O původu jména Lichnice
Lidoslav, mocný a zámožný Ronovec, vystavěl si hrad uprostřed rozsáhlých lesů, které byly tehdy plny zvěře. Častokráte sem zavítal na lov sám český kníže, když dlel návštěvou na Horách Kutných.
Bylo to jednou na podzim, kdy oživly lesy loveckým ruchem. Honci prolézali husté porosty, nadháněli zvěř knížeti, který uměl mistrně stříleti kuší. Z houštiny se na něho vyřítil divoký kanec, vyplašený hlukem z brlohu. Kníže se chopil oštěpu a skolil jej pevnou, jistou ranou.
Rozvášněn lovem, hnal se kníže dále a dále, až se vzdálil od svého průvodu a zbloudil v lesích. Spoléhaje na to, že ho cesta sama vyvede z lesa, jel stále kupředu. Tu se vak počalo rychle stmívati, a než se kníže nadál, obklopila ho tma, takže nemohl s koněm dále. Sesedl s něho, dral se sám vpřed houštinami, hledal východ z lesní temnoty. Pojednou vidí, že se před ním zvedá tmavá, strmá skála. Na jejím temeni spatřil temný obrys hradu, v jeho oknech světlo. Zaradoval se, že se dostal k lidskému příbytku, sáhl po loveckém rohu, zatroubil. „Kdo jsi a čeho si přeješ?“ zavolala stráž na hlásné věži. „Zbloudil jsem na lovu. Potřebuji přístřeší, neboť se za noci nevyznám v kraji,“ odpověděl tázaný. „Nuže, jsi-li dobrý, pojď dále do hradu!“ zavolala na něho stráž. Nežli ho však vpustila do brány, přesvědčila se, zdali je sám, neskrývá-li se snad v jeho žádosti nějaká zrada.
Lidoslav, uslyšev o pozdní návštěvě cizincově, vyšel mu vstříc. Když padla na hostovy tváře záře pochodně, poznal hned, že je to sám kníže. I uvítal ho radostně, uvedl ho do hodovní síně a kázal ho co nejlépe pohostiti.
Příštího dne si kníže prohlédl hrad, vyslovil se s obdivem o jeho poloze a kráse, a provázen panem Lidoslavem nastoupil cestu do Kutné Hory, kde zatím jeho družina tonula v úzkostech o jeho život.
Nežli vjeli do lesů, obrátil se kníže ještě jednou k hradu na skále, ozářenému ranním sluncem, a pravil panu Lidoslavovi: „Včera mi zasvitlo světlo v oknech tvého hradu jako jitřní hvězda s oblohy. Proto ať od nynějška slove tvůj hrad Světlice a ty sám rytíř Světlický!“Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
