, aby osvobodil obležený Vyšehrad. Podle vyprávění Vavřince z Březové si před bitvou u Vyšehradu 1. listopadu 1420 nechtěl dát král rozmluvit nebezpečné střetnutí a bojovně prohlásil: "Jáť dnes musím s těmi sedláky bojovati." Pan Jindřich Plumlovský z Kravař znovu otevřeně varoval: "Vězte to jistě, že dnes škodu vezmete a s hanbou utečete; jáť se bojím selských cepův." Nato Zikmund reagoval ostrou výtkou: "Já to vím, že vy MOravci jste bázliví a mně nevěrní." Tuto výtku si ovšem pan Jindřich ani moravští šlechtici nechtěli dát líbit, sesedli s koní a prohlásili: "Aj, teď jsme, kdež kážeš; tam budeme, kdež ty nebudeš." Pan Jindřich byl v bitvě smrtelně raněn, upadl do zajetí a na hřbitově u sv. Pankráce zemřel. Po Jindřichovi připadla Náměšť Petru ze Strážnice a pak jeho synům, kteří v r. 1437 postoupili hrad a ves Náměšť, Bíteš (dnes Velká Bíteš), vsi Zňátky, Častotice, Zahrádku, část Ocmanic, Naloučany, Čikov, Záblatí, Březku, Heřmanov, pustou ves Přibyslavice, dědičné právo na Vícenice, Otradice, panství a ochranu na vsi Krokočíně Matěji Švamberkovi ze Škviřína. Po smrti zadluženého Matěje nastalo období sporů o náměšťský statek. Teprve v r. 1481 je ukončil manžel Matějovy dcery Elišky z Melic Ctibor Tovačovský z Cimburka dohodou s pány z Lomnice, kteří potom sídlili na Náměšti až do vymření náměšťské větve v r. 1567. Náměšťské panství zdědili Žerotínové, protože matka Jana ze Žerotína ( 1583), přívržence jednoty bratrské, pocházela z náměšťské větve pánů z Lomnice a dostala jeho část věnem. V průběhu 16. a 17. století se náměšťské panství stalo kompletním celkem, takže se jeho výnos podstatně zvětšil. V r. 1527 byl získán statek Mohelno, v r. 1556 přibyla od třebíčského panství řada vesnic a statky Pozďatín i Okarec, v r. 1560 byl získán statek Březník, v r. 1572 statek Kralice, v r. 1615 Jinošov, nedlouho před r. 1618 Vaneč a v r. 1649 Jasenice. S velkostatkem, jenž měl základní orientaci od severu k jihu, byl v l. 1437 - 1879 společně spravován statek Heřmanov, v l. 1570 - 1881 statek Batouchovice a v l. 1520 - 1799 statek Miroslavské Knínice. Ještě v r. 1900 měl náměšťský velkostatek asi 10 500 ha, z nichž připadalo kolem 8000 ha na lesy. Ekonomického růstu rodu měl odpovídat i růst a rozmach jeho sídla. Proto se iniciativní Jan ze Žerotína pustil do přebudování celého dosavadního hradního areálu v renesanční zámek. Přestavbu nejprve začal zámeckou kaplí, pokračoval ve výstavbě západního i jižního zámeckého křídla a ukončil ji vybudováním severního a východního křídla, čímž se celý stavební komplex uzavřel; závěr tvořila vstupní hranolová věž s bránou s latinským nápisem, který určuje rok dokončení výstavby zámku: "Jan, syn Bedřichův, pán z Žerotína, rodem nejstarší, dal postavit vlasti, sobě a svým potomkům. Dokončeno L. P. 1578." Ještě výše je umístěn žerotínský znak, podpíraný dvěma lvy s latinským heslem Žerotínů "Spero in Deum" (Doufám v Pána). Současně jsou zachyceny i znaky obou Janových manželek, Mariany z Boskovic ( 1574) a Magdaleny Slavatovny. Centrum náměšťského panství - dříve nepříliš rozsáhlý hrad - vyrostlo během 15 let v rozměrný zámek podle vzoru italských renesančních staveb. Nepravidelné první nádvoří je ohraničeno bočním křídlem, východním a severním traktem hlavní zámecké budovy a na severu a také zčásti na západě hradební zdí někdejšího hradu. V severozápadním rohu nádvoří, za přistavěnými budovami, byl včleněn do stavby nejpozoruhodnější zbytek první stavební fáze starého hradu ze 13. století - jeho někdejší hlavní obytná věž se stěnami průměrně 2 m silnými. Z renesanční přestavby se dodnes zachovalo hlavní hradní jádro i zámecká křídla; nedotčeny dalšími úpravami zůstaly některé spodní prostory v nepravidelné severovýchodní části zámeckého bloku, dále studna, část věže při jihozápadním nároží a část jiné věže na severním konci bočního křídla. Studna je pod zámkem ve zvláštní prostoře, vytesané do skály, o rozměrech 5,45 m x 5,10 m a je hluboká téměř 50 m. Vlastní zámek dostal renesanční přestavbou podobu italských kastelů. Vnitřní dvůr tvoří čtyři pravidelná křídla, zdobená na západní a jižní straně arkádami - do výše asi 14,4 m - v přízemí i v patrech. Původně byly arkády otevřené, ale pro drsné podnebí byly později zaskleny; v přízemí mají pískovcové toskánské sloupy, v prvém patře jónské a ve druhém korintské. Kamenné pásy mezi podstavci sloupů v první i druhém poschodí jsou bohatě zdobeny reliéfy. V obou patrech jsou mezi oblouky arkád erby Žerotínů a spřízněných rodů (z Boskovic, z Lomnice, Pernštejna, Lichtenburka, Vlašimi, Kralic a Náchoda). Svým rozmístěním naznačují genealogický rozrod nejstaršího Janova syna, Karla staršího ze Žerotína, který později rod nejvíce proslavil. V přízemí při západní straně je mezi oblouky latinská průpověď a datum stavby arkád, tj. r. 1573. Široké chodby zpřístupňovaly prostorné zámecké sály; bohaté dvouramenné schodiště s balustrádou spojovalo přízemí s jednotlivými patry; výzdobu arkád, balustrády i průčelního traktu provedl italský sochař Jiří Gialdi, od něhož pochází i kamenná kašna na nádvoří se sochou Neptuna. Vnější průčelí zámku bylo pokryto sgrafity. V době, kdy zámek zářil novotou, prožíval také období svého největšího rozmachu a slávy. Již za Václava z Lomnice působili v Náměšti novokališničtí učenci Beneš Optát z Telče a Petr Gzel z Prahy, kteří tu překládali Nový zákon do češtiny z latinského překladu Erasma Rotterdamského a učili Václavova syna Znatu. Tiskárna, kterou zřídil na tehdejším hradě, asi v tzv. luteránce, Matěj z Dvořiště, vytiskla v r. 1533 první českou gramatiku a Optátův a Gzelův překlad Nového zákona a v r. 1535 český úvod do pravopisu, čtení a počtů od Beneše Optáta. Pod ochranou Jana ze Žerotína zde rozvinula významnou činnost jednota bratrská, jejíž tiskárna po přesídlení do Kralic na témže panství si vytištěním proslulé Kralické bible získala celonárodní zásluhy; po Bílé hoře byla tiskárna znovu přenesena do Náměště, ukryta na zámku a odtud převezena do polského Lešna. Jan dal jednotě bratrské na zámku k dispozici tzv. luteránku, sálový prostor v západním křídle o rozměrech 22,5 x 6,85 m a vysoký 5,65 m, s hrotitými jednoduchými okny, která sloužila jednotě zejména v dobách nepříznivých. Jan ze Žerotína stejně jako jeho nástupce Karel starší ze Žerotína budovali v přízemí zámku knihovní sál - původní sallu terrenu -, kde uchovávali tisky z kralické tiskárny; zejména Karel vybudoval za pomoci knihovníků Juliána Poniatowského a hraběte Pavla Hronovského rozsáhlou knihovnu, pod jejíž tíží se prý zámek téměř rozpukával; do r. 1945 byla její větší část ozdobou knihovny ve Vratislavi; po Karlu starším ze Žerotína se na náměšťském zámku dochovala jen jedna kniha. Po bělohorské tragédii se Karel starší ze Žerotína chystal do vyhnanství, a prodal proto v r. 1628 panství svému příbuznému Albrechtu z Valdštejna; ponechal si však knihovnu a cenné vnitřní zařízení zámku. Albrecht z Valdštejna však již v r. 1629 postoupil zámek spolu s panstvím Werdenberkům. Z nich proslul krutým útiskem poddaných Jan Filip Werdenberk počátkem 18. století. Werdenberkové vymřeli v r. 1731 a majitelem jejich panství se nejprve stal nemilosrdný hrabě Václav Adrián z Enckenvoiru ( 1738) a pak jeho dědicové, od nichž v r. 1752 koupil náměšťský zámek s panstvím i s připojenými statky rádce a mincmistr Marie Terezie Bedřich Vilém z Haugvic a Biskupic ( 1765); a to za úctyhodnou sumu 460 000 zl. rýnských. V rodě Haugviclů zůstal náměšťský zámek spolu s velkostatkem až do r. 1945. Podnětem k dalším stavebním úpravám náměšťského zámku bylo vyhoření předzámecké budovy v r. 1760; to již nebylo nutno přihlížet k jeho někdejšímu pevnostnímu charakteru, a proto byly zbourány hradby a bašty, zrušeno předhradí s mohutnými věžemi, z nichž zůstala nadále jen hranolová renesanční bašta. Současně byly zasypány i dosavadní příkopy a nově upraveno nejbližší okolí zámku, postaven nový most s charakteristickými barokními plastikami a zřízen zámecký park. Již Werdenberkové dali vyzdobit zámeckou kapli, která byla pojata v r. 1780 do celkové stavby. Došlo také k velké úpravě zámecké knihovny; někdejší žerotínský knihovní sál se v době Werdenberků stal sálem hodovním. V druhé polovině 17. století byl znovu přeměněn v knihovnu a vyzdoben štukou i freskami na námět Amor a Psyché, zdůrazňujícími motiv ctností a nectností; autorem byl italský mistr Carpophoro Tencalla. Haugvicové pořídili do knihovny zasklené barokní skříně, vybavili interiér dobovým empírovým mobiliářem a celkově vytvořili na zámku kultivované prostředí, v němž se dařilo hudbě a malířství. Dva z Haugviců, Jindřich Vilém (1770 - 1842) a jeho syn Karel Vilém (1797 - 1874), se věnovali se zálibou hudbě. Jindřich Vilém sestavil z učitelů a ze zaměstnanců panství vlastní kapelu, která měla přes 60 členů a uváděla ve svém repertoáru skladby Gluckovy, Salieriho, Haydnovy, Händlovy a dalších mistrů. Učinkovala v náměšťském zámku v salle terreně a v jednom sálu v prvním poschodí nebo v zámečku Šénvaldu. Po r. 1945 byl zámek zestátněn a sloužil nějaký čas jako letní sídlo prezidenta republiky. Dnes jej spravuje Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Je v něm instalován vybraný soubor 24 renesančních a raně barokních koberců a gobelíny, především vlámské a nizozemské provenience ze 16. - 18. století, vsazený do dobového zámeckého zařízení. Vedle sbírky gobelínů je v náměšťském zámku významná knihovna o 10 000 svazcích, především z 18. století. Zámek je obklopen anglickým parkem, vybudovaným v 19. století s použitím motivů renesanční a barokní zahrady.

Text: historie
21.4. 2004 - Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Jižní Morava