Kněžna Libuše
Vévodovi Krokovi zalíbilo se ke sklonku jeho života místo na strmé skále nad Vltavou tak, že tu dal vystavěti nový hrad – Vyšehrad. Vltava byla jeho strážkyní a roubené hradby i hluboké příkopy podporovaly ji v obraně hradu.
Krok sídlil tu se svými třemi dcerami, z nichž po jeho smrti zasedla Libuše na stolec vévodský.
Stolec ten, z kamene vytesaný, stával prý u pramene Jezerky, kde Libuše s družinou dívek nejradši prodlévala, zpívajíc písně a koupajíc se v chladivé vodě pramene. Tu v stínu posvátného háje scházíval se lid k poradám a sněmům, vzýval tu pohanské božstvo a uctíval je obětmi a dary.
Na kamenný stolec byl posazen Přemysl Oráč, když si jej Libuše zvolila za manžela, nechtíc snášeti výtky, že vládne v zemi slabá ruka ženy. Tady u vládu byli uváděni i potomci Přemyslovi, oblékajíce v den nastolení jeho čepici, lyčené opánky i brašnu, aby tak dali najevo, že si jsou vědomi původu z prostého, selského lidu.
Za vlády Libuše a Přemysla byla zlatá doba Vyšehradu. Panenská půda dávala přehojnou úrodu a české hory, po prvé otevřené, vydávaly z lůna svého množství drahých kovů. Druhdy byly i na jejich povrchu nalezeny stříbrné a zlaté pruty, jako by samy rostly ze země. Všechny ty poklady byly sváženy na Vyšehrad, tady ukládány do hlubokých podzemních úkrytů a pak opět zemí zasypány, aby jich nikdo neodcizil. Statný, zuřivý lev se dvanácti lvíčaty prý ty poklady hlídá a bude je střežiti, dokud nepřijde čas, kdy skála sama je vydá národu, úpějícímu v nouzi…
V té době hojnosti, kdy stejně jako drahé kovy ceněn byl mír v zemi a ve cti byla i rolníkova práce, kolébala Libuše svého synáčka ve zlaté kolébce. A když ho odchovala, kázala svrhnouti kolébku do Vltavy, aby tam odpočívala a vyplynula na povrch řeky, až bude pohasínati sláva jejího rodu. Aby potom odchovala českému národu nového, dobrého krále. Neboť kněžna, nadaná věšteckým duchem, spatřila v záři krvavých červánků vlast zpustošenou mnohými boji a tváře potomků rozryté vráskami bolu.
I toto Libušino přání došlo vyplnění a přineslo vlasti požehnání. Byl to syn Elišky Přemyslovny Václav, z něhož vyrostl Čechům Otec vlasti, císař Karel IV. Jím vydal slavný rod Přemyslovců, jenž po přeslici přečkal osudný rok 1306, svůj poslední zdárný květ.
Zlaté bylo i lože, na němž se moudrá, šlechetná kněžna s životem rozžehnala. Tehdy zalkal všechen český lid a zaplakala celá země Česká. Lumír, zpěvák, který k potěšení kněžny pěl pod hradem svoje písně za zvuků varyta, zazpíval poslední, žalostnou píseň. Lítostí se rozpukla i vyšehradská skála a pohřbila mrtvou kněžnu Libuši i se zlatým ložem ve svém hlubokém lůně. Tam spí svůj věčný sen, s rozpuštěnými vlasy, v bílé říze, všecka bílá. Text: pověsti
2.9. 2002 -
