Kočičí bál

Graficke pismenko Dudák Jíra z Předslavic, proslavený svým uměním v širém kraji, si jednou přinesl ze vsi Kojčína pod Helfenburkem černé kotě. Měl z něho velikou radost, neboť bylo neobyčejně čilé. Také se mu líbilo, že mu svítí oči ve tmě jak dva žhavé uhlíky. Často si s kocourkem hrával, ba dovolil mu i to, aby si k němu vlezl do postele a hověl si vedle něho na peřině.

 
Graficke pismenko Zato však hospodyně ho nemohla vystáti a  přisuzovala mu všechny nectnosti.
 
Graficke pismenko Když bylo po žních, držel se dudák málo doma. Začínaly se venkovské muziky, dudák vyhrával lidem do tance. Kdo ho slyšel, neodolal a musil si zakřepčiti, jako by Jírovy dudy čarovaly.
 
Graficke pismenko Kocourkovi se doma bez dudáka stýskalo. Vyběhl z chalupy, a jak říkala hospodyně – někde po čertech se toulal a domů se vracel hubený a upachtěný, jako by ho někdo honil.
 
Graficke pismenko Jednou – bylo to již po posvícení – se dudákovi valně nedařilo. Lidé byli syti muziky, šetřili každým grošem. Proto se Jíra rozhodl, že se vrátí domů. Aby si zkrátil cestu, pustil se pěšinou, vedoucí vedle Helfenburka. Byl v neveselé náladě, klopýtal cestou, hromoval na tmu, která mu ztěžovala cestu.
 
Graficke pismenko Když se octl pod „pustým zámkem“, tu – jako by se ze země vynořil – stál před ním černě oděný chlapík, třímající v ruce rudou svítilnu. „U sta hromů, to mi přicházíte jako na zavolanou!“ zvolal Jíra, když se vzpamatoval z leknutí. „Jdete-li stejnou cestou, nemusím se starat, abych tu někde nezlomil hnáty.“ „Copak vás tak rozladilo, kmotře Jíro?“ zeptal se neznámý chodec pozlobeného dudáka. „Pah, darmo mluvit!“ hartusil Jíra dále. „Už nejsou ty časy, jaké bývaly. Už ani o dudáka lidé nestojí. Brzy půjdu se svým kozlíkem na výminek.“ „No, no – však nebylo ještě nikdy zle, aby zase nebylo lépe,“ konejšil ho průvodce. „Někdo by rád platil, jen kdyby mu chtěl kdo hrát do tance.“ „Kdo například?“ zeptal se Jíra. „Já sám,“ odpověděl cizinec. „Vyděláte si mnoho peněz, půjdete-li se mnou na Helfenburk a tam mně i mým přátelům zadudáte k tanci.“ „To rád půjdu,“ nabídl se Jíra bez rozpaků. „Nuže, ujednáno!“ řekl černý muž. „Pojďme nejkratší cestou vzhůru. Kamarádi tam už na nás čekají. Zahrajte jim pěkně do skoku, nikoho se na nic neptejte, nic neříkejte, do smrti pomlčte o všem, co teď na hradě uvidíte, nechcete-li, aby vás pak potkalo neštěstí!“
 
Graficke pismenko Za chvíli stanuli na hradním nádvoří. „Tady se postavte a spusťte!“ poručil mu průvodce, postavil svítilnu na zeď a zmizel jako duch.
 
Graficke pismenko Jírovi přeběhl po zádech mráz. Opanoval se, nadmul měch, spustil veselou kalamajku. Do nádvoří počali hned skákati se zdí tanečníci a pouštěti se v rej. Jíra hrál a hrál, neodvažoval se pohlédnouti, jací jsou to tanečníci. Domníval se, že jsou to lupiči, kteří ho pozvali, aby jim zahrál k tanci…Tu však, když si dodal odvahy a rozhlédl se po nádvoří, poznal, že hraje k tanci kočičím párům. Úžasem ztrnul, přestal dudati. I přiskakovali hned k němu černí kocouři se zlatými dukáty v drápech a házeli mu je do čepice.
 
Graficke pismenko Zahrál kalamajku, dostal znovu zaplaceno. Jen jeden z kocourů nechtěl platiti. Postavil se opodál Jíry, díval se na něho zelenýma, svítícíma očima, jako by se mu smál do tváří. „I stafraporte“ – pleskl se Jíra do čela – „ať mě trefí šlak, když tohle není náš Macek!“ „Mňau-„ zamňoukal kocour a skočil mezi svoje rozdováděné druhy. Jíra se zastyděl, že se tak zahodil, že hraje kočičímu národu. Dohrál, popadl čepici s penězi. „Už dál nehraji. Zaplať Pánbůh za peníze!“ řekl na rozloučenou a chtěl odejíti z hradu. V tu chvíli světlo zhaslo, kdosi k němu přiskočil a dal mu ránu, až se zapotácel. Vzpamatoval se, sáhl do čepice, aby si přendal peníze do kapes, ale v čepici bylo jenom samé kamení. Vysypal je na zem, pelášil domů. „Počkej, Macku,“ sliboval v duchu kocourovi, nevěda na kom jiném by si vylil zlost, „za tohle darebačení sklidíš řádnou odplatu.“
 
Graficke pismenko Ráno, když se Macek vrátil z toulky, poslal Jíra pro pohodného, aby si odnesl kocoura v pytli a hned ho utratil. Ale Macek, jakmile zhlédl pohodného, vyskočil z chalupy a jako divý se hnal k Helfenburku. Od té doby ho již Jíra nikdy nespatřil. Teprve později napadlo dudáka, že si ho tehdy nepozvali na bál kocouři, nýbrž čerti, kteří na sebe vzali kočičí podobu.

Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.