Obří sídlo

Graficke pismenko Na Pajreku sídlil v dávných dobách obr. Byl tak mohutný, že si jen těžko představíme jeho velikost a sílu. Dojíti za pouhou hodinu do Bavor a vrátiti se zpátky – bylo pro něho hračkou, jako by měl sedmimílové boty… Dupl-li v hněvu nohou, duněla země, jako by do ní praly hromy. A vzkřikl-li na Pajreku, třásla se okna až dole v městě Nýrsku. Nýrští měšťané žili s ním v dobré shodě. Neškodili mu a on jim také v ničem nepřekážel. Naopak, jestliže potřebovali jeho velikého kladiva, ochotně jim je zapůjčil. Rozpřáhl se, máchl rukou a buch! – kladivo dopadlo v Nýrsku na náměstí.

 
Graficke pismenko Na svém hradě se obr cítil velmi osamělým. Bylo tehdy obrů pořídku, neměl nikoho, s kým by si mohl potřásti ruce. Až v Koutě bydlel druhý obr a k tomu chodil náš pajrecký na návštěvu.
 
Graficke pismenko Za poctu, jíž se mu tam dostávalo, odvděčoval se „brisilem“ – šňupavým tabákem – pro nějž si docházel do Bavor.
 
Graficke pismenko Obrova dcera, která spravovala otci domácnost, nevycházela nikdy z hradu. Nevěděla nic o světě, nestarala se o lidi. Zdáli se jí tím, čím byli lidem malí, drobní skřítci.
 
Graficke pismenko Jednou, když se jí v hradě pozastesklo, vyšla si dolů do údolí. Podivovala se drobným políčkům, pozorovala s úsměvem, jak se lopotí na jednom z nich sedlák s párem hnědých koní. Zalíbili se jí jeho koníčkové, udělala krok do stráně, shýbla se, rozevřela dlaň a šups! – strčila sedláka s potahem do zástěry.
 
Graficke pismenko Doma vysypala svou živou hračku na hradním nádvoří a počala si s ní hráti. Smála se koním, kteří směšně kopali po jejích prstech, když je sem tam postrkovala, smála se sedlákovi, který šlehal bičíkem tak prudce, že se jí ovíjel okolo prstů jako hádě. Smála se tak srdečně, že obr pohleděl tázavě z okna, co ji tak rozveselilo. Zahlédl sedláka s potahem, zakabonil líce. „Hned mi odnes člověka s koňmi na místo, kde´s jej vzala!“ rozkázal dceři. „Člověk je sice malý tvor, ale je jich na světě více než mravenců a mají takový důvtip, že není radno si je znepřátelit, nechceme-li být od nich zahubeni!“
 
Graficke pismenko I strčila obrova dcera zase človíčka do zástěry a odnesla vše zpátky do údolí.
 
Graficke pismenko Osud obrů tím však nebyl odvrácen. Museli ustoupiti drobounkým lidským stvořením. Vymřeli, vyhynuli.

Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.