Hrady.cz Strakonice [historie]
•Strakonický hrad, vybudovaný nad soutokem Otavy a Volyňky, patří k nejstarším v Čechách. Byl majetkem českých velkopřevorů johanitského řádu a po staletí jejich sídlením hradem. Jako takový byl postupně rozšiřován a přestavován, a proto nese stopy všech stavebních slohů, románským počínaje. Jednotlivé stavební etapy na sebe navazují, takže dnešní podoba hradu je reprezentativní ukázkou českého hradního stavitelství. Pro svou značně zachovanou dispozici a vnitřní malířskou výzdobu řadí se strakonický hrad mezi nejvýznamnější české památky. Počátky výstavby hradu spadají již do poslední čtvrtiny 12. století. Jeho stavebníky byli feudálové význačného rodu Bavorů, kteří hrad stavěli nejen jako své rodové sídlo, ale i jako sídlo svých chráněnců – johanitských rytířů. Bavorové, kteří měli ve svém znaku střelu, jsou uvádění v historických pramenech od 12. století a zastávali vysoké dvorské funkce. S johanitskými rytíři je již ve 12. století spojovaly přátelské vztahy. Odkud Bavorové přišli, nevíme. Není bez zajímavosti, že při archeologickém průzkumu mladohradištního pohřebiště z 12. století v blízké Radomyšli byly v l. 1963–1968 objeveny náhrobní kameny s vytesaným znamením střely, byť ještě ne v heraldickém pojetí. Bavor I. s přídomkem ze Strakonic (v l. 1253–1260 purkrabí na Zvíkově) se objevuje v historických pramenech poprvé r. 1235. Byl nejvyšším komorníkem Království českého, správcem Prácheňského kraje. Řada drobných vladyků byla jeho many. Vlastnil obrovské panství v jižních Čechách. R. 1243 daroval johanitským rytířům část strakonického hradu s přilehlým kostelem a osm vsí v nejbližším okolí Strakonic. Význam a důležitost bavorovského rodu byly umocněny blízkým příbuzenstvím s Přemyslovci. Bavorův syn Bavor II. se oženil s levobočnou dcerou krále Přemysla Otakara II. Anežkou. Byl nejvyšším maršálkem a snad i zvíkovským purkrabím. Uvádí se jako svědek v řadě královských listin. Pokračoval v otcově osidlovací činnosti a založil i město Horažďovice. Jemu se přičítá gotická přestavba hradního paláce. Zemřel r. 1279 nebo 1289. Jeho nástupcem v držení strakonického panství se stal nejstarší syn Bavor III. Majetek spravoval až do r. 1313, kdy jej rozdělil tak, že si ponechal Bavorov, bratru Vilémovi odevzdal Strakonice a bratru Mikuláši Blatnou. Také Bavor III. byl zvíkovským purkrabím a podporoval přemyslovskou politiku. Snad se účastnili jednání v r. 1301 o kandidatuře Václava III. na uherský trůn. Na řece Blanici založil (1334) město Bavorov, které se stalo později jeho sídlem. Po vymření Přemyslovců v r. 1306 a za bojů o uprázdněný český trůn patřil Bavor III. mezi přední odpůrce Rudolfa Habsburského. Proto byl jeho vojskem obklíčen (1307) v Horažďovicích. Za obléhání města, při němž Habsburk zemřel, Bavor kapituloval a byl zbaven zvíkovského purkrabství. Výstavba tak rozsáhlého komplexu strakonického hradu za prvních tří Bavorů byla nepochybně dlouhodobá. Výběr staveniště nebyl veden pouze důvody strategickými, ale řídil se i potřebami johanitského řádu. Také skutečnost, že hrad byl stavěn na křižovatce dálkových cest, svědčí o snaze vyhovět potřebám řádu, k jehož základním povinnostem patřilo pečovat o poutníky do svaté země. Dalším důkazem stavebníkova záměru postavit panské sídlo i johanitskou komendu je i osová dispozice areálu, typická pro rytířské řády. Konečně i slohový a stavební průzkum prokázal, že bavorovský palác i řadová komenda byly stavěny současně a stavěla je táž huť. Za Bavora I. patřily k areálu strakonického hradu bavorovský palác, dále románská budova obdélníkového půdorysu v severozápadním rohu nádvoří, řádové budovy, kapitulní síň, konvent a kostelní loď. Bavorovský palác stál v jihovýchodním rohu nádvoří, měl obdélníkový půdorys s delší stranou souběžnou s jižní hradební zdí. Začínal na západě hranolovou věží (zbořenou až v 17. století). Zbytky bavorovského románského paláce jsou nyní pod úrovní hradního nádvoří. Mezi palácem a řádovou komendou byla mezera. Oba objekty byly snad již tehdy odděleny příčnou zdí. Jak byl románský hrad opevněn, nevíme. S určitostí lze tvrdit, že byl budován jako vodní hrad, chráněný ze tří světových stran vodním příkopem a řekami Otavou a Volyňkou. Ve druhé polovině 13. století došlo k raně gotické přestavbě hradu. Na jižní a západní straně byla vybudována mohutná hradební zeď a slabší hradba na severní straně podél řeky Otavy. V západní hradební zdi byla postavena věž s břitem. Současně se stavbou věže bylo přestavěno v gotickém slohu první patro bavorovského paláce. Z této přestavby je zachován sál s úzkými gotickými okny do hradního příkopu a portálem vedoucím na úzké schodiště, z něhož je přístup na ochoz hradby a do prvního patra hradební věže. V téže době byly zaklenuty ambity a přistavěno patro konventu. Nad čtvercovým kněžištěm byla postavena v druhé polovině 13. století mohutná kostelní věž. Výstavba kostela byla dokončena teprve začátkem 14. století postavením gotického presbytáře. Závěr prací v kostele snad měl připomínat monumentální nápis na vnějším líci západní stěny, později porušené klenbou lodi, který by datoval dokončení prací v kostele do doby Bavora III. (1289(?)–1313). Do konce 13. století bylo vybudováno i opevnění komendy a postavena věžová brána při mostu do Menšího města (přes Otavu). Částečný obraz tehdejšího hradu podává listina z r. 1318, v níž Vilém ze Strakonic na velkopřevorovu žádost potvrdil privilegia komendy. Uvádí se v ní, že klášter sv. Vojtěcha stojí ve střední části hradu, pozemky řádu že začínají u brány, stojící při řádové kuchyni, a sahají až k věžové bráně vedoucí přes most do Menšího města a klášteru že patří i věžová brána a kostel. Během 14. století bylo pravděpodobně přistavěno ke konventu krátké křídlo po severní straně dnešní brány. V bavorovské části hradu byla rozšířena jeho severní část a opevněna novou hradbou blíže k řece Otavě. Současně byla zřejmě postavena hradní brány a nad ní věž. Ve 14. století bavorovský rod postupně upadal. Jeho država se neustále zmenšovala, zatímco majetek johanitských rytířů rostl. Ve Strakonicích vlastnili dvůr s mlýnem, ulici zvanou Bezděkov, patřily jim poplatky z masných a pekařských krámů, desátek z mlýnů na Otavě a z panských dvorů. Majetek, získaný bohatými odkazy Bavorů i koupěmi, řád stále zvětšoval. R. 1327 koupil od Viléma Bavora kromě dalších pozemků i ves Kuřimany s nalezišti zlata a r. 1344 rýžoviště tohoto drahého kovu u Horažďovic. Za necelých sto let svého trvání získal konvent 23 vsí v okolí Strakonic, části dalších čtyř vsí, dvory v Lomu a Veřechově aj. Tak jako bohatl strakonický konvent, bohatl celý johanitský řád v Čechách. Od českých panovníků získal řadu významných privilegií. Jan Lucemburský vyňal r. 1319 řád ze světské jurisdikce, Karel IV. ho r. 1378 osvobodil od veřejných služebností a placení cla, Václav IV. zprostil strakonické řádové panství placení daní a dávek. R. 1359 zemřel Vilém Bavor a strakonické panství získal Bavor IV. z vedlejší blatenské větve. Jeho majetkové poměry nebyly utěšené. Zřejmě i proto záhy po svém nastoupení povýšil r. 1367 Strakonice na město a umožnil strakonickým měšťanům, aby se vykoupili z roboty. Vláda Bavora IV. spadá do období rostoucí krize feudální společnosti. Projevovala se i na strakonickém hradě řadou sporů mezi Bavorem IV. a johanitskými rytíři. R. 1373 vyšetřovala jejich spor arcibiskupská konzistoř. Rytíři si stěžovali, že jim Bavor IV. ukládá příliš velké dávky, Bavor zase poukazoval na to, že jejich chování je zpustlé a nevázané. Bavor IV., o němž je zmínka ještě v r. 1381, byl posledním příslušníkem svého rodu, který držel strakonický hrad. Za jeho nezletilého syna Břeňka se ujal správy panství Lev z Rožmitálu. Další osudy světské části strakonického hradu a panství do konce 14. století neznáme. R. 1402 koupil velkopřevor Jindřich z Hradce zbylou část panství od nevýznamného rytíře Vikéře z Jeničovic, takže patřilo řádu celé. To určovalo jeho osudy v dalších letech. Strakonický hrad se stal pevnou baštou katolicismu a oporou prozikmundovské politiky. Není dokladů o tom, jaké byly vztahy strakonických velkopřevorů k okolním feudálům, ale jistě ne náhodou byli nejbližší sousedé Strakonic, majitelé Řepice a Střely, rozhodnými stoupenci husitství. Velkopřevor Jindřich z Hradce se stal po smrti krále Václava IV. (1419) jedním z rádců královny Žofie. Byl zapřisáhlým odpůrcem husitů. V čele svých rytířů královského vojska se střetl 25. března 1420 s Žižkovým oddílem u nedalekého Sudoměře. V bitvě byl zraněn a na následky zranění zemřel. Žižka 23. dubna 1420 dobyl město Strakonice a vypálil je. Pokračoval v tažení na hrad Rabí a když jej dobyl a obsadil, vrátil se k Strakonicům, ale strakonický hrad obléhal marně. Po čtrnácti dnech obléhání přerušil. Zřejmě ho k tomu vedla nejen nedobytnost hradu, ale i příprava k vojenskému tažení na pomoc Praze. Válečné události zasahovaly strakonické okolí téměř po celé 15. století. Jindřicha z Hradce vystřídali ve funkci dva neméně bojovní velkopřevoři, Ruprecht z Lehnice (1423–1432) a Václav z Michalovic (1432–1451). Zejména Michalovic se horlivě účastnil válečného i politického dění své doby. Jeho oddíl bojoval 30. května 1434 v bitvě u Lipan. Společně s Oldřichem z Rožmberka vedl mnohaletou válku s husitskými městy Pískem a Vodňany a s Jarošem z Drahonic v jejich službách. Mír mezi nimi byl dojednán až na zemském sněmu r. 1444. Václav z Michalovic byl i jedním ze zakladatelů a organizátorů strakonické jednoty namířené proti Jiřímu z Poděbrad. Na strakonickém hradě se sešli v únoru 1449 přední jihočeští feudálové – především páni z Rožmberka, z Hradce, ze Švamberka, ale i zástupci katolických měst Budějovic a Plzně – a domluvili se na společném postupu proti poděbradské straně. Válka, kterou strakonická jednota vedla s Jiřím z Poděbrad, nebyla pro ni úspěšná a strakonická jednota byla nucena uzavřít r. 1450 mír. Po smrti Václava z Michalovic (1451) se stal velkopřevorem Jan (Jošt) z Rožmberka (1451–1467), který pokračoval v odporu proti Jiřímu z Poděbrad. Byl zároveň i vratislavským biskupem. R. 1465 se vrátil do Čech a v listopadu se účastnil založení protipoděbradské jednoty zelenohorské. V témže roce se stal strakonický hrad společně s rožmberským Krumlovem dějištěm řady schůzek Jošta z Rožmberka s jeho straníky. Za křižácké výpravy do Čech v r. 1467 stáli strakoničtí rytíři v řadách křižáků. Boje se přenesly opět do blízkosti Strakonic. R. 1467 obsadilo královské vojsko Mladějovice a strakoničtí johanité byli nuceni uzavřít mír. Také Joštův nástupce, velkopřevor Jan ze Švamberka (1468–1511) patřil k zelenohorské jednotě a byl tudíž za bojů o český trůn mezi Vladislavem II. Jagellonským a Matyášem Korvínem stoupencem uherského krále. Strakonický hrad se stal v té době opět místem politických schůzek. Sjížděli se sem příslušníci Matyášovy strany, poprvé snad již r. 1471. Na počátku r. 1475 rokovali ve Strakonicích ještě před zahájením pražského jednání o mír. Stavební vývoj hradu v 15. století ovlivnily významnou měrou dvě události. R. 1402 se stali johanitští rytíři jedinými vlastníky strakonického panství. R. 1420 byl za husitských bouří v Praze rozbořen jejich konventní dům, a proto přenesli své sídlo do Strakonic. Jednou z nejdůležitějších akcí v 15. století bylo zesílení opevnění, stavba hradeb u severního předhradí s věží, která stála naproti věži kostelní. Tato opatření byla nezbytná v době drobné feudální války strakonického velmistra Jindřicha z Hradce a jeho nástupce Václava z Michalovic. Přestěhování celého konventu z Prahy do Strakonic mělo za následek i zastavění mezery mezi původním hradem a komendou. Koncem 15. století byl obnoven pražský konventní dům a velkopřevor Jan z Rožmberka již sídlil většinou v Praze. Během 16. století byl dokončen územní vývoj strakonického panství, který zůstal v podstatě nezměněn až do r. 1848. Patřilo k němu město Strakonice, městys Radomyšl, 5 dvorů, nadační statek špitálu sv. Markéty a 45 poddanských vesnic. V 16. století došlo k rozsáhlé přestavbě hradu na reprezentační sídlo velkopřevorů. Pozdně gotické stavební úpravy z počátku 16. století jsou spojeny se jménem velkopřevora Jana z Rožmberka a týkaly se jižního křídla hradu. Byla postavena obytná věž Jelenka a přistavěno druhé patro hradní budovy, v němž byl zřízen byt velkopřevora. Po polovině 16. století dal velkopřevor Václav Zajíc z Házmburka vybudovat v renesančním slohu reprezentační místnosti v prvním patře severního křídla – bohatě zdobenou jídelnu a několik pokojů pro významné hosty. Zajícovi nástupci, Kryštof z Vartemberka a Matouš Děpold z Lobkovic, pokračovali ve vnitřních úpravách velkopřevorského obydlí. Z té doby pocházejí velká okna, vykládané stropy v Jelence a velkopřevorském pokoji a renesanční malířská výzdoba. Byla také zaklenuta kostelní loď a kostel vyzdoben malbami. Přestavbou v 16. století byl stavební vývoj strakonického hradu vcelku dokončen. Patřilo k němu opevněné severní a východní předhradí a jeho silueta byla v té době mnohem členitější. Tvořily ji kromě dodnes zachovaných věží – kostelní a Rumpálu – i jihozápadní věž nad původním hradem, věž nad branou do severního předhradí, věž v opevnění téhož předhradí a věž vodárny stojící v severním předhradí, která zásobovala pivovar a kašnu na hradním nádvoří. Třicetiletá válka zasáhla i strakonický hrad. Při vpádu bavorské jízdy r. 1619 a Švédů r. 1641 byly hrad i kostel vypleněny. K opravám došlo až za hraběte Rudolfa Colloredo-Walsee, který byl velmistrem řádu v l. 1637–1657. Kostel byl opraven a zaklenut. Severní hradní křídlo bylo zpevněno mohutnými pilíři. Při opravách hradu byly sneseny obě hradební věže i věž nad bývalým palácem. Snad současně s opravou opevnění byla postavena půlkruhová bašta při mostu přes Otavu. Ve druhé polovině 17. století již k žádné větší stavební akci v strakonickém hradě nedošlo. Menší barokní úpravy byly provedeny za administrátora Jiřího Zdeňka Chřepického z Modliškovic. Konvent se r. 1694 přestěhoval do Prahy a poslední strakonický převor Miguel de Raga věnoval pozornost obnově kostelního mobiliáře. Stavební ruch ve Strakonicích oživl až začátkem 18. století. Velkopřevor Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic dal vystavět novou barokní rezidenci dokončenou r. 1715. Za velkopřevora Václava Jáchyma Čejky z Olbramovic (†1754) bylo stavení opraveno. Rezidence byla prodloužena dále na jih a v zahradě před ní směrem k Bezděkovu byl přistavěn altán, v němž byly věžní hodiny a pod nimi štukovaný barevný čejkovský erb. Altán byl přístupný z místnosti v prvním patře. Druhý altán byl postaven při bočním křídle rezidence na polokruhovité baště. První patro velkopřevorovy rezidence spojovala s kostelem krytá chodba. Za velkopřevora Josefa Collorefo-Walsee (1791–1818) došlo uvnitř starého hradu k řadě úprav. V l. 1795–1818 byla v jižním křídle zřízena vrchnostenská kancelář, v budově purkrabství a v prvním patře severního křídla byly byty vrchnostenských úředníků. Hradní nádvoří bylo zastavěno hospodářskými budovami. Přestavba se nevyhnula ani velkopřevorovu obydlí. Místnosti byly rozděleny příčkami, renesanční strop Jelenky byl zakryt novým, sníženým stropem. V první polovině 19. století bylo zřejmě také opraveno severní hradní křídlo, o čemž svědčí zmíněný štítek se slunečními hodinami a letopočtem 1834. Další stavební úpravy v hradním areálu spadají až do druhé poloviny 19. století, kdy byla v těsné blízkosti hradu postavena textilní továrna. Když si její majitel postavil souběžně s velkopřevorskou rezidencí honosný palác, dal tehdejší velkopřevor Othonio Lichnovský z Voštic vystavět vysokou zeď mezi rezidencí a továrníkovou budovou. Zeď měla dvoupatrovou válcovou věž s cimbuřím (tzv. trucbaštu). Ta byla v přízemí i v patře spojena s rezidencí krytou chodbou. V téže době se změnilo i okolí hradu. Velkopřevor František Krakovský z Kolovrat dal přeměnit jižní hradební příkop v l. 1867–1874 na romantický park. Vzhled průčelí rezidence podstatně změnila stavba nového železného mostu přes Otavu (zbořeného v r. 1973) a regulace Otavy i Volyňky. Severní část průčelí rezidence se dostala pod úroveň terénu, takže vjezd musel být přesunut dále na jih. Při této přestavbě byly zřejmě zbořeny oba altány. V r. 1925 se stal hrad soukromým majetkem. Noví držitelé zahájili předposlední úpravu v objektu, která skončila v r. 1937. Byla zbořena chodba spojující rezidenci s kostelem a hradební zeď s „trucbaštou“, zrušen park v jižním příkopu a v něm postavena silnice do Pracejovic. Odstraněny byly rovněž hospodářské budovy uvnitř hradního nádvoří a vybourány příčky uvnitř někdejšího velkopřevorova obydlí. Přitom byl ve věži Jelence objeven původní renesanční strop a zároveň obnovena renesanční okna. V téže době začala první restaurace nástěnných maleb v ambitrech, znovu objevených již v r. 1867. Pochybená byla úprava fasády hradu. Kolem západní hradební zdi a věže Rumpálu byl postaven železobetonový ochoz a Rumpál byl o patro snížen. V jižním i severním průčelí jižního křídla byla osazena řada nepravých ostění. Poslední velká přestavba hradu v l. 1939–1940 se týkala severního křídla. Byly zčásti zbořeny budovy pivovaru i reprezentační místnosti a na jejich místě postaveny byty pro nacisty. Nešetrná přestavba navždy znemožnila přezkum stavebního vývoje severního křídla hradu. Po r. 1945 nebyly provedeny větší stavební úpravy v hradním areálu. Začátkem 50. let byly podruhé s nevalným výsledkem restaurovány malby v ambitech. Do hradního areálu se vchází od východu, průjezdem v jeho nejmladší části, velkopřevorské rezidenci. Průčelí rezidence je obráceno k východu, severní boční křídlo jde souběžně s tokem Otavy. Dnešní vjezd do rezidence je o několik metrů dále vlevo než byl vjezd původní, který připomíná kamenný portál a nad ním vytesaný znak stavebníka rezidence Ferdinanda Leopolda Dubského z Třebomyslic. Pod znakem je v kameni vytesáno jméno velkopřevora a letopočet 1715. Na východní i západní straně budovy jsou balkóny a nad nimi malé štíty s hodinami. Západní štít, menší, obrácený ke kostelu má klasicistní tvar, větší štít, východní, je zbarokizovaný. Pod ním, nad balkónem nad nynějším vjezdem je barevný štukovaný znak dalšího stavebníka rezidence, velkopřevora Václava Jáchyma Čejky z Olbramovic. Na boční křídlo rezidence navazuje blok novodobě přestavěných budov východního předhradí. Jižní křídlo hradního areálu začíná na východě kostelem sv. Prokopa, zasvěceným původně sv. Vojtěchu, který patří k nejstarším částem hradu. Jeho západní strana nese ještě rysy románské architektury, presbytář je již gotický. Dnešní podoba kostela je ze 17. století, kdy byl po vyplenění v l. 1619 a 1641 barokně upraven. Kostel je dvoulodní, k široké hlavní lodi přiléhá boční loď jižní. Hlavní loď je uzavřena čtvercovým chórem, nad nímž se zvedá mohutná hranolová věž. Mezi kostelem a rezidencí je úzká ulička vedoucí k první hlavní bráně. Na hradní nádvoří se vchází úzkou klenutou hradní branou a klenutým průjezdem za ní. K bráně přiléhá děkanství – areál budov někdejšího konventu. Patří k němu nejstarší část hradu, kapitulní síň, přeměněná po přesídlení konventu na kapli sv. Jiří, obytná budova konventu a rajský dvůr s ambity, ohraničený konventní budovou, kapitulní síní a jižní hradební zdí. Nad vchodem v severním průčelí kapitulní síně je žulová rozeta, kruhové okno bohatě zdobené kamennými bobulemi. Úzkým, zdobně profilovaným portálem ve východní zdi je kapitulní síň spojena s ambity. Kapitulní síň, ambity i chór kaple jsou na stěnách a klenbách bohatě zdobeny nástěnnými malbami, mnohde se překrývajícími ve dvou vrstvách, které jsou jedinečným dokladem české nástěnné malby 13.–15. století. I když byly postupně značně porušeny, přesto se svým rozsahem a uměleckou svébytností řadí mezi nevýznamnější památky tohoto období. Vlastní hrad je dvoupatrová budova postavená podél jižní hradební zdi. Na kapitulní síň navazuje její mladší, renesanční část s dvěma arkýři v severním průčelí a s čtyřhrannou obytnou věží Jelenkou vystupující z jižní fronty hradu. V západní části hradní budovy je původně románský, goticky přestavený bavorovský palác. Schodiště do prvního patra budovy vedou z nádvoří vně budovy. Na západě uzavírá hradní nádvoří silná hradební zeď s věží Rumpálem uprostřed. V severozápadním rohu nádvoří je jednopatrová obdélná budova purkrabství s hrázděným štítem. Vedle ní je druhá hradní brána a průjezd do severního předhradí. Za branou pokračuje severní křídlo hradu, které navazuje na budovu děkanství a tak uzavírá hradní nádvoří. V severním křídle byl kdysi pivovar a v patře renesanční obytné místnosti. Nešetrnou přestavbou za nacistické okupace byla historická hodnota severního křídla zničena. V jihovýchodním rohu nádvoří stojí dnes již značně poškozený kamenný stůl, u něhož se podle tradice podávala chudým medová kaše. Přímo proti druhé hradní bráně je v severní hradbě úzká branka, nazývaná švédská, kudy vnikli do hradu Švédové. Na západě severního předhradí nad třetí hradní branou se severní hradební zeď láme a navazuje na západní hradbu a tak uzavírá hradní areál. Po r. 1945 sloužil strakonický hrad jako byty, úřady, závodní kuchyně a sklady. Pak zde bylo umístěno okresní vlastivědné muzeum, okresní archiv, knihovna, kulturní středisko a lidová škola umění. V budovách bývalých předhradí byly byty a sklady. Byl vypracován projekt celkové úpravy i pozdějšího využití strakonického hradu, který se postupně uskutečňuje. Majitelem části areálu je město Strakonice, částečně hrad patří i katolické církvi.
Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - Jižní Čechy
Text uložen dne: 11.6.2003