hrad Skalná

Vildštejn

Valdštejnské rusalky

Graficke pismenko Rozpálený vzduch se vedrem až chvěl. Suchým žárem sál poslední kapky života rozpukané půdy. A život, aby nepodlehl, uchýlil se do příjemného stínu temného lesa a soustřeďoval se u vody, která zaručovala jeho bytí.

 
Graficke pismenko Tak tomu jednou bylo za velice dávných, pradávných časů u pramene severně od Vildštejna. Voda bublala, napájela srnky, ptactvo a chovala v sobě tajné kouzlo: rusalky. Vodní žínky byly jen o málo větší než vážky. Jejich roucha měla barvy duhy a vlála při každém sebemenším pohybu. Z rozpuštěných vlasů rusalek padal žlutý pel života, který trousily, kudy chodily. Mnohé zrnko spadlo i do vody, která kolem každého prášku utvořila ochranné pouzdro, vzduchovou kuličku. Žínky sedávaly do mechu a skotačily s květu na květ, sajíce vonný med.
 
Graficke pismenko Tenkráte jen málokdo znal pramen rusalek. Jen z nedalekých mlýnů k němu častěji zavítala útlá Blanka. Přišla i onoho parného dne. Velice se podivila, když u pramene spatřila rytíře, který se zde osvěžoval po vyčerpávajícím lovu. V témže okamžiku ji zpozoroval také rytíř a vyskočil, aby jí šel vstříc, ale zastavil se. Zrak měl upřený na velmi krásnou dívku jako na neskutečnou vidinu.
 
Graficke pismenko Než rytíř procitl ze svého zadumání k vědomí a k činu, byla již Blanka pryč. Utíkala rychle lesem celá rozrušena s novým tajemstvím ve svém srdci.
 
Graficke pismenko Přišla noc a zase nový den a opět bublala v prameni voda. Rusalky se proháněly po květech okolních rostlin ve stínu lesa, a venku na polích a na lukách sál těžký žár mok života z půdy.
 
Graficke pismenko V tutéž dobu jako předchozího dne přišla Blanka k prameni s touhou a s velkým očekáváním v srdci a se džbánkem na vodu v ruce. Sotva se naklonila, aby si nabrala trochu vody, přiběhl k ní rytíř a políbil lem jejích šatů. Ona mu podala obě ruce a přiměla ho, aby honem vstal a sama se začervenala jako záře vycházejícího slunce.
 
Graficke pismenko Všechny rusalky se před příchozími tiše schovaly do vysoké trávy a šeptali si o krásné Blance a o ušlechtilém rytíři.
 
Graficke pismenko Stejně tomu bylo i následující dny po dlouhou řadu teplých, letních večerů. Blanka ve svém rozradostnění ani nepozorovala, že rytířova tvář bledla stále více a že jeho zrak dostával zvláštní nepřirozený lesk. Blanka nevěděla, že na Vildštejnském hradě rytířova matka určila pro svého stepilého syna jinou, urozenou nevěstu a o mlynářově Blance nechtěla ani slyšet. Ušlechtilý mladý rytíř zamyšlen chodil po krásném hradě a byl smutnější a bledší.
 
Graficke pismenko Jednoho dne, když Blanka radostně přiběhla k prameni, nečekal na ni rytíř jako obvykle. Hledala ho všude a zdálo se jí, že je již blízko, blizoučko, za každým stromem. Když zapraskala větvička, již myslela, že slyší jeho krok, ale rytíř nepřišel.
 
Graficke pismenko Blanka čekala a čekala, ani nepozorovala, jak se prodlužují stíny a jak houstnou do fialové noci. Náhle shledala, že je již tma, a s těžkým srdcem se odebrala domů.
 
Graficke pismenko A rytíř k prameni nepřišel ani dalšího, následujícího dne, ani později.
 
Graficke pismenko Ochuravěl. Těžká byla jeho nemoc a zlá horečka spalovala jeho mladé tělo.
 
Graficke pismenko Blanka sama chodívala dál k prameni a její slzy padaly do tryskající vody mezi bubliny života, ve kterých byl skryt pel vodních žínek.
 
Graficke pismenko Tak sedávala u sama pramene a provázela můj smutek nesmírným steskem. Jednou spočinul její pohled vzrušeně na pomněnkách, ze kterých se neočekávaně ozval jemný hlásek. S překvapením upřela svůj pohled na modrý chomáč a rozeznala v něm malou, neobyčejně krásnou postavičku, která se mihotala v barvách duhy, řkouc: "Naber z vody, do které jsme uložily život a ty žal. Rytíři dones lék darovaný lesem."
 
Graficke pismenko Blance při těchto slovech tak prudce zabušilo srdce, že cítila každý jeho úder až do temene hlavy. Plna naděje a snahy nabrala si do džbánku vody a donesla na hrad pro nemocného prince. Od toho dne nosila na hrad čerstvou vodu po celou řadu vleklých týdnů.
 
Graficke pismenko Již padalo listí a smutně šuměl les. Tráva žloutla a v dálce se ozýval říjící jelen. Vše se kolem studánky změnilo, pouze voda bublala stejně jako tenkráte v parný letní den, kdy Blanka poprvé spatřila rytíře. Jako obvykle přišla a smutně nabírala ze studánky vodu, do které kanuly její slzy. Zalekla se, když zcela znenadání ji někdo uchopil za paži. Poohlédla se a radost ji zalila – před ní stál rytíř.
 
Graficke pismenko Vesele vyskočila a slovo nevyřknuté, tak jásavé a milé, ji dusilo. Za rytířem spatřila jeho matku, o které věděla, že byla proti ní zaujata. S obavami na ni hleděla v zlé předtuše. Velmi se podivila, když starší žena přistoupila až k ní a oslovila ji jemným hlasem, nikdy neslyšeným, prochvělým náklonností. Děkovala dívce, že jí uzdravila syna, kterého tolik milovala. Když matka viděla nenáročný a vděčný postoj dívky prolnutý upřímným citem, objala ji a přijala ji za svou dceru.
 
Graficke pismenko V trávě schované rusalky pozorovaly přítomné, radostně se smály a tančily. Některé se rozpustile a spokojeně houpaly na posledních květech podzimu za doprovodu bublající vody, šepotu větru a šumu suchého listí. Slunce měkce hladilo přítomné a hrálo si s duhovými barvami rusalek. Směle smýkalo se po kůře holých stromů, na kterých vyloudilo nová poupata, slib do příštího jara.

Text: pověsti
22.3. 2021 -