Graficke pismenko Na skalnatém pískovcovém hřebeni nad Rašovickým potokem a nad druhým menším údolím směrem k Rašovicím se zachovaly rozsáhlé zříceniny středověkého hradu, který se nazýval Hrádek, Hradec, Hradišťko nebo i Helfenburk. Přístup k němu vede pouze od východu, a proto zde byl v pískovci vykopán příkop, k němuž směřovaly dvě cesty, jedna z údolí potoka od Uštěka, druhá od Rašovic.

 
Graficke pismenko Hrad patřil mezi největší v severních Čechách. Vznikl nejspíše po polovině 14. století, ale dnes již nelze zjistit, co se z této první fáze zachovalo.
 
Graficke pismenko Dějiny hradu jsou velmi pestré a zajímavé. Byl postaven na území, které před polovinou 14. století propůjčil král Jan Lucemburský jako léno členům rodu Ronovců, pánům z Klinštejna. Jan z Klinštejna zde před r. 1375 postavil malý hrad, který přejmenoval na Helfenburk a začal se po něm psát.
 
Graficke pismenko V těsném sousedství hradu, okolo Blíževedel, mělo pražské biskupství již od konce 13. století zboží, které bylo spravováno z hradu Hřídelíku. Purkrabí pražského biskupa na něm sídlili až do r. 1375. Krátce předtím získalo arcibiskupství i městečko Hošťku (1361–1365) a mělo proto v úmyslu vytvořit na pravém břehu Labe souvislou državu, navazující přes řeku na staré biskupské panství Roudnici. Pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi (1364–1378) proto koupil v r. 1375 od Jana z Helfenburku nově postavený hrad Helfenburk, který je tak doložen poprvé, a učinil ho středem nového panství pro všechna arcibiskupská panství na pravém břehu Labe. Patřilo k němu 13 vesnic a městečko Hošťka a Blíževedly. Arcibiskup vytvořil při Hrádku i manský systém.
 
Graficke pismenko V l. 1375–1379 došlo k první zásadní přestavbě hradu, která je dodnes patrná. Byly postaveny zejména hradby měřící v obvodu 277 m a vysoké 12 m, ukončené cimbuřím, v němž byly střílny. Po vnitřní straně hradeb probíhal ochoz. V této době byly postaveny i některé budovy a jiné vyhloubeny v pískovcovém skalnatém povrchu uvnitř hradeb.
 
Graficke pismenko Jana Očka vystřídal na arcibiskupském stolci jeho synovec Jan z Jenštejna (1379–1396), bezesporu nejvýznamnější držitel Hrádku. I ten pokračoval v jeho zvelebování. V l. 1390–1395 dal postavit především hlavní věž a v téže době vzniklo i nové opevnění. V dalších obdobích byl ještě hrad upravován, ale základní podoba, rozvržení prostoru uvnitř hradu, se již až do jeho zániku podstatně nezměnily.
 
Graficke pismenko Do hradu se vstupovalo branou, k níž vedl přes příkop padací most a jíž mohl projet jen jeden jezdec. Nad branou jsou zachovány dva znaky, pražského arcibiskupství (zlaté břevno v černém poli) a znak arcibiskupa Jana z Jenštejna (dvě supí hlavy), dnes již silně poškozené a zvětralé. Vedle brány, kde jsou dosud vidět otvory po kladce, byla vpravo branka pro pěší, jíž se vstupovalo do malé strážnice, stojící na skále těsně za hradbami. Bránu chránila čtvercová hlavní věž hradu o rozměrech 6 x 6 m, stojící na 16 vysoké skále a vybudovaná z pískovce. Sama je vysoká 17,5 m, takže její celková výška činí 33,5 m. Nad věží býval původně ještě krov se střechou. Při úpravách v l. 1887 až 1890 dostala věž nové cimbuří. Do věže vedl původně jen jediný vchod, a to po visutém mostě z budovy vnitřního hradu nad hlubokým příkopem v parkánu. Druhý vchod v přízemí věže vznikl až v l. 1887–1890. Okna věže jsou na třech stranách, s výjimkou východní, nad vnějším příkopem. Ve věži byla tři podlaží s místnostmi. V prostředním patře byla místnost nejhonosnější, původně omítnutá a asi s nástěnnými malbami, která měla na třech stranách okna s kamenným ostěním. Zachovaly se po nich výklenky s kamennými lavicemi. Z této místnosti se vycházelo úzkými dvířky na pavlač, která spočívala na dvou mohutných krakorcích. Věží vedlo točité schodiště až do nejvyššího patra, jež poněkud přečnívalo nad vlastními zdmi věže. Hlavním úkolem věže bylo bránit vstup do hradu, ale sloužila i jako poslední útočiště obránců.
 
Graficke pismenko Do hradu vedla ještě druhá, tzv. dolní brána, umístěná rovně při východní straně hradeb, v místě, kde se vnější hradby prudce otáčely v pravém úhlu. Podpíral je dosud zachovalý mohutný pilíř. I k této bráně se muselo jet po padacím mostě přes příkop. Pouze touto dolní branou vjížděly do hradu povozy, které se tak dostaly do parkánu. Tam byly snad umístěny i některé hospodářské objekty. Je to určitá zvláštnost Hrádku, protože tím odpadlo předhradí. Jeho funkci plnil právě poměrně velký prostor mezi vnějšími hradbami a vlastním hradem, který byl chráněn jednak mohutnými skalami, jednak druhou, vnitřní hradbou, jež je dosud částečně zachovaná. Cesta od dolní brány vedla dále na západ parkánem, a nakonec se otáčela kolem skal do protisměru. Při západní straně byly hradby přerušeny vysokou otesanou skálou, která byla pojata do vnějšího opevnění. Za ní byla ve vnější hradbě (k jihovýchodu) malá výpadní branka. Na skále stávala patrně dřevěná věž, z níž vedl dřevěný můstek na osamocenou skálu před hradbami, kde bylo asi také jednouché opevnění.
 
Graficke pismenko Do vnitřního hradu, obehnaného hradbami a chráněného skalami, vedly z jihu, asi uprostřed hradeb, úzké točité dřevěné schody, položené na skalních stupních. Vnitřní nádvoří bylo temné a úzké a na jeho západní straně byla 57 m hluboká studna. Ve vnitřním hradě stálo několik budov, které měly většinou základy zapuštěné do skal a byly spojeny dřevěnými pavlačemi a chodbami. Uprostřed snad stál hradní palác, kde by měla být i hradní kaple, doložená prameny. Další objekty sloužily asi rovněž k obývání a při objektu u severní vnitřní zdi stála na skále další, zřejmě opět dřevěná věž. Z paláce se vstupovalo po pavlači do dnes již zaniklé budovy umístěné na nejvyšší skále uvnitř hradu. Vedla z ní již zmíněná pavlač do hlavní věže nad vstupní branou.
 
Graficke pismenko V l. 1383–1386 měl arcibiskup Jan z Jenštejna dlouhý spor s Hynkem z Helfenburka, dědicem a zřejmě synem prvního majitele Hrádku Jana z Klinštejna. Po prodeji v r. 1375 nebyly patrně dodrženy všechny podmínky a Hynek žádal náhradu, kterou nakonec přece jen získal.
 
Graficke pismenko Již před tímto sporem nastala u vzdělaného Jenštejna velká změna. Až do svého těžkého onemocnění v r. 1380 to byl společenský a nádherymilovný muž, který užíval života plnými doušky. Když se však uzdravil, stal se z něho asketa. Opustil Prahu a většinu času trávil na Roudnici a zvláště na Hrádku, kde se postil, rozjímal a psal náboženské traktáty.
 
Graficke pismenko Jenštejn byl kancléřem krále Václav IV., ale již od r. 1380 vzrůstalo mezi nimi napětí, které propuklo plnou silou v r. 1384. Týkalo se církevních problémů, sporu s Litoměřicemi a s některými královými milci a především rozporu mezi světskou a církevní mocí. Král proto r. 1384 zbavil Jenštejna kancléřství a načas ho uvěznil na Karlštejně. Skryté nepřátelství však trvalo dále. Jenštejn jezdil v této době stále častěji na Hrádek. V r. 1392 opět vypukl prudký konflikt, týkající se zprvu jen sporu královských a arcibiskupských úředníků, ale brzy tento rámec přerostl. K nejvážnějšímu střetnutí došlo v otázce zřízení nového biskupství v Kladrubech, které prosazoval král Václav IV. Jeho konečným důsledkem bylo utopení generálního podkomořího Zikmunda Hulera. Jenštejn se necítil jist životem, a proto odjel 23. dubna 1393 z Hrádku do Říma, kde však se svou žalobou na krále nepochodil. Zahanben a roztrpčen se vrátil do vlasti a opět to byl Hrádek, kde často pobýval. 2. června 1396 slavnostně vysvětil svého nástupce, jímž se stal jeho synovec Olbram ze Škvorce (1396–1402). Sám se opět uchýlil na Hrádek, kde napsal svou obranou a odkud odjel do Říma, kde však již v únoru 1400 zemřel.
 
Graficke pismenko Po Jenštejnově smrti se ujal Hrádku arcibiskup Olbram ze Škvorce, jehož vystřídal v r. 1402 známý bojovný arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka (1402–1411). Na Hrádku se působení arcibiskupa Zbyňka neprojevilo. Purkrabím zde byl za obou arcibiskupů Ludvík z Budišína (1400–1417). Ani Albík z Uničova, který byl pražským arcibiskupem jen několik měsíců v r. 1412, neměl k hrádku bližší vztah.
 
Graficke pismenko Teprve poslední arcibiskup, který seděl na Hrádku, zasáhl opět významně do českých dějin. Byl to Konrád z Vechty (1413–1431), rodák z Vestfálska, oblíbenec krále Václava IV., jehož si získal patrně znalostí alchymie a věštectví. Jeho vláda na Hrádku spadá již do husitských válek. Na pevný Hrádek byly už dříve převezeny některé klenoty, relikvie a knihy Svatovítského chrámu a pražských biskupů, mezi nimiž byl například i proslulý velký ostatkový kříž z ryzího zlata. Tyto neobyčejně cenné předměty byly chovány v hradní kapli. Některé z nich rozkázal Václav IV. převézt na Karlštejn, jiné přečkaly husitské bouře na Hrádku, kde byly uschovány až do r. 1480.
 
Graficke pismenko Váhavý, bojácný a slabý arcibiskup Konrád z Vechty žil od výbuchu husitské revoluce téměř nepřetržitě na Roudnici a v r. 1421 se dokonce přiklonil k husitům a podepsal čtyři pražské artikuly. To mělo osudné následky nejen pro něj, ale i pro Hrádek. Když byl Konrád z Vechty římským papežem a císařem Zikmundem zavržen, rozhodl se dosavadní purkrabí na Hrádku, katolík Aleš z Malíkovic (1417–1424) uposlechnout výzvy nepřátel husitů a zmocnil se v r. 1421 nebo 1422 Hrádku a celého panství, které držel až do r. 1424, kdy byl nakrátko vystřídán Půtou z Častolovic (v létě 1427); po něm se Hrádku zmocnili příbuzní prvních držitelů bratři Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé. Brzy se však dohodli s Janem Smiřickým, pod jehož ochranu se dal Konrád z Vechty, když byl r. 1426 dán papežem do klatby. Jan Smiřický byl od r. 1427 hejtmanem na Roudnici a spravoval i Hrádek. Arcibiskup Konrád se na sklonku svého života odebral z Roudnice na Hrádek, kde 25. prosince 1431 zcela zapomenut zemřel a byl pravděpodobně pochován v hradní kapli. Jan Smiřický byl tedy od r. 1427 až do své popravy 7. září 1453 zástavním pánem na Hrádku i na Roudnici.
 
Graficke pismenko Vdova po Janu Smiřickém prodala v r. 1456 zástavu na Roudnici a Hrádek za 4000 kop gr. čes. Jindřichu z Rožmberka, ale ten ji hned postoupil Zdeňku Konopišťskému ze Šternberka, čelnému představiteli odporu proti králi Jiřímu Poděbradskému. Král Jiří se proto rozhodl na jaře 1467 oblehnout šest nejdůležitějších šternberských hradů, k nimž patřily i Roudnice a Hrádek. První se vzdala Roudnice (21. června) a asi současně s ní i Hrádek. Královští ukořistili na hradě nejen značné množství zbraní, ale i mnoho skvostů, které zde byly uschovány. Pan ze Šternberka se za to mstil loupením. Hrádek byl dán do zástavy věrnému přívrženci krále Jiřího, Petru Kuplíři ze Sulevic, který odtud válčil proti Zdeňkovi ze Šternberka, byl však nakonec zajat a uvězněn v Českých Budějovicích, které stála na Šternberkově straně. Teprve když 27. ledna 1471 Petr Kaplíř slíbil, že propustí zajaté Zdeňkovy služebníky a vydá klenoty, knihy a další věci uložené na Hrádku, byl ze zajetí propuštěn. Kaplíř se pak ujal opět Hrádku, ale v r. 1475 ho prodal držiteli sousedního hradu Ronova Vilémovi z Ilburka. Hned na počátku jeho vlády se zúčastnila část posádky z Hrádku, vedená purkrabím Jiřím Harnischem, loupeživého přepadu norimberských kupců až z Budyšína. Saský vévoda si proto stěžoval Vilému z Ilburka a žádal ospravedlnění.
 
Graficke pismenko Viléma z Ilburka vystřídal po jeho smrti r. 1489 syn Vilém II., který zemřel jako poslední mužský člen rodu v r. 1538. Mimo Hrádek a Ronov držel i Stvolínky, Lemberk a Oltářík. Jedinou jeho dědičkou se stala dcera Anna, provdaná za Jindřicha Kurzpacha z Trachenberku. Vdova po Vilému II., Anežka z Helfenburka, spravovala i Hrádek, sídlila však na tvrzi ve Stvolíkách, kde r. 1550 zemřela. Dcera Anna musela v l. 1557–1553 hájit své dědictví před komorním soudem, protože tehdejší zástavní držitel Roudnice Jan Kryštof z Tarnova chtěl vyplatit zástavu na Helfenburku a spojit tak obě bývalá arcibiskupská panství. Anně se však podařilo majetek uhájit pro své syny Viléma a Jindřicha Kurzpachy, kteří drželi nejdříve Hrádek společně. Po Vilémově smrti v r. 1575 dosáhl Jindřich od císaře Maximiliána II. dědičného potvrzení Hrádku, a tak arcibiskupská zástava skončila. Po Jindřichově smrti r. 1590 začali dědicové velký, ale zadlužený majetek Kurzpachů rozprodávat. V r. 1592 koupil Hrádek a několik okolních vsí Jan Sezima ze Sezimova Ústí na Úštěku. Když mu bylo r. 1622 jeho jmění konfiskováno pro účast na protihabsburském povstání z let 1618–1620, získali Hrádek jezuité, kteří si v liběšickém zámku zřídili rezidenci a učinili ji centrem svého panství.
 
Graficke pismenko Na Hrádku bydlelo již od 16. století jen panské služebnictvo. Na počátku třicetileté války byl úplně opuštěn, 18. listopadu 1620 ho vyplenili císařští vojáci a snad byl tehdy i zapálen. V průběhu války byl zřejmě dále pustošen, podobně jako sousední Ronov. Hrad začal rychle chátrat a brzy se zapomnělo i jeho původní jméno. Když v r. 1679 žil v Liběšicích Bohuslav Balbín, navštívil i zříceniny Hrádku. Píše o nich: „Hrad pustý zápasí nyní s časem a stářím, též sebe sama znenáhla sutinami svými pohřbívá.“ Byl prý dříve nazýván Hradec nebo Hrádek, ale nynější obyvatelé jej nazývají Affenburk, tj. opičí hrad. Hradu se prý kdysi zmocnily opice, které odtud škodily širokému okolí. Museli proti nim vytáhnout ozbrojení obyvatelé a na hradě pak opice pobili. Tuto zprávu uvádí s menšími obměnami i Beckovský ve své Poselkyni starých příběhu českých.
 
Graficke pismenko Kolem r. 1720 byla na Hrádku zřízena myslivna. Na počátku 19. století se staly romantické zříceniny cílem četných poutníků. Z r. 1820 je známo zatím nejstarší vyobrazení hradních zřícenin (hrabě Ludvík Buquoy). Hrádek navštívil i K. H. Mácha, který si zříceniny nakreslil, a v r. 1841 F. A. Heber, autor prvního moderního popisu a dějin hradu.
 
Graficke pismenko Po zrušení jezuitského řádu v r. 1773 patřil hrádek náboženskému a studijnímu fondu. R. 1839 koupil celé liběšické panství Ferdinand Lobkovic, jehož vystřídal r. 1871 textilní průmyslník Josef Scroll. Ten dal v r. 1872 postavit na Hrádku novou hájenku spojenou s pohostinstvím pro návštěvníky. Hrad byl v l. 1887–1890 dále opravován (zejména věž), ale později se začal znovu rozpadat.
 
Graficke pismenko Dnes jsou ve vnitřním hradu jen malé zbytky zděných staveb. Zachovaly se však dosud sklepy, které mají dvě poschodí, horní o rozměrech 4 x 2,75 m a spodní 7,50 x 15 m. Ve spodním sklepě je otvor vedoucí k hradní studni. V r. 1967 začali dobrovolníci chátrající hrad od odborným vedením zabezpečovat. Byly opraveny hradby a věž a zahájen i průzkum objektu, který přinesl zajímavé výsledky, zejména při čištění 57 m hluboké hradní studny, kde byly nalezeny četné soudobé užitkové předměty.

Text: historie
13.2. 2006 - Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Severní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1984